ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.11.2015:20
sp. zn. 4 As 11/2015 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovaným: 1) Obvodní soud pro Prahu 10, se sídlem 28. pluku 1533/29b, Praha 10,
2) Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, č. j. 8 A 156/2014
- 5,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se domáhal žalobou podanou k poštovní přepravě dne 17. 9. 2014 vyslovení
výroku Městským soudem v Praze, že se předsedovi Obvodního soudu Prahy 10 přikazuje, „[…]
aby obnovil stav před zásahem ke dni, kdy dal pokyn používat vadné obálky se zeleným pruhem dle IMS
(do vlastních rukou dle ust. 50 OSŘ, navíc s pokynem poště neukládat písemnost) […]“. Zároveň požadoval
určení, že „[…] pokyn MS ČR č. j. 58/2009-OD-Org. i následný měnící pokyn MS č. j. 145/11-OD-ST,
vrcholného orgánu státní správy soudů, […], určený všem soudů mimo nejvyšších, je v naprostém nesouladu
s právním řádem ČR a jeho aplikací kancelářemi ObS Prahy 10 bylo a je neojediněle, nýbrž soustavně,
porušováno žalobcovo právo na řádné doručení písemností soudu ve všech procesech, jichž byl či je účastníkem
[…]“. V obou případech navrhoval i vydání předběžných opatření. Žalobce dále požádal
o osvobození od soudních poplatků za žalobu i návrhy předběžného opatření. Ve vlastním
prohlášení o majetkových poměrech uvedl ke způsobu bydlení, že se j edná o „nenájemní,
nevlastnické, nekolektivní, nebytové obydlí“, neuvedl žádné zdanitelné příjmy a označil se za příjemce
příspěvku na živobytí, pobírajícího přes tři tisíce korun měsíčně. K tomu dodal, že je plně
invalidní, má peněžní závazky ve výši „desetitisíce“, jeho „způsobilost zcizovat je nenarušená“, vlastní
„elektronický psací stroj, digitální televizor a jízdní kolo“ a mezi jeho běžné výdaje patří „výživa, tisk,
jízdné, papír, poštovné a DPH“.
[2] Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2014, č. j. 8 A 156/2014 - 5, přiznal
žalobci zčásti osvobození od soudních poplatků ve výši 1.800 Kč za každou ze dvou podaných
žalob a ve výši 900 Kč za každý ze dvou návrhů na nařízení předběžného opatření. Žalobci tedy
zůstala poplatková povinnost ve výši 200 Kč za každou ze dvou podaných žalob a 100 Kč
za každý ze dvou podaných návrhů na nařízení předběžného opatření. V odůvodnění městský
soud uvedl, že hlavním smyslem osvobození od soudních poplatků je regulativní funkce,
aby navrhovatel nesl rovněž část nákladů soudního řízení, respektive v případě obtížné finanční
situace část těchto nákladů ve snížené míře. K úplnému osvobození lze přikročit
jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů, přičemž soud posuzuje kromě
majetkové situace žadatele i jeho procesní postup, jakým dané řízení vede (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 113/2012 - 12, všechny rozsudky zdejšího soudu
jsou dostupné na: www. nssoud.cz). Městský soud vycházel při rozhodování ze skutečnosti,
že žalobce vede opakovaně samoúčelné spory zaměřené nikoli na řešení problému, nýbrž
na zpochybňování nepodstatných detailů; smyslem tak není ochrana žalobcových práv
ale samotné vedení sporu. Jelikož doložený příjem žalobce dosahoval kolem 3.410 Kč měsíčně
(dávka na živobytí), a tedy 40.000 Kč ročně, městský soud dospěl k závěru, že majetkové poměry
žalobce nepostačují k zaplacení soudního poplatku. Zároveň ale neshledal zvlášť závažné důvody
pro plné osvobození z důvodů rozsahu a způsobu vedení sporů, které žalobce vede. Městský
soud proto rozhodl, vědom si tíživé finanční situace žalobce, že je žalobce povinen zaplatit
soudní poplatek ve výši jedné desetiny částky stanovené zákonem [poplatek za žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem činí podle položky 18 bod 2 písm. d) sazebníku soudních poplatků,
jenž je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,
částku ve výši 2.000 Kč a za návrh na nařízení předběžného opatření činí podle položky 5 téhož
předpisu 1.000 Kč].
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti tomuto usnesení včasnou kasační stížnost.
Uvádí celou řadu námitek týkajících se navržených předběžných opatření, důkazů, porušení lhůt
městským soudem, výkladu zákonů, jejich vzájemných vztahů i právních pojmů, právní moci,
rozpočtového určení vybraných soudních poplatků a práva soukromých osob na libovůli.
Ve vztahu k částečnému osvobození potom namítá, že městský soud rozhodl nezákonně, protože
„předstírá osvobození od poplatků zčásti“ a není patrné, od kterého poplatku byl stěžovatel osvobozen.
Městský soud vyměřil stěžovateli nezákonně nižší poplatky, ačkoli správním soudům není
svěřena pravomoc k moderaci jejich výše. Výrazem „zčásti“ v §36 odst. 3 větě první zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), se potom
rozumí osvobození od některého poplatku, nikoli stanovení výše poplatku soudem. Jelikož
městský soud s obdobným odůvodněním odmítá žaloby i nepřiznává osvobození, je „jeho činnost
nesoudná a nepředvídatelná“; zároveň je jeho rozhodnutí projevem libovůle, protože nepřiznal
stěžovateli osvobození od žádného poplatku, ačkoli konstatoval, že majetkové poměry
nepostačují k zaplacení soudního poplatku. Městský soud dále opominul rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 - 29, podle něhož nadměrný počet
projednávaných případů nemůže být bez dalšího důvodem pro neosvobození od soudních
poplatků. Stěžovatel tvrdí, že městský soud měl řešit předmětný spor a nikoli se zabývat jeho
„kverulantstvím“, zároveň uvádí, že soud odkazuje chybně na důvodovou správu k soudnímu řádu
správnímu a vychází z judikátu, který se věci netýká. Stěžovatel dále konstatuje, že „osoba žádající
o osvobození od poplatku nemůže být osvobozena, jde-li o zjevně neúspěšný žalobní návrh“. Nepřiznáním
osvobození od soudního poplatku potom poplatková povinnost trvá a nedochází k vyloučení
přístupu k soudu; poplatková povinnost zaniká až skončením řízení. Z výše uvedených důvodů
se stěžovatel domáhá přezkumu napadeného usnesení a jeho kasace.
[4] Žalovaní se ke kasační stížnosti stěžovatele ve lhůtě stanovené soudem nevyjádřili.
[5] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.) a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.).
[6] Další z podmínek řízení před Nejvyšší správním soudem je povinnost stěžovatele
být „[…] zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo
jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon
advokacie“ (§105 odst. 2 s. ř. s.), o kterého stěžovatel požádal přípisem doručeným zdejšímu
soudu dne 2. 2. 2015. Nejvyšší správní soud v posuzované věci ale nepožadoval zaplacení
soudního poplatku ani zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace,
kdy je předmětem přezkumu usnesení, kterým nebylo stěžovateli přiznáno osvobození
od soudních poplatků, nebo bylo osvobození přiznáno částečně, by totiž trvání na podmínce
uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného zastoupení znamenalo jen další
řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, č. 486/2005 Sb. NSS a rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37).
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel,
přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatelovy kasační námitky lze podřadit pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro tvrzenou nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích „[j]de-li o poplatek za řízení, vzniká
poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení (dále jen "návrh na zahájení
řízení")“.
[10] Podle §9 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích „[n]ebyl-li poplatek za řízení splatný
podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka
k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví“.
[11] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto
rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou
žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže
se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě
neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti“.
[12] Stěžovatel svými námitkami předně rozporuje samotné zákonné mechanismy ukládání
soudních poplatků a pravomoc správních soudů rozhodovat o míře osvobození. Nejvyšší správní
soud k tomu uvádí, že poplatková povinnost vzniká stěžovateli přímo ze zákona [§4 odst. 1
písm. a) zákona o soudních poplatcích]. Pokud stěžovatel spojil v jedné žalobě fakticky čtyři
různé návrhy, každý z nich byl považován správně za základ pro výpočet poplatku (§6 odst. 5
ve spojení s §6 odst. 2 tamtéž), přičemž městský soud na první straně usnesení uvedl způsob
výpočtu výše poplatku podle sazebníku poplatků. Nezaplacení poplatku v soudem stanovené
lhůtě má potom zpravidla za následek zastavení řízení (§9 odst. 1 in fine tamtéž).
[13] Oproti názoru stěžovatele soudní řád správní v §36 odst. 3 s. ř. s. vychází z předpokladu,
že pokud (i) účastník požádá o osvobození, (ii) jeho návrh není zjevně neúspěšný a (iii) doloží
nedostatek příjmů, může ho soud zpravidla zčásti osvobodit od soudních poplatků. Pro přiznání
úplného osvobození od soudních poplatků zcela je přitom nutné, aby zde navíc existovaly zvlášť
závažné důvody. Pokud stěžovatel namítá, že soudům není přiznáno právo k moderaci soudních
poplatků a městský soud nezákonně ukládá stěžovateli nižší poplatky, jedná se o nepochopení
konstrukce institutu osvobození od soudních poplatků. Ačkoli faktický výsledek se může zdát
stěžovateli stejný, je třeba uvést, že soudy svévolně nemoderují výši poplatků, nýbrž mohou
v odůvodněných případech při splnění zákonných podmínek na žádost osvobodit účastníky řízení
částečně nebo zcela od soudních poplatků.
[14] Stěžovatel dále namítá, že ačkoli městský soud konstatoval jeho nemajetnost, nepřiznal
mu plné osvobození. Jak zdejší soud podotkl výše, plné osvobození od soudních poplatků
je možné přiznat jen ze zvlášť závažných důvodů. Stěžovateli byl uložen poplatek ve výši jedné
desetiny zákonné částky. Městský soud přitom vycházel z majetkových poměrů stěžovatele
a poukázal i na skutečnost, že stěžovatel prokazatelně vede celou řadu samoúčelných sporů,
jejichž smyslem je samotné vedení řízení bez zájmu na věcném řešení konkrétního případu. Dále
konstatoval, že neshledal zvlášť závažné důvody pro přiznání plného osvobození.
[15] Nejvyšší správní soud nenachází v postupu městského soudu žádné pochybení. Soudní
poplatek se po částečném osvobození ve výši devíti desetin zákonné sazby rovná téměř plnému
osvobození, a je tedy jen symbolickým vyjádřením zákonné povinnost navrhovatele podílet
se na nákladech soudního řízení. Ostatně ani stěžovatel sám neuvedl žádné zvlášť závažné
důvody pro přiznání plného osvobození. Soudům zasílaná podání jsou často spíše exhibicí jeho
tvořivosti, než aby obsahovala relevantní argumenty pro posouzení konkrétního sporu (srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2014, č. j. 4 As 31/2014 - 12).
[16] Městský soud při rozhodování vycházel z konstantní judikatury zdejšího soudu.
V rozsudku ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 - 29, kterého se stěžovatel dovolává, vytkl
Nejvyšší správní soud městskému soudu to, že nepřiznal žalobkyni osvobození od soudního
poplatku pouze na základě argumentu, že žalobkyně vedla nadměrný počet řízení a v jiných
případech postupovala šikanózně. Tento rozsudek na projednávaný případ ale nedopadá.
Stěžovatel oproti uvedenému případu od soudního poplatku z velké části osvobozen
byl a městský soud neopomenul ve svém rozhodnutí zohlednit i jeho majetkové poměry. Nejvyšší
správní soud přitom v rozsudku ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 As 75/2013 - 18, sám konstatoval,
že „[v] otázkách částečného osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.) bude již z povahy věci vždy
přítomna jistá míra uvážení toho kterého předsedy senátu. Udrží-li se toto uvážení v zákonných mezích a bude
odpovídat skutkovým okolnostem, nemůže být samo užití soudcovského uvážení důvodem pro zrušení přijatého
usnesení o osvobození od soudních poplatků Nejvyšším správním soudem“.
[17] Majetkové poměry doložil stěžovatel městskému soudu vlastním prohlášením, které
je ale neurčité, neposkytuje jasný přehled o finanční situaci stěžovatele, chybí v něm ve srovnání
se standardizovaným soudním formulářem celá řada položek a místy vzbuzuje pochybnosti, zdali
bylo míněno vážně. Z prohlášení tak nelze zjistit výši stěžovatelových příjmů (příjem „přes tři tisíce
korun měsíčně“ je otevřeným intervalem s neuzavřenou nejvyšší možnou částkou), výši nákladů
na živobytí (soudu není známo, zdali stěžovatel má výdaje s „nenájemním, nevlastnickým,
nekolektivním, nebytovým obydlím“, a stěžovatel odmítá soudu sdělit výši dalších výdajů) a výši dluhů
(určení výše dluhů pojmem „desetitisíce“ je stejně vágní jako v případě příjmů).
[18] Jestliže má stěžovatel dlouhodobě zájem na vedení celé řady samoúčelných soudních
řízení, je na něm spravedlivé požadovat úhradu soudních poplatků. Nejvyšší správní soud
například v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, uvedl, že „[i] když účastník
je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.),
může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede“.
Svévolný či šikanózní výkon práva nepožívá právní ochrany (srov. např. nález Ústavního soudu
Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb.). Jelikož v rozporu s principem zákazu zneužití
práva by bylo i o osvobození od soudních poplatků v případě svévolného či šikanózního výkonu
práva, musejí se zabývat soudy mimo podmínek v §36 odst. 3 s. ř. s. , i způsobem výkonu práva
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91). V nyní
posuzované věci ale stěžovatel prakticky zcela osvobozen byl. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti poukazuje i na skutečnost, že se zasíláním písemných podání prostřednictvím
poštovní přepravy je spojena úhrada poštovních poplatků, jejichž výše nemůže být vzhledem
k počtu vedených řízení zanedbatelnou částkou. Stěžovatel přesto navzdory tvrzené nemajetnosti
nachází ve svém rozpočtu finanční prostředky k vedení těchto sporů a úhradě poštovních
poplatků.
[19] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že městský soud
zohlednil v odůvodnění svého rozhodnutí veškeré relevantní skutečnosti a rozhodl o částečném
osvobození od soudního poplatku v souladu se zákonem. Námitky uvedené v kasační stížnosti
neuznal zdejší soud za důvodné. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele zamítl
(§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[20] O nákladech Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, stěžovatel pak úspěch ve věci
neměl. Proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. února 2015
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu