ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.5384.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 5384/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Komerční banky, a. s. se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33 čp. 969, proti žalované J. P., zastoupené Mgr. Filipem Smějou, advokátem se sídlem Praha 2, Helénská 1799/4, o 2,794.353,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 174/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. srpna 2008, č. j. 38 Co 145/2008-172, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 28. února 2008, č. j. 8 C 174/2007-131, zamítl žalobu o zaplacení 2,794.353,15 Kč s úrokem 6,53 % z částky 1,963.851,26 Kč od 30. 3. 2007 do zaplacení, s úrokem z prodlení 18,47 % z částky 1,963.851,26 Kč od 30. 3. 2007 do zaplacení, s úrokem z prodlení 25 % z částky 506.276,74 Kč od 30. 3. 2007 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně (věřitelka) uzavřela dne 16. 10. 2002 se žalovanou a jejím tehdejším manželem V. M. (dlužníky) smlouvu o úvěru, v níž se zavázala, že jim poskytne 1,980.000,- Kč (dále jen „smlouva“). Podmínkou čerpání úvěru bylo mimo jiné předložení výpisu z katastru nemovitostí se zapsaným zástavním právem zajišťujícím pohledávku žalobkyně ze smlouvy s tím, že zastavené nemovitosti nebudou zatíženy dalším zástavním právem. Žalobkyně (zástavní věřitelka) a V. M. (zástavce) uzavřeli dne 18. 10. 2002 zástavní smlouvu, podle níž zástavce zřídil k zajištění pohledávky zástavní věřitelky ze smlouvy o úvěru zástavní právo ke svým nemovitostem, které bylo zapsáno do katastru nemovitostí. V. M. předložil žalobkyni padělaný výpis z katastru nemovitostí, v němž bylo zapsáno jen zástavní právo ve prospěch žalobkyně, ač na předmětných nemovitostech již jedno zástavní právo vázlo. Žalobkyně na základě žádosti o čerpání úvěru poukázala dne 30. 10. 2002 žalovaným 1,980.000,- Kč ve prospěch účtu označeného jimi ve smlouvě. Dlužníci úvěr v dohodnutých měsíčních splátkách nespláceli. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. listopadu 2004, č. j. 1 T 61/2004-174, byl V. M. uznán vinným ze spáchání trestných činů úvěrového podvodu a padělání a pozměňování veřejné listiny (§250b odst. 1, 4 písm. b/ a §176 odst. 1 tr. zák.), kterých se dopustil tím, že při sjednávání smlouvy o úvěru uvedl zkreslené údaje o nemovitostech způsobilých k zástavě, opatřil si a žalobkyni předložil výpis z katastru nemovitostí, v němž bylo zapsáno pouze zástavní právo zřízené v její prospěch, přestože věděl, že tento výpis je falešný, neboť na nemovitostech již vázlo zástavní právo ve prospěch dalšího věřitele; tím si zajistil čerpání úvěru. Za toto jednání byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na dobu pěti let a bylo mu uloženo uhradit poškozené (žalobkyni) škodu ve výši 1,900.053,25 Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V době podpisu smlouvy o úvěru bylo manželství žalované a V. M. pouze formální a žalovaná smlouvu o úvěru podepsala v rámci jejich jednání o úpravě vztahů k dětem a o vypořádání majetku. V. M. ji ubezpečoval o tom, že úvěr je zajištěn zástavním právem k jeho nemovitostem, jejichž hodnota spolehlivě překračuje úhradové povinnosti z úvěrové smlouvy, a že při prodlení s platbami nebudou její majetkové poměry nijak ohroženy. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že účastnice a V. M. uzavřeli smlouvu o úvěru podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obch. zák.“). Námitku žalované, že její podpis na smlouvě o úvěru byl vyvolán podvodným jednáním V. M., posoudil podle obsahu jako námitku relativní neplatnosti (§41 odst. 3 o. s. ř. a §35 odst. 2 obč. zák.) a dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je částečně neplatná ve vztahu k žalované ve smyslu §49a obč. zák. Žalovaná totiž smlouvu uzavřela v mylném přesvědčení, vyvolaném V. M., že případné nároky žalobkyně ze smlouvy budou uspokojeny zpeněžením zastavených nemovitostí, přičemž tato skutečnost byla pro uskutečnění právního úkonu žalované rozhodující. Za splněnou přitom považoval rovněž podmínku vyplývající z §49a odst. 1 obč. zák., a to že omylem dotčený úkon byl určen osobě, která jej vyvolala. Konstatoval, že omyl nemusí být vyvolán druhou smluvní stranou, neboť právní úkon není určen pouze druhé smluvní straně, ale všem účastníkům obligačního vztahu. V posuzované věci tak nebyl úkon žalované určen pouze žalobkyni, která její omyl nevyvolala a ani o něm nevěděla, ale též V. M., coby spoludlužníkovi, který její omyl vyvolal úmyslným protiprávním jednáním. Protože žalované nebylo na základě neplatné úvěrové smlouvy ničeho plněno (poskytnuté peněžní prostředky přijal výlučně V. M.), nebylo možno vyhovět žalobě ve vztahu k žalované ani z titulu bezdůvodného obohacení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. srpna 2008, č. j. 38 Co 145/2008-172, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni „částku 2,794.353,15 Kč s úrokem ve výši 6,53 % z částky 1,963.851,26 Kč od 30. 3. 2007 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 18,47 % z částky 1,963.851,26 Kč od 30. 3. 2007 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, z toho částku 1,900.053,25 Kč společně a nerozdílně s V. M., jak mu bylo uloženo v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 1 T 61/2004, ze dne 8. 11. 2004, jenž nabyl právní moci dne 10. 12. 2004“ (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení úroků z prodlení ve výši 25 % z částky 506.276,74 Kč od 30. 3. 2007 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud zjištěný skutkový stav věci posoudil odlišně po právní stránce. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ani za pomoci interpretačních pravidel podle §266 obch. zák eventuelně podle §35 odst. 2 obč. zák. nelze vyjádření žalované v průběhu řízení vyložit jako uplatnění námitky relativní neplatnosti smlouvy. Žalovaná ve vyjádření ze dne 14. 9. 2007 toliko uvedla, že smlouvu o úvěru podepsala v tísni vyvolané V. M., který v probíhajícím rozvodu manželství podpisem smlouvy podmiňoval svěření dětí do její péče; při jednání soudu dne 26. 2. 2008 pouze tvrdila, že neměla tušení o tom, že úvěr není řádně zajištěn, a vycházela z toho, že případný dluh nebude za V. M. platit. Odvolací soud nepřisvědčil ani závěru soudu prvního stupně, že byly splněny předpoklady neplatnosti právního úkonu dané §49a obč. zák. Sice správnými shledal jeho úvahy ústící v posouzení jednání žalované jako jednání v omylu, avšak omyl se nemohl týkat skutečnosti rozhodující pro uskutečnění takového právního úkonu. Otázka zajištění závazku splácet poskytnutý úvěr totiž nemůže být rozhodující pro uzavření smlouvy o úvěru, jestliže je na uvážení věřitele, zda bude trvat na splnění dluhu, popř. zda svou pohledávku uspokojí ze zajištění. Z hlediska úvah o neplatnosti právního úkonu podle §49a obč. zák. by omyl u žalované musela vyvolat žalobkyně, tj. osoba, jíž byl právní úkon určen, a tak tomu v tomto případě nebylo. Jestliže by k neplatnosti smlouvy mohl vést i omyl účastníka vyvolaný třetí osobou, nepřípustně by to oslabovalo právní jistotu druhé strany smlouvy (žalobkyně). Zároveň zdůraznil, že kdyby žalovaná přistupovala k přijetí závazku z úvěrové smlouvy s náležitou pečlivostí a opatrností, k omylu na její straně by nedošlo. Odvolací soud uzavřel, že smlouva o úvěru je i ve vztahu k žalované platným právním úkonem. Pro rozpor s §121 odst. 3 obč. zák., a tedy za absolutně neplatné, však shledal ujednání v č. VII bodu 3 Obecných podmínek žalobkyně pro úvěry občanům, neboť je nepřípustné požadovat úroky z prodlení z příslušenství pohledávky. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 689/2006 proto zamítl žalobu požadující zaplacení 25 % úroků z prodlení z částky 506.276,74 Kč představující úroky od poskytnutí úvěru do 29. 3. 2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku I.) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost o §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Prosazuje právní názor, že smlouva o úvěru je absolutně neplatným právním úkonem, neboť k jejímu vzniku došlo na základě trestného činu V. M., který ji i žalobkyni úmyslně podvedl se záměrem získat finanční prostředky. Sama ze smlouvy žádné prostředky nezískala, smlouvu podepsala s ujištěním, že úvěr je zajištěn, a v důsledku nátlaku ze strany V. M. Jeho jednání je proto v rozporu s dobrými mravy. Úvěr byl čerpán v rozporu se smlouvou, neboť V. M. předložil zfalšovaný výpis z katastru nemovitostí a nebyla splněna podmínka, že na nemovitostech nevázne další zástavní právo. Má proto za to, že V. M., který čerpal úvěr výlučně sám, se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že se relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nedovolala; její přednesy při jednání u soudu jasně vyjadřují úmysl dovolat se relativní neplatnosti smlouvy v důsledku jednání v omylu. Oponuje odvolacímu soudu, že nemohla úspěšně uplatnit námitku relativní neplatnosti, neboť k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. I nadále zastává názor, že jeden ze spoludlužníků se může dovolat relativní neplatnosti pro omyl, který vyvolal druhý ze spoludlužníků, a že zajištění závazku bylo pro vznik právního úkonu rozhodující. Bez splnění této podmínky by totiž smlouvu neuzavřela, a kdyby neexistovalo zajištění zástavou, úvěrová smlouva by vůbec nevznikla. Neztotožňuje se ani se závěrem, že zanedbala svou povinnost přesvědčit se o existenci zajištění závazku, a v této souvislosti připomíná, že ani žalobkyně coby specializovaná finanční instituce neodhalila podvodný úmysl V. M. Vzhledem k okolnostem případu považuje požadavek žalobkyně na úhradu dluhu z úvěru za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Z úvěru sama nic nepřevzala, stejně jako žalobkyně byla podvedena a byla zneužita její dobrá víra; nelze jí přičítat k tíži, že nebyla dostatečně pečlivá. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky (§10a o. s. ř.) se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání opodstatněné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a jejich existence ze spisu nevyplývá. Dovolací soud se proto zabýval dovolacími námitkami, jak je žalovaná závazně po obsahové stránce vylíčila.
Zjištěný skutkový stav, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci, nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něj vychází.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná vytkla odvolacímu soudu, že neposoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatný právní úkon podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem a pro rozpor s dobrými mravy vzhledem k úmyslnému trestnému činu spoludlužníka, a zpochybnila správnost právních závěrů odvolacího soudu, že nemohla úspěšně uplatnit námitku relativní neplatnosti smlouvy o úvěru podle §49a obč. zák. a že ji ani neuplatnila (§40a obč. zák.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávné aplikoval.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Žalovaná prosazuje názor, že smlouva o úvěru je absolutně neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák., neboť spoludlužník V. M. při jejím uzavření spáchal trestný čin (jeho právní úkon je v rozporu se zákonem a jednáním v rozporu s dobrými mravy). Tato námitka žalované se nemůže z následujících důvodů prosadit.
V posouzení otázky, zda je neplatná podle §39 obč. zák. smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo aby tím využil jeho omylu, Nejvyšší soud sjednotil soudní praxi již rozsudkem ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněným pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 36/2008“). Ve zmiňovaném rozhodnutí šlo přitom po skutkové stránce o obdobný případ jako v projednávané věci, kdy jednání jedné ze smluvních stran spočívající ve vlastním uzavření smlouvy (šlo o smlouvu o půjčce) bylo v pravomocném odsuzujícím rozsudku soudu v trestní věci kvalifikováno jako jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1 a 4 tr. zák. Nejvyšší soud uzavřel, že takové jednání nečiní smlouvu absolutně neplatnou ani podle §37 odst. 1 obč. zák. ani podle §39 obč. zák. jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání podvodné). Takové podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.). Na toto rozhodnutí navázal Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 1094/2006, uveřejněný pod číslem 89/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 891/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2007, pod číslem 153, usnesení ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 2762/07, rozsudek ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006, rozsudek ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1171/2007, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1733/08, dále rozhodnutí ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3528/2007, ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2973/2007, ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 863/2007, ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1541/2007, ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2047/2007, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 633/2009, ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 225/2010, ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 787/2008, ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3290/2007, ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 679/2009, a ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2690/2010). K závěrům obsaženým v R 36/2008 se přihlásil i Ústavní soud, který v usnesení ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005, uzavřel, že naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv jen na možnou existenci omylu ve smyslu §49a obč. zák. Argumentaci obsaženou v R 36/2008 přijal při řešení nastolené otázky i velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, dospěl k právnímu závěru, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.). V projednávané věci není rozumného důvodu posoudit předestřenou otázku odchylně od této judikatury.
Žalovaná zpochybnila rovněž správnost závěru odvolacího soudu, že nemohla úspěšně namítnout relativní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť nebyly splněny zákonné předpoklady §49a obč. zák., jestliže žalobkyně, jíž byl právní úkon žalované určen, omyl žalované nevyvolala.
Podle §49a obč. zák. je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Citované ustanovení obsahuje úpravu právních následků pro případ, že právní úkon byl učiněn v omylu (tzv. omyl ve vůli). Ustálená judikatura vyšších soudů i odborná literatura jsou jednotné v názoru, že právně významný je omyl tehdy, je-li tento omyl skrytý (tj. účastník jednající v omylu o něm neví) a druhý účastník se na vzniku takového omylu podílel. Omyl ve vůli má za následek neplatnost právního úkonu jen tehdy, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní úkon rozhodující, resp. podstatná (error essentialis), a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala anebo o něm musela vědět v době právního úkonu. Jestliže byl omyl vyvolán osobou, které byl právní úkon určen, úmyslně, je právní úkon neplatný bez ohledu na to, byl-li omyl podstatný či nikoliv. V případě smlouvy osobou, jíž byl právní úkon určen (a která omyl vyvolala nebo o něm musela vědět), přitom může být jen ta smluvní strana, která vystupuje na opačné straně smluvního vztahu než smluvní strana jednající v omylu. Předpokladem vzniku smlouvy coby dvoustranného právního úkonu jsou totiž dva jednostranné právní úkony, které jsou jejich stranami vzájemně adresovány, a to návrhu na uzavření smlouvy (oferty - §43a a §43b obč. zák.) a přijetí návrhu (akceptace - §43c obč. zák.), které jsou obsahově shodné (konsenzus - §44 odst. 1 obč. zák.). Důvodu neplatnosti se tak může s úspěchem dovolat ten účastník smlouvy, který byl podveden druhým účastníkem smlouvy (rozuměj účastníkem, jemuž byl adresován jednostranný právní úkon účastníka jednajícího v omylu). Tím je zajištěna ochrana toho účastníka uzavřené smlouvy, který jednal v omylu vyvolaném protistranou. Jen na něm bude záležet, zda využije možnosti namítnout relativní neplatnost právního úkonu pro omyl, který u něj druhá smluvní strana vyvolala (resp. o něm musela vědět). Odtud nutně plyne závěr, že dlužník, který uzavřel smlouvu o úvěru v omylu, který u něho vyvolala osoba vystupující na téže straně smlouvy (spoludlužník), nemůže úspěšně namítat relativní neplatnost smlouvy o úvěru podle §49a obč. zák. ve spojení s §40a obč. zák.
Žalované se tudíž nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že nemohla úspěšně namítnout relativní neplatnost smlouvy o úvěru, jestliže žalobkyně, jíž byl právní úkon žalované určen, omyl žalované nevyvolala. Protože další výhrady žalované k výkladu §49a obč. zák. odvolacím soudem a k jeho závěru, že se relativní neplatnosti nedovolala, byly vzhledem ke shora řečenému již bezvýznamné, dovolací soud se jejich opodstatněností nezabýval (i kdyby těmto námitkám přisvědčil, nemohlo by to nic změnit na již přijatém závěru). Jestliže se žalované nepodařilo zpochybnit, že smlouva o úvěru je platným právním úkonem, pak nemůže být důvodná ani její argumentace, že se V. M. na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil.
Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že vzhledem k okolnostem případu nepoužil korektiv dobrých mravů. Požadavek žalobkyně, aby jí uhradila za V. M. dluh z úvěru, považuje za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Z úvěru sama nic nepřevzala, stejně jako žalobkyně byla podvedena a byla zneužita její dobrá víra. K její tíži nelze přičítat, že nebyla dostatečně pečlivá, neodhalila protiprávní jednání svého tehdejšího manžela a stala se obětí trestného činu. Poukazuje na to, že podvodné jednání neodhalila ani žalobkyně, která je specializovanou finanční institucí.
Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nezabýval otázkou, zda nárok žalobkyně uplatněný ve vztahu k žalované lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení není možno odvolacímu soudu vytýkat. Žalovaná rozpor výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy nenamítala a ani netvrdila právně významné skutečnosti, které by opodstatňovaly použití korektivu dobrých mravů. Ustálená soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 21, ročník 1998, pod č. 152) totiž dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo.
V posuzovaném případě žalobkyně i žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru v omylu vyvolaném V. M., který byl v té době manželem žalované. Obě účastnice si vzájemně vytýkají, že druhá z nich nepostupovala s obvyklou mírou opatrnosti, jestliže si neověřila pravdivost údaje ve výpisu z katastru nemovitostí, jímž V. M. prokazoval splnění podmínky, že na jeho nemovitostech vázne zástavní právo zřízené jedině ve prospěch žalobkyně, a tím nepředešla omylu. Součástí skutkového stavu věci je zjištění, že žalobkyně poskytla žalovaným, v tu dobu manželům, úvěr, který byl čerpán jednorázově, v přesvědčení, že uspokojení pohledávky z úvěru je zajištěno zástavou. Z dokazování nevyplynula její povědomost o finančních těžkostech V. M. a o narušených vztazích v manželství dlužníků v době uzavírání smlouvy o úvěru. Nelze jí proto vytýkat, že si neověřila správnost údaje ve výpisu z katastru nemovitostí předloženého V. M. Jestliže jí nebyly známy žádné indicie, které by vedly k pochybnostem o spolehlivosti žadatele o úvěr, pak nebyl žádný důvod, aby jej žalobkyně pokládala za potenciálního delikventa, který zfalšuje veřejnou listinu, a postupovala vůči němu s vyšší než obvyklou mírou opatrnosti. Nelze přehlédnout ani to, že v průběhu trestního řízení, vedeném proti V. M., neopomenula své právo a jako poškozená se připojila se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. To spíše žalovaná zanedbala obvyklou míru opatrnosti, jestliže si před podpisem smlouvy o úvěru neověřila, zda je pravdivé ubezpečení jejího manžela, že pohledávka z úvěru bude spolehlivě zajištěna zástavou. Obecně se totiž předpokládá, že to jsou manželé, kdo jsou nejlépe informováni o svých poměrech včetně poměrů majetkových. Takový předpoklad ostatně vyplývá v případě odporovatelnosti právních úkonů i z §42a odst. 2 obč. zák., v němž se presumuje vědomost osoby blízké (tedy i manžela) o existenci úmyslu druhého manžela v pozici dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky věřitele odporovaným právním úkonem. Lze proto předpokládat, že žalovaná mohla za trvání manželství získat detailní vědomost o majetkových poměrech svého manžela, na základě soužití s ním poznala jeho osobnostní založení a povahové rysy. Dle svého vyjádření byla vystavena jeho nátlaku a výhrůžkám, jimiž si vynucoval, aby v době, kdy už žili odděleně, uzavřela spolu s ním smlouvu o úvěru v nezanedbatelné výši. Tyto všechny okolnosti ji měly vést k tomu, aby si při uzavření smlouvy o úvěru počínala obezřetně. Považovala-li za rozhodnou pro uzavření smlouvy skutečnost, že pohledávka z úvěru je zajištěna zástavou, nic jí objektivně nebránilo, aby si pravdivost ubezpečení svého tehdejšího manžela ověřila. Jestliže tak neučinila, nemůže úspěšně namítat, že výkon práva žalobkyně ve vztahu k ní je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Lze uzavřít, že žalované se nepodařilo námitkami uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu. Dovolací soud proto její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy ve věci úspěšné žalobkyni žádné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. března 2011
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu