ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3185.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3185/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně A. a.s. - v l., proti žalovanému P. M., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 45/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. března 2007, č. j. 60 Co 20/2007-677, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. dubna 2002, č. j. 7 C 45/99-156, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil původně žalovaným J. M., A. M. a J. Š., roz. M., a žalovanému P. M. (dále jen „žalovaný“) povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „dům č. p. 151 a stavební plochu p. č. st. 163/1 o výměře 490 m2 v k. ú. K., R. nám., zapsané na LV č. 5694 u Katastrálního úřadu v K.“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného a původně žalovaných J. M. a J. M. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací usnesením ze dne 9. února 2006, č. j. 60 Co 162/2004-495, odmítl odvolání původně žalovaných J. M. a J. M. (výrok I.), rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a původně žalovanými J. M. a J. M. (výrok II.) a zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 27. července 2006, č. j. 7 C 45/99-578, uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „dům č p. 151 a stavební plochu p. č. st. 163/1 o výměře 490 m2 k. ú. K., R. nám., zapsané na LV č. 5694 u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště K.“; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 8. března 2007, č. j. 60 Co 20/2007-677, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku „dům č. p. 151 na parcele st. 163/1 a parcelu st. 163/1 v k.ú. K., zapsané na LV 5694
u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště K.“ (dále jen „dům čp. 151“, resp. „dům“ a „pozemek“); v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že předmětem nájemních smluv uzavřených ve dnech 17. ledna 1995 a 8. února 1995 mezi obchodními společnostmi V. spol. s r.o., Ž. (jako vlastníkem a pronajímatelem domu čp. 151) a M. spol. s r.o., K. (jako nájemcem) nebyl dům čp. 151 (a pozemek p. č. 163/1), nýbrž pouze nebytové prostory (popřípadě „bývalé bytové prostory“) v něm se nacházející. Na základě tohoto skutkového zjištění dovodil, že nájemní smlouvy ze 17. ledna 1995 a z 8. února 1995 se řídily zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v době uzavření nájemních smluv (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), a nikoli tedy ustanoveními §663 a násl. zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření nájemních smluv (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že obě nájemní smlouvy jsou absolutně neplatné, neboť neobsahují určitě vymezený předmět nájmu ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb. Současně konstatoval, že nájemní smlouva z 8. února 1995 je v části, kterou měly být pronajaty „bývalé bytové prostory“, rovněž neplatná, a to proto, že nesplňovala náležitosti normované ustanovením §686 odst. 1 obč. zák. pro smlouvu o nájmu bytu. V návaznosti na to pak dovodil, že žalovanému nesvědčí k užívání domu a pozemku platný právní titul, jenž odvozoval ze smlouvy o podnájmu, kterou jako podnájemce uzavřel dne 20. dubna 1995 s domnělým nájemcem, tj. s obchodní společností M. spol. s r.o., K. V této souvislosti zdůraznil, že nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Zdůraznil, že „předmětem nájemních smluv ze dne 17. ledna 1995 a ze dne 8. února 1995 byla nemovitost jako celek, neboť bytové prostory nelze užívat pro nebytové účely.“ Vyjádřil přesvědčení, že uvedené vyplývá
i z vůle stran projevené v těchto smlouvách a z jazykového výkladu obou smluv. Dále dodal, že důkazy na podporu těchto jeho tvrzení jsou obsaženy ve spisu. Z uvedených důvodů se neztotožnil se závěrem, že mu nesvědčí žádný titul k užívání domu,
a vyslovil názor, že pokud by odvolací soud použil při posuzování platnosti nájemních smluv obecná ustanovení občanského zákoníku (tedy §663 a násl. obč. zák.), dospěl by k závěru, že smlouvy jsou platné a že mu tedy svědčí právní titul k jeho užívání. V této souvislosti poukázal na „nález Ústavního soudu ÚS 625/03“, podle něhož jsou-li možné oba výklady, má přednost výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především vyvracela správnost dovolacích námitek a uvedla, že „nejsou dány důvody, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného vyhověl“.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. března 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle §219 o.s.ř. nebo podle §220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
V posuzovaném případě odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků řízení jinak než soud prvního stupně. I když ve výroku svého rozhodnutí upřesnil označení nemovitostí a na místo patnáctidenní lhůty k vyklizení stanovil lhůtu pouze třídenní, ve skutečnosti vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; je přitom nerozhodné (viz výklad shora), že výrok svého rozsudku formuloval tak, jakoby rozsudek soudu prvního stupně měnil. Z tohoto důvodu nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí ve smyslu §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Protože napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím, nemůže být dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Přípustnost dovolání však nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Soud prvního stupně totiž ve svém druhém (odvolacím soudem ve skutečnosti potvrzeném) rozsudku nerozhodl ve vztahu k žalovanému jinak než ve svém dřívějším (zrušeném) rozsudku.
Následně se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval. Přitom právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, co bylo předmětem nájemních smluv ze 17. ledna 1995 a z 8. února 1995, tj. zda šlo o dům čp. 151 (tedy tuto nemovitost jako celek) či o nebytové a „bytové“ prostory v něm se nacházející, je proto otázkou skutkovou.
Zpochybňuje-li tedy dovolatel závěr, který ohledně neplatnosti nájemních smluv ze 17. ledna 1995 a z 8. února 1995 odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb. a §686 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků těchto smluv a jak měl být jejich projev vůle interpretován, napadá především správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (tj. vzal by z provedených důkazů za zjištěno, že předmětem obou smluv je dům jako celek), musel by návazně dospět také k odlišným právním závěrům (a to s odkazem na ustanovení §663 a násl. obč. zák.) ohledně platnosti obou nájemních smluv.
Vzhledem k uvedenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1,
§151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu