ECLI:CZ:NS:2008:33.CDO.1842.2008.1; ECLI:CZ:NS:2008:33.CDO.1843.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 1842/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně V. H., zastoupené JUDr. J. Z., advokátem, proti žalovanému F. H., zastoupenému JUDr. P. D., advokátem, o zaplacení 866.868,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 6 C 46/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42 Co 649/2002-150, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42 Co 649/2002-156, a o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 11. května 2005, č. j. 40 Co 829/2003-203, takto:
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42 Co 649/2002-150, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42 Co 649/2002-156, jímž Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 28. června 2002, č. j. 6 C 46/2000-122, ve znění opravného usnesení ze dne 31. července 2002, č. j. 6 C 46/2000-127, tak, že žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni vedle již přiznaných 363.525,83 Kč dalších 6.983,77 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 828.920,- Kč od 1. 1. 2002 do 13. 6. 2002, se odmítá.
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42 Co 649/2002-150, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42 Co 649/2002-156, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 28. června 2002, č. j. 6 C 46/2000-122, ve znění opravného usnesení ze dne 31. července 2002, č. j. 6 C 46/2000-127, ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 363.525,83 Kč, se zamítá.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 11. května 2005, č. j. 40 Co 829/2003-203, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v konečném znění žaloby po žalovaném domáhala zaplacení 866.868,60 Kč s tím, že tato částka představuje úrok z prodlení z částky, kterou jí měl žalovaný uhradit podle soudního rozhodnutí, jímž bylo vypořádáno jejich zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 23. března 2001, č. j. 6 C 46/2000-69, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 24. dubna 2001, č. j. 6 C 46/2000-74, a opravným usnesením ze dne 9. října 2001, č. j. 6 C 46/2000-87, zamítl žalobu o 522.219,60 Kč a o 15.860,90 Kč s 19% úrokem z prodlení ročně z částky 828.900,- Kč od 1. 12. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Tato rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. prosince 2001, č. j. 42 Co 1002/2001-91, zrušena a věc byla vrácena soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení z částky 828.920,- Kč není v rozporu s dobrými mravy.
Okresní soud v Přerově poté rozsudkem ze dne 23. ledna 2002, č. j. 6 C 46/2000-98, zamítl žalobu o 866.868,60 Kč s 19 % úrokem z prodlení ročně z částky 828.920,- Kč od 1. 1. 2002 do zaplacení (výrok I.), řízení o zaplacení 7.894,50 Kč zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok III. a IV.). Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2002, č. j. 42 Co 240/2002-105, ve spojení s usnesením ze dne 10. června 2002, č. j. 42 Co 240/2002-121, byl tento rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I., III. a IV. zrušen a v tomto rozsahu byla věc znovu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně tím, že bydlí v domě žalovaného, neposkytla žalovanému součinnost potřebnou ke splnění jeho dluhu.
Okresní soud v Přerově poté rozsudkem ze dne 28. června 2002, č. j. 6 C 46/2000-122, ve znění opravného usnesení ze dne 31. července 2002, č. j. 6 C 46/2000-127, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni 363.525,83 Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky 828.920,- Kč od 29. 6. 2002 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení dalších 503.342,77 Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky 828.920,- Kč od 1. 1. 2002 do 28. 6. 2002 zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42 Co 649/2002 150, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42 Co 649/2002-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 363.525,83 Kč, změnil jej v zamítavém výroku tak, že žalovaného uznal povinným do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni dalších 6.983,77 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 828.920,- Kč od 1. 1. 2002 do 13. 6. 2002. V části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 19 % úrok z prodlení z částky 828.920,- Kč od 29. 6. 2002 do zaplacení, v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 496.359,- Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky 828.920,- Kč od 14. 6. 2002 do 28. 6. 2002, a v nákladových výrocích, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Proti výrokům, jimiž odvolací soud potvrdil a změnil rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že neposoudil jednání žalobkyně jako neposkytnutí součinnosti potřebné ke splnění dluhu ve smyslu §522 obč. zák., ačkoli bylo prokázáno, že neměl jinou možnost, než zaplatit jí vyrovnávací podíl (tedy částku 828.920,- Kč) z výtěžku z prodeje domu, jenž mu byl v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů přikázán do výlučného vlastnictví. Připomíná, že žalobkyně zůstala v domě bydlet bez právního důvodu, odmítala jej vyklidit a přistoupit na jakékoli návrhy k „narovnání situace“. Navíc je přesvědčen, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť „vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak i na postavení některého z nich navenek“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 27. března 2003, č. j. 6 C 46/2000-177, poté, kdy připustil změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření, uložil žalovanému povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 376.170,17 Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky 828.920,- Kč od 1. 2. 2003 do zaplacení, v části, jíž bylo požadováno zaplacení dalších 226.334,19 Kč žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. 40 Co 829/2003-203, k odvolání žalovaného změnil rozsudek Okresního soudu Přerově ze dne 27. března 2003, č. j. 6 C 46/2000-177, ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení 376.170,17 Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky 828.920,- Kč od 1. 2. 2003 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výkon jejího práva domáhat se úroků z prodlení v kapitalizované výši 376.170,17 Kč je v rozporu s dobrými mravy proto, že by vedl k nepřijatelným důsledkům projevujícím se v majetkové sféře žalovaného likvidačním způsobem, zatímco pro ni jako věřitele by neznamenal podstatný přínos. Má zato, že rozhodnutí nedůvodně chrání dlužníka, který po dlouhou dobu nesplnil svůj dluh, a že „došlo k narušení zásady rovnosti účastníků v občanskoprávních vztazích“. Z odůvodnění rozhodnutí navíc není patrno, jakými úvahami se odvolací soud řídil, když upřednostnil zájmy dlužníka oproti zájmům věřitele. Rozhodující pro zpochybněný závěr nemůže být ani sama výše uplatněného nároku na úroky z prodlení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovoláních bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Obě dovolání (tj. dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42 Co 649/2002-150, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 42 Co 649/2002-156, i dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. května 2005, č. j. 40 Co 829/2003-203) byla podána včas osobami k tomu oprávněnými za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů. Bylo proto namístě zabývat se v prvé řadě přípustností těchto dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku ze dne 27. 11. 2002, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni přiznal dalších 6.983,77 Kč a 19% úrok z prodlení z částky 828.920,- Kč od 1. 1. 2002 do 13. 6. 2002, není podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné a dovolacímu soudu nezbylo než je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku ze dne 27. 11. 2002, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku 363.525,83 Kč, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., nebylo však shledáno důvodným.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, žalovaný brojí v prvé řadě proti závěru odvolacího soudu, že jednání žalobkyně, která zůstala v jeho domě bydlet, odmítala jej vyklidit či přistoupit na návrhy k „narovnání situace“, nelze kvalifikovat jako jednání uvažované §520 obč. zák., tzn. jako neposkytnutí součinnosti potřebné ke splnění dluhu.
Podle §520 obč. zák. k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu.
Ustanovení §520 souvisí s ustanovením §522 obč. zák., neboť obě upravují prodlení věřitele (mora creditorie). Po dobu, kdy je věřitel v prodlení, nedochází k prodlení dlužníka, popř. vznikem prodlení věřitele přestává být dlužník v prodlení. Jestliže věřitel odmítl přijmout řádně nabídnuté plnění, je sice v prodlení, avšak závazek dlužníka nebyl splněn a trvá dál i jeho povinnost splnit dluh. Ustanovení §520 obč. zák. upravuje dva případy, kdy v důsledku prodlení věřitele nedochází k prodlení dlužníka:
a/ nepřijal-li včas a řádně nabídnuté plnění,
b/ neposkytl-li součinnost potřebnou ke splnění dluhu (rozumí se součinnost v době stanovené k plnění).
Žalovaný netvrdí (a v řízení nebylo ani zjištěno), že by žalobkyni nabídl plnění, k němuž byl povinován podle pravomocného rozsudku, jímž bylo vypořádáno zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků. Oproti odvolacímu soudu však prosazuje názor, že k jeho prodlení se splněním dluhu přesto nedošlo, neboť žalobkyně zůstala i po vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví bydlet v domě, který mu byl přikázán do výlučného vlastnictví, odmítla se z něho vystěhovat či přistoupit na jeho návrhy k „narovnání situace“, čímž způsobila, že nemohl dům prodat a z výtěžku jí uhradit částku vyrovnávající hodnotu podílů ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví.
Podle obsahu závazku je třeba posoudit, zda, popř. jaké součinnosti věřitele je třeba ke splnění dluhu. Kromě součinnosti stanovené zákonem či sjednané smluvně může jít o různé úkony ze strany věřitele, bez nichž nelze závazek splnit. Prodlení věřitele z důvodu neposkytnutí součinnosti nepřichází v úvahu u závazků, k jejichž splnění není třeba úkonů věřitele.
V posuzovaném případě nebyla součinnost žalobkyně coby věřitele stanovena zákonem a nebyla ani smluvně sjednána. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že sama skutečnost, že žalobkyně svým postojem zmařila záměr žalovaného prodat dům, který mu byl v rámci vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví přikázán do výlučného vlastnictví, neboť v něm zůstala bydlet (tedy využila svého práva v domě bydlet do zajištění bytové náhrady), nelze kvalifikovat jako jednání uvažované §520 obč. zák.
Splnění závazku (soluce) nastává na základě jednostranného právního úkonu dlužníka, kterým dlužník poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh. Má-li dlužník splnit závazek něco dát, vyžaduje se i právní úkon věřitele, kterým plnění přijímá. Přijetí plnění od dlužníka je jednostranným právním úkonem věřitele, nezbytným k tomu, aby dluh byl splněn.
Ke splnění svého závazku zaplatit žalobkyni na vyrovnání hodnot podílů zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví částku 829.920,- Kč žalovaný nepotřeboval žádného jiného úkonu žalobkyně coby věřitele, než přijetí tohoto plnění. Jinak řečeno, součinnost žalobkyně coby věřitele spočívala výlučně v jednostranném právním úkonu přijetí finančního plnění. Žalovaný jako dlužník mohl dlužnou finanční částku ve lhůtě stanovené k plnění žalobkyni osobně předat, zaslat na adresu jejího bydliště, popř. složit do úřední úschovy (srov. §599 obč. zák.). Bylo však výlučně na žalovaném (dlužníkovi), jakým způsobem si obstará finanční prostředky na úhradu svého dluhu. Věřitel totiž nemá žádnou právní povinnost napomáhat dlužníkovi získat finanční prostředky, aby ten mohl dluh v penězích splnit. Hovoří-li ustanovení §520 obč. zák. o poskytnutí součinnosti věřitele ke splnění dluhu, nelze tím rozumět součinnost směřující k zajištění solventnosti dlužníka. Je namístě zdůraznit, že žalovaný se proti rozsudku, jímž mu byl do té doby společný dům přikázán do výlučného vlastnictví s povinností zaplatit žalobkyni na vyrovnání hodnot podílů částku 828.920,- Kč, neodvolal, z čehož lze usuzovat, že byl s tímto soudním rozhodnutím srozuměn, znal výši svého dluhu i jeho splatnost (v daném případě šlo o případ, kdy soud svým rozhodnutím založil závazek žalovaného, který předtím neexistoval a lhůta stanovená v rozhodnutí je zároveň dobou splatnosti, jejímž uplynutím se dlužník dostává do prodlení). Povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni zmíněnou finanční částku nebyla ničím (tedy ani povinností žalobkyně vyklidit do té doby společné nemovitosti, konkrétně dům čp. ve V.) podmíněna.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spatřuje žalovaný rovněž v tom, že odvolací soud neshledal nárok žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení z částky 828.920,- Kč za dobu před 20. 8. 1998 v rozporu s dobrými mravy.
Občanský zákoník ani jiný právní předpis neobsahuje definici pojmu dobré mravy. Tuto definici nelze odvodit ani z §3 odst. 1 obč. zák., podle něhož „výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy“. Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Při hodnocení musí být brán zřetel na konkrétní individualizovaný případ a nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném.
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že v řízení zjištěné skutečnosti, tj. nečinnost žalobkyně při odstraňování soudem vytčených vad jejího odvolání směřujícího proti rozsudku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, ani její chování po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (skutečnost, že zůstala bydlet v domě, ačkoli tento připadl žalovanému), neumožňují uzavřít, že nárok žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení z částky 828.920,- Kč za dobu do 20. 8. 1998, kdy došlo k vyznačení právní moci rozsudku o vypořádání, je v rozporu s dobrými mravy. Jak správně konstatoval již odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2002, žalobkyně svou nečinností při odstraňování vad odvolání ztížila postup soudu v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (a mohla zato být soudem sankcionována). Protože však odvolací řízení skončilo rozhodnutím, jímž bylo odvolání žalobkyně odmítnuto pro opožděnost, nemohla se nečinnost žalobkyně při odstraňování vad odvolání nikterak nepříznivě promítnout (díky tehdy platnému ustanovení §222 o. s. ř.) v poměrech žalovaného. Navíc žalovaný svůj dluh nesplnil ani po právní moci rozsudku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Jak již bylo výše vyloženo, žalobkyně coby věřitelka neměla žádnou právní povinnost poskytnout žalovanému součinnost směřující k zajištění jeho solventnosti. Právní důvod bydlení v domě, který patřil do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, jí sice zanikl poté, kdy dům byl v rámci vypořádání soudem přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného, tímto okamžikem jí však bez dalšího nevznikla povinnost dům vyklidit bez zajištění bytové náhrady (nárok žalobkyně na zajištění bytové náhrady bylo namístě analogicky posuzovat podle §712 odst. 2 věty první obč. zák. a odepření bytové náhrady přicházelo v úvahu toliko na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.). Skutečnost, že žalobkyně zůstala i po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bydlet v domě, který byl přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného, a že vyčkávala rozhodnutí soudu o vyklizení této nemovitosti, tudíž nemohla sama o sobě vést k závěru, že její nárok na úroky z prodlení se zaplacením částky představující vyrovnání hodnot podílů odporuje dobrým mravům.
Protože se žalovanému prostřednictvím námitek uplatněných v jeho dovolání nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 11. 2002, dovolací soud jeho dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 5. 2005 bylo shledáno opodstatněným.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila žalobkyně závěr odvolacího soudu dovozující, že její nárok na zaplacení částky 376.170,17 Kč (představující kapitalizovaný úrok z prodlení z částky 828.920,- Kč za dobu od 21. 8. 1998 do 31. 1. 2003 při započtení nepromlčené pohledávky žalovaného vůči žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 219.863,73 Kč) a 19 % úroku z prodlení z částky 828.920,- Kč od 1. 2. 2003 do zaplacení sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaný žalobkyni dosud dluží částku 828.920,-Kč, kterou jí měl podle soudního rozhodnutí z 5. 5. 1995 zaplatit na vyrovnání hodnot podílů, a kapitalizované úroky z prodlení se zaplacením této částky, které byly žalobkyni již přiznány pravomocným soudním rozhodnutí (tj. 363.525,83 Kč a 6.983,77 Kč), a své úvahy o „nemravnosti“ požadavku žalobkyně na další úroky z prodlení odůvodnil jen tak, že „výkon práva vůči žalovanému by vedl k nepřijatelným důsledkům projevujícím se likvidačním způsobem v jeho majetkové sféře, zatímco pro žalobkyni by neznamenal podstatný přínos“. Lze přisvědčit žalobkyni, že tento závěr odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Odvolací soud totiž především nepopsal, z jakých údajů o poměrech žalovaného a žalobkyně vycházel, resp. jak byly poměry účastníků konfrontovány. V posuzovaném případě jde o nárok na příslušenství pohledávky, jehož výše není účastníky sjednána, nýbrž vychází z právního předpisu. Požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení soudní praxe zásadně nepovažuje za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002). Úrok z prodlení představuje sankci postihující dlužníka za to, že nesplní svůj dluh řádně a včas. Otázka úměry sankční povinnosti byla řešena Nejvyšším soudem již v jeho rozhodnutí ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, popř. ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 1427/2005, v nichž je činěn závěr, že na nepřiměřenost – a tudíž i rozpor s dobrými mravy – nelze usuzovat z celkové výše sankce, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním, neboť opačný závěr by zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník neplnil svou povinnost, tím více by byl zvýhodněn při posuzování přiměřenosti sankce, resp. její kolize s dobrými mravy). Protože odvolací soud v posuzovaném případě nerozhodl v intencích těchto výkladů, nezbylo, než jeho rozsudek ze dne 11. 5. 2005 zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
V jeho průběhu bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu