ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.199.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 199/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně V. P. , zastoupené Janem Kozákem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti žalovanému P. G. , zastoupenému JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Zlín, Rašínova 68, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 91/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. září 2011, č. j. 60 Co 583/2008-401, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem s odůvodněním, že smlouvu uzavírala s úmyslem zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce zástavním právem, a nikoli zajišťovacím převodem vlastnického práva.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 7. února 2005, č. j. 6 C 91/2004-66, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne 14. 11. 2003, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 19. srpna 2005, č. j. 60 Co 204/2005-92, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 13. září 2006, č. j. 6 C 91/2004-172, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud usnesením ze dne 15. března 2007, č. j. 60 Co 431/2006-225, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s opětovným pokynem k doplnění dokazování.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 9 C 91/2004-303, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „smlouva o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem - objektu bydlení na stavební ploše, dále pozemku o výměře 39 m2 - zastavěná plocha a nádvoří a pozemku o výměře 261 m2 - zahrada v k. ú. a obci Z. ze dne 14. 11. 2003 uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná“, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 14. 11. 2003 se žalovaným písemnou smlouvu o půjčce, podle níž jí žalovaný poskytl částku 115.000,- Kč, kterou se mu zavázala vrátit do 14. 3. 2004 spolu se sjednanými úroky ve výši 5 % p. a. (splatnými s jistinou), tj. celkem 116.920,- Kč. Žalovaný ve skutečnosti žalobkyni půjčil (předal) 80.000,- Kč. Za účelem zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce účastníci uzavřeli téhož dne smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem (dále jen „smlouva“, resp. „smlouva o zajišťovacím převodu práva“) - objektu bydlení na stavební ploše, dále pozemku o výměře 39 m2 - zastavěná plocha a nádvoří a pozemku o výměře 261 m2 - zahrada v k. ú. a obci Z. (dále též „nemovitosti“, resp. „předmětné nemovitosti“) na žalovaného. Článek X. bod 10.1. smlouvy obsahuje ujednání účastníků, podle něhož vrátí-li žalobkyně řádně a včas půjčenou částku s příslušenstvím, nastalé podmínky smlouvy pominou a vlastnické právo k nemovitostem přejde zpět na žalobkyni. V článku X. bodu 10. 5. smlouvy se žalovaný zavázal vyplatit žalobkyni rozdíl mezi zajišťovanou pohledávkou a hodnotou převáděné věci v případě, že žalobkyně svůj závazek vrátit půjčku včas nesplní. Žalobkyně ve sjednané lhůtě zajištěný závazek nesplnila. Žalovaný podal návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí. Katastrální úřad ve Zlíně vkladové řízení rozhodnutím ze dne 14. 4. 2004 přerušil s poukazem na probíhající soudní řízení. Žalovaný rozdíl mezi zajišťovanou pohledávkou a hodnotou nemovitostí žalobkyni nevyplatil s odůvodněním, že mu nezačala plynout lhůta k tomu sjednaná. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o zajišťovacím převodu práva v souladu s §553 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně při uzavření smlouvy nejednala v duševní poruše, která by ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§38 odst. 2 obč. zák.), neuzavřela ji v tísni, a není tedy oprávněna z tohoto důvodu od smlouvy odstoupit (§49 obč. zák.), přičemž smlouva nebyla uzavřena ani v rozporu s dobrými mravy a není tudíž neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. 60 Co 583/2008-337, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že smlouva o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem, a to objektu bydlení na pozemku, pozemku parc. a pozemku parc., vše v katastrálním území a obci Z., uzavřená dne 14. 11. 2003 mezi žalobkyní a žalovaným, je neplatná (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Po zopakování listinných důkazů dospěl k odlišnému skutkovému zjištění než soud prvního stupně. Smlouva o zajišťovacím převodu práva sice obsahovala rozvazovací podmínku řádného a včasného splnění závazku, zároveň však v jejím článku X. bodu 10. 3 bylo ujednáno, že neuhradí-li dlužnice půjčku řádně a včas, k přechodu vlastnického práva zpět na dlužnici nedojde, ze zajišťovacího převodu práva se stane bez dalšího převod trvalý a dlužnici zanikne povinnost vrátit věřiteli půjčenou částku včetně příslušenství (článek X. bod 10. 4). Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně má ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť za situace, kdy je stále zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, nemá možnost žalovat na určení svého vlastnického práva. S odkazem na závěry vyjádřené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2009 (dále též „R 45/2009“) oproti soudu prvního stupně dovodil, že v posuzovaném případě je smlouva o zajišťovacím převodu práva absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák., neboť obsahuje nepřípustné ujednání o propadné zástavě.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. června 2011, č. j. 33 Cdo 2103/2009-369, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že při výkladu obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu práva zcela pominul smluvní ujednání obsažená v dalších bodech článku X., v nichž si účastníci upravili způsob jejich vypořádání v případě, že žalobkyně zajištěnou pohledávku ze smlouvy o půjčce žalovanému neuhradí řádně a včas. Nepostupoval tudíž v souladu s výkladovými pravidly uvedenými v §35 odst. 2 obč. zák. a jeho skutkový závěr, že na základě ujednání ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva se žalovaný bez dalšího stane trvalým vlastníkem převedených nemovitostí v důsledku prodlení žalobkyně s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky, tak nemá oporu v provedeném důkazu; v důsledku toho nemůže obstát ani právní závěr na tomto skutkovém základu založený, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva je absolutně neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák. Současně konstatoval, že nebyl vytvořen prostor pro posouzení platnosti ujednání účastníků o způsobu jejich vypořádání pro případ, že nebude splněna rozvazovací podmínka, z hlediska §37 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud nato rozsudkem ze dne 22. září 2011, č. j. 60 Co 583/2008-401, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, a to objektu bydlení na pozemku, pozemku parc. a pozemku, vše v katastrálním území a obci Z., uzavřená dne 14. 11. 2003 mezi žalobkyní a žalovaným, je neplatná (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II.). Poté, co shledal, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř., zopakoval dokazování listinnými důkazy (smlouvou o půjčce a smlouvou o zajišťovacím převodu práva) a z nich zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 14. 11. 2003 jako dlužnice se žalovaným jako věřitelem písemnou smlouvu o půjčce 115.000,- Kč, jež se zavázala vrátit nejpozději do 14. 3. 2004. K zajištění pohledávky žalovaného ze smlouvy o půjčce účastníci uzavřeli téhož dne smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem. Pro případ včasné úhrady půjčky si účastníci sjednali, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přejde zpět na žalobkyni, a pro případ, že žalobkyně půjčku řádně a včas nevrátí, si sjednali, že ze zajišťovacího převodu se stane převod trvalý a věřitel bude oprávněn s předmětnými nemovitostmi disponovat jedním z dohodnutých způsobů. Prodá-li žalovaný v uvedené lhůtě (tj. do patnácti měsíců ode dne, kdy žalobkyně a osoby s ní užívající předmětné nemovitosti vyklidí a předají je žalovanému) předmětné nemovitosti třetí osobě, je povinen žalobkyni vyplatit do 30 dnů po provedení vkladu vlastnického práva částku rovnající se rozdílu mezi utrženou kupní cenou a výší jejího dluhu ke dni splatnosti půjčky zvýšenou o náklady žalovaného spojené s prodejem nemovitostí (tj. náklady na znalecký posudek, odměnu advokáta za zpracování kupní smlouvy, správní poplatek za katastrální řízení, náklady inzerování prodeje nemovitostí, odměnu realitní kanceláře za zprostředkování prodeje nemovitostí) a o daně z nemovitostí, z převodu nemovitostí a z přidané hodnoty. Pokud žalovaný nemovitosti v uvedené lhůtě neprodá, je povinen vyplatit žalobkyni částku rovnající se rozdílu mezi tzv. cenou obvyklou ke dni splatnosti půjčky stanovenou znaleckým posudkem, jehož vyhotovení sám zajistí, a výší dluhu žalobkyně ke dni splatnosti půjčky zvýšenému o náklady žalovaného spojené s vypracováním znaleckého posudku. S odkazem na R 45/2009 odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že ač smlouva o zajišťovacím převodu práva obsahuje ujednání o tom, jak bude věřitel postupovat v případě změny ze zajišťovacího převodu práva na převod trvalý, je ujednání obsažené v článku X. bodech 10. 5.1. a 5.2. smlouvy neurčité a smlouva je tudíž v této části neplatná ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Smluvní ujednání totiž neobsahuje údaj o tom, jakým konkrétním způsobem bude prodej realizován (zda bude předmět zajišťovacího převodu prodán dražbou, prostřednictvím realitní kanceláře, či jinak), ani žádná omezení ve vztahu k tomu, jaká cena má být prodejem dosažena, neboli ujednání, jakým způsobem bude dosaženo adekvátní kupní ceny co nejvíce se přibližující ceně tržní (jinak by nemovitosti mohly být k újmě dlužnice prodány za neadekvátní cenu). Chybí rovněž ujednání o tom, na jaký účel mají být použity užitky vzešlé ze zajištění v době do zpeněžení zajištění. Odvolací soud dovodil, že v důsledku absence těchto ujednání je smlouva v článku X. bodech 10. 5, 10. 5. 1 a 10. 5. 2. týkajících se způsobu prodeje předmětu zajišťovacího práva pro neurčitost neplatná (§37 odst. 1 obč. zák.); obsahuje-li pak smlouva pouze ujednání, podle něhož se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího stane trvalým vlastníkem nemovitostí při současném zániku zajištěné pohledávky, vykazuje z obsahového hlediska znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě a je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které doplnil podáním ze dne 12. 9. 2012; jeho přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost o §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu předně vytýká, že porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že posuzoval ujednání obsažená v článku X. bodu 10.5 smlouvy z hlediska naplnění znaků ujednání o tzv. propadné zástavě, ač se soud prvního stupně touto otázkou nezabýval. Má za to, že postupem odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. S odkazem na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu a na nálezy Ústavního soudu, z nichž cituje, namítá nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí; odvolací soud sice při jednání dne 22. 9. 2011 zopakoval důkaz smlouvou o zajišťovacím převodu práva, avšak nepředestřel mu již svůj právní názor, že ujednání v článku X. bodu 10. 5 se mu jeví jako neurčitá. S tímto názorem se mohl seznámit až v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále má pochybnosti o tom, zda byl odvolací soud řádně obsazen. Dne 22. 9. 2011 sice ve věci jednal a rozhodl stejný senát 60 Co jako dne 19. 3. 2009, avšak v jiném složení. Mohlo tak dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Žalovaný se neztotožňuje se závěrem, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva je neplatným právním úkonem, k němuž odvolací soud dospěl s poukazem na R 45/2009. Tento judikát řešil problematiku zajišťovacího převodu práva ve vztahu k movité věci, nebyl ze strany odborné veřejnosti přijat bez výhrad, v době uzavření smlouvy, která je předmětem tohoto řízení, nebyly závěry judikátu nikde a nikým prezentovány (tyto závěry byly přijaty až pět let poté, co byla smlouva uzavřena) a v době uzavření smlouvy (14. 11. 2003) se vycházelo z názorů a judikatury v dané době dostupné. Prezentuje svůj názor, že v daném případě by závěry zmíněného judikátu neměly být „retroaktivně“ použity a došlo-li ke změně judikatury, je třeba k adresátům vykládané právní normy přistupovat citlivě, aby nedopláceli na případnou nejednoznačnost či kusost právní úpravy. V souvislosti s problematikou tzv. judikatorního odklonu upozorňuje na řadu nálezů Ústavního soudu a z nich cituje jednotlivé pasáže. Vyjadřuje přesvědčení, že smlouva uzavřená dne 14. 11. 2003 by až do vydání R 45/2009 (tj. do 15. 10. 2008) byla - z pohledu do té doby publikované judikatury - posouzena jako platný právní úkon. Jmenovitě zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 915/98, 29 Cdo 1969/2000 a 30 Cdo 294/2005; poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 7 Afs 126/2005, vymezující se k povinnosti platit daň z převodu nemovitostí v souvislosti s uzavřením smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Nehledě na uvedené má žalovaný za to, že posuzovaná smlouva vyhovuje i požadavkům R 45/2009. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že je v článku X. bodu 10. 5. neurčitá, neboť neobsahuje ujednání o způsobu zpeněžení předmětu zajišťovacího převodu. Prosazuje názor, že se účastníci výslovně dohodli na způsobu realizace smlouvy v případě nastoupení tzv. uhrazovací funkce zajišťovacího převodu a že jde o ujednání dostatečně určité, které nevzbuzuje výkladové nejasnosti. Okolnost, že smlouva neobsahuje ujednání o způsobu tvorby kupní ceny, s níž odvolací soud spojil úvahu, že by její stanovení mohlo vést k majetkové újmě dlužníka, považuje za nerozhodnou, neboť v případě zpeněžení předmětu zajišťovacího převodu za nepřiměřeně nízkou kupní cenu má dlužník možnost se takovému postupu věřitele bránit žalobou na náhradu škody nebo doplacení hyperrochy. Oproti odvolacímu soudu zastává názor, že smlouva neobsahuje ujednání o propadné zástavě a že výraz použitý v článku X. bodech 10.3 a 10.4 „převod trvalý“ vyjadřuje ne příliš šťastné stanovení okamžiku, kdy mu vzniklo právo na uspokojení z předmětu zajišťovacího převodu (v tomto ohledu odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005, jehož odůvodnění doslovně prezentuje). Žalovaný dále připomíná zásadu „pacta sunt servanda“, tj. smlouvy se mají dodržovat „a to i takové, které jsou případně pro jednu smluvní stranu nevýhodné“. Odvolacímu soudu též vytýká, že nerespektoval zásady autonomie vůle smluvních stran a priority výkladu, který nezakládá neplatnost uzavřených smluv, jak jsou pojímány v jím uváděných nálezech Ústavního soudu. Pokud se odvolací soud těmito nálezy neřídil, porušil jeho „právo na fair proces v jeho časové dimenzi“. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 S., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalovaný odvolacímu soudu vytkl, že porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Tato námitka však není opodstatněná.
Nejvyšší soud například v rozsudcích ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, vysvětlil, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srovnej též právní názor uvedený v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně.
Důvodnost nelze přiznat ani námitce (rovněž vystihující dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s .ř.), že napadené rozhodnutí je nepředvídatelné - překvapivé, neboť odvolací soud neseznámil účastníky se svým názorem (odlišným od soudu prvního stupně), že ujednání v článku X. bodu 10. 5. smlouvy považuje za neurčitá a tudíž neplatná, a neumožnil tak žalovanému se k tomuto názoru vyjádřit.
Rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé,“ jestliže ho nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004). O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. O takový případ se v dané věci nejedná. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že smlouva o zajišťovacím převodu práva v článku X. bodu 10. 5. obsahuje ujednání pro případ, že žalobkyně nesplní svůj závazek ze smlouvy o půjčce. Námitku „překvapivosti“ rozhodnutí odvolacího soudu žalovaný spojuje toliko s vyhodnocením listiny obsahující smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva; pouze v posouzení platnosti tohoto právního úkonu se totiž závěry soudů obou stupňů lišily. Uvedenou listinu měly soudy k dispozici a údaje, které se z nich podávaly, hodnotily (odvolací soud byl přitom vázán právním názorem, který dovolací soud vyslovil v rozsudku ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2103/2009, jímž předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušil). Odvolací soud při jednání dne 22. 9. 2011 zopakoval důkaz smlouvou o zajišťovacím převodu práva a účastníci řízení měli možnost se k tomuto důkazu vyjádřit a ovlivnit tak výklad právního úkonu, který byl v listině slovy vyjádřen a zaznamenán. Nelze tudíž dovozovat, že by odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Není možno proto přisvědčit námitce žalovaného, že závěr odvolacího soudu o právech a povinnostech, které vyplývaly z listinného důkazu, byl pro účastníky řízení nepředvídatelný a že rozhodnutí odvolacího soudu lze mít proto za překvapivé (účastnické strany si musely být vědomy významu obsahu listinného důkazu pro právní posouzení otázky platnosti smlouvy).
Výhrada, že žalovanému bylo odepřeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce tím, že v odvolacím řízení ve dnech 19. 3. 2009 a 22. 9. 2011 (po zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím) rozhodoval o opravném prostředku senát odvolacího soudu v jiném složení, zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. nenaplňuje. O nesprávné obsazení soudu jde jen tehdy, kdy místo senátu rozhodoval samosoudce (předseda senátu), kdy věc projednal a rozhodl jiný senát nebo samosoudce, než stanovil rozvrh práce, nebo kdy věc projednal a rozhodl vyšší soudní úředník, justiční čekatel nebo soudní tajemník, aniž by k tomu byl podle zvláštních předpisů oprávněn. Pojem „zákonný soudce“, jak je jeho existence předvídána a zaručována ustanovením čl. 38 Listiny základních práv a svobod, je do praxe konkrétního soudu inkorporován rozvrhem práce. V řízení odvolacím, v němž soudy rozhodují v senátech, se výrazem „zákonný soudce“ rozumí příslušný senát (srovnej §36a odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), kterému byla věc podle rozvrhu práce dotčeného soudu přidělena (srovnej §36 odst. 2 o. s. ř.).
V dané věci je určující rozvrh práce Krajského soudu v Brně platný od 1. 9. 2011, který byl vydán pod č. j. Spr 3845/2010 a je veřejně přístupný na serveru českého soudnictví portal.justice.cz . Z jeho obsahu se podává, že senát 60 Co ve složení JUDr. Jiří Rezek, JUDr. Ladislav Pavlíček a Mgr. Milan Zavrtálek rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutím Okresních soudů v Kroměříži, Uherském Hradišti a Zlíně, s výjimkou specializované agendy přidělené senátům 58 Co a 59 Co. Je tudíž zjevné, že námitka nesprávného obsazení soudu není opodstatněná.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalovaný v prvé řadě odvolacímu soudu vytkl, že otázku platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva posuzoval s přihlédnutím k právním závěrům, které Nejvyšší soud zaujal až v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, jímž byla změněna dosavadní judikatura ohledně smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva podle §553 obč. zák. z hlediska jejích obsahových náležitostí. Jelikož účastníci smlouvu uzavřeli již dne 14. 11. 2003, tedy v době, kdy judikatorní závěry přijaté rozhodnutím velkého senátu nebyly známy, prosazuje žalovaný názor, že je nelze retroaktivně vztáhnout na předmětnou smlouvu a že její platnost je třeba posuzovat podle názorů a judikatury dostupných v době jejího uzavření.
Dovolací soud žádné pochybení odvolacího soudu v tomto směru neshledal. Již v rozhodnutí ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, které obstálo i v ústavní rovině, (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 3404/2011, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost), Nejvyšší soud dovodil, že nový právní názor zaujatý v důsledku relevantní změny judikatury je třeba aplikovat ve všech již probíhajících řízeních. Výjimky jsou dány pouze specifiky výjimečných situací, která založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Skutečnost, že Nejvyšší soud může změnit dosavadní judikaturu a učinit tak s účinností pro již probíhající řízení, vyplývá přímo ze zákona. Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), platí: „Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní“. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Podobně věc ostatně řeší i §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09 přitom Ústavní soud při vyslovení požadavku opatrnosti a uvážlivosti při změnách judikatury zároveň zdůraznil, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. K výhradě žalovaného lze poukázat na usnesení ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 946/11, v němž Ústavní soud neuznal námitku stěžovatele, že dovolací soud tím, že smlouvu o zajišťovacím převodu práva podle §553 obč. zák. posoudil jako neplatnou s odkazem na rozsudek ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006 (tj. aplikoval změněnou judikaturu), porušil právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odkázal přitom jednak na své usnesení ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2812/09, v němž se v souvislosti se změnou judikatury uvádí, že jednou judikovaný názor není nedotknutelný a neměnný, přičemž ani změna judikatury promítající se v řešení konkrétního případu nemusí vždy znamenat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele", a jednak na nález ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07, v němž je zdůrazněna nutnost vývoje judikatury, ovšem s tím omezením, že ke změně judikovaného názoru je nezbytné přistupovat (jako ke každé změně) obezřetně, pečlivě ji odůvodnit a vzít v úvahu, zda negativní následky, které s sebou přinese, nebudou větší než pozitiva. V případě existence legitimního důvodu pro změnu interpretace právní normy může soud dřívější judikaturu změnit. Je tomu tak i proto, že právní norma, byť sebelépe koncipovaná, nemůže nikdy ve svém textu postihnout veškeré možnosti a případy, na něž lze její účinky vztáhnout.
V posuzovaném případě žalovaný netvrdil a ani jinak nevyšly v řízení najevo žádné konkrétní skutečnosti, které by ve vztahu k němu umožňovaly odklon od platné judikatury. Judikatura dostupná v době, kdy byla smlouva uzavřena (tj. 14. 11. 2003), nijak neřešila otázku platnosti smlouvy uzavřené podle §553 obč. zák. v souvislosti s absencí ujednání o tom, jak se smluvní strany vzájemně vypořádají v případě, že dlužník neuhradí řádně a včas zajištěnou pohledávku věřiteli. Zabývala se výhradně rozlišením mezi zajišťovacím převodem vlastnického práva a propadnou zástavou z hlediska sjednaného okamžiku, k němuž měl věřitel vlastnické právo nabýt, a účelu, který byl uzavřenou smlouvou sledován (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp, zn. 21 Cdo 2204/99, ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2359/2000, ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1273/2000, ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2363/2000, a ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1119/2002). To platí i o žalovaným zmiňovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 915/98, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1969/2000. V odůvodnění rozsudku velkého senátu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006 (jímž došlo v průběhu tohoto řízení k posunu judikatury ohledně obsahových náležitostí smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva a určení způsobu, jakým se naplňuje uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva), Nejvyšší soud uvedl, že se odchyluje od právního názoru vysloveného v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005, ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 294/2005, a ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1276/2005. Nelze přehlédnout, že rozhodnutím velkého senátu překonaná judikatura, jíž se žalovaný dovolává, byla přijata až po dni 14. 11. 2003, kdy byla smlouva uzavřena, a že tedy žalovaný touto judikaturou nemohl být při koncipování smlouvy nikterak ovlivněn. Nemůže tudíž úspěšně uplatňovat námitku, že při tvorbě smlouvy vycházel z důvěry v soudní praxi. Závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, jehož význam žalovaný v dovolání vyzdvihuje, nelze v dané věci použít, neboť Ústavní soud v této věci shledal ústavní stížnost důvodnou především proto, že se obecné soudy nezabývaly otázkou dobré víry stěžovatelky při uzavírání kupní smlouvy s věřitelem (shodou okolností žalovaným), jenž byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník převáděných nemovitostí na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřené s dlužníkem. K problematice platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva pak Ústavní soud pouze dodal, že za situace, kdy dlužník podal žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem až po devíti letech od uzavření zajišťovací smlouvy s věřitelem, což nevysvětlil a neodůvodnil, lze v jeho postupu spatřovat účelovost jeho konání. Pohnutkou k takovému postupu může být i vývoj rozhodovací praxe obecných soudů. Při interpretaci příslušných projevů vůle by proto měly obecné soudy zohlednit i stav právní nauky a judikatury v době vzniku posuzovaného právního úkonu. Je tedy zřejmé, že Ústavní soud se v nálezu zabýval skutkově odlišným případem, než je posuzovaná věc. Protože žalobkyně podala žalobu k soudu již 9. 4. 2004, nelze vůbec uvažovat o tom, že tak učinila účelově vzhledem k vývoji judikatury, která v období od uzavření smlouvy (14. 11. 2003) nedoznala žádných změn.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že smlouva v článku X. bodu 10.5., který se týká realizační fáze uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva, je neplatná pro neurčitost, neboť neobsahuje ujednání o způsobu zpeněžení předmětu zajišťovacího převodu (§37 odst. 1 obč. zák.). Oproti odvolacímu soudu má za to, že se účastníci dohodli dostatečně určitě na způsobu realizace smlouvy v případě nastoupení uhrazovací funkce. Okolnost, že smlouva neobsahuje ujednání o způsobu tvorby kupní ceny, považuje za nerozhodnou z jím uváděných důvodů.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle §553 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.
V posuzovaném případě odvolací soud výkladem obsahu článku X. bodu 10. 5. dospěl k závěru, že smlouva je v této části neurčitá ze tří důvodů, a to pro absenci ujednání o tom, jakým konkrétním způsobem bude prodej realizován, jakým způsobem bude dosaženo adekvátní kupní ceny co nejvíce se přibližující ceně tržní a na jaký účel mají být použity užitky vzešlé ze zajištění v době do zpeněžení zajištění. Žalovaný sice obecně namítá, že se s žalobkyní na způsobu prodeje předmětu zajištění dohodl, avšak nijak tuto námitku blíže nekonkretizuje, absenci ujednání o určení výše kupní ceny nesporuje - pouze ji hodnotí jako bezvýznamnou, a k chybějícímu ujednání o účelu použití užitků vzešlých ze zajištění se nijak nevyslovuje. I kdyby byla opodstatněná výhrada žalovaného, že absence ujednání o určení výše kupní ceny je z hlediska (ne)určitosti smlouvy bezvýznamná, nemohlo by to nic změnit na závěru, že smlouva je v článku X. bodu 10. 5. neplatná pro neurčitost ze zbylých dvou důvodů, proti nimž žalovaný žádné námitky nevznesl. Obstojí proto správnost právního závěru odvolacího soudu, že smlouva je v článku X. bodu 10. 5. absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. Závěr o neurčitosti tohoto ujednání tudíž znamená, že smlouva neobsahuje (platné) ujednání o tom, jak se strany vzájemně vypořádají, neuhradí-li žalobkyně řádně a včas zajištěnou pohledávku žalovanému (tj. nenastane-li rozvazovací podmínka). Dovolací soud proto sdílí právní názor odvolacího soudu (který je v souladu s R 45/2009), podle něhož obsahuje-li smlouva pouze ujednání, že se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího stane trvalým vlastníkem nemovitostí při současném zániku zajištěné pohledávky (článek X. bod 3. a 4. smlouvy), vykazuje smlouva z obsahového hlediska znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě a je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.).
Prosadit se nemůže ani námitka, kterou žalovaný uplatnil již v předchozím dovolacím řízení, že závěry vyjádřené v R 45/2009 nelze v daném případě aplikovat, neboť nejde o zajišťovací převod vlastnického práva k věci movité, ale k věcem nemovitým. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází ze závěrů tohoto judikátu i v případě, týká-li se zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitosti (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4246/2008, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4395/2009, nebo ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5388/2008). Bezvýznamný je argument, že zmíněný judikát nebyl ze strany odborné veřejnosti přijat bez výhrad; rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ze závěrů přijatých v R 45/2006 ustáleně vychází (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3026/2006, ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2131/2007, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5145/2008, ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1386/2007, ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1254/2007, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1683/2007, ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 318/2007, ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3058/2009, ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5388/2008, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3674/2009, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2712/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1886/2010, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2783/2008, ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1921/2010, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4246/2008, ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4447/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4395/2009, ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 344/2011, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4228/2010, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2306/2009, ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2103/2009, ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2129/2009, uveřejněný pod číslem 11/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3766/2010, ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1297/2010, ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, uveřejněný pod číslem 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011, ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1971/2011, ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 784/2011, ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2735/2010, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 Cdo 814/2012, ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 827/2012, a usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1374/2010).
Obsáhlá argumentace žalovaného týkající se pojmu „trvalý převod“, který byl užit ve smlouvě, též není způsobilá zvrátit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť odvolací soud nedovodil ze zmíněného pojmu žádné závěry podporující jeho žalobě vyhovující rozhodnutí. Dovolací soud se proto touto argumentací (pro nadbytečnost) nezabýval.
Přisvědčit nelze ani výtkám, že odvolací soud neoprávněně zasáhl do autonomie vůle smluvních stran a že nectil zásadu „pacta sunt servanda“. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, vyslovil právní názor (od něhož není důvod se odchylovat ani v dané věci), že autonomie vůle, specificky ztělesněná autonomií smluvní, představuje též volnost uzavírání smluv a spočívá zejména ve volnosti výběru typu smluv, smluvního partnera, utváření obsahu smluv, ve volnosti formy i v možnosti svobodně se dohodnout na zániku smluvního vztahu včetně následků nesplnění povinností ze smlouvy vyplývajících. Taková smluvní volnost má však v občanském právu své limity. Ty vymezuje mimo jiné ustanovení §39 obč. zák., podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Protože se v daném případě nepodařilo žalovanému zpochybnit právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák., je zřejmé, že námitka neoprávněného zásahu do smluvní autonomie a porušení zásady „pacta sunt servanda“ nemůže být úspěšná.
Nepřípadná je výtka, že odvolací soud nerespektoval zásadu priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Odvolací soud totiž závěr o neplatnosti článku X. bodu 10.5 smlouvy pro jeho neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. dovodil z absence ujednání smluvních stran o způsobu prodeje předmětu zajištění. Žalovaným preferovaný interpretační princip se zde nemohl uplatnit, neboť obsah smlouvy dvojí výklad nedovoloval.
Lze uzavřít, že žalovanému se nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. listopadu 2012
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu