ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.3.2011:58
sp. zn. 4 Ads 3/2011 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: J. Š., zast.
Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11.
2009, č. j. 10 Ca 252/2009 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 2400 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Úřad práce v Pardubicích usnesením ze dne 21. 7. 2008, č. j. 6786/08/Ha, přerušil řízení
ve věci uspokojení mzdových nároků žalobce za měsíce leden až březen 2008 nevyplacených
mu zaměstnavatelem Krajským regionálním centrem Pardubického kraje, a to do doby skončení
řízení o předběžné otázce, které probíhá před orgány činnými v trestním řízení.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 10. 2008, č. j. 2008/ 59740 - 424, podle §90 odst. 1
písm. b) správního řádu uvedené usnesení úřadu práce zrušil a věc vrátil správnímu orgánu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl,
že Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice obdržel dne 8. 7. 2008 insolvenční návrh
žalobce na majetek jeho zaměstnavatele. Téhož dne požádal žalobce úřad práce o uspokojení
mzdových nároků na měsíc leden až březen 2008, které mu zaměstnavatelem nebyly
podle jeho prohlášení vyplaceny. Žalovaný poukázal na §3 pís m. c) zákona č. 118/2000 Sb.,
o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon č. 118/2000 Sb.“). Podle něho je zaměstnavatel v platební neschopnosti,
jestliže neuspokojil splatné mzdové nároky zaměstnanců, a to dnem následujícím po dni,
kdy byl na něho podán insolvenční návrh u příslušného soudu v České republice. Platební
neschopnost proto podle žalovaného nastala dnem 9. 7. 2008. Žalovaný dále poukázal na §1a
téhož zákona, podle kterého má zaměstnanec v rozsahu a za podmínek stanovených
tímto zákonem právo na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených
mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti. Vzhledem k tomu, že žalobce podal
žádost o uspokojení mzdových nároků u úřadu práce již dne 8. 7. 2008, tedy v době,
kdy jeho zaměstnavatel nebyl ještě v platební neschopnosti, měla být podle názoru žalovaného
jeho žádost o uspokojení mzdových nároků úřadem práce zamítnuta. Z uvedených důvodů
žalovaný rozhodnutí úřadu práce zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2009, č. j. 10 Ca 252/2009 - 31, žalobu
napadající rozhodnutí žalovaného odmítl. Soud se nejprve zabýval tím, zda je žaloba v daném
případě přípustná. Podle soudu je žalobou napadeno rozhodnutí, kterým došlo ke zrušení
procesního rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Rozhodnutím žalovaného nejsou
žalobci ukládány žádné povinnosti ani se mu jím nezakládají žádná práva. Jedná se tak pouze
o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení a které je vyloučeno ze soudního přezkumu
podle §70 písm. c) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Soud uzavřel, že žaloba
proti rozhodnutí žalovaného není přípustná, a proto ji podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel“) namítl nezákonnost
usnesení soudu o odmítnutí žaloby, neboť v daném případě nebylo na místě použití §70 písm. c)
s. ř. s. Úřad práce totiž rozhodl o přerušení řízení, aniž by pro to byly splněny zákonné
podmínky. Žalovaný pak proti smyslu podaného odvolání zavázal úřad práce, jak má rozhodnout
ve věci samé. Tím bylo zasaženo do jeho práv a jediným možným řešením vedoucím k nápravě
tohoto stavu je podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného. Navíc usnesením úřadu práce
v kontextu s rozhodnutím žalovaného bylo založeno jeho právo na uspokojení mzdových nároků
za leden až březen 2008, které doložil požadovanými doklady. Těmito rozhodnutími
pak byly založeny i jeho povinnosti spočívající kupříkladu v doplnění svých tvrzení
jakožto žadatele o uspokojení mzdových nároků. Stěžovatel dále namítl, že žalovaný
se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a učinil tak až ve vyjádření
k žalobě. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009, č. j. 10 Ca 252/2009 - 31, zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na §1a a §3 pí sm. c) zákona
č. 118/2000 Sb., z nichž podle něho vyplývá, že stěžovateli nevznikl nárok na uspokojení
mzdových nároků, neboť žádost uplatnil ve stejný den, kdy podal na zaměstnavatele insolvenční
návrh a ten tak ještě nebyl v platební neschopnosti. Dále podle žalovaného byla žaloba oprávněně
odmítnuta. S ohledem na to navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98,
publikovaného pod č. 625/2005 Sb. NSS „je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby,
přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.“. V dalším rozsudku ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65, který je taktéž dostupný na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud
dovodil, že „odmítl-li krajský soud žalobu … a nezabýval-li se jí věcně, přezkoumává Nejvyšší správní s oud
v kasačním řízení jen to, zda krajský soud správně posoudil nesplnění procesních podmínek; věcný obsah žaloby
přezkoumávat nemůže.“ Podle této judikatury se tak v dané věci nebylo možné zabývat stížnostními
námitkami o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o odvolání a o řádném prokázání nároku
na uspokojení nevyplacených mzdových nároků, takže Nejvyšší správní soud mohl posoudit
pouze splnění zákonných podmínek pro odmítnutí žaloby krajským soudem.
Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že meritem věci je požadavek stěžovatele
na zaplacení nevyplacených mzdových nároků. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 4. 2003, č. j. 6 A 97/2002 - 26, publikovaného pod č. Sb. NSS 17/2003, „rozhodnutí
Ministerstva práce a sociálních věcí o odvolání proti rozhodnutí úřadu práce o mzdových nárocích žalobce podle §9
odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně
některých zákonů, je rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci. Oc hrana soukromých práv,
byť byla předmětem řízení u správního orgánu, je zajištěna postupem podle §244 a násl. o. s. ř. ve znění účinném
po 1. 1. 2003, tedy projednáním a rozhodnutím v občanském soudním řízení, a nikoliv ve správním soudnictví
[§46 odst. 2 a §68 písm. b) s. ř. s.].“. V tomto judikátu zmíněné rozhodnutí podle §9 odst. 4
zákona č. 118/2000 Sb. je přitom rozhodnutím ve věci samé.
Podle názoru zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, který byl vysloven v usnesení ze dne 3. 11. 2009,
č. j. Konf 84/2008 - 9, www.nssoud.cz, platí, že „pravomoc soudu v občanském soudním řízení bude
založena až tehdy, kdy správní orgán rozhodne věcně o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající
ze soukromoprávních vztahů, tj. zjistí, co je právem, nebo toto právo založí. To odpovídá smyslu zákonné úpravy
a nezpochybněnému trendu dřívější doktríny a judikatury (obdobně srovnej např. usnesení zvláštního senátu ze dne
20. 9. 2007, č. j. Konf 22/2006 - 8).“. Řízení podle §244 a násl. občanského soudního řádu tedy
počítá s novým projednáním věci samé. V nyní posuzovaném případě nicméně úřad práce dosud
nerozhodl ve věci samé, nýbrž o přerušení řízení. Žalovaný posléze jeho rozhodnutí zrušil
a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního soudu
je tak zřejmé, že správní orgány dosud nerozhodovaly o věci samé. Proto o žalobou napadeném
rozhodnutí musí rozhodovat soudy ve správním soudnictví, neboť s ohledem na nemeritorní
rozhodnutí správních orgánů ještě nepřichází v úvahu postup podle §244 a násl. občanského
soudního řádu.
V nyní posuzované věci žalovaný rozhodnutím podle §90 odst. 1 písm. b) správního řádu
zrušil procesní rozhodnutí úřadu práce a věc mu vrátil k novému projednání, neboť byl dán
důvod k zamítnutí stěžovatelovy žádosti. Proti následnému rozhodnutí úřadu práce
jsou však nadále přípustné řádné opravné prostředky na úrovni veřejné správy. To ostatně
stanoví §90 odst. 1 písm. b) správního řádu, podle kterého lze proti novému rozhodnutí podat
odvolání. Tato možnost pak vyplývá i z §81 odst. 1 správního řádu.
Nejvyšší správní soud uvádí, že rozhodnutí žalovaného, ačkoliv vyslovuje závazný právní
názor, nenaplňuje materiální znaky rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s., čímž postrádá
hmotněprávní důsledky na sféru veřejných subjektivních práv a povinností
(shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2005, č . j. 5 As 35/2004 - 56,
dostupný na www.nssoud.cz). Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 5. 2006, č . j. 1 Afs 147/2005 - 107, publikovaný pod č. 923/2006 Sb. NSS)
„pojem „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. je třeba chápat v materiální m smyslu jako jakýkoliv
individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení. “. Aby úkon
správního orgánu byl přezkoumatelný v režimu §65 odst. 1 s. ř. s., musí naplňovat znaky
v tomto ustanovení uvedené. Ačkoliv je tedy úkon žalovaného označen jako „rozhodnutí“,
nesplňuje jeho znaky po stránce materiální, neboť se netýká veřejných subjektivních práv
a povinností. V takovém případě je třeba postupovat podle §70 písm. a) s. ř. s.,
podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou
rozhodnutími. K týmž právním závěrům dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne
30. 9. 2010, č. j. 4 Ads 107/2010 - 70, www.nssoud.cz. Nelze tedy souhlasit se závěrem
Městského soudu v Praze, že žaloba nebyla přípustná z toho důvodu, že jí bylo napadeno
rozhodnutí upravující vedení řízení [§70 písm. c) s. ř. s. ]. Žaloba totiž byla nepřípustná proto,
že se v ní stěžovatel domáhal přezkoumání úkonu, který je ze soudního přezkumu vyloučeno,
neboť se nejedná o rozhodnutí v materiálním smyslu [§68 písm. e), §70 písm. a) s. ř. s.] .
Také existence kompetenční výluky zakotvené v §70 písm. a) s. ř. s. je však důvodem
pro odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., takže Městský soud v Praze nepochybil,
když takto v dané věci postupoval.
K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že pokud úřad práce rozhodne (či již rozhodl)
ve věci samé, má stěžovatel možnost se proti takovému rozhodnutí bránit žalobou v občanském
soudním řízení podle §244 a násl. občanského soudního řádu, jak vyplývá ze zmíněného judikátu
zvláštního senátu.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §120 a §60 odst. 1
věty první s. ř. s., neboť stěžovatel ve věci nebyl úspěšný a žalo vanému nevznikly náklady,
které by přesahovaly jeho běžnou úřední činnost.
Stěžovateli byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009,
č. j. 2 Cad 138/2008 - 9, ustanovena zástupcem advokátka Mgr. Dagmar Rezková Dřímalová.
Ta je oprávněna zastupovat stěžovatele také v řízení o kasační stížnosti (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 1 Afs 120/2006 - 117, publikované
pod č. 1460/2008 Sb. NSS). V takovém případě hradí odměnu za zastupování a náhradu
hotových výdajů stát (srov. §35 odst. 8 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto v souladu
s požadavky advokátky určil její odměnu částkou 2100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající
v písemném podání soudu ve věci samé (kasační stížnost ze dne 28. 12. 2009) podle §11 odst. 1
písm. d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a dále jí přiznal
jeden režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarif u. Celkem tedy odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů činí 2400 Kč. Zástupkyni stěžovatele bude tato částka
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu