ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1074.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 1074/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. Š. M. , zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti žalovaným 1) Mgr. M. K. a 2) K. K. , zastoupeným JUDr. Filipem Behenským, advokátem se sídlem Praha 4, Kropáčkova 563/14, o zaplacení částky 280.334,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 73/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 27 Co 394/2010-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 27 Co 394/2010-120, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 10. června 2010, č. j. 11 C 73/2008-99, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 280.334,- Kč představující slevu z kupní ceny nemovitosti, a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. listopadu 2010, č.j. 27 Co 394/2010-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce jako kupující uzavřel dne 13. 12. 2007 se žalovanými jako prodávajícími kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k rodinnému domu na pozemku parc. a k pozemkům parc., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-východ na LV pro k. ú. a obec S. (dále jen „dům“). Vlastnické právo žalobce bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 14. 12. 2007. Součástí domu je vnitřní bazén s polypropylénovou fólií, který byl založen pod hladinou spodní vody, jež je v dané oblasti vysoká. Soudem ustanovený znalec z oboru stavebnictví, odvětví vodní stavby, J. Š. ve vypracovaném znaleckém posudku možnost užití dané konstrukce bazénu pod hladinu spodní vody nevyloučil, avšak splnění požadovaných parametrů a kritérií při realizaci musí být promítnuto do provozu bazénu - např. musí být zřejmá skutečnost, že bazén je založen pod hladinou spodní vody a nesmí být tedy nikdy vyčerpán, resp. může být vyčerpán při splnění daných podmínek (dočasné snížení hladiny spodní vody, ověření, že hladina spodní vody je pod niveletou dna bazénu a teprve poté vyčerpání, popř. částečné vyčerpání vody z bazénu). Žalovaní při uzavření kupní smlouvy neupozornili žalobce na omezení při údržbě bazénu dané specifičností jeho realizace. Poté, co žalobce vypustil bazén, spodní voda pronikla otvorem v základové desce do prostoru mezi základovou deskou a skořápkou polypropylenové fólie dna bazénu, následkem čehož se dno bazénu vzedmulo a zdeformovalo. Dopisy ze dne 20. 5. 2008 a 25. 6. 2008 žalobce vytkl žalovaným vadu bazénu a požadoval po nich slevu z kupní ceny a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vadu. Žalovaní jeho požadavku nevyhověli.
Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle ustanovení o odpovědnosti za vady; dovodil, že žalobce uplatnil včas u žalovaných nárok na slevu z kupní ceny vyplývající z odpovědnosti za vady koupené věci ve smyslu §597 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Jeho nárok však neshledal opodstatněným, neboť k poškození bazénu došlo jednáním žalobce - jeho nesprávnou manipulací při obsluze bazénu. Vyslovil přitom názor, že žalovaným nesvědčila povinnost upozornit žalobce na to, že bazén nesmí být vypuštěn, a pokud si žalobce „nebyl jistý obsluhou bazénu při jeho čištění“, měl se žalovaných na správný postup dotázat.
Odvolací soud se s právním posouzením věci soudem prvního stupně neztotožnil. Zdůraznil, že ve smyslu §499 obč. zák. prodávající odpovídá kupujícímu především za to, že věc má v době plnění vlastnosti vymíněné nebo obvyklé, že je možno ji použít podle povahy a účelu smlouvy nebo podle toho, co účastníci ujednali. Vadnost plnění spočívá zejména v tom, že plnění nemá vlastnosti, které by podle smlouvy mělo mít, a nebyly-li ujednány, pak vlastnosti obvyklé, tj. takové, které se standardně u předmětu plnění s ohledem na jeho povahu obecně předpokládají. Dospěl k závěru, že omezení při údržbě, dané specifičností realizace bazénu, lze považovat za vadu bazénu. „Pokud však v důsledku této vady došlo až následně k dalšímu poškození věci, prodávající za tuto vadu neodpovídá z titulu odpovědnosti za vady, ale v úvahu by přicházela odpovědnost za škodu“. Protože však žalobce netvrdil a ani neprokazoval splnění zákonem stanovených předpokladů odpovědnosti za škodu, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. S odkazem na judikát uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/1990 souhlasí s odvolacím soudem, že omezení, které je nutno dodržet při údržbě bazénu, vyplývající ze skutečnosti, že konstrukce bazénu zasahuje pod hladinu spodní vody, je vadou věci. Žalovaní za tuto vadu odpovídají, neboť jej na ni neupozornili. Oproti odvolacímu soudu má za to, že mu vznikl nárok na přiměřenou slevu z kupní ceny. Pro případ, že by jeho názor nebyl správný, poukazuje na to, že i když byl nárok v žalobě označen jako sleva z kupní ceny, je ze žaloby zřejmé, že se domáhá zaplacení částky odpovídající nákladům na uvedení věci do původního stavu, a zdůrazňuje, že posouzení skutku po právní stránce je vždy úkolem soudu, který není vázán případnou právní kvalifikací žalobce. V tomto ohledu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3875/2007. Je přesvědčen, že v žalobě vylíčil všechny rozhodné skutečnosti, které umožňovaly soudu posoudit uplatněný nárok jako náhradu škody podle §420 obč. zák. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnili a poukázali na to, že rozsudek je založen na závěru, že žalobce netvrdil ani neprokázal splnění zákonem stanovených podmínek odpovědnosti za škodu. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.). Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen ve věci samé v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum se v posuzovaném případě otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (ve výše vyloženém smyslu). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí - a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil - je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.); přitom je pro něho závazný zjištěný skutkový stav, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vyšel.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce zpochybnil správnost posouzení otázek, zda nárok uplatněný žalobou je nárokem z odpovědnosti za vady či nárokem z odpovědnosti za škodu, a zda unesl břemeno tvrzení ohledně rozhodných skutečností z hlediska práva z odpovědnosti za škodu. Zatímco prvou z nastolených otázek odvolací soud posoudil v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, pro řešení druhé z nich shledal dovolací soud dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě žalobce uplatnil žalobou v konečném znění nárok na náhradu nákladů, které vynaložil na výměnu původního bazénu v domě, nabytého kupní smlouvou uzavřenou se žalovanými, za nový. Původní bazén byl poškozen následkem vady, spočívající v omezení při jeho údržbě daném tím, že byl založen pod hladinou spodní vody a nesmí být tedy nikdy vyčerpán, resp. může být vyčerpán při splnění specifických podmínek. Žalobce bazén při jeho údržbě vypustil a následně došlo k vzedmutí jeho dna. Žalovaní žalobce na nutné omezení při údržbě bazénu neupozornili. Žalobce právně kvalifikoval svůj nárok jako slevu z kupní ceny a náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady (§597 odst. 1 a §598 obč. zák.).
Sporné řízení (tak jako v posuzované věci) je ovládáno dispoziční zásadou, která znamená, že soud je vázán žalobou (tj. tím, jak žalobce vymezil předmět řízení). Nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem). Soud je při rozhodování vázán nikoliv tím, jak žalobce vylíčený skutkový stav právně posuzuje, nýbrž pouze tzv. skutkem, jak byl žalobcem vymezen v žalobě (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004).
Odvolací soud posoudil žalobou uplatněný nárok ve shodě s hmotným právem i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu jako nárok z odpovědnosti za škodu (právní kvalifikaci žalobcem vylíčeného skutku nepovažoval za závaznou). Odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu jsou totiž odlišnými závazkovými právními instituty, jež mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti. Odpovědnost za vady stíhá nedostatky vlastního plnění prodávajícího a sleduje, aby koupená věc měla sjednané vlastnosti a netrpěla vadami. Smyslem odpovědnosti za škodu oproti tomu je, aby byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem porušení právní povinnosti prodávajícího poskytnout řádně kupujícímu sjednaný předmět koupě. V souvislosti s poskytnutím vadného plnění, které bylo příčinou vzniku škody, přichází v úvahu vznik odpovědnosti za škodu podle §420 a násl. obč. zák. Škodou je přitom újma, jež vznikla jako následek vadného plnění, tj. majetková újma, spočívající nikoliv ve vadnosti samotného předmětu koupě a prodeje, nýbrž ve znehodnocení této či jiné věci v důsledku vadného plnění (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, a ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/2004 a č. 17/2007). Oba uvedené nároky obstojí samostatně, nárok na náhradu škody lze uplatňovat nezávisle na nárocích z odpovědnosti za vady a naopak (§501 a §600 obč. zák.). Požaduje-li žalobce náhradu nákladů, jež vynaložil za dodávku a montáž nového bazénu za bazén, k jehož poškození došlo následkem vady, spočívající v nezbytném omezení při jeho údržbě daném specifičností jeho realizace, uplatňuje právo z odpovědnosti za škodu (§420 a násl. obč. zák.). Žalobce nepožaduje nahradit újmu, spočívající ve vadnosti samotného bazénu - součásti domu (§597 odst. 1 obč. zák.), nýbrž újmu, která vznikla následkem porušení povinnosti žalovaných poskytnout mu předmět koupě bez vad (údržbu bazénu nebylo možno provádět bez omezení).
Odvolací soud potvrdil žalobu zamítající rozhodnutí soudu prvního stupně se závěrem, že „žalobce netvrdil a ani neprokazoval splnění zákonem stanovených předpokladů odpovědnosti za škodu“.
Ve sporném řízení musí každá ze sporných stran v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř., podle něhož ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007).
Odvolací soud se při vyslovení svého právního závěru uvedenými zásadami neřídil. Obecná odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek, a to porušení právní povinnosti, existence škody, vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a zavinění. První tři jsou tzv. podmínkami objektivními, musí být splněny kumulativně a je povinností žalobce jejich existenci prokázat, tj. tvrdit tomu odpovídající skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy. Nesplnění této povinnosti stíhá žalobce (poškozeného) nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Podmínka zavinění je oproti tomu považována za podmínku tzv. subjektivní (jde o psychický vztah jednajícího ke svému protiprávnímu jednání a ke škodě jako následku takového jednání) a právní konstrukce obecné odpovědnosti podle občanského zákoníku je založena na její presumpci; prokáže-li tedy žalobce splnění objektivních podmínek odpovědnosti, zavinění žalovaného (škůdce) se předpokládá.
Z obsahu spisu se podává, že žalobce se žalobou v konečném znění domáhal po žalovaných zaplacení 273.700,- Kč (a 6.634,- Kč za znalecký posudek), které vynaložil na výměnu původního bazénu v domě, nabytého kupní smlouvou uzavřenou se žalovanými, za nový. Uváděl, že původní bazén byl poškozen následkem jeho vady, na niž jej žalovaní při uzavření kupní smlouvy neupozornili. Pokud odvolací soud nepovažoval žalobcova skutková tvrzení o vzniklé škodě za dostatečná z hlediska hypotézy §420 obč. zák., bylo na něm, aby žalobce vyzval k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání; to se však nestalo (odvolací soud ani neupřesnil, ve vztahu ke kterým zákonným předpokladům odpovědnosti za škodu žalobce nesplnil povinnost tvrzení). Nemůže proto obstát jeho právní závěr, že žalobce neunesl břemeno tvrzení (a břemeno důkazní) z hlediska nároku na náhradu škody.
Jelikož se žalobci podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
K dalšímu postupu odvolacího soudu je třeba uvést, že není významný důvod, proč soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost soudu podle §118a o. s. ř., neboť je založena na objektivním principu. Porušení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soudem prvního stupně je ovšem vadou řízení jen tehdy, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (§213b odst. 2 o. s. ř.). Jiný postup, než kasace rozhodnutí soudu prvního stupně přichází v úvahu jen v případě, že účastník řízení na řádné poučení, poskytnuté mu podle §118a odst. 3 o. s. ř. odvolacím soudem, nereagoval (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2004 pod číslem 49).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. listopadu 2012
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu