ECLI:CZ:NSS:2015:4.ADS.167.2015:27
sp. zn. 4 Ads 167/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: nezl. M. Ž.,
zast. zákonnou zástupkyní E. Ž., právně zast. Mgr. Anetou Bendovou, advokátkou, se sídlem U
Soudu 388/1, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se
sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 7. 2015, č. j. 29 Ad 13/2014 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 6. 2014, č. j. MPSV-UM/6598/14/4S-KHK, zamítl
odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Hradci
Králové (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 7. 4. 2014, č. j. 31055/2014/HKR,
kterým bylo rozhodnuto o snížení příspěvku na péči z 9.000 Kč na 6.000 Kč měsíčně
od 1. 5. 2014. Žalobce byl totiž nově posouzen dle §8 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních
službách, jako osoba závislá na pomoci jiné fyzické osoby ve II. stupni – středně těžká závislost.
Žalovaný vydal své rozhodnutí na základě lékařských posudků Posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“) ze dne 18. 6. 2014 a 26. 6. 2014.
Bylo zjištěno, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (následky dětské
mozkové obrny) žalobce nezvládá čtyři základní životní potřeby (stravování, oblékání a obouvání,
péče o zdraví, osobní aktivity).
[2] Žalobou podanou dne 29. 8. 2014 napadl žalobce rozhodnutí žalovaného a domáhal
se jeho zrušení. Žalobce uváděl, že k rozhodnému dni 1. 5. 2014 nedošlo k žádné změně
zdravotního stavu, která by takové snížení odůvodnila. Právní zástupkyni žalobce nebylo jasné,
proč v rámci sociálního šetření nedošlo k faktickému ověření toho, jak žalobce jednotlivé životní
potřeby provádí. Žalobce u mobility poukazoval na to, že ujde nejvýše 500 metrů, potom musí
pro únavu využít kočáru, případně se není schopen soustředit na výuku či jinou činnost. Chůzi
po schodech nezvládá bez opory, v neznámém prostředí vůbec. K orientaci uvedl, že není
orientován časem a místem, aby zvládl dojít v místě svého bydliště např. ke knihovně nebo
ke kostelu. Kvůli absenci jemné motoriky není v případě oblékání a obouvání schopen zapnout
zip, knoflíky a obout se do kotníkové zpevněné obuvi. Oblečení si přitom vybírá podle nálady,
nikoli podle klimatických podmínek. K tělesné hygieně uvedl, že není schopen provést
sám hygienu umytím celého těla bez pomoci rodičů s ohledem na svou nestabilitu, protože
nemůže stát na jedné noze při vstupu do sprchy či vany. Jeho věku neodpovídá ani vybízení
rodičů k tomu, aby si umyl ruce či celé tělo. Sedátka či protiskluzové podložky nejsou použitelné
při vstupu a výstupu z/do sprchy či vany a madlo napomáhá udržení stability při vstupu do vany
pouze částečně. K posouzení výkonu fyziologické potřeby žalobce předestřel, že občas nepoužije
včas toaletu, není schopen používat hygienické prostředky a provádět důkladnou očistu. V otázce
péče o zdraví nebyl schopen sám dodržovat léčebný režim a provádět stanovená cvičení.
Stejně tak nebyl schopen vykonávat osobní aktivity obvyklé jeho věku. Neschopnost
zvládat základní životní potřebu stravování nebyla zpochybňována. Žalobce se proto domníval,
že měl být hodnocen jako osoba závislá na pomoci jiné fyzické osoby ve III. stupni – těžká
závislost.
[3] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 7. 2015, č. j. 29 Ad 13/2014 - 51,
zrušil výše uvedená rozhodnutí obou správních orgánů a uložil žalovanému povinnost nahradit
žalobci náklady právního zastoupení. Krajský soud konstatoval, že nemohl seriózně přezkoumat
oprávněnost žalobních tvrzení, že žalobce není schopen zvládat alespoň jednu z dílčích aktivit
základních životních potřeb: mobilita, orientace, tělesná hygiena a výkon fyziologické potřeby
dle přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona
o sociálních službách (dále jen „vyhláška o sociálních službách“). Zjištění ze sociálního šetření
totiž nepostavila schopnost zvládat dílčí aktivity uvedených potřeb napevno a posudková komise
žalobce osobně neviděla.
[4] Krajský soud tak nepovažoval za jisté, zda je žalobce schopen chůze po schodech
v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, je-li schopen bez zásadní pomoci
se mýt a osušovat jednotlivé části těla a provádět celkovou hygienu. Poukázal na žalobu,
v níž bylo rovněž namítáno, že žalobce není schopen provádět zcela samostatně očistu a používat
hygienické pomůcky po výkonu fyziologické potřeby. Za zcela nedořešenou potom shledal
i otázku používání dopravních prostředků, kdy rodiče vozí žalobce na potřebná místa právě
z toho důvodu, že není schopen samostatně používat dopravní prostředky nejen pro fyzické
postižení, ale i pro to, že není schopen se řádně orientovat v místě a čase.
[5] Jelikož všechny tyto otázky bylo potřeba seriozně postavit napevno, řádně odůvodnit
a v posuzovaném případě zjištění pro takový závěr chyběly, krajský soud dospěl k závěru,
že byl porušen §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Sociální šetření a posudkové hodnocení
měly věc doplnit a řádně se vypořádat s žalobcem namítanou neschopností zvládat dílčí aktivity
základních životních potřeb.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[6] Kasační stížností ze dne 16. 7. 2015 napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek krajského soudu. Stěžovatel se ve vztahu k posudkovému hodnocení domnívá,
že osobní prohlídka žalobce nebyla nezbytnou podmínkou pro vydání lékařského posudku,
pokud měla posudková komise dostatek odborné lékařské dokumentace, na jejímž základě
byla schopna posoudit zdravotní stav žalobce. Stěžovatel přitom poukázal na řadu lékařských
zpráv, které měla posudková komise k dispozici. Ačkoli krajský soud považoval prohlídku
žalobce za nutnou, neuvedl, v čem spatřoval zdravotní dokumentaci za nedostatečnou, proto
stěžovatel považuje jeho rozhodnutí za nesrozumitelné.
[7] Stěžovatel se dále vyjádřil k základní životní potřebě – mobilita. Posudek posudkové
komise se otázkou mobility žalobce zabýval velmi podrobně. Žalobce dosáhl lokomočního stádia
7, kdy je schopen samostatné chůze; dle klasifikace GSFSC se jedná o stádium II – žalobce
je schopen chůze s jistým omezením a pomůcky pro chůzi nevyžaduje od čtyř let věku.
Posudková komise hodnotila mobilitu tak, že neshledala takovou tíži postižení, pro kterou
by nebyl schopen zvládat tuto potřebu v rozsahu daném posudkovými kritérii. Ačkoli to nebylo
v posudku výslovně uvedeno, je zřejmé, že byla hodnocena i chůze po schodech. Navíc v žádném
z lékařských nálezů ani v sociálním šetření není uvedeno, že by chůzi po schodech nezvládal.
Z vyjádření jeho matky potom vyplývá („schody nezvládá sám, musí se pořád něčeho držet“), že chůzi
po schodech zvládá s oporou dle §9 odst. 5 zákona o sociálních službách v přijatelném
standardu.
[8] V otázce základní životní potřeby hygiena má stěžovatel za to, že zvládání této potřeby
je v posudku dostatečně odůvodněno, neboť z lékařských zpráv nevyplývá takové postižení
žalobce, pro které by neměl být schopen tuto potřebu zvládnout. Z posudku vyplývá, že žalobce
zvládne stát, horní končetiny jsou mírně postiženy v kvalitě jemné motoriky, což nebrání
zvládnutí samostatného mytí a sušení částí těla – je schopen písemné komunikace. Pokud žalobce
namítá, že nezvládá vstup a výstup z vany, ze sociálního šetření vyplynulo, že má k dispozici
bezbariérový sprchový kout, což stěžovatel považuje za adekvátní alternativu, a žalobce může
zvládat tuto potřebu v přijatelném standardu. Posudková komise k tomu dodala, že zvládnutí této
potřeby se hodnotí i s využitím vhodných facilitátorů. Žalobce rovněž namítá, že je třeba
ho pobízet k provádění tělesné hygieny. Mentální schopnosti žalobce jsou však hodnoceny
v pásmu mírného podprůměru, logické uvažování a abstraktně-vizuální myšlení v pásmu lehké
mentální retardace, což není takové postižení, pro které by nezvládal tělesnou hygienu
bez pobízení. Pokud je v posudku uvedeno, že žalobce nemá takové postižení, které
by mu neumožňovalo tuto potřebu zvládnout, byla zde hodnocena postižení tělesná i mentální.
Stěžovatel v té souvislosti poukazuje na §9 odst. 4 zákona o sociálních službách, podle něhož
je třeba hodnotit nezvládání základních životních potřeb pouze ve vztahu ke zdravotním
postižením. Nepřihlíží se proto k potřebě dohledu, která z funkčního dopadu nepříznivého
zdravotního stavu nevyplývá.
[9] Stejně tak v případě výkonu fyziologické potřeby nemá žalobce tělesné postižení, které
by mu bránilo provést očistu po výkonu fyziologické potřeby a jeho rozumové schopnosti jsou
k tomu dostatečné. Pokud matka žalobce tvrdí, že očistu reálně nezvládá, stěžovatel poukazuje
na to, že podle posudku zde není příčinná souvislost mezi neschopností zvládat tuto potřebu
v potřebném rozsahu a poruchou funkčních schopností žalobce.
[10] Stěžovatel se rovněž domnívá, že byla v posudku řešena otázka používání dopravních
prostředků z hlediska mobility a orientace. Pokud jde o zvládání mobility, žalobce je schopen
samostatné chůze bez použití pomůcek a je schopen zvládnout schody při použití bariérových
dopravních prostředků. Posudková komise měla k dispozici též propouštěcí zprávu Státních
léčebných lázní Janské lázně, podle níž žalobce ujde asi 500 metrů. V případě zvládání potřeby
orientace se mentální schopnosti žalobce pohybují v pásmu lehkého podprůměru, v logickém
uvažování a abstraktně vizuálním myšlení zasahují hluboko do pásma lehkého mentálního
postižení. V podkladové dokumentaci tak nejsou doložena tak závažná postižení mentálních
schopností či jiná postižení duševních schopností, která by odůvodňovala nezvládání potřeby
orientace v rozsahu daném posudkovými kritérii a s přihlédnutím k věku. Navíc žalobce zvládá
třetí třídu základní školy s asistentem. Posudková komise měla k dispozici i psychologický nález
SPC Hradec Králové, v němž jsou hodnoceny rozumové schopnosti žalobce, školní dovednosti
a socioemoční vývoj. Stěžovateli tak není zřejmé, jaká další ověření a postavení najisto krajský
soud vyžadoval. Pokud rodiče vozí žalobce autem, neznamená to, že není schopen z hlediska
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a jeho funkčních dopadů zvládat orientaci
a mobilitu v takovém rozsahu, aby mohl používat hromadné dopravní prostředky přiměřeně
svému věku.
[11] Stěžovatel se dále domnívá, že krajský soud vyžaduje, aby se posudek vyjádřil ke všem
zákonným kritériím základních potřeb, což ale stěžovatel nepovažuje za nezbytné. Krajský soud
zároveň nerozlišuje mezi neschopností zvládat základní životní potřeby v příčinné souvislosti
se zdravotním stavem a v důsledku jiných důvodů dle §9 odst. 5 zákona o sociálních službách.
Přitom zcela rezignoval na hodnocení rozhodnutí žalovaného a zvládání základních životních
potřeb z hlediska §9 odst. 4 citovaného zákona a s ohledem na věk žalobce ve smyslu §10 téhož
zákona.
[12] Při posudkovém hodnocení dětí existuje velmi tenká hranice mezi příčinami nezvládání
základních životních potřeb, a to zdravotním postižením dítěte, péčí rodičů a povahovými
vlastnostmi dítěte ve vztahu ke schopnosti a chuti učit se. Proto mohou být i mezi stejně starými
zdravými dětmi velké rozdíly ve zvládání některých činností, jež jsou zároveň kritérii
pro posuzování zvládání základních potřeb. Očista po výkonu fyziologické potřeby je v deseti
letech již péčí mimořádnou, je však třeba zvažovat také příčinu této neschopnosti, která
dle posudkového hodnocení není dána tělesným ani mentálním postižením žalobce. Naopak
nezvládání cestování hromadnými dopravními prostředky bez doprovodu v deseti letech
se žalovanému jako mimořádné nejeví. Přitom žalobce dle psychologického nálezu SPC Hradec
Králové oslabuje rozvoj vlastních kompetencí tím, že pracuje pod vedením asistentky pedagoga.
[13] Krajský soud sice vytýká stěžovateli, že sociální šetření nebylo dostatečné a ukládá
mu jeho doplnění, neuvádí však, v čem nedostatky spatřuje a v jakém smyslu má být sociální
šetření doplněno, v čemž stěžovatel spatřuje nesrozumitelnost rozsudku. Sociální šetření
má své limity, neboť nemůže posuzovaného zatěžovat nad běžnou míru a musí dbát
na to, aby nebylo pro něj ponižující. Vychází proto zejména z rozhovoru a pozorování, což jsou
nejběžnější a doporučované metody sociálního šetření. Naopak nepřichází v úvahu faktické
ověřování například schopnosti provádět celkovou hygienu, chůzi, stravování a očistit
se po toaletě. Závěry sociálního šetření jsou subjektivním pohledem sociálního pracovníka.
Subjektivní je vzhledem k pohovoru a pozorování i pohled posuzovaného či jeho rodinného
příslušníka. Sociální pracovnice postupovala při svém sociálním šetření dne 13. 2. 2014
standardním způsobem. Stěžovatel spatřuje vadu řízení i v tom, že se soud nezabýval vyjádřením
žalovaného ke zvládání jednotlivých základních životních potřeb žalobce. Krajský soud vzal
v úvahu jen žalobcovy námitky a nezabýval se dále argumentací žalovaného.
[14] Žalobce se ke kasační stížnosti ve lhůtě stanovené zdejším soudem nevyjádřil.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
pověřeným zaměstnancem s vysokoškolským právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal
přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Ze správního spisu zjistil zdejší soud tyto podstatné skutečnosti:
[19] Záznamem ze dne 13. 2. 2014, č. j. 17873/2014/HKR, zaznamenala sociální pracovnice
sociální šetření ze stejného dne. Záznam provedla na základě rozhovoru s žalobcem a jeho
matkou. Matka uvedla, že se žalobce přetočí na lůžku z boku na bok, sám vstane z lehu i ze sedu.
Vydrží sedět 30 minut a stát 5 minut. Po domě přechází sám, schody prý sám nezvládá, musí
se pořád něčeho držet. Venku není schopen ujít delší trasu, matka ho vozí v kočárku. Je schopen
ujít 200 metrů. Hromadnou dopravu nevyužívá; rodiče ho vozí autem. Předměty je schopen
si přemístit. Dobře vidí a slyší. Mentální schopnosti se odvíjí od lehké mentální retardace. Matka
uvedla, že je orientován v osobách, ale v místě a čase je prý zmatenější. Ústní komunikace byla
dobrá, ale žalobce občas odbíhal od tématu; písemnou domluvu zvládá vůči svému věku dobře.
Rohlík si nenamaže – studenou stravu mu připravuje matka. Nají se sám, ale nemá kousací reflex;
musí mít rozmixovanou stravu. Snaží se jíst příborem, ale moc mu to nejde; proto používá lžíci.
Žalobce je schopen se obléct i obout, ale musí být zkontrolován, protože není schopen určit
vhodné oblečení vzhledem k roční době. Ranní hygienu provádí s dozorem a připomínáním
rodičů; s celkovou hygienou mu musí rodiče pomáhat. Nehty mu stříhají rodiče. Na toaletu
si dojde; nepoužívá inkontinenční pomůcky. Pokud je nemocný nebo ho něco bolí, řekne
si rodičům, kteří mu připraví léky. Spotřebiče, světla a kohoutky je schopen zvládnout. Pokud
má po sobě uklidit nebo nějak pomoci, musí ho rodiče neustále upomínat, aby to udělal. Žalobce
chodí do třetí třídy základní školy; k dispozici má asistenty. Žije s rodiči a mladší sestrou. Sociální
vztahový rámec: PC, jedenkrát týdně hraní ping pongu v organizaci Integra, čtení, hra s hračkami.
Žalobce bydlí v rodinném domku. V patře koupelna s vanou a klasická toaleta. V přízemí
bezbariérový sprchový kout a toaleta. Žalobce žije na vesnici; obchod i hromadná doprava jsou
pro něj daleko.
[20] Posudkový lékař v posudku o zdravotním stavu ze dne 14. 2. 2014, zn. LPS/2014/980-
HK_CSSZ, popsal u žalobce dětskou mozkovou obrnu – lehkou triparetickou formu, poruchu
orofaciální motoriky a mentální schopnosti v pásmu mírného podprůměru, což posoudil
za dlouhodobě nepříznivý stav. Žalobce chodí sám bez opory a pomůcek, problémy mu činí
chůze v nerovném terénu, schody zvládá s oporou, nutnost častějšího odpočinku, zhoršena
pohybová koordinace a velká únava při chůzi – na delší vzdálenost je převážen autem. Žalobce
má lehké mentální postižení s nerovnoměrným rozvojem rozumových schopností. Jeho řeč
je mírně dyslalická, vcelku dobře srozumitelná a pokračuje logopedická péče. V péči ORL
pro zhoršený sluch vpravo. Zrak v normě. Sociální šetření odpovídá zjištěnému zdravotnímu
stavu. Lékař hodnotil žalobce závislostí ve II. stupni, protože nezvládal základní životní potřeby:
mobilita, stravování, tělesná hygiena, péče o zdraví a osobní aktivity.
[21] Odvoláním ze dne 25. 4. 2014 napadl žalobce rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně ze dne 7. 4. 2014, č. j. 31055/2014/HKR. Namítal, že v roce 2012 mu byla přiznána
potřeba pomoci s oblékáním a obouváním a výkonem fyziologické potřeby. K tomu uvedl,
že nezapne knoflík u košile a kalhot, potřebuje zasunout tričko a tílko do kalhot, není schopen
si vybrat oblečení podle ročního období a počasí, zavázat si tkaničky a vyžaduje pomoc
s nazouváním kotníčkové obuvi. Zároveň po výkonu fyziologické potřeby potřebuje zkontrolovat
a případně domýt po stolici a je mu nutné připomínat mytí rukou po použití WC, před jídlem,
po příchodu domů apod.
[22] Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věci v posudku ze dne 18. 6. 2014,
č. j. 2014/719-HK, dospěla k závěru, že žalobce je osobou do 18 let věku, která se podle §8
odst. 1 písm. b) zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby
ve II. stupni – středně těžká závislost, protože žalobce nebyl schopen zvládat čtyři nebo pět
základních životních potřeb: stravování, oblékání a obouvání, péče o zdraví a osobní aktivity.
Posudková komise na základě dostupných podkladů u žalobce konstatovala dětskou mozkovou
obrnu – lehkou triparetickou formu s poruchou orofaciální motoriky, lokomoční stádium 7,
GMFCS II. stupně. Stav po korekčních zákrocích na měkkých tkáních ve více etážích na levé
dolní končetině v roce 2008; podélné plochonozí s valgozitou pat, vadné držení těla; mentální
schopnosti v pásmu mírného podprůměru; logické uvažování a abstraktně-vizuální myšlení
zasahuje do pásma lehkého mentálního postižení. Středně těžká celoročně přetrvávající alergická
rýma se zhoršením na jaře a v létě. Ostatní doložená zdravotní postižení považovala posudková
komise za méně významná při hodnocení posudkových kritérií ve věci příspěvku na péči.
Posudková komise uvedla, že v podkladové dokumentaci nebylo doloženo tak závažné postižení
mentálních schopností či jiné závažné postižení duševních schopností, které by odůvodňovalo
nezvládání základní životní potřeby orientace v rozsahu daném posudkovými kritérii
s přihlédnutím k věku. Žalobce dosáhl dle klasifikačních kritérií dětské mozkové obrny
lokomočního stádia 7 – chodí nezávisle, samostatně dokonce i mimo byt. Podle klasifikačního
systému hrubé motoriky (GMFSC) hodnocen podle II. stupně – je schopen chůze s jistým
omezením, pomůcky pro chůzi však nevyžadoval déle než do 4 let. Žalobce je proto samostatně
mobilní bez opory a odborná vyšetření neprokazují závažné porušení stability při chůzi, nesvede
poskoky na jedné noze, ale krátce na ní vydrží stoj. Pro únavnost větší pohybovou zátěž
nezvládne. Na rukách popisována menší kvalita jemné motoriky, nebyla ale popsána ztráta
úchopové funkce horních končetin. Má obtíže s polykáním a strava je mu mixována. Oproti
posudku lékaře v prvním stupni posudková komise neuznala žalobci základní životní potřeby
mobilitu a tělesnou hygienu. V případě první nebyla doložena taková tíže postižení, pro kterou
by ji žalobce neměl zvládnout v rozsahu daném posudkovými kritérii. Žalobce je samostatně
mobilní bez opěrných pomůcek s nižší výdrží pro zátěž. U druhé z podkladové dokumentace
nevyplývá taková tíže postižení, pro kterou by neměl být schopen zvládnout výkon tělesné
hygieny, případně s věkem přiměřeným vybízením a občasnou dopomocí, kterou nelze hodnotit
jako mimořádnou, přičemž zvládnutí této základní životní potřeby se hodnotí i s využitím
vhodných facilitátorů. Posudková komise se dále vyjádřila i k námitkám zákonného zástupce,
že v roce 2012 byla žalobci přiznána i potřeba pomoci v oblékání a obouvání a u výkonu
fyziologické potřeby, přestože zdravotní stav žalobce je stále stejný. Podle sociálního šetření
a lékařských nálezů nebylo odůvodněné, aby nezvládal výkon fyziologické potřeby samostatně
a aby se neoblékal a nesvlékal sám. Pro poruchu jemné motoriky a užívání ortopedické obuvi
zohlednila posudková komise pomoc při obouvání. Nebyla však doložena taková tíže postižení,
pro kterou by neměl být žalobce schopen samostatně zvládnout tělesnou hygienu s věku
přiměřeným dohledem a občasnou dopomocí. Posudková komise přitom považovala posudek
ze dne 11. 1. 2012, podle něhož nezvládal žalobce šest základních potřeb, za nadhodnocený.
[23] Posudkem ze dne 26. 6. 2014, č. j. 2014/1133-HK, posudková komise opravila výrok
a odůvodní posudku ze dne 18. 6. 2014 tak, že posudek datovala ke dni 6. 2. 2014; ve věci však
setrvala v plném rozsahu na svém posudkovém zhodnocení.
III. a)
Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
[24] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], protože absence této zásadní vady rozsudku
je podmínkou pro věcný přezkum dalších kasačních námitek (viz například rozsudek zdejšího
soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, č. 617/2005 Sb. NSS, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na: www.nssoud.cz). Stěžovatel spatřuje
nesrozumitelnost napadeného rozsudku v tom, že krajský soud považoval za nutnou osobní
prohlídku žalobce, ačkoli neuvedl, v čem spatřuje nedostatečnost zdravotní dokumentace.
Zároveň se stěžovatel domnívá, že krajský soud sice shledal provedené sociální šetření
za nedostatečné, ale neuvedl, v čem nedostatky spatřoval a jak mělo být šetření doplněno.
[25] Za nesrozumitelné je podle judikatury zdejšího soudu nutné považovat takové
rozhodnutí, z něhož by nebylo možné jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní
orgán po zrušení svého rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat. Dále pokud
by z něj nevyplývalo, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu
podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Rovněž pokud
by výrok soudu byl vnitřně rozporný nebo by z něj nebylo možno zjistit, jak vlastně rozhodl.
S tímto kasačním důvodem je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí
soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy
uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani jednoho z účastníků řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25). Přitom
případné rozpory je možné odstranit i výkladem s přihlédnutím k obsahu spisu a k úkonům
účastníků řízení (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006,
č. j. 1 Afs 38/2006 - 72).
[26] Ačkoli je samotné odůvodnění rozsudku krajského soudu poměrně krátké, neshledal
zdejší spor žádné rozpory, které by bylo nutné odstranit zvláštním výkladem. Krajský soud
ve svém rozsudku poukázal na určité dílčí aktivity základních životních potřeb (dle §2a vyhlášky
o sociálních službách je zvládnutí každé jednotlivé dílčí aktivity nutnou podmínkou pro zvládnutí
celé potřeby), k nimž nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, nebo se posudková komise k jejich
zvládnutí výslovně nevyjádřila. Pokud stěžovatel namítá, že mu nebylo jasné, jaké nedostatky
spatřoval krajský soud ve zdravotní dokumentaci a sociálním šetření, přirozeně se jednalo
o nedostatečná skutková zjištění ohledně uvedených dílčích aktivit, nebo absentující výslovné
zhodnocení jejich zvládání. Stěžovateli tak stačilo doplnit mezery ve skutkovém stavu, které
naznačil krajský soud. Rovněž měl podrobně odůvodnit závěry ohledně zvládání uvedených
dílčích aktivit, pokud podkladová dokumentace sice dostatečně zachycovala skutkový stav,
ten ale nebyl dostatečně přesvědčivě prezentován (viz test úplnosti, přesvědčivosti a správnosti
lékařského posudku popsaný např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013,
č. j. 6 Ads 11/2013 - 20). Nejvyšší správní soud proto neshledal nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu spočívající v jeho nesrozumitelnosti a případ mohl věcně přezkoumat.
III. b)
Posouzení žalobcovy schopnosti zvládat vybrané základní životní potřeby
[27] Stěžovatel předně obsáhle zdůvodňuje, proč je žalobce schopen zvládat základní životní
potřeby mobilitu, tělesnou hygienu, výkon fyziologické potřeby a orientaci.
[28] Podle §9 odst. 1 zákona o sociálních službách „[p]ři posuzování stupně závislosti se hodnotí
schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e)
oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče
o domácnost“, přičemž péče o domácnost se neposuzuje u osob mladších 18 let (§9 odst. 3 tamtéž).
[29] Podle §2a vyhlášky o sociálních službách „[p]okud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní
potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu
na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu“.
[30] Nejvyšší správní soud zastává konzistentně ve své judikatuře názor, že posouzení
zdravotního stavu pro účely dávek systému sociálního zabezpečení je věcí odborně medicínskou,
k níž nemají soudy potřebné odborné znalosti, a proto se vždy obrací k osobám, které jimi
disponují, aby se k těmto otázkám vyjádřily. Pro rozhodnutí krajské pobočky Úřadu práce
o příspěvku na péči je klíčový lékařský posudek, který vychází zejména ze zdravotního stavu
posuzované osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku
sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a vlastního
vyšetření posuzujícího lékaře (§25 odst. 3 citovaného zákona). V navazujícím odvolacím řízení
zajišťuje přezkum zdravotního stavu, stupně závislosti a neschopnosti zvládat základní životní
potřeby Ministerstvo práce a sociálních věcí (§28 odst. 2 téhož zákona), které za tím účelem
zřizuje jako své orgány posudkové komise, jak vyplývá z §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Předmětem lékařského posouzení
je především zhodnocení příčinné souvislosti mezi dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem
a neschopností zvládat určité základní životní potřeby v přijatelném standardu (§9 odst. 4 a 5
zákona o sociálních službách), což je dle §25 odst. 4 zákona o sociálních službách právě jedna
z hlavních náležitostí lékařského posudku. Jelikož lékařský posudek je stěžejním důkazem, na nějž
je soud při nedostatku odborné erudice odkázán, je zapotřebí klást zvýšený důraz na jeho
jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost, resp. správnost. Lékařský posudek lze považovat
za takový jen v případě, že se v něm posudkový lékař, případně posudková komise, vypořádají
se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k potížím udávaným posuzovaným
a tyto své posudkové závěry jednoznačně a konkrétně zdůvodní. Případné chybějící
či nepřesně formulované náležitosti posudku způsobující jeho nepřesvědčivost nebo neúplnost
přitom nemůže soud nahradit vlastní úvahou, jelikož pro to nemá potřebnou odbornou erudici
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2014, č. j. 5 Ads 94/2014 - 22;
ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 - 20; ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009 - 53;
ze dne 9. 2. 2006, č. j. 6 Ads 25/2004 - 58; ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Ads 42/2003 - 61,
č. 800/2006 Sb. NSS; ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003 - 48).
[31] Posuzování schopnosti zvládat základní životní potřeby v přijatelném standardu probíhá
na základě posudkových kritérií, tj. podle výčtu vymezených dílčích aktivit příslušné základní
životní potřeby, která jsou uvedena v příloze č. 1 k vyhlášce o sociálních službách. Přitom
neschopnost zvládat i pouze jedinou dílčí aktivitu znamená, že posuzovaný není schopen zvládat
celou základní životní potřebu (§2a citované vyhlášky). Nejvyšší správní soud toto ustanovení
vyložil tak, že pokud z podkladů lékařského posudku vyplývá, že posuzovaný některou z aktivit
nutných pro celkové zvládnutí určité životní potřeby sám a bez pomoci jiné osoby nezvládá,
a orgány lékařské posudkové služby přesto takovou základní životní potřebu považují
za zvládnutou, je jejich povinností tento závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 50/2013 - 32). Jinými slovy, posouzení
schopnosti zvládat základní životní potřeby není intuitivní, ale vyplývá z objektivizovaných
kritérií – příslušných dílčích aktivit základních životních potřeb. Jestliže v řízení o příspěvku
na péči vzniknou pochybnosti o tom, zda je posuzovaný schopen zvládat určité dílčí aktivity
základní životní potřeby, nepostačí pro zachování úplnosti, správnosti a přesvědčivosti posudku
tyto pochybnosti rozptýlit paušálním tvrzením, že příslušnou základní životní potřebu
posuzovaný zvládá. Naopak je nutné se detailně zabývat spornými dílčími aktivitami a doložit
na zjištěném skutkovém stavu, zvládá-li je posuzovaný v přijatelném standardu.
[32] Na základě výše uvedených úvah se zdejší soud ztotožnil v případě mobility se závěrem
krajského soudu, že nebylo postaveno najisto, zda byl žalobce schopen danou základní životní
potřebu zvládat. Ačkoli posudková komise klasifikovala žalobcovu schopnost pohybu jako
lokomoční stádium 7 a GSFSC II. stupně, nevypořádala se skutečností zjištěnou během
sociálního šetření, že „schody prý sám nezvládá, musí se pořád něčeho držet“. Z uvedeného zjištění není
zcela jasné, zda je žalobce schody schopen vyjít sám, třeba i za použití vhodných facilitátorů,
nebo potřebuje vedle pomůcek i asistenci jiné osoby. Nejvyšší správní soud nesouhlasí
se závěrem stěžovatele, že paušální závěr o schopnost zvládat mobilitu je dostatečným
posudkovým sdělením a automaticky zahrnuje i dílčí aktivitu – chůzi po schodech. Rovněž
neobstojí ani názor, že pokud v lékařské dokumentaci není zmínka o tom, že by žalobce nebyl
schopen po schodech chodit, chodit sám po schodech dokáže. V obou případech totiž stejně
tak mohlo dojít k opomenutí posoudit uvedenou dílčí aktivitu. Nejvyšší správní soud k tomu
dodává, že jakákoli klasifikace ze své povahy skrze zobecnění zkresluje skutečnost, a může
tak být v určitých případech zavádějící, pokud rozhodující orgán vychází pouze z odborné
klasifikace, ale nezohlední individuální okolnosti případu. Zkreslení může odvrátit právě
dostatečný rozbor jednotlivých dílčích aktivit základní životní potřeby na základě zjištěného
skutkového stavu nebo osobní vyšetření posuzovaného.
[33] Obdobné pochybení shledal zdejší soud i v části posudku týkající se tělesné hygieny.
Ačkoli ze sociálního šetření vyplývá, že s celkovou hygienou musí rodiče žalobci pomáhat,
posudková komise paušálně konstatovala, že nevyplývá z podkladové dokumentace taková tíže
postižení, pro které by tělesnou hygienu s přiměřeným vybízením a za použití vhodných
facilitátorů nemohl zvládat. Nezjistila přitom, zda žalobce není schopen uvedenou základní
životní potřebu zvládat z důvodu pohybového omezení, zhoršené motoriky či stupně mentální
vyspělosti s ohledem na jeho věk a zdravotní stav. Rovněž se nezabývala otázkou, je-li příčinou
neschopnosti zvládat tělesnou hygienu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, nebo například
neochota žalobce.
[34] Povinnost zabývat se dílčími aktivitami mobility a tělesné hygieny platí o to více
za situace, kdy posudkový lékař v řízení před správním orgánem prvního stupně přiznal žalobci
neschopnost zvládat uvedené potřeby, ale v odvolacím řízení posudková komise tyto potřeby
neuznala a naopak žalobci uznala nezvládání základní životní potřeby oblékání a obouvání.
Ačkoli je takový postup za podmínky, že v odvolacím řízení nebude snížen již dosažený stupeň
závislosti, zákonný (§90 odst. 3 zákona č. 500/20004 Sb., správní řád; srovnej přiměřeně
i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2013, č. j. 4 Ads 42/2013 - 43), jedná
se o překvapivý zvrat, který žalobce nemohl očekávat a proti němuž se nemohl bránit opravnými
prostředky (respektive se mohl bránit až správní žalobou). I s ohledem na tuto skutečnost měla
posudková komise tím spíše doložit u sporných dílčích aktivit důvody, pro které se odchýlila
od posudku, který vyhotovil posudkový lékař v prvostupňovém řízení.
[35] Neschopnost zvládat výkon fyziologické potřeby namítal žalobce v odvolání. Předně
odkazoval na posudkové hodnocení z roku 2012, jímž mu byla potřeba uznána, a zároveň
poukazoval na potřebu kontroly a případného domytí po stolici. Posudková komise stejně jako
v předchozích případech paušálně konstatovala, že podle sociálního šetření v souladu
s lékařskými nálezy není důvod, aby výkon fyziologické potřeby nezvládal sám. S ohledem
na výše uvedené tento závěr rovněž neobstojí.
[36] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem i v dílčím závěru ohledně zvládání
základní životní potřeby orientace. Z šetření sociální pracovnice z 13. 2. 2014 vyplývá, že žalobce
rodiče vozili např. k lékaři či do školy. V žalobě k tomu žalobce uvedl, že z důvodu mentálního
postižení a z něj vyplývající nedostatečné orientace v prostoru a čase není schopen se samostatně
pohybovat v obci svého bydliště a dojít např. ke knihovně, kostelu apod. Závěru o nedostatečné
orientaci v čase napovídá i informace obsažená v záznamu ze sociálního šetření, že žalobce
si není schopen uvědomit, která je roční doba a podle toho samostatně zvolit vhodné oblečení.
Nejvyšší správní soud v tomto souhlasí s krajským soudem, který dovodil, že z posudku
posudkové komise není seznatelné, zda vožení žalobce rodiči na různá místa je zapříčiněno jeho
nepříznivým zdravotním stavem, respektive zda a do jaké míry takový případný nedostatek
schopnosti orientace (včetně neschopnosti samostatně používat prostředky hromadné dopravy)
lze přičíst stupni bio-psycho-sociálního vývoje desetiletého dítěte (srov. §10 zákona o sociálních
službách, §2b vyhlášky o sociálních službách). Vzhledem k tomu ani ve vztahu k posouzení
zvládání základní životní potřeby orientace nelze považovat posudek posudkové komise za úplný
a přesvědčivý.
[37] Kasační námitky stěžovatele k jednotlivým základním životním potřebám tedy nejsou
důvodné.
III. c)
Osobní prohlídka žalobce
[38] Stěžovatel dále zastává názor, že posudková komise měla k dispozici dostatečnou
podkladovou dokumentaci na to, aby mohla zdravotní stav žalobce posoudit bez jeho osobní
prohlídky. Zároveň argumentuje obšírným výčtem jednotlivých lékařských zpráv, z nichž
posudková komise vycházela.
[39] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že přímé osobní vyšetření posuzovaného lékařem
okresní správy sociálního zabezpečení a posudkovou komisí by mělo být pravidlem. Takové
pravidlo však nemůže platit bezvýjimečně a vždy musí být náležitě zohledněny konkrétní
okolnosti projednávaného případu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2011,
č. j. 4 Ads 82/2011 - 8). Přitom osobní vyšetření posuzovaného posudkovým lékařem nebo
posudkovou komisí je základním prostředkem pro odstraňování rozporů mezi závěry sociálního
šetření a posudkovým hodnocením posudkové komise (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25) či může také sloužit k objasnění dalších nejasností
ohledně zvládání jednotlivých dílčích aktivit základních životních potřeb.
[40] Z předcházející části, v níž se zdejší soud věnoval hodnocení jednotlivých základních
životních potřeb, vyplývá, že bylo namístě, aby byl žalobce při jednání posudkové komise
přítomen. Zjištěný skutkový stav totiž obsahuje četné nejasnosti bránící posouzení schopnosti
zvládat některé základní životní potřeby, jak bylo výše uvedeno. Přitom vytčené rozpory by bylo
možné odstranit právě i osobním vyšetřením žalobce. Pro posouzení, zda je podkladová
dokumentace pro jednání bez přítomnosti posuzovaného dostatečná, přirozeně není rozhodný
počet dostupných podkladů, nýbrž jejich obsah a kvalita. Rozsáhlý výčet podkladové
dokumentace není sám o sobě podstatný, pokud podklady neobsahují potřebné informace
pro zhodnocení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu posuzovaného a jeho vlivu
na schopnost zvládat jednotlivé základní životní potřeby.
[41] Dílem za nedostatečné hodnotil zdejší soud i výsledky sociálního šetření. Nejvyšší správní
soud souhlasí se závěrem stěžovatele, že sociální šetření má svoje limity a vychází především
z rozhovoru a pozorování, které nemůže vzhledem k důstojnosti posuzovaného spočívat
ve faktickém ověřování všech dílčích aktivit posuzovaných základních životních potřeb, ačkoli
nic nebrání tomu, aby některé z nich ověřeny byly (srovnej §25 odst. 1 závěr věty první zákona
o sociálních službách). Nejvyšší správní soud ovšem shledává v provedeném sociálním šetření
obsahové nedostatky, které sociální pracovnice mohla jednoduše odstranit doplňujícími otázkami,
respektive jasnou formulací záznamu. Například v případě mobility není zřejmé, co znamená,
že žalobce sám nezvládá schody a musí se něčeho držet, tj. jedná-li se o nutnou asistenci
dopomáhající osoby, nebo přítomnost vhodných facilitátorů,či zda jsou rozdíly mezi schody
v interiéru bydliště žalobce, v jiných budovách či venku. K orientaci mohla sociální pracovnice
zjistit, co konkrétně znamená sdělení matky žalobce, že žalobce je zmatený v místě a čase,
přičemž mohla získat informace ke schopnosti orientovat se v jednotlivých prostředích,
ve kterých se žalobce běžně pohybuje (domov, škola apod.). K tělesné hygieně bylo možné
se dotázat, v jakých konkrétních úkonech rodiče žalobci pomáhají při celkové hygieně a proč atd.
[42] Kasační námitka proto není důvodná.
III. c)
Ostatní námitky
[43] Stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud nezohlednil §9 odst. 4 a 5 a §10 zákona
o sociálních službách, protože nerozlišoval u žalobce mezi příčinami neschopnosti zvládat
základní životní potřeby spočívajícími ve zdravotním stavu a v jiných důvodech.
[44] Podle §9 odst. 4 zákona o sociálních službách „[p]ři hodnocení schopnosti zvládat základní
životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat
základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu“.
[45] Podle §9 odst. 5 zákona o sociálních službách „[p]ro uznání závislosti v příslušné základní
životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého
zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční
schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně
dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo
s využitím zdravotnického prostředku“.
[46] Podle §10 zákona o sociálních službách „[u] osoby do 18 let věku se při hodnocení schopnosti
zvládat základní životní potřeby podle §9 odst. 1 a při hodnocení potřeby mimořádné péče porovnává rozsah,
intenzita a náročnost péče, kterou je třeba věnovat posuzované osobě se zdravotním postižením, s péčí, kterou
je třeba věnovat zdravé fyzické osobě téhož věku. Při stanovení stupně závislosti u osoby do 18 let věku
se nepřihlíží k potřebě péče, která vyplývá z věku osoby a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje.
Mimořádnou péčí se rozumí péče, která svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči
poskytovanou osobě téhož věku“.
[47] Nejvyšší správní soud v této námitce neshledává rozpor se stěžovatelem
v tom, že hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby v kontextu výše citovaných
zákonných kritérií je úkolem posudkové komise. Jak bylo výše uvedeno, soudy nemají potřebné
znalosti pro hodnocení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, jeho vlivu na schopnost
zvládat základní životní potřeby a pro hodnocení stupně bio-psycho-sociálního vývoje dítěte.
Nejvyšší správní soud proto postrádá především v lékařském posudku ze dne 18. 6. 2014 závěry,
zda žalobce základní životní potřeby konkretizované výše nezvládá z jiných než zdravotních
důvodů a je-li pomoc, dohled či péče vzhledem k věku a zdravotním omezením standardní
či mimořádná. Z vlastního posudkového hodnocení, které začíná na str. 6 lékařského posudku,
přitom nejsou zřejmé žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly být oporou pro aplikaci
citovaných zákonných ustanovení. Správní soudy nejsou pomyslnou třetí instancí, která by měla
za úkol zhojit pochybení správních orgánů při posouzení zdravotního stavu žalobce, ale orgány
příslušející k soudní moci, které poskytují ochranu veřejným subjektivním právům (§2 s. ř. s.).
Není proto možné klást krajskému soudu k tíži, že nedoplnil svými úvahami předložený posudek,
který nebyl dostatečně přesvědčivý a úplný, jak vyžaduje judikatura zdejšího soudu.
[48] Kasační námitka není důvodná.
[49] Závěrem stěžovatel namítá, že se krajský soud nezabýval jeho vyjádřením k podané
žalobě. Předmětem přezkumu žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dle hlavy II. dílu 1.
s. ř. s. jsou rozhodnutí správních orgánů, kterými se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují
práva nebo povinnosti (§65 odst. 1 s. ř. s., §9 správního řádu). Předmětem přezkumu
v řízení podle §65 a násl s. ř. s. jsou právě správní rozhodnutí. Pokud správní rozhodnutí
z určitého důvodu nedosahuje požadované kvality, aby obstálo v soudním přezkumu, nemůže
tyto nedostatky zhojit správní orgán ani dodatečným vyjádřením k žalobě, ani kasační
stížností (srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003,
č. j. 1 A 629/2002 - 25, č. 73/2004 Sb. NSS, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 10. 2003,
č. j. 2 A 552/2002 - 25). Vyjádření správního orgánu k žalobě jsou zpravidla pouze určitá vodítka
pro rozhodující správní soud, ale přezkum zůstává zaměřen na samotné rozhodnutí. Jelikož
soudy přezkoumávají správní rozhodnutí v rámci žalobních námitek (§75 odst. 2 s. ř. s.),
je zohlednění vyjádření správního orgánu vhodnou, ale nikoli nutnou, částí odůvodnění
rozsudku. Správní orgán totiž obrazně řečeno pravil, co pravit měl a chtěl, již samotným vydáním
správního rozhodnutí. Pokud tedy rozhodnutí žalovaného obsahovalo závažné nedostatky,
pro které nemohl samo o sobě v soudním přezkumu obstát, a krajský soud se nevypořádal
s vyjádřením žalovaného k žalobě, nejedná se o takovou vadu řízení, pro kterou by měl zdejší
soud rozsudek krajského soudu zrušit. Ostatně již v rozsudku ze dne 12. 11. 2009,
č. j. 1 As 64/2009 - 153, zdejší soud konstatoval, že „[n]ezohlednění důvodů uvedených ve vyjádření
žalovaného k žalobě nemůže být vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Je to žalobce, kdo určuje rozsah
a meze přezkumu napadeného rozhodnutí v podobě žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), a proto nevypořádá-li
se soud s argumentací žalovaného, pak tím může ovlivnit kvalitu a sílu svého právního názoru, nikoli však
zatížit své rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti“.
[50] Ani tato kasační námitka proto není důvodná.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[51] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. Proto ji zdejší soud zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[52] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení. Žalobce potom zdejšímu soudu nedoložil, že by mu nějaké náklady v řízení
o kasační stížnosti před zdejším soudem vznikly (jeho zástupkyně neučinila v řízení o kasační
stížnosti žádný úkon).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu