ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.30.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 30/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) P. B. , b) V. J. B. , c) D. Č. , a d) J. L. , zastoupených Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem Hradištko, Brunšov 473, proti žalované C.D.I.R. property s. r. o. se sídlem Praha 7, Dělnická 475/43, zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, o zaplacení částky 279.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 10/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2012, č. j. 23 Co 365/2012-95, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.761,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Anny Větrovské, advokátky se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 10. dubna 2012, č. j. 5 C 10/2011-66, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 279.300,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně od 19. 5. 2010 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 279.300,- Kč od 19. 5. 2009 do 18. 5. 2010 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 21. 12. 2007 smlouvu o smlouvě budoucí kupní, v níž se žalobci (prodávající) zavázali uzavřít se žalovanou (kupující) kupní smlouvu, jíž bude převedeno vlastnické právo k blíže specifikovaným nemovitostem za kupní cenu 29.500.000,- Kč. V článku IV. si dohodli, že kupní smlouva bude uzavřena nejpozději do čtyř měsíců od podpisu smlouvy o smlouvě budoucí, tj. do 21. 4. 2008, a pro případ nedodržení tohoto termínu si sjednali smluvní pokutu ve výši 400.000,- Kč. Dne 4. 6. 2008 uzavřeli účastníci dodatek č. 1 (dále jen „dodatek“), kterým zrušili článek IV. smlouvy o smlouvě budoucí a nahradili jej dohodou, podle níž bude kupní smlouva uzavřena do pěti měsíců od uzavření smlouvy o smlouvě budoucí (tj. do 21. 5. 2008). Dále si v něm ujednali, že „budoucí kupující může požádat budoucího prodávajícího o prodloužení uvedené lhůty 5 měsíců o jeden měsíc a to i opakovaně, nejvýše však celkem o tři měsíce. Bude-li tento návrh budoucím prodávajícím přijat, uzavřou o tom obě smluvní strany dodatek k této smlouvě v písemné formě. Budoucímu prodávajícímu náleží v takovém případě od budoucího kupujícího smluvní pokuta ve výši 6.650,- Kč za každý den, který uplyne od 22. dubna 2008 do podpisu smlouvy. V případě, že k uzavření kupní smlouvy dojde do 21. 5. 2008, budoucímu prodávajícímu nárok na tuto smluvní pokutu nevzniká “. Další odstavec dodatku obsahuje ujednání o smluvní pokutě ve výši 400.000,- Kč pro případ neuzavření kupní smlouvy ve stanoveném termínu. Bylo ujednáno, že dodatek nabývá účinnosti dnem 20. 4. 2008. Účastníci uzavřeli kupní smlouvu 4. 6. 2008, tedy ve stejný den jako dodatek. Fakturou ze dne 4. 5. 2010 žalobci vyzvali žalovanou k zaplacení smluvní pokuty za 42 dnů prodlení (od 22. 4. 2008 do 3. 6. 2008) s uzavřením kupní smlouvy ve výši 279.300,- Kč (tj. 6.650,- Kč denně). Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalobcům vzniklo právo na smluvní pokutu v souladu s §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (viz §3028 odst. 3 a §3073 přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.). V den uzavření dodatku ke smlouvě o smlouvě budoucí (tj. dne 4. 6. 2008), jímž byla prodloužena lhůta k uzavření kupní smlouvy na pět měsíců (tj. do 21. 5. 2008), bylo mezi účastníky zřejmé, že žalovaná porušila závazek uzavřít kupní smlouvu i v tomto prodlouženém termínu. Smluvní pokuta ve výši 6.650,- Kč denně byla sjednána pro případ, že na základě žádosti žalované se smluvní strany písemně dohodnou o dalším prodloužení termínu k uzavření kupní smlouvy. Tímto ujednáním došlo „k určitému odškodnění žalobců“. Jelikož žalovaná dne 31. 3. 2008 požádala o prodloužení termínu k uzavření kupní smlouvy a žalobci její návrh přijali, byla naplněna podmínka vzniku nároku žalobců na smluvní pokutu, byť další dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí nebyl uzavřen v písemné formě.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2012, č. j. 23 Co 365/2012-95, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dovodil, že žalobcům právo na smluvní pokutu nevzniklo; z provedeného dokazování nevyplynulo, že byla splněna v dodatku sjednaná podmínka pro vznik tohoto práva, a to že se účastníci dohodli na dalším prodloužení termínu uzavření kupní smlouvy formou písemného dodatku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a ohlašují v něm uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Zdůrazňují, že dodatkem změnili původní ujednání o smluvní pokutě tak, že nárok vniká při nedodržení lhůty k uzavření kupní smlouvy prodloužené o jeden měsíc, tj. do 21. 5. 2008, a to ve výši 6.650,- Kč denně od 22. 4. 2008 do podpisu smlouvy. Odvolacímu soudu vytýkají, že vyšel striktně z písemného znění dodatku a že se nevypořádal s jimi předloženými důkazy (s listinami založenými ve spise, účastnickou výpovědí J. L. a e-mailovou korespondencí účastníků). Poukazují na to, že ani žalovaná nezpochybňovala vznik nároku na smluvní pokutu, brojila pouze proti její výši. Prosazují, že úmyslem smluvních stran nebylo uzavírat další dodatek, což lze vysledovat z jejich e-mailové korespondence. Dodatek uzavírali v den, kdy již prodlení nastalo a jeho účelem bylo pouze snížení výše smluvní pokuty ve prospěch žalované. Namítají, že odvolací soud rozhodl nad rámec odvolacích námitek žalované, která nebyla srozuměna pouze s výší smluvní pokuty, nikoliv s nárokem jako takovým. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3488/2009 mají za to, že závěry odvolacího soudu jsou v hrubém rozporu s §35 odst. 2 obč. zák., neboť nebyl respektován úmysl smluvních stran. Navrhují proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za věcně správné a dovolání za neopodstatněné. Právo žalobců na smluvní pokutu zpochybnila již ve vyjádření k žalobě ze dne 7. 7. 2011. Žalobci svou skutkovou verzi ani přes poučení podle §118a o. s. ř. neprokázali; skutkové závěry odvolacího soudu odpovídají tomu, co za řízení vyšlo najevo. Protože má za to, že k dovolacímu přezkumu předložené otázky jsou jiné než ty, které byly předmětem sporu, navrhuje, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 7. zákona 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky (§10a o. s. ř.) se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco zmatečnosti nejsou v dovolání namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, výtkou, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně nad rámec odvolacích námitek žalované, žalobci vystihli dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §212 věty první o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí.
Podle §212a odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§205 odst. 2).
Občanský soudní řád rozlišuje kvantitativní a kvalitativní rozsah odvolacího přezkumu. Kvantitativní rozsah je vymezen v §212 o. s. ř. v návaznosti na §153 odst. 2 a §206 odst. 2 o. s. ř. Rozsah, v jakém bude rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumáno, se odvíjí od toho, jak je soud vázán žalobou (návrhem na zahájení řízení), a v jakém rozsahu nastávají účinky odvolání. Až na výjimky vyjmenované v §212 větě druhé o. s. ř. odvolatel určením rozsahu napadení rozhodnutí soudu prvního stupně nejen vymezuje, ohledně jakých výroků rozhodnutí soudu prvního stupně nastane suspenzivní účinek odvolání (srovnej §206 o. s. ř.), ale současně stanoví meze, v nichž je odvolací soud oprávněn a povinen (po stránce kvantitativní) rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat. Kvalitativní rozsah je určen (obsahovým) vymezením odvolacích důvodů, tedy z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu není odvolací soud při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní uplatněnými odvolacími důvody vázán. V §212a odst. 1 o. s. ř. se proto výslovně stanoví, že odvolací soud přezkoumá rozhodnutí soudu prvního stupně také z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (za splnění podmínky uvedené v §212a odst. 2 o. s. ř.); uvedené platí jak ve věcech, v nichž se v odvolacím řízení uplatňuje systém úplné apelace, tak i při postupu podle principů neúplné apelace.
V posuzovaném případě žalovaná v podaném odvolání vymezila rozsah přezkumu rozsudku soudu prvního stupně tak, že se odvolává proti jeho výroku I. (o věci samé) i akcesorickému výroku III. (o nákladech řízení). Takto kvantitativně vymezený odvolací přezkum odvolací soud překročit nemohl. Co se týče kvalitativního vymezení odvolání, žalovaná uplatnila odvolací důvody podle §205 odst. 2 písm. d/ a g/ o. s. ř. Z obsahového vylíčení odvolacích námitek vyplývá, že žalovaná nesouhlasila se závěrem o oprávněnosti nároku na smluvní pokutu jako takového; proto také navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Z řečeného vyplývá, že zabýval-li se odvolací soud posouzením opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku, nedopustil se žádného pochybení představujícího vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobci dále zpochybnili správnost názoru, že jim nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, námitkou proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že účastníci v dodatku projevili vůli vázat vznik nároku na smluvní pokutu ve výši 6.650,- Kč denně na uzavření kupní smlouvy ve lhůtě, o jejímž prodloužení se dohodnou v dalším dodatku uzavřeném v písemné formě. Jejich výhrada tak primárně míří proti výkladu obsahu dodatku ke smlouvě o smlouvě budoucí, tedy proti skutkovému zjištění, na němž odvolací soud právní posouzení věci vybudoval, a je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud totiž ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle podle §35 odst. 2 obč. zák., co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. k čemu směřovala jejich vůle), jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, dále jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, rozhodnutí ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3401/2012, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud proti němu podanou stížnost odmítl usnesením ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 865/14 ). Oproti odvolacímu soudu prosazují, že úmyslem smluvních stran bylo podmínit vznik jejich práva na smluvní pokutu jedině nesplněním povinnosti žalované uzavřít kupní smlouvu do 21. 5. 2008.
Prostřednictvím §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Podle §35 odst. 2 obč. zák., je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010). Jsou-li pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99).
V daném případě účastníci dodatkem změnili (mimo jiné) dohodu o lhůtě k uzavření kupní smlouvy a o smluvní pokutě obsažené v článku IV. smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 21. 12. 2007, jestliže původní ujednání „zrušili a nahradili“ je ujednáním, podle něhož „Strany se zavázaly, že kupní smlouva dle čl. III této smlouvy bude uzavřena do pěti měsíců od podpisu této smlouvy“… a dále … „Budoucí kupující je oprávněn požádat budoucího prodávajícího o prodloužení uvedené lhůty 5 měsíců o jeden měsíc, případně i opakovaně, nejvýše však celkem o tři měsíce. Bude-li tento návrh budoucím prodávajícím přijat, uzavřou o tom obě smluvní strany dodatek k této smlouvě v písemné formě. Budoucímu prodávajícímu náleží v takovém případě od budoucího kupujícího smluvní pokuta ve výši 6.650,- Kč za každý den, který uplyne od 22. dubna 2008 do dne podpisu smlouvy. V případě, že k uzavření kupní smlouvy dojde do 21. května 2008, budoucímu prodávajícímu nárok na tuto smluvní pokutu nevzniká“. Gramatický výklad slovy vyjádřeného ujednání v dodatku může vést k jedinému závěru, že smluvní strany si sjednaly smluvní pokutu v denní výši 6.650,- Kč pro případ, že kupní smlouvu uzavřou (po 21. 5. 2008) v nové - prodloužené - lhůtě, kterou si dohodnou formou dalšího písemného dodatku ke smlouvě o smlouvě budoucí; vyjádřeno jinak, uzavřou-li kupní smlouvu na základě jejich písemné dohody, jíž změní smlouvu o smlouvě budoucí právě ve lhůtě k uzavření kupní smlouvy. Takové interpretaci nasvědčuje význam jednotlivých použitých pojmů a zejména jejich vzájemná návaznost a řazení ve struktuře dodatku. Svou vůli týkající se podmínky, na niž je vznik práva na smluvní pokutu vázán, smluvní strany zdůraznily použitím slovního spojení „budoucímu prodávajícímu náleží v takovém případě (tj. bude-li návrh žalované na prodloužení lhůty žalobci přijat a uzavřou-li o tom smluvní strany dodatek ke smlouvě v písemné formě) od budoucího kupujícího smluvní pokuta…“. Účastníci smlouvy tak projevili výslovně shodnou vůli sjednat majetkovou sankci pro případ, že kupní smlouva nebude sice uzavřena v původní lhůtě ujednané v dodatku, ale v nové lhůtě sjednané v dalším písemném dodatku. Tvrzení žalobců, že dohoda o prodloužení lhůty nemusela mít písemnou formu, je v přímém rozporu s jazykovým vyjádřením užitým v článku IV. Jak již bylo zmíněno výše, při výkladu obsahu smluvního ujednání nelze brát zřetel na účastníky tvrzený úmysl, jenž je v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem. Žalobcům nelze přisvědčit, že smluvní pokuta byla sjednána jedině pro případ prodlení s uzavřením kupní smlouvy ve lhůtě do 21. 5. 2008, jestliže si strany smlouvy v dodatku vyhradily možnost uzavřít kupní smlouvu jen na základě jejich písemné dohody o prodloužení lhůty a navíc tuto možnost omezily na dobu celkem tří měsíců po uplynutí lhůty stanovené do 21. 5. 2008. Pro případ, že kupní smlouva nebude uzavřena vůbec, si sjednaly smluvní pokutu ve výši 400.000,- Kč. Skutkový závěr, k němuž odvolací soud dospěl výkladem smluvního ujednání obsaženého v článku IV dodatku, je tudíž správný.
Jen jako obiter dictum se sluší uvést, že ujednání, podle něhož je zaplacení smluvní pokuty vázáno na uzavření kupní smlouvy ve lhůtě sjednané v písemné dohodě účastníků, jíž byl změněn obsah závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí, pokud jde o lhůtu k uzavření realizační smlouvy, je třeba vyhodnotit jako absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (§39, §544 odst. 1 obč. zák.). Jestliže by byla dohodou stran změněna smlouva o smlouvě budoucí ve lhůtě k uzavření kupní smlouvy (§516 odst. 1 obč. zák.) a účastníci by v této nově sjednané lhůtě (nahrazující lhůtu původní) skutečně kupní smlouvu uzavřeli, nebylo by možno uvažovat o porušení smluvní povinnosti, jak má na mysli §544 odst. 1 obč. zák.
Lze uzavřít, že skutkový závěr, z něhož odvolací soud vyšel při právním posouzení věci, se žalobcům prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnit nepodařilo. Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobcům byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokátky. Protože Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „advokátní tarif“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 9.420,- Kč (§7 bod 6. ve spojení s §8 odst. 1 advokátního tarifu), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), a z částky 2.041,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, je žalovaná oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 27. května 2014
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu