ECLI:CZ:NSS:2017:4.ADS.11.2017:36
sp. zn. 4 Ads 11/2017 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Pavlíny Vrkočové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: V. D., zast. JUDr. Viet
Anh Nguyen, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 804/58, Praha 1, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, č. j. 2 Ad 18/2016 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Soudem ustanovenému zástupci žalobkyně, JUDr. Viet Anh Nguyenovi, advokátovi,
se sídlem Václavské náměstí 804/58, Praha 1, se p ř i z n á v á odměna a náhrada
hotových výdajů za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem
2.600 Kč. Tato částka bude zástupci žalobkyně vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 27. 4. 2016, č. j. X, kterým
bylo rozhodnuto o jejích námitkách proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 10. 2014, č. j. X, ve věci
jejího starobního důchodu tak, že došlo ke změně tohoto rozhodnutí, dle §56 odst. 1 písm. b)
zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, s přihlédnutím ke Smlouvě mezi Českou republikou a
Ukrajinou o sociálním zabezpečení, publ. pod č. 29/2003 Sb.m.s. (dále jen „Smlouva“), která
vstoupila v platnost 1. 4. 2003, a to tak, že se žalobkyni od 1. 3. 2010 zvyšuje starobní důchod na
částku 1.083 Kč měsíčně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č. j. 2 Ad 18/2016 - 20, žalobu
zamítl. V odůvodnění uvedl, že ke dni 1. 4. 2003, kdy Smlouva vstoupila v platnost,
měla žalobkyně trvalý pobyt na Ukrajině, což nebylo nijak zpochybněno. Proto doba
od 2. 11. 1992 do 31. 3. 2003, kterou požadovala žalobkyně zhodnotit jako dobu pojištění
v systému důchodového pojištění ČR dle článku 39 odst. 4 Smlouvy, je dobou ukrajinského
pojištění bez ohledu na to, zda ve skutečnosti žalobkyně vykonávala práci na Ukrajině či na území
ČR. V uvedeném období vykonávala žalobkyně na území ČR práce, jakožto zaměstnankyně
společnosti Kometa se sídlem na Ukrajině. Dobu výkonu zaměstnání za uvedené období proto
může žalobkyni zhodnotit pouze nositel důchodového pojištění Ukrajiny na základě právních
předpisů Ukrajiny. Městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 12. 2015, č. j. 9 Ads 182/2015 - 40, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
23. 7. 2015, č. j. 1 Ad 2/2015 - 19, a rozhodnutí žalované ze dne 14. 11. 2014, které se zabývaly
zhodnocením doby pojištění žalobkyně od 2. 11. 1992 do 31. 7. 2003.
Proti rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost dle §103
odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s. „), neboť se domnívá, že městský soud
nesprávně právně posoudil její věc, a proto vydal nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Znovu
zpochybnila výklad čl. 39 odst. 4 Smlouvy, a to i přestože Nejvyšší správní soud v rozsudku
sp. zn. 9 Ads 182/2015 vyjádřil odlišný právní názor.
Stěžovatelka uvedla, že byla opakovaně a podrobně seznámena svým právním zástupcem
s rozsudkem zdejšího soudu ze dne 3. 12. 2015, č. j. 9 Ads 182/2015 - 40. Celou situaci však
pociťuje jako velkou křivdu a nemůže se ztotožnit se závěrem uvedeným v tomto rozsudku. Přála
si, aby v kasační stížnosti byla ocitována její vlastní slova: “ Já, V. D., nar. X, obracím se na Nejvyšší
správní soud a prosím, aby řešil můj problém s důchodem. Nesouhlasím s rozhodnutím správy sociálního
zabezpečení a nesouhlasím s rozhodnutím Městského soudu, protože jsem odpracovala více jak deset let do té doby,
kdy se změnil zákon dne 1. 4. 2003 a celou tu dobu dostávala výplatu v českých korunách. Prosím Nejvyšší
správní soud, aby v této věci rozhodl.“
Podobně jako v předcházející věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 9 Ads 182/2015
uvedla, že právní normy je nutné vykládat jako součást většího celku a vzít v úvahu účel a celkový
kontext dané právní úpravy, což vyplývá i z čl. 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.
Namítala, že na její případ je nutno aplikovat čl. 6 Smlouvy, tedy kritérium místa
faktického výkonu práce, čl. 7 Smlouvy (upravující ochrannou dobu). Podle ní se doba
od 2. 11. 1992 do 31. 3. 2003 považuje za dobu pojištění Ukrajiny (dle čl. 39 odst. 4 Smlouvy),
ale zároveň se na tuto dobu pojištění vztahují právní předpisy České republiky dle čl. 6, 7 a čl. 15
Smlouvy. Žalovaná tedy měla, podle názoru stěžovatelky, započíst pro výpočet jejího dílčího
důchodu i výše uvedenou dobu pojištění, ačkoli je považována za ukrajinskou dobu pojištění,
neboť tato doba pojištění byla získána dle právních předpisů České republiky. Navrhovala proto
rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit k novému projednání.
Žalovaná navrhla ve svém vyjádření zrušit rozsudek městského soudu a žalobu odmítnout
dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatelka znovu zpochybňuje výklad čl. 39
odst. 4 Smlouvy, přestože Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 12. 2015,
č. j. 9 Ads 182/2015 - 40, vyjádřil závazný právní názor. Pokračování v dané věci brání
res iudicata – překážka věci pravomocně rozhodnuté. Žalovaná dále odkázala na své vyjádření
k žalobě ze dne 25. 7. 2016, na dosavadní průběh řízení a závěry rozsudku zdejšího soudu
sp. zn. 9 Ads 182/2015.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou, přičemž
stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je přípustná (§102
s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že v době od 2. 11. 1992
do 31. 7. 2003 byla stěžovatelka zaměstnána u společnosti se sídlem na Ukrajině, která na území
ČR zřídila organizační složku, přičemž stěžovatelka vykonávala práci v ČR. Zaměstnavatel
za ni neodváděl pojistné na sociální zabezpečení, a to ani v ČR ani na Ukrajině. Stěžovatelka
je občankou Ukrajiny a měla po většinu uvedené doby na území ČR povolen dlouhodobý pobyt
(od 29. 2. 1993 do 29. 7. 2003), a dále trvalý pobyt (od 30. 7. 2003).
Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou, zda není na místě kasační stížnost odmítnout
podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož „kasační stížnost je dále nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.“ Nejvyšší správní soud však v usnesení rozšířeného senátu ze dne
22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, ohledně výkladu citovaného ustanovení dospěl k právnímu
závěru, že „opakovaná kasační stížnost, v níž stěžovatel vznesl pouze námitky, které mohl uplatnit
již v předešlé kasační stížnosti, je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Ze zákazu opakované
kasační stížnosti platí výjimky pro případy, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní
pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Posouzení
toho, které námitky mohl stěžovatel uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, závisí na konkrétních okolnostech
případu.“ V posuzované věci byl rozsudkem zdejšího soudu č. j. 9 Ads 182/2015 - 40, zrušen
rozsudek městského soudu ze dne 23. 7. 2015, č. j. 1 Ad 2/2015 - 19 z důvodu
nepřezkoumatelnosti (byť se nepřezkoumatelnost týkala doby pojištění od 1. 4. 2003).
Bylo zrušeno i rozhodnutí žalované ze dne 14. 11. 2014. Žalovaná následně zahájila nové
řízení s Penzijním fondem Ukrajiny ve věci přešetření doby zaměstnání stěžovatelky
od 1. 11. 1992 do 31. 3. 2003, neboť sídlo zřizovatele tehdejšího zaměstnavatele stěžovatelky
bylo na Ukrajině. Dne 15. 2. 2016 stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s tím, aby ve věci jejího
zaměstnání bylo jednáno s Penzijním fondem Ukrajiny a požádala o zastavení tohoto šetření.
Na základě její žádosti bylo šetření zastaveno. S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud
neshledal podmínky pro odmítnutí kasační stížnosti pro nepřípustnost.
Nejvyšší správní soud podotýká, že v době od 2. 11. 1992 do 31. 3. 2003
měla stěžovatelka trvalý pobyt na Ukrajině. Proto se uvedená doba pojištění, bez ohledu
na to, zda byla získána na Ukrajině (podle ukrajinských předpisů) nebo na území České republiky
(podle českých předpisů), považuje za ukrajinskou dobu pojištění. Před 1. 4. 2003, tedy
před platností Smlouvy, je zachován tzv. teritoriální princip, který vyplývá z předchozího
smluvního ujednání uplatňovaného ve vztazích s Ukrajinou, tj. Dohody mezi Československou
republikou a SSSR o sociálním zabezpečení. Teritoriální princip stanoví jako určující hledisko
trvalý pobyt žadatele. Doby pojištění od 1. 4. 2003 jsou již hodnoceny podle principu
proporcionality, tedy hodnotí je vždy stát, na jehož území byly skutečně získány. Čl. 39 odst. 4
Smlouvy má zajistit kontinuitu s předchozí právní úpravou (viz rozsudky zdejšího soudu ze dne
28. 4. 2010, č. j. 4 Ads 89/2009 - 86 a ze dne 4. 2. 2009, č. j. 6 Ads 64/2008 - 42).
Zdejší soud v rozsudku ze dne 3. 12. 2015, č. j. 9 Ads 182/2015 - 40, stěžovatelce
podrobně vysvětlil, že žalovaná i městský soud aplikovaly čl. 39 odst. 4 Smlouvy pouze na doby
pojištění do 31. 3. 2003 včetně. Smlouva totiž vstoupila v platnost na základě svého článku 41
dne 1. 4. 2003 a přechodné ustanovení zakotvené v čl. 39 odst. 4 se vztahuje pouze na doby
pojištění získané do 1. 4. 2003. V bodě 22 citovaného rozsudku je rovněž explicitně uvedeno,
že doba od 2. 11. 1992 do 31. 3. 2003 je tedy ukrajinskou dobou pojištění. A k tomu v bodě 23
dodává: „Stěžovatelka se mýlí, pokud se domnívá, že pro posouzení této otázky je podstatné,
zda byly doby pojištění získány podle českých nebo ukrajinských právních předpisů. Toto kritérium zavádí
Smlouva pro dobu od jejího vstupu v platnost (srovnej kolizní úpravu v čl. 6, dle které [j]estliže články 7 a 8
této smlouvy nestanoví jinak, vztahují se na pracovníky právní předpisy té smluvní strany, na jejímž území
je vykonávána pracovní činnost). Doby pojištění stěžovatelky získané do 1. 4. 2003 však budou na základě
čl. 39 odst. 4 Smlouvy vždy ukrajinskými dobami pojištění.“
Nejvyšší správní soud nebagatelizuje tíživou sociální situaci stěžovatelky, nicméně
k výkladu čl. 39 odst. 4 Smlouvy již zaujal závazný právní názor ve výše uvedeném rozsudku
sp. zn. 9 Ads 182/2005, se kterým stěžovatelka byla opakovaně a podrobně seznámena
(jak sama uvádí v kasační stížnosti). Stěžovatelka v této kasační stížnosti neuvedla žádné nové
skutečnosti, které by výše uvedený výklad zpochybnily, pouze opakovaně nesouhlasí
s již vysloveným závazným právním názorem. Odlišnost úpravy pro doby pojištění získané
před a po vstupu Smlouvy v platnost je ve výše uvedeném rozsudku vysvětlena (viz např. bod 25
citovaného rozsudku) a žalovaná postupovala v souladu s ustanovením §78 odst. 5 s. ř. s.
Obecné pravidlo, podle kterého je již jednou vysloveným právním názorem kasačního soudu
v konkrétní věci vázán nejen správní orgán, ale i krajský soud a Nejvyšší správní soud,
může být prolomeno rovněž v případě, že se v mezidobí k rozhodné otázce vyslovil odlišně
Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, či Evropský soudní dvůr (k tomu viz usnesení
rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, publikované
pod č. 1723/2008 Sb. NSS). V posuzované věci však tato situace nenastala.
Nejvyšší správní soud tedy nepřisvědčil uplatněné kasační námitce. Městský soud
nepochybil, když zamítl žalobu stěžovatelky. V dané věci byl vysloven konkrétní právní názor
a tímto právním názorem byl vázán správní orgán i městský soud. Nejvyšší správní soud proto
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl dle §110 odst. 1, in fine s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, věty první s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo
na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Procesně úspěšné žalované žádné náklady, nad rozsah
vyplývající z její úřední činnosti, nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna zástupci stěžovatelky JUDr. Viet Anh Nguyena, advokátovi, který byl ustanoven
usnesením ze dne 2. 2. 2017, č. j. 4 Ads 11/2017 - 19, a jehož náklady nese stát, byla stanovena
za dva úkony právní služby, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a písemném návrhu
ve věci samé – odůvodnění kasační stížnosti ze dne 3. 3. 2017, ve výši 2.000 Kč [§7 bod 3.,
§9 odst. 2, §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
a z náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 600 Kč (§13 odst. 3
téže vyhlášky). Odměna zástupci stěžovatelky tedy celkem činí 2.600 Kč. Zástupce
stěžovatelky nedoložil, že je plátcem DPH, proto mu nebyla přiznána. Částka ve výši 2.600 Kč
bude zástupci stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2017
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu