ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.49.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 49/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11), proti žalovaným 1) J. V. a 2) L. V. , zastoupeným JUDr. Jiřím Geržou, advokátem se sídlem v Buchlovicích, Masarykova 273, o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 7 C 297/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. září 2009, č. j. 59 Co 195/2009-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 23. září 2009, č. j. 59 Co 195/2009-114, Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. května 2008, č. j. 7 C 297/2004-86, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 60.000,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení ode dne 12. 1. 2002 do zaplacení.
Nelze přisvědčit žalobkyni, že její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud již například ve svém rozhodnutí ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3185/2009, přijal a odůvodnil závěr, že přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně a že o nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, tak není rozhodující, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle §219 o. s. ř. nebo podle §220 o. s. ř., a rozhodujícím hlediskem není ani to, zda považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné. Podstatné je, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků. To vztaženo na posuzovanou věc znamená, že jestliže soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že žaloba o vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu není po právu, byť každý z jiného důvodu, má rozsudek odvolacího soudu charakter rozsudku potvrzujícího a přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. proto nepřichází v úvahu.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně, a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť posouzením v dovolání uplatněné argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu jsou tudíž výhrady žalobkyně ke správnosti, resp. úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, konkrétně námitky, že odvolací soud náležitě nezjišťoval, zda žalovaní užívali stavbu, na kterou byl státní příspěvek poskytnut, po sjednanou dobu k trvalému bydlení a zda tato stavba splňovala podmínky stanovené stavebními předpisy (neboli zda byla provedena v souladu se stavebním povolením). Nevýznamné jsou rovněž dovolací námitky zpochybňující správnost skutkového závěru odvolacího soudu, že žalovaní splnili ve smlouvě sjednanou podmínku kolaudovat stavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od poskytnutí státního příspěvku, kdy žalobkyně oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že tato smluvní podmínka nebyla splněna, neboť ve sjednané lhůtě sice správní orgán vydal kolaudační rozhodnutí, jež nabylo právní moci, avšak toto rozhodnutí bylo posléze v rámci mimoodvolacího řízení zrušeno. Všechny tyto dovolací námitky mají skutkový charakter a představují naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož užití je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zapovězeno. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud řádně zjistil skutkový stav věci a pokud by nepochybil ve svých skutkových závěrech o splnění ve smlouvě sjednaných podmínek, které činily příspěvek nevratným, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že nárok na zaplacení 60.000,- Kč byl uplatněn právem, neboť žalovaným vznikl závazek poskytnutý příspěvek státu vrátit.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky, jimiž žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a které spočívají v „překvapivosti“ rozsudku odvolacího soudu a v absenci poučení účastníků řízení ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř.; tvrzené vady nejsou bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy.
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r. předsedkyně senátu