ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.83.2010:136
sp. zn. 4 Ads 83/2010 - 136
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: R. P.,
zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zast. Mgr.
Tomášem Zlesákem, advokátem, se sídlem Revoluční 1, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, č. j. 2 Cad 62/2009 - 116,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 800 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 5. 2009, č. j. MHMP 245727/2009, bylo zamítnuto
odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12 ze dne 16. 2. 2009,
č. j. 1780/2009/AAL, kterým podle §49 zákona č. 111/200 6 Sb., o pomoci v hmotné nouzi,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“) nebyl žalobkyni
přiznán příspěvek na živobytí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl,
že podle §49 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi žadatel o dávku, příjemce i společně
posuzované osoby jsou povinni osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo
výplatu, přičemž nesplní-li tuto povinnost ve lhůtě stanovené příslušným orgánem pomoci
v hmotné nouzi, může být podle odstavce pátého téhož ustanovení po předchozím upozornění
žádost o dávku zamítnuta. V dané věci byla žalobkyně dne 26. 1. 2009 vyzvána, aby ve lhůtě
do 8 dnů předložila své příjmy a příjmy její matky za měsíce říjen, listopad a prosinec 2008,
doplnila do žádosti informace o její matce jako společně posuzované osobě, předložila prohlášení
o celkových sociálních a majetkových poměrec h matky, občanský průkaz matky k ověření
dokladů, informace o bytu, nájemní smlouvu, doklad o výši nájmu, doklad o zaplacení po platků
za elektřinu i plyn, doplnila podpis matky i do prohlášení žadatele o dávku pomoci v hmotné
nouzi a předložila poslední výpis z účtu. Povinnost zjišťovat majetkové poměry žadatelů o dávku
pomoci v hmotné nouzi, včetně výše vkladů na účtech, přitom v yplývá ze zákona o pomoci
v hmotné nouzi. Ve výzvě byla žalobkyně současně upozorněna, že pokud ve stanovené lhůtě
nesplní uvedené povinnosti, bude její žádost o dávku v souladu s §49 zákona o pomoci
v hmotné nouzi zamítnuta. Žalobkyně se vyjádřila, že u matky bydlí provizorně z důvodu
špatných hygienických podmínek v jí původně užívaných ubytovacích zařízeních. Nicméně
ve stanovené lhůtě všechny požadované doklady nepředložila a požadované údaje nedoplnila,
tudíž podle žalovaného neosvědčila rozhodné skutečnosti pro nárok na dávku, její výši nebo
výplatu a její žádost o přiznání příspěvku na živobytí tak musela být zamítnuta.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, č. j. 2 Cad 62/2009 - 116, žalobu
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2009, č. j. MHMP 245727/2009, jako nedůvodnou
zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že podle §4 odst. 1 písm. c) b odu 2 zákona
o pomoci v hmotné nouzi se společně pro účely tohoto zákona posuzují rodiče a zletilé děti,
pokud tyto děti společně s rodiči užívají byt a nejsou společně posuzovány s dalšími osobami
podle písmena b) a d). Z protokolu o jednání ze dne 2. 2. 2009 bylo zjištěno, že žalobkyně bydlí
se svojí matkou v jejím bytě a že ji matka živí. Proto neobstojí předchozí tvrzení žalobkyně
uvedené v protokole o jednání ze dne 26. 1. 2009, podle něhož u své matky bydlí pouze
provizorně z důvodu špatných hygienických poměrů v ubytovacích zařízeních. Žalobkyně tedy
bydlí v bytě společně s matkou, takže je třeba je považovat za společně posuzované osoby podle
§4 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Není přitom rozhodné,
že žalobkyně se svou matkou nevede společnou domácnost, neboť splnění takové podmínky
uvedené ustanovení nevyžaduje. Pokud tedy žalobkyně je se svojí matkou společně posuzovanou
osobou, tak musela podle §49 zákona o pomoci v hmotné nouzi doložit správnímu orgánu
i matčiny majetkové poměry. Žalobkyně však jakožto žadatelka o příspěvek na živobytí
tuto povinnost nesplnila, ačkoliv jí k tomu byla poskytnuta přiměřená lhůta a byla poučena
o následcích nedoložení rozhodných skutečností. Za této situace správní orgán nepochybil,
když podle §49 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi žádost žalobkyně o poskytnutí dávky
zamítl. Podle závěru soudu tedy nebyla v žalobou napadeném rozhodnutí shledána žádná
nezákonnost.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonem stanovené
lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b ) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka v ní namítla, že osvědčila veškeré skutečnosti rozhodné pro nárok
na příspěvek na živobytí, jeho výši a výplatu, neboť v předmětné době, tedy v lednu 2009, se sice
zdržovala u své matky, avšak pouze občasně a provizorně z důvodu špatných hygienických
podmínek v ubytovacích zařízeních, ve kterých byla tehdy nucena z důvodu neuspokojivých
majetkových poměrů pobývat. S matkou přitom v této době, předtím a ani poté nevedla
společnou domácnost a ani s ní společně nehradila náklady na své potřeby, což byly podmínky
nutné k tomu, aby pro účely nároku na příspěvek na živobytí byly považovány za společně
posuzované osoby. Toto tvrzení je v souladu i s tiskovou zprávou ze dne 14. 1. 2009 uveřejněnou
na webových stránkách veřejného ochránce práv, v níž se uvádí, že od roku 2007 platí v oblasti
pomoci v hmotné nouzi nová definice okruhu společně posuzovaných osob. Ta předpokládá,
že osoby, které spolu trvale žijí, společně také hradí náklady na své potřeby, takže v podstatě jde
o sdílenou odpovědnost osob, jež žijí v témže bytě. Její pobyt u matky tak bylo možné v podstatě
považovat za návštěvu, a proto v rozhodné době neměly být považovány za osoby společně
posuzované ve smyslu zákona o životním a existenčním minimu a nebylo tak na místě požadovat
doklady vztahující se k matce. Navíc adresa jejího trvalého bydliště i adresa pro doručování jsou
již po dlouhou dobu stejné a žalovanému známy, avšak ani jedna z nich se neshoduje s adresou
bydliště její matky, na které se v rozhodné době zdržovala. I z tohoto důvodu nebylo namístě
požadovat doklady vztahující se k její matce. Příspěvek na živobytí jí měl být na základě řádně
podané žádosti přiznán. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, č. j. 2 Cad 62/2009 - 116,
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Uvedenou stížnostní námitku lze podřadit pod důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., ačkoliv stěžovatelka odkázala také na důvod uvedený v písmenu b) téhož
ustanovení. V ní totiž stěžovatelka uvedla toliko skutečnosti, které podle ní svědčí o splnění všech
podmínek potřebných pro přiznání nároku na příspěvek na živobytí, takže kasační stížnost
ve skutečnosti podala pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
této právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Podle §2 od st. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi pro účely posuzování stavu hmotné
nouze se příjmy a sociální a majetkové poměry osoby, která žádá o dávku, posuzují společně
s příjmy a sociálními a majetkovými poměry dalších osob, přičemž okruh těchto společně
posuzovaných osob se posuzuje podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním
minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“) .
Společně posuzovanými osobami jsou přitom podle §4 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona
o životním a existenčním minimu též rodiče a zletilé děti, pokud tyto děti společně s rodiči užívají
byt a nejsou společně posuzovány s jinými osobami podle písmene b) nebo d), tedy s manžely
a jinými osobami. V tomto směru tedy není rozhodné, zda společné užívání bytu rodiče
a zletilého dítěte je krátkodobé či provizorní povahy nebo nikoliv. O společné užívání bytu rodiče
a zletilého dítěte by se nejednalo pouze v případě návštěvy, avšak k takové, v kasační stížnosti
tvrzené, situaci nedošlo, Stěžovatelka se totiž během ústních jednáních konaných ve dnech
26. 1. a 2. 2. 2009 před Úřadem městské části Praha 12 nikterak nezmínila tom, že by u své matky
byla na návštěvě. Naopak při prvním ústním jednání výslovně uvedla, že u své matky provizorně
bydlí z důvodu nevyhovujících hygienických podmínek v ubytovacích zařízeních. Při druhém
ústním jednání dokonce stěžovatelka projevila uspokojení z toho, že může v bytě matky být,
i když pro ni nemá peníze, a že ji matka živí. Rovněž tak není podstatné, že se adresa trvalého
pobytu stěžovatelky ani její doručovací adresa neshodovaly s adresou matčina bydliště,
kde se stěžovatelka v rozhodné době zdržovala. Společné posuzování rodiče a zletilého dítěte
se totiž neodvíjí od jejich společné adresy trvalého pobytu či adresy pro doručování, nýbrž
od společného užívání bytu, což bylo v daném případě naplněno. Rovněž tak nemá žádný
význam zkoumat, zda rodiče a zletilé dítě spolu trvale žijí a s polečně uhrazují náklady
na své potřeby, neboť tato kritéria nejsou v §4 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o životním
a existenčním minimu obsažena. Za společně posuzované osoby se nepovažují pouze takové
osoby společně užívající byt, které mají postavení jiných osob ve smyslu §4 odst. 1 písm. d)
zákona o životním a existenčním minimu, pokud písem ně prohlásí, že spolu trvale nežijí
a společně neuhrazují náklady na své potřeby. K stejnému závěru ostatně dospěl Nejvyšší správní
soud i v rozsudku ze dne 26. 6. 2008, č. j. 3 Ads 74/2005 - 59, www.nssoud.cz. V něm se uvádí:
„Okruh společně posuzovaných osob pro účely posuzování stavu hmotné nou ze ve smyslu zákona
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, se posuzuje podle zákon a č. 110/2006 Sb., o životním
a existenčním minimu. Podle §4 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákon a č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním
minimu, se posuzují společně rodiče a zletilé děti, pokud tyto děti společně s rodiči užívají byt a nejsou společně
posuzovány s jinými osobami podle písm. b) nebo d). P odmínka společného uhrazování nákladů na své potřeby
tak není u kategorie rodiče a zletilé děti zákonem stanovena a její splnění (nesplně ní) je pro účely stanovení,
zda rodiče a zletilé děti posuzovat společně či nikoliv, zcela nerozhodné.“ .
Nejvyšší správní soud uzavírá, že pokud stěžovatelka výslovně uvedla, že bydlí
u své matky, nelze prvoinstančnímu správnímu orgánu vytýkat, že ji a její matku považoval
za společně posuzované osoby a stěžovatelku vyzval k vyplnění formulářů a předložení dokladů,
které se týkaly osoby, příjmů, sociálních a majetkových poměrů její matky. Jelikož stěžovatelka
tyto požadované písemnosti ve stanovené osmidenní lhůtě a ani později nedoložila a dokonce
prohlásila, že je doložit nemíní, ačkoliv byla upozorněna na následky neuposlechnutí této výzvy,
byly v dané věci naplněny podmínky §49 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi
pro nepřiznání příspěvku na živobytí. Městský soud v Praze tedy nepochybil, když se s tímto
závěrem obou správních orgánů ztotožnil, takže důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. nebyl naplněn.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní sou d k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 a 2 nepřiznal ž ádnému z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch a správnímu orgánu takové
právo ve věcech pomoci v hmotné nouzi nepřísluší.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2009, č. j. 2 Cad 62/2009 - 65,
byla stěžovatelce ustanovena zástupkyní pro řízení o žalobě advokátka Mgr. Dagmar Rezková
Dřímalová. Ustanovená advokátka je pak oprávněna zastupovat stěžovatelku také v řízení
o kasační stížnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 7. 2007, č. j. 1 Afs 120/2006 - 117, publikované pod č. 1460/2008 Sb. NSS). V takovém
případě hotové výdaje a odměnu za zastupování platí stát (§120 a §35 odst. 8 vět a první s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto přiznal ustanovené zástupkyni v souladu s jejími požadavky odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 800 Kč, která se skládá z částky 500 Kč
za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti ze dne 6. 5. 2010 podle §7, §9 odst. 2
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů) a z částky 300 Kč za s tím
související režijní paušál (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ) Tato částka bude ustanovené
zástupkyni vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v obvyklé lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu