ECLI:CZ:NSS:2011:4.AS.14.2011:25
sp. zn. 4 As 14/2011 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Občanské
sdružení Záchrana krajiny, se sídlem U Zeleného ptáka 1145/12, Praha 4, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2011, č. j. 6 A 232/2010 – 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 8. 2010, č. j. S-MHMP 2024/2010/OST/Fr,
bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10 ze dne
4. 11. 2009, č. j. P10-085213/2009, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím úřadu
městské části byla umístěna stavba bytového domu „U Roháčových kasáren“ na pozemcích
parcelní číslo 828/2, 828/3, 1224/13, 1224/15, 1364/1 a 1364/11, vše v katastrálním území
Strašnice.
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 25. 10. 2010,
ve které navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Současně navrhl přiznání odkladného účinku žaloby a požádal o osvobození od soudních
poplatků. Žádost o osvobození od soudních poplatků odůvodnil tak, že nemá dostatečné
finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku, aby se mohl domáhat práva v soudním
řízení. Žalobce je dobrovolným, nevládním, neziskovým sdružením občanů a mezi jeho cíle patří
například ochrana přírody a krajiny, ochrana lidských práv, udržování a rozvoj právního státu,
ochrana životního prostředí a veřejného zájmu. Nemá žádné příjmy, nedisponuje žádnými
finančními prostředky a neprovozuje výdělečnou činnost, jeho členové jsou důchodci
anebo studenti, kteří provádějí veškerou činnost žalobce zdarma a na své náklady. Nevlastní
žádný majetek, není registrován u finančního úřadu, dosud nepodával daňová přiznání, nevlastní
bankovní účet a nevede pokladní knihy. Soudní poplatek je pro něj proto značnou překážkou.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2011, č. j. 6 A 232/2010 – 13, žalobci
nepřiznal osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění vyšel z ustanovení §36 odst. 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Poukázal na široký rozsah cílů vytyčených ve stanovách žalobce a konstatoval, že pokud žalobce
coby občanské sdružení hodlá být aktivně činným, je objektivně ospravedlnitelné
po něm požadovat, aby si materiální prostředky na prosazování stanovených
cílů alespoň v základní a pro samotnou činnost nezbytné míře zajistil sám. Odpovědnost
za tvorbu základních prostředků na vlastní činnost nelze a priori přenášet na stát. Žádost
o osvobození od soudních poplatků nemůže být důvodná výlučně proto, že žalobce nemá
pro činnost k dosažení svých cílů žádné materiální prostředky. Pokud rezignuje na jejich zajištění
alespoň v základní a pro samotnou činnost nezbytné míře, pak zřejmě vychází z předpokladu,
že to bude výlučně stát, který ve všech obdobných případech a za všech okolností žalobcovy
náklady ponese. Takový předpoklad však nemůže být legitimní a nemá oporu ani v ustanovení
§36 odst. 3 s. ř. s. Z pohledu jiných osob, dovolávajících se oprávněně a často důvodně soudní
ochrany, by se jednalo o nerovné a pro žalobce nepřiměřeně komfortní postavení,
které by mohlo být výsledkem toliko mechanické aplikace pravidla o osvobození od soudních
poplatků. Přiznání takového absolutního práva bezplatného přístupu k soudu za všech okolností
určitým skupinám žalobců (zde občanským sdružením, jakým je žalobce) by ve vztahu
k jiným osobám domáhajícím se soudní ochrany mohlo být solidním základem procesní
absurdity. Důvody nahlížet na tuto otázku jinak by pro soud byly dány v případě, že by soudní
poplatek dosahoval z pohledu obdobných sdružení, jakým je žalobce, nepřiměřeně přísné výše,
případně pokud by aktuální žalobcova finanční situace byla způsobena nepředpokládanou
či nárazovou potřebou kumulace nezbytných úkonů. Tak tomu však v projednávané věci není,
a absolutní nedostatek finančních prostředků žalobce tedy nemůže být v tomto případě
sám o sobě důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení Městského soudu v Praze o nepřiznání osvobození od soudních poplatků
se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností doručenou soudu dne 25. 2. 2011,
ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil pro nepřezkoumatelnost
a rozporuplnost odůvodnění, jakož i pro rozpor s judikaturou Nejvyššího správního soudu
i Ústavního soudu a věc vrátil k dalšímu řízení. Městský soud se podle jeho názoru vůbec
nezabýval majetkovou situací stěžovatele a prokázáním nebo osvědčením splnění předpokladů
pro jeho osvobození od soudních poplatků a rozhodl, aniž by dal stěžovateli možnost se ke svým
majetkovým poměrům vyjádřit. Stěžovatel byl přitom připraven své majetkové poměry doložit,
zejména prostřednictvím potvrzení o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech.
S poukazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 – 74, zdůraznil, že v jeho případě není naplněn požadavek dlouhodobého
setrvávání bez dostatečných finančních prostředků, neboť v řadě jiných soudních řízení
požadovaný poplatek řádně uhradil, jeho momentální tíživá finanční situace mu však úhradu
neumožňuje. Mimoto je třeba akcentovat veřejný zájem na přezkumu žalobou napadeného
správního rozhodnutí, neboť se jedná životnímu prostředí o škodlivou betonovou stavbu
a případ je navíc poznamenán okolnostmi hodnými zvláštního zřetele. Zmínil, že u Obvodního
soudu pro Prahu 10 je vedeno (civilní) řízení o neplatnost kupní smlouvy týkající se předmětné
stavby, přičemž v tomto řízení byl stěžovatel od soudních poplatků ve výši 4000 Kč osvobozen.
Následně zopakoval svá tvrzení ze žaloby, týkající se důvodů pro osvobození od soudních
poplatků, a uvedl, že není pravda, že náklady na svoji činnost klade k tíži státu, když z vlastních
zdrojů hradí poštovné, provoz tiskárny, papír, toner a cestovné členů sdružení, což představuje
nemalé náklady. V uplynulém období byl navíc nucen podat několik žalob, neboť odvolací
správní orgány opětovně selhaly, a jde tedy o náhlou změnu finanční náročnosti chodu sdružení.
Zdůraznil, že ke každé žádosti o osvobození od soudních poplatků je nutno přistupovat
individuálně a nediskriminačně, na půdorysu ústavně zakotvené rovnosti účastníků řízení.
Stěžovatel se potýká s výraznými finančními problémy, protože je schopen získat pouze omezené
zdroje cestou dobrovolných členských darů, přičemž soudní poplatky z těchto zdrojů obvykle
financovat nelze, neboť tyto zdroje jsou velmi omezené. Povinnost platit soudní poplatek
pro něj proto představuje faktickou bariéru v přístupu k soudu. Závěrem poukázal na judikaturu
Ústavního soudu, týkající se rovnosti účastníků řízení. Oprávněnost svého nároku dovozoval
též z §11 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,
neboť se domáhá náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci na životním prostředí
a majetku obce.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, přičemž s ohledem na danou
procesní situaci není nutné, aby byl stěžovatel zastoupen advokátem ve smyslu §105
odst. 2 s. ř. s. (viz níže). Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popřípadě je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Podle písm. d)
téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejprve je třeba poukázat na ustanovení §105 odst. 2 věty první s. ř. s.,
podle něhož stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen,
který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie. Ačkoliv povinné zastoupení advokátem, popřípadě zaměstnancem
či členem stěžovatele, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon
advokacie, je obecně jednou ze základních podmínek přípustnosti kasační stížnosti,
podle konstantní judikatury zdejšího soudu by striktní trvání na podmínce zastoupení a zaplacení
soudního poplatku v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození
od soudních poplatků způsobilo jen řetězení téhož problému, případně by mohlo vést
k nepřípustnému odepření soudní ochrany. K této otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil
například v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37 (všechna zde uváděná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: ), ve kterém judikoval,
že v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození
od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném
zastoupení advokátem. Nejvyšší správní soud proto konstatoval, že kasační stížnost stěžovatele
je přípustná a projednatelná i přesto, že stěžovatelem nebyl zaplacen soudní poplatek za řízení
o kasační stížnosti a stěžovatel není zastoupen advokátem ani za něj nejedná jeho pověřený člen,
který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie.
Následně Nejvyšší správní soud obrátil svoji pozornost ke stěžejní námitce,
totiž že stěžovatel nemá dostatečné finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku,
jelikož je dobrovolným, nevládním, neziskovým sdružením občanů, mezi jehož cíle patří
například ochrana přírody a krajiny, ochrana lidských práv, udržování a rozvoj právního státu,
ochrana životního prostředí a veřejného zájmu. Nemá žádné příjmy, nedisponuje žádnými
finančními prostředky a neprovozuje výdělečnou činnost, jeho členové jsou důchodci
anebo studenti, kteří provádějí veškerou činnost stěžovatele zdarma. Nevlastní žádný majetek,
není registrován u finančního úřadu, dosud nepodával daňová přiznání, nevlastní bankovní účet
a nevede pokladní knihy. Potýká se s výraznými finančními problémy, protože je schopen získat
pouze omezené zdroje cestou dobrovolných členských darů, přičemž soudní poplatky z těchto
zdrojů obvykle financuje, neboť tyto zdroje jsou velmi omezené. Povinnost platit soudní
poplatek pro něj proto představuje faktickou bariéru v přístupu k soudu.
Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení věci z odůvodnění žádosti o osvobození
od soudních poplatků v rámci žaloby, jakož i z dalších podkladů blíže dokládajících majetkové
poměry stěžovatele, které byly zdejšímu soudu předloženy v rámci jiných stěžovatelem vedených
řízení. Argumentace stěžovatele v tomto směru je přitom ve všech řízeních velmi obdobná
až totožná. O osvobození stěžovatele od soudních poplatků bylo městským soudem,
jakož i Nejvyšším správním soudem v poslední době opakovaně rozhodováno, konkrétně
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011, č. j. 4 As 44/2010 – 78,
nebo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, č. j. 4 As 3/2011 – 85.
Prohlášení stěžovatele o jeho majetkových poměrech učiněná v těchto řízeních lze přitom plně
vytěžit též pro účely posouzení nyní projednávané věci. V potvrzení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce
(formulář č. 060) ze dne 11. 6. 2010, které měl zdejší soud k dispozici v řízení vedeném
pod sp. zn. 4 As 3/2011, stěžovatel prohlásil, že je neziskovou organizací (občanským
sdružením), nevlastní žádný majetek, nemá žádné příjmy, není registrován u finančního úřadu
a nepodával daňové přiznání, jelikož ze zákona nemá povinnost. Členové sdružení jsou důchodci
anebo studenti a hradí provozní náklady ze svých příjmů. V řízení vedeném
pod sp. zn. 4 As 44/2010 pak stěžovatel soudu předložil přípis ze dne 27. 1. 2011,
v němž prohlásil, že členy sdružení jsou aktuálně 4 fyzické osoby, neinkasuje žádné roční členské
příspěvky a nevybírá žádné zápisné, ze kterého by mělo v roce 2010 příjem. Sdružení nemá
ani žádné jiné příjmy, nemá žádný majetek ani žádné pohledávky či závazky. V roce 2010 uhradilo
cca 3 000 Kč za poštovné, cca 1000 Kč za cestovné, a 3 x 185 Kč za kancelářský papír,
přičemž tyto výdaje byly hrazeny z osobních prostředků členů. Údaje uvedené v tomto přípise
lze vzhledem k jeho aktuálnosti, jakož i totožné argumentaci stěžovatele v obou řízeních
zohlednit i při rozhodování o nyní projednávané věci.
Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud
k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení
odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka
přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelovu námitku důvodnou. Při jejím posouzení
je třeba vycházet ze závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74, publikován pod č. 2099/2010 Sb. NSS,
kterým byl modifikován a významně upřesněn výklad ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. Rozšířený
senát zde judikoval, že při posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků soud podle §36 odst. 3
věty první s. ř. s. zkoumá, zda právnická osoba má dostatečné prostředky. Pokud právnická osoba vědomě
uspořádá svoji činnost tak, aby dlouhodobě setrvávala bez dostatečných finančních prostředků,
ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností je obvyklé a nezbytné, nelze takovou právnickou
osobu zpravidla osvobodit od soudního poplatku ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.
V odůvodnění blíže rozvedl, že jestliže právnická osoba dlouhodoběji funguje v souladu s účelem
(cílem), pro který byla založena či který je předmětem její činnosti, aniž by ovšem byla schopna takové fungování
zabezpečit ze zdrojů, které má sama právně k dispozici, je to indicií, že ve skutečnosti ekonomické zázemí takové
osoby tvoří lidé podílející se přímo či nepřímo, zjevně či skrytě na její činnosti. Takové dlouhodobé fungování
tedy naznačuje, že skutečné ekonomické možnosti dané právnické osoby jsou větší než rozsah majetku,
který jí (formálně) právně patří, a že ve skutečnosti netrpí nedostatkem prostředků, neboť žádná právnická osoba
nemůže jako skutečně samostatná entita dlouhodobě existovat bez dostatečného majetkového zázemí pokrývajícího
náklady na její činnost. Důkazní břemeno k prokázání, že nemá dostatek prostředků, nese účastník řízení.
V případě, že v řízení vyjdou najevo výše uvedené indicie, je proto na právnické osobě, aby prokázala, že fakticky
nedisponuje prostředky formálně vlastněnými někým jiným, zejména pak fyzickými osobami podílejícími
se na její činnosti či jinými právnickými nebo fyzickými osobami, s nimiž ji pojí faktické vztahy. Jelikož nelze
po nikom požadovat prokázání negativní skutečnosti, bude na právnické osobě, aby podrobně osvětlila všechny
relevantní aspekty své činnosti a popsala, z čeho jsou financovány a jak vysoké faktické náklady vyžadují.
I kdyby právnická osoba unesla výše popsané důkazní břemeno, bude zpravidla na místě odepřít
jí na základě soudního uvážení dobrodiní osvobození od soudních poplatků, bude-li model jejího fungování
založený vědomě na tom, že určitý typ obvyklých nákladů na svoji činnost, s jejichž vynakládáním vzhledem
k povaze této činnosti musí zásadně počítat, eliminuje tím, že své poměry (tedy způsob vyřizování činností
a financování potřeb) nastaví tak, aby delší dobu setrvávala ve stavu bez dostatečných prostředků. Přesně taková
situace by nastala u občanského sdružení zabývajícího se účastí ve správních a soudních řízeních zejména v oblasti
ochrany životního prostředí či kulturních nebo urbanistických hodnot, které by administrativní a odbornou agendu
s tím spojenou zajišťovalo prací svých členů či příznivců anebo účelově vázanými příspěvky (granty apod.)
nepoužitelnými na úhradu soudních či správních poplatků, avšak spoléhalo na to, že vzhledem k nedostatku
majetku bude vždy od těchto poplatků osvobozováno. Nutno si totiž uvědomit, že §36 odst. 3 s. ř. s. stanoví
výjimku z pravidla – soudní poplatky jsou účastníci řízení z dobrých důvodů (zejména kvůli omezení podání
k soudům na ta, která jsou vskutku vážně míněna, a kvůli částečnému krytí nákladů na fungování justice)
zásadně povinni platit a pouze výjimečně mají být od této povinnosti osvobozeni. Výše uvedený model fungování
právnické osoby ovšem ratio uvedeného ustanovení zcela popírá, činí-li v jejím případě z výjimky pravidlo, a snaží
se tedy zákonodárcem stanovené pravidlo eliminovat. Nebudou-li tedy pro výše popsaný model fungování právnické
osoby existovat zvláštní legitimní důvody, nutno jej zásadně považovat za zneužití práva daného ustanovením
§36 odst. 3 s. ř. s. Soud proto dobrodiní plynoucí z uvedeného ustanovení za takové situace zpravidla odepře. (...)
Smysl a účel institutu osvobození je dostatečně zřejmý – umožnit přístup k soudu i těm, kteří z objektivních
důvodů (a nikoli proto, že se vědomě a záměrně do takové situace dostali) nemají prostředky na hrazení určitých
nákladů soudního řízení. (body 25 až 28).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že na zde projednávanou věc je třeba zcela
aplikovat závěry citovaného usnesení rozšířeného senátu. Týmiž úvahami byl zjevně veden
též městský soud ve stěžovatelem napadeném usnesení, jakkoliv na usnesení rozšířeného senátu
výslovně neodkazuje. Stěžovatel, který v předmětné věci žádá o osvobození od soudních
poplatků, je občanským sdružením, přičemž mezi základní cíle tohoto sdružení patří podle čl. 3
písm. h) stanov účast ve správních i jiných řízeních a rozhodovacích procesech, v nichž mohou být dotčeny
ochrana životního prostředí, přírody, krajiny, veřejného zdraví a památek. Mezi formy jeho činnosti
pak podle čl. 4 písm. a) stanov náleží zejména účast ve správních i jiných řízeních, při nichž mohou
být dotčeny zájmy ochrany životního prostředí, přírody a krajiny, veřejného zdraví nebo kulturních památek.
Mezi obvyklé formy činnosti stěžovatele tedy náleží též účast ve správních a soudních řízeních,
týkajících se jím prosazovaných zájmů a cílů, což je zjevné jak z vyjádření stěžovatele
v tomto řízení, tak i z rozhodovací činnosti soudů, když stěžovatel pravidelně vystupuje
jako účastník soudních řízení. Poplatky spojené s účastí na soudních řízeních tak představují
obvyklé náklady spojené s aktivitami stěžovatele.
Nelze než konstatovat, že stěžovatel dlouhodobě realizuje jeden ze základních cílů,
pro který byl založen a který je předmětem jeho činnosti, aniž by ovšem byl schopen takové
fungování zabezpečit ze zdrojů, které má k dispozici. O tom svědčí mimo výše uvedené
též jeho tvrzení v kasační stížnosti, že se potýká s výraznými finančními problémy,
protože je schopen získat pouze omezené zdroje cestou dobrovolných členských darů,
přičemž soudní poplatky z těchto zdrojů obvykle financovat nelze, neboť tyto zdroje
jsou velmi omezené. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel se vědomě snaží
tento typ obvyklých nákladů na svoji činnost eliminovat tak, že vzhledem ke svým poměrům
očekává, že bude od soudních poplatků systematicky osvobozován. Jinými slovy model
jeho fungování je záměrně založen na tom, že určitý typ obvyklých nákladů na svoji činnost,
s jejichž vynakládáním vzhledem k povaze této činnosti musí počítat, eliminuje tím,
že své aktivity a jejich financování nastaví tak, aby delší dobu setrvával ve stavu bez dostatečných
prostředků. Spoléhá se na to, že vzhledem k nedostatku majetku bude od soudních poplatků
pravidelně osvobozován. To je ovšem v rozporu s koncepcí §36 odst. 3 s. ř. s.,
jak byla tato vymezena v citovaném usnesení rozšířeného senátu. V předmětné věci přitom
nejsou pro popsaný model fungování, který je stěžovatelem rovněž otevřeně deklarován,
dány zvláštní legitimní důvody, a je proto nutné jej považovat za zneužití práva daného
ustanovením §36 odst. 3 s. ř. s. a dobrodiní plynoucí z osvobození od soudních poplatků
stěžovateli odepřít, a to i přesto, že stěžovatel prokázal, že nemá dostatek finančních prostředků.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že se městský soud
nezabýval otázkou splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, a rozhodl,
aniž by dal stěžovateli možnost se ke svým majetkovým poměrům vyjádřit. Podle přesvědčení
stěžovatele není v jeho případě naplněn aspekt dlouhodobého setrvávání bez dostatečných
finančních prostředků, když v řadě jiných soudních řízení požadovaný poplatek řádně uhradil,
ale jeho momentální tíživá finanční situace mu úhradu poplatku neumožňuje. V uplynulém
období byl navíc nucen podat několik žalob, neboť odvolací správní orgány opětovně selhaly,
a jde tedy o náhlou změnu finanční náročnosti chodu sdružení. V návaznosti na výše uvedený
podrobný rozbor a z něj vyplývající závěry ohledně majetkových poměrů stěžovatele zdejší soud
konstatuje, že v řízení před městským soudem bylo na základě tvrzení stěžovatele v žalobě,
jakož i v jiných městským soudem vedených řízeních dostatečně prokázáno, že v případě
stěžovatele byly naplněny předpoklady vymezené v citovaném usnesení rozšířeného senátu,
které brání přiznání osvobození od soudních poplatků, tedy že se v jeho případě jedná
o dlouhodobou nemajetnost a systematické setrvávání bez dostatečných finančních prostředků.
Argumentace stěžovatele, že v rámci soudních řízení požadovaný poplatek běžně hradí a pouze
jeho momentální tíživá finanční situace mu úhradu soudního poplatku v tomto řízení
neumožňuje, v uplynulém období byl navíc nucen podat několik žalob, neboť odvolací správní
orgány opětovně selhaly, se jeví jako toliko obecná a účelová, zejména když stěžovatel neuvádí,
jaké konkrétní soudní poplatky, v jakých řízeních, u kterého soudu a ve které době hradil.
Poukazuje toliko na jeden konkrétní případ, kde však byl od povinnosti uhradit soudní poplatek
osvobozen. Stěžovatel se v žalobě a opakovaně též v dalších obdobných řízeních
ke svým majetkovým poměrům opakovaně vyjadřoval, a městský soud tedy při svém rozhodnutí
vycházel z dostatečných podkladů.
Pro výše uvedené závěry je irelevantní, že jiné náklady na provoz stěžovatele
(mj. poštovné, provoz tiskárny či cestovné) jsou hrazeny členy sdružení z vlastních zdrojů,
a nic na nich nemůže změnit ani veřejný zájem (popř. též údajně podezřelé okolnosti věci)
jako stěžovatelem uváděný důvod jím vyvolaného přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaného,
když i tímto aspektem věci se podrobněji zabýval rozšířený senát ve svém výše citovaném
usnesení. Zdejší soud konstatuje, že napadené usnesení městského soudu shledal plně
srozumitelným, řádně odůvodněným a přesvědčivým, přičemž městský soud vycházel z řádně
zjištěných majetkových poměrů stěžovatele, především z údajů sdělených soudu samotným
stěžovatelem v průběhu tohoto a obdobných řízení, v nichž je účastníkem. Závěry městského
soudu plně odpovídají konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu a nejsou v rozporu
ani s judikaturou Ústavního soudu, mimo jiné stěžovatelem citovaným nálezy ze dne 3. 9. 1998,
sp. zn. IV. ÚS 13/98, a ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03, s nimiž se rovněž podrobněji
vyrovnal rozšířený senát ve svém výše citovaném usnesení. Napadené usnesení tedy nelze
hodnotit jako nepřípustnou bariéru v přístupu stěžovatele k soudu. Irelevantní je též odkaz
stěžovatele na §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, neboť toto ustanovení se vztahuje na typově zcela jiné případy, totiž řízení
v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady
č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jakož i veškeré spisové dokumentace k závěru,
že nebyly naplněny tvrzené důvody podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s. za použití ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná
a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení
nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu