ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.112.2011:237
sp. zn. 4 Ads 112/2011 - 237
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: M. P., zast.
JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem, se sídlem Malinovského náměstí 4, Brno, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2011, č. j. 16 Ad
90/2010 - 191,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2011, č. j. 16 Ad 90/2010 - 191,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 24. 3. 2009, č. X, žalovaná zamítla žádost žalobkyně o poskytnutí
zvláštního příspěvku k důchodu podle §5 odst. 2 zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků
národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o
zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým
účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů , ve
znění pozdějších předpisů. V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že žalobkyně jako vdova po A. P.
uplatnila dne 2. 2. 2009 nárok na poskytnutí zvláštního příspěvku k důchodu z důvodu
manželova věznění od 14. 2. 1949 do 30. 9. 1949 a z důvodu manželova pobytu v táboře
nucených prací nebo v pracovním útvaru od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951. Podle názoru žalované
nebyly splněny podmínky uvedené v §5 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona č. 357/2005 Sb. za dobu
od 14. 2. 1949 do 30. 9. 1949, protože nebylo prokázáno, že manžel žadatelky byl účasten soudní
rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. Podmínky uvedené v §5 odst. 1 písm. c) bodu 2
zákona byly splněny za dobu od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951, t edy za dobu kratší 12 měsíců; v
takovém případě by nárok na zvláštní příspěvek vznikl jen, pokud by manžel při pobytu ve výše
uvedených zařízeních zemřel; to však prokázáno nebylo (zemřel dne 19. 9. 1994). Nárok na
poskytnutí zvláštního příspěvku tedy nevznikl.
V podané žalobě se žalobkyně dovolávala toho, že podmínky nároku na zvláštní
příspěvek splňuje, neboť není důvodu pro to, aby se doby omezení osobní svobody nesčítaly.
V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu uveřejněný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1584 ze dne 26. 6. 2008. Navrhovala
přezkoumání rozhodnutí. V doplnění žaloby ze dne 1. 7. 2009 na výzvu soudu sdělila, že manžel
byl nezákonně zatčen 14. 2. 1949 a bez soudního projednání byl z vazby propuštěn 30. 9. 1949.
Od 1. 10. 1949 nastoupil základní vojenskou službu, z níž byl přeřazen do pomocného
technického praporu (dále též jen „PTP“), kde byl od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951. Podle názoru
žalobkyně je tuto dobu potřeba sčítat bez ohledu na důvod omezení osobní svobody. Odkázala
znovu na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 4 Ads 89/2007.
Navrhovala, aby napadené rozhodnutí žalované bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání
a rozhodnutí.
V podání ze dne 6. 1. 2010 žalobkyně uvedla, že žalovaná nevycházela ze všech v úvahu
přicházejících důkazů. Žalobkyně tvrdila, že její manžel vykonával vojenskou službu v PTP
přesahující dvanáct měsíců. Přiložila fotokopii vojenské knížky, podle níž byl její manžel přeložen
do zálohy dne 1. 10. 1951 a tentýž den byl „přidržen“ k vykonávání I. a II. pravidelného cvičení.
Do zálohy byl propuštěn dne 20. 12. 1951. Dovozovala, že celková doba výkonu služby v P TP
trvala od 10. 12. 1950 do 20. 12. 1951. V podání ze dne 5. 2 . 2010 poukazovala žalobkyně
na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 89/2007 a nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 187/2000. Dovozovala, že podmínky pro vznik nároku na příplatek k důchodu
splňuje.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 3. 2010, č. j. 16 Cad 176/2009 - 66, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že účastníkům se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Tento rozsudek Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2010,
č. j. 4 Ads 77/2010 - 109, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud
zavázal k tomu, aby se v dalším řízení zabýval tvrzením stěžovatelky, že splňuje nárok na zvláštní
příspěvek podle §5 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 357/2005 Sb., co ž především znamená,
aby posoudil a zhodnotil obsah fotokopie vojenské knížky manžela stěžovatelky předložené
společně s podáním ze dne 6. 1. 2010 a vyhodnotil, zda tento navrhovaný důkaz je způsobilý
ovlivnit úvahu o celkové době pobytu manžela stěžovatelky vymezenou dosud potvrzeními
na dobu od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951.
Žalovaná ve vyjádření ze dne 6. 1. 2011 zmínila potvr zení Ministerstva obrany,
podle kterých byl manžel žalobkyně u pomocných technických praporů v době od 10. 12. 1950
do 18. 11. 1951. Záznamy ve vojenské knížce označila za nelogické a uzavřela, že ve věci je nutno
provést další šetření, proto rozhodnutí ponechala na úvaze soudu.
Podáním ze dne 19. 2. 2011 předložila žalobkyně soudu fotokopii vojenské knížky svého
manžela a upozornila na záznam na str. 30 vojenské knížky, podle kterého byly v roce 1958
opraveny nesprávné zápisy a nahrazeny platnými. Zápisy ve vojenské knížce do sebe logicky
zapadají a odpovídají tvrzení žalobkyně, že její manžel byl z výkonu vojenské služby propuštěn
krátce před Vánocemi roku 1951 poté, co se zavázal nastoupit jako horník do uranových dolů.
Dne 2. 3. 2011 předložila žalobkyně soudu originál vojenské knížky svého manžela,
ze kterého krajský soud pořídil barevnou fotokopii.
Přípisem ze dne 17. 3. 2011, č. j. 0105/148/2011-7542, Ministerstvo obrany na žádost
krajského soudu sdělilo, že již v době vydání potvrzení podle zákona o mimosoudních
rehabilitacích mělo k dispozici údaj o tom, že manžel žalobkyně byl propuštěn do zálohy až dne
20. 12. 1951, který byl obsažen v evidenčním listu k vojenské knížce, avšak nepovažovalo
jej za relevantní, neboť odporuje všem doloženým dokumentům, které jsou řádně podepsány
příslušným velitelem útvaru a mají vyšší důkazní hodnotu - výpis z archivu vojenské evidence
osob v Trnavě, kmenový list pana P . a záznam o službě. Ministerstvo konstatovalo, že žalobkyně
opakovaně žádala o přehodnocení manželovy služby u PTP a zhodnocení doby až do 20. 12.
1951; žalobkyni bylo dáno na vědomí, že zápis v evidenčním listu k vojenské kníž ce je chybný,
neboť je tam špatně uveden nejen konec služby u PTP, ale i její počátek. Ministerstvo uzavřelo,
že podle vojenské dokumentace a archívních materiálů vykonával manžel žalobkyně službu u 54.
PTP pouze v období od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951, přičemž údaj ve vojenské knížce je chybný
a zcela odporuje všem řádně podepsaným a orazítkovaným dokladům a zápisům příslušných
velitelů. Vojenskou knížku, resp. evidenční listy, zpravidla vyplňovali vojáci základní vojenské
služby a lze předpokládat, že jich např. vyplňovali více najednou a omylem uvedli do evidenčního
listu pana P. údaje jiné osoby. Ministerstvo obrany dále doložilo kopii Kmenového listu A . P.,
Záznamu o jeho službě a Evidenčního listu k vojenské knížce.
V podání ze dne 19. 4. 2011 žalobkyně namítala, že pokud existují dva rozdílné zápisy
o skončení vojenské služby jejího manžela, nelze jednostranně vycházet z jednoho zápisu a druhý
označit za chybný. Zápis ve vojenské knížce je podepsán a opatřen razítkem, takže chybný může
být naopak kmenový list.
Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, č. j. 16 Ad 90/2010 - 191,
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění soud uvedl, že žalobkyně neprokázala, že splňuje jednu ze základních podmínek
pro přiznání zvláštního příspěvku k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb. Z ověřených dokladů
předložených Ministerstvem obrany (kmenový list, záznam o službě a potvrzení o službě u PTP
z vojenské evidence osob Trnava) totiž jednoznačně v yplývá, že manžel žalobkyně vykonával
základní vojenskou službu u zbrojního učiliště od 1. 10. 1949 do 9. 12. 1950,
když od 1. 10. do 15. 11. 1949 byl zařazen u vojenského útvaru X (1548) v Turč. Sv. Martině.
Od 10. 12. 1950 do 30. 9. 1951 byl přiřazen k v ýkonu základní vojenské služby u 54. PTP,
poté byl přidržen k 1. vojenskému pravidelnému cvičení u 54. PTP od 1. 10. do 21. 10. 1951,
na které navazovalo 2. vojenské pravidelné cvičení u 54. PTP do 18. 11. 1951. Vzhledem k tomu,
že tyto písemné materiály obsahují všechny nezbytné náležitosti (důvod změny a poznamenání
dokladu, označení a podpisy příslušných velitelů vojenských útvarů, otisk úředního razítka,
logická časová posloupnost jednotlivých záznamů o změnách zapsaných pod sebou bez mezer),
je nepochybné, že údaje v nich obsažené odpovídají rozhodným skutečnostem na rozdíl
od obsahu žalobkyní předložené vojenské knížky. Podle kmenového listu a záz namu o službě A.
P. po nástupu do základní služby k vojenskému útvaru 1548 ( X) - zbrojní učiliště vykonával
základní službu (základní výcvik jednotlivce) od 1. 10. do 15. 11. 1949; od 16. 11. 1949
do 15. 4. 1950 vykonával dozorčí a strážní službu i výcvik v četě, poté byl zařazen jako zahradník
pro polní hospodářství vlastního útvaru od 16. 4. do 27. 9. 1950, kdy vykonal zkoušky
ze služebních řádů. Od 28. 9. do 9. 12. 1950 vykonával dozorčí a strážní službu u útvaru
Turč. Sv. Martin. Od 10. 12. 1950 do 30. 9. 1951 konal základní službu u 1. roty PTP 54;
od 1. 10. do 21. 10. 1951 vykonal 1. vojenské pravidelné cvičení a od 22. 10. do 18. 11. 1951
2. vojenské pravidelné cvičení. Naproti tomu v evidenčním listu k vojenské knížce je uvedeno,
že po nástupu do základní služby k vojenskému útvaru 1548 konal základní výcvik
od 1. 10. do 14. 11. 1949, byl zařazen na funkc i střelce téhož útvaru od 15. 11. 1949
do 8. 10. 1950, zařazen do funkce zahradníka od 9. 10. 1950 do 29. 9. 1951, přemístěn k 54. PTP
- zařazen jako střelec 30. 9. 1951, přidržen k vykonání výjimečné ho cvičení od 1. 10.
do 20. 12. 1951, kdy byl propuštěn a přeložen do zálohy. Tyto údaje podle soudu nejsou zcela
v souladu s obsahem výše citovaných dokladů, kde jsou údaje uvedeny chronologicky.
Navíc nelze zjistit, kdo a kdy údaje do evidenčního listu zapsal a na základě jakých rozhodných
skutečností. Soud označil za překvapivé, že v části IX. Záznamy o cvičeních není u všech cvičení
uvedena doba konání a u roku 1954 a 1956 je uveden pouze počet dní. Také v části XI. Záznam
o vojenské knížce je uvedeno, že ji vystavila Okresní vojenská s práva Sušice 16. 1. 1952,
ač se podle soudu jednalo o Okresní vojenské velitelství Sušice. Soud proto nepovažoval
evidenční list k vojenské knížce za jednoznačně průkazný, aby způsobil nevěrohodnost
chronologicky vedeného kmenového listu a záznamu o službě. Ani ve vojenské kníž ce všechny
zápisy časově nenavazují, některé se jeví jako nevěrohodné, což vyjádřila žalovaná v podání
ze dne 6. 1. 2011; s tímto názorem se soud ztotožnil. Nepřisvědčil žalobkyni, že vojenská knížka
prokazuje oprávněnost jejího nároku, a poukázal na potvrzení Ministerstva obrany ze dne
14. 10. 1997. Soud konstatoval, že v době, kdy manžel žalobkyně vykonával vojenskou službu,
nemohl nikdo předpokládat, že délka služby u PTP bude mít přibližně za 40 let vliv na přiznání
dávky, tudíž nebyl žádný důvod uvádět nepřesné či nesprávné údaje o těchto skutečnostech. Soud
proto neměl pochybnosti o správnosti podkladů Ministerstva obrany, ani o správnosti údajů
uvedených v potvrzení o službě u PTP. Žalobkyně tedy nesplňuje podmínky pro přiznání
zvláštního příspěvku k důchodu uvedené v §5 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 357/2005 Sb.
Napadené rozhodnutí shledal soud věcně správným a žalobu podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítala, že rozhodnutí soudu
zásadně ovlivnila zpráva Ministerstva obrany ze dne 17. 3. 2011, která nevychází z objektivně
zjištěných skutečností. Při hodnocení provedených důkazů měl soud k dispozici evidenční list
k vojenské knížce a vojenskou knížku se shodnými záznamy a dále kmenový list a záznam
o službě s odlišnými záznamy. Zápis ve vojenské knížce na str. 13 vychází z tehdy platné úpravy,
oprava zápisů ve vojenské knížce je i řádně zdůvodněna, což nesvědčí o nahodilé chybě. Doba
od 1. 10. do 20. 12. 1951 je označena jako výjimečné cvičení, které je započteno jako jedno
pravidelné cvičení podle RNGŠ z roku 1958 . Tomuto zápisu odpovídá i záznam na str. 30
vojenské knížky, kde se výslovně uvádí, že na str. 12 byly škrtnuty zápisy o dvou cvičeních
jako nesprávně zapsané. Oba opravující zápisy jsou učiněny dne 9. 1. 1959, řádně orazítkovány
Okresní vojenskou správou Stříbro a podepsány důstojníkem v hodnosti podplukovníka.
Neobstojí vysvětlení Ministerstva obrany, že takovéto záznamy připra vovali vojáci základní
služby, a proto došlo k omylu. Vojáci základní služby totiž nesloužili na vojenských správách,
ale naopak často připravovali podklady pro zápisy u útvarů, kde jejich nadřízenými
a odpovědnými osobami byly často nižší důstojníci - třídně spolehliví s nedokončeným základním
vzděláním. Stěžovatelka konstatovala, že pokud by z důvodu chyby vojáka základní služby d ošlo
k mylnému zápisu, pak především u útvaru. Pokud soud zvolil ze dvou skupin důkazů zrovna
tu nepříznivou, nevypořádal se se všemi důkazy a jeho rozhodnutí zůstalo nepřezkoumatelné.
Stanovisko stěžovatelky podporuje i postup vojenských orgánů v rozhodné době. Do VTNP
byly tehdy zařazovány osoby politicky nespolehlivé podle Směrnice pro utvoření a činnost
útvarových výběrových komisí Ministra národní obrany Dr. Alexeje Čepičky čj. 33 432 Dův-X
odb. 1950. Po skončení základní vojenské služby byli vojáci přidržování nikoliv na pravidelná
cvičení, ale na cvičení výjimečné, časově neomezené. O tom svědčí i tajný rozk az Ministra
národní bezpečnosti č. 61 ze dne 10. 5. 1952. Čelní představitelé stá tu a ozbrojených složek
si byli dobře vědomi nezákonnosti takovýchto rozhodnutí, proto všechna tato nařízení
byla přísně tajná. Stěžovatelka se proto domnívala, že zápisy v km enovém listu a v záznamu
o službě mohly být záměrně neúplné. V průběhu řízení uvedla, že si vzpomíná na návrat svého
budoucího manžela z vojenské služby těsně před Vánocemi 195 1. Stalo se tak teprve poté,
co podepsal dobrovolnou brigádu v uranových dolech, kde počátkem roku 1952 nastoupil.
Stěžovatelka se dále neztotožnila se závěry soudu, že do rozhodné doby nelze započítat dobu
neoprávněného věznění jejího manžela. Je nepochybné, že A. P. byl neoprávněně držen ve
vyšetřovací vazbě pro podezření ze spáchání trestného činu, který by byl v případě
jeho odsouzení ze zákona rehabilitován. Odsouzen nikdy nebyl. Je také nepochybné, že žádost
o rehabilitaci podal v zákonem stanovené lhůtě, i když u nesprávného orgánu a nesprávně
označenou. Žádost měla být postoupena příslušnému soudu, za nečinnost státních orgánů
nemůže být odpovědný občan. Podle stěžovatelky měl soud řízení přerušit a iniciovat dokončení
rehabilitačního řízení. Stěžovatelka poukázala také na právní úpravu odškodnění podle zákona
Slovenské republiky č. 272/2008 Z. z., který stanoví jako podmínku nároku zařazení
do vojenských táborů nucených prací po dobu tří měsíců. Obě země jsou součástí Evropské unie
a nárok na odškodnění zakládá stejný zákon o mimosoudní rehabilitaci, proto by měly
být podmínky odškodnění stejné. Stěžovatelka proto vyslovila, že by měl soud iniciovat
projednání této situace Ústavním soudem, zda ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona
č. 357/2005 Sb. není protiústavní. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na nepřípustnost kasační stížnosti podle §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. a navrhla, aby ji Nejvyšší správní soud odmítl. Současně uvedla,
že se ztotožňuje s obsahem odůvodnění napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzení žalované o nepřípustnosti kasační stížnosti,
neboť podle konstantní judikatury Ústavního soudu „[u]stanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu
správního zajišťuje, aby se Nejvyšší správn í soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní
názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním
názorem řídil. Vztáhnout však citované ustanovení též na případy, kdy Nejvy šší správní soud pouze vytýká
nižšímu správnímu soudu procesní pochybení, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav, by ve svých důsledcích
mohlo vést k naprosté zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť by mohl tento soud v každé projednávané
věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas i malichernou) procesní vadu a poté v druhém
kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu
aplikace hmotného práva“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05).
Ve svém předchozím rozsudku zrušil Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
z procesních důvodů a uložil mu doplnit dokazování; ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
tudíž na projednávanou věc nedopadá.
Za dané situace Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti
proti rozsudku krajského soudu v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední po vinnosti (§109
odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Podle §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí,
bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je -li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103
odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud shledal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostat ek
důvodů rozhodnutí ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a že řízení u krajského
soudu bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů spatřuje Nejvyšší
správní soud v tom, že se krajský soud ve svém rozsudku vůbec nezabýval žalobní námitkou
týkající se sčítání doby omezení osobní svobody manžela stěžovatelky ve vyšetřovací vazbě
s dobou trvání vojenské služby ve vojenských táborech nucených p rací.
Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu patří povinnost soudů odůvodňovat
svá rozhodnutí k základním principům, které představují součást práva na řádný proces
podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i součást pojmu právního státu
podle čl. 1 Ústavy České republiky, a vylučují libovůli při roz hodování. Tato povinnost
je pro správní soudnictví upravena v §54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění musí vyplývat vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na st raně jedné a právními závěry
na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí neposkytuje dostatečné z áruky o tom, že nebylo
vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý
proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný
pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního so udu ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02).
Uvedená stálá judikatura Ústavního soudu našla svůj odraz i v konstantní judikatuře
Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č. j. 7 As 60/2003 - 75, či rozsudek ze dne
25. 11. 2004, č. j. 7 Afs 3/2003 - 93). Této judikatuře je společné, že není- li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, je nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde -li o právní argumentaci
z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud
při vypořádávání se s touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná,
avšak neuvede, v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech právních či s kutkových,
její nesprávnost spočívá.
V projednávané věci se krajský soud zmíněnou žalobní námitkou stěžovatelky zabýval
v původním rozsudku ze dne 3. 3. 2010, č. j. 16 Cad 176/2009 - 66, který byl zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 4 Ads 77/2010 - 109. V naposledy
uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud potvrdil správnost úvah krajského soudu týkajících
se předmětné žalobní námitky a shledal, že podmínka účasti manžela stěžovatelky na rehabilitaci
podle zákona č. 119/1990 Sb. prokázána nebyla a nárok na zvláš tní příspěvek k důchodu
podle §5 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona č. 357/2005 Sb. z tohoto důvodu nevznikl.
Ačkoliv Nejvyšší správní soud přisvědčil argumentaci krajského soudu v této otázce,
jeho rozsudek ze dne 3. 3. 2010 zrušil jako celek, tudíž se na něj již krajský soud nemůže
odvolávat. Za dané procesní situace bylo tedy povinností krajského soudu převzít do odůvodnění
napadeného rozsudku své závěry vyslovené v rozsudku zrušeném, aby tak dostál své povinnosti
vypořádat se se všemi žalobními body uplatněnými stěžovatelkou. Pokud tak krajský soud
neučinil, ponechal jednu ze zásadních žalobních námitek nezodpovězenou a svůj rozsudek zatížil
vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí.
Za zásadní vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
považuje Nejvyšší správní soud také postup krajského soudu, který ve věci rozhodl bez nařízení
jednání.
Podle §51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně
navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří- li účastník do dvou týdnů
od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Podle §77 odst. 1 s. ř. s. dokazování provádí soud při jednání.
V rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005 - 76, publikovaném ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 687/2005, www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud
vyslovil: „Jestliže krajský soud provádí dokazování (§77 odst. 1 s. ř. s.), je povinen nařídit jednání,
a to i tehdy, pokud účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez nař ízení jednání (§51 odst. 1
s. ř. s.). Provedl-li krajský soud dokazování listinnými důkazy ... bez nařízení jednání, trpí jeho rozhodnutí jinou
vadou řízení před soudem, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí a je důvodem pro zrušení
tohoto rozhodnutí podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“
Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud při svém rozhodování použil jako důkaz
sdělení Ministerstva obrany ze dne 17. 3. 2011, fotokopii vojenské knížky A . P., kmenový list,
záznam o službě a evidenční list k vojenské knížce, aniž za tímto účelem nařídil jednání. Tím byla
porušena zásada přímosti upravená v §77 odst. 1 s. ř. s., podle níž soud provádí dokazování při
jednání.
Jakkoliv krajský soud poskytl stěžovatelce možnost vyjádřit se k obsahu sdělení
Ministerstva obrany, které jí před vydáním napadeného rozsudku v kopii zaslal, rozhodnutím
bez nařízení jednání porušil právo stěžovatelky vyjádřit se ke všem provedeným důkazům
vyplývající z §123 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějšíc h předpisů,
použitého přiměřeně podle §64 s. ř. s.
Souhlas stěžovatelky s rozhodnutím bez nařízení jednání nepostačuje k tomu, aby soud
bez jednání rozhodl. Ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. totiž dává soudu možnost
- nikoli však povinnost - rozhodnout bez nařízení jednání za splnění podmínky souhlasu
účastníků řízení s takovým postupem. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak ovšem
nelze postupovat tehdy, nastanou-li okolnosti, za nichž je soud povinen jednání nařídit. Zákon
neponechává na úvaze soudu, zda k provedení dokazování nařídí jednání či nikoliv,
nýbrž kogentně v §77 odst. 1 s. ř. s. stanoví povinnost jednání nařídit. Této povinnosti krajský
soud v projednávané věci nedostál, a dopustil se tak vady řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost
jeho rozhodnutí.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že k náležitému zjištění skutkového
stavu krajským soudem by mohlo přispět vyžádání dávkového spisu A . P. č. X, který by mohla
mít k dispozici žalovaná. Tento spis by měl obsahovat údaje o tom, kdy a z jakého titulu byl A. P.
účasten na důchodovém zabezpečení ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 100/1988 Sb., o
sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, resp. ustanovení §3 zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Obsah dávkového spisu A. P. ve
spojení s obecně známou skutečností, že v dané době existovala pracovní povinnost, by mohl
podpořit nebo vyvrátit tvrzení stěžovatelky o tom, že se její manžel z výkonu vojenské služby
vrátil před Vánocemi roku 1951 (tedy 20. 12. 1951) a počátkem roku 1952 nastoupil k výkonu
zaměstnání (brigády) do uranových dolů. Nepodaří-li se krajskému soudu získat tento dávkový
spis nebo jeho součást obsahující doby zaměstnání a náhradní doby A. P., případně nezjistí-li z
něj žádné relevantní skutečnosti, rozhodne na základě skutkového stavu, který vyplývá z
dokumentů, jež má v daném okamžiku k dispozici.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů rozhodnutí a řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a proto rozsudek Krajského soudu v Plzni
ze dne 31. 5. 2011, č. j. 16 Ad 90/2010 - 191, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Jednalo se o natolik zásadní vady, že k nim Nejvyšší správní soud musel přihlédnout z úřední
povinnosti, aniž se zabýval dalšími námitkami uplatněnými v kasační stížnosti.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Krajský soud proto v dalším řízení vyžádá dávkový spis A. P., č. X,
a nařídí jednání, při kterém v souladu s §77 odst. 1 s. ř. s. p rovede dokazování tak, aby měli
účastníci řízení možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a aby byl náležitě, tj. v
rozsahu nezbytném pro správné posouzení důvodnosti jednotlivých žalobních bodů, objasněn
skutkový stav. Poté krajský soud vydá rozsudek, v němž se vypořádá se všemi žalobními body.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. v novém
rozhodnutí ve věci krajský soud.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu