ECLI:CZ:NSS:2011:4.AS.31.2011:121
sp. zn. 4 As 31/2011 - 121
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Občanské
sdružení Záchrana krajiny, se sídlem U Zeleného ptáka 12, Praha 4, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, č. j. 11 A 117/2010 - 103,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, č. j. 11 A 117/2010 - 103,
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 3. 2010, č. j. S-MHMP 761464/2009/OST,
bylo rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10 (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne
17. 7. 2009, č. j. P10-057939/2009, sp. zn. OST 015022/2009/Hask, změněno tak, že podmínky
pro umístění stavby č. 15 a č. 18 byly vypuštěny, podmínka č. 16 byla doplněna textem
„dle čl. 4.4 ČSN 730601“. Ve zbytku bylo rozhodnutí potvrzeno. Společné odvolání L. Š., J. Š., V.
Š. a J. Š. bylo zamítnuto pro opožděnost. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně jako
územním rozhodnutím byla umístěna stavba nazvaná „Bytový dům“ při ulici Na Výsluní, Praha
10, na pozemcích parcelní číslo 2060, 2061, 2062, 4456 a 2208/12, vše v katastrálním území
Strašnice. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byly současně stanoveny podmínky
pro umístění stavby, přičemž podle podmínky č. 15 bude na hranici pozemků parcelní číslo 2062
a 2068 nově provedeno oplocení s neprůhlednými výplněmi. Podle podmínky č. 18 bude součástí
dokumentace ke stavebnímu řízení odborem životního prostředí městské části odsouhlasen
projekt sadových úprav ve formě osazovacího plánu. Podle podmínky č. 16 bude součástí
dokumentace ke stavebnímu řízení návrh ochrany stavby proti pronikání radonu z podloží.
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 10. 5. 2010, ve které navrhl,
aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně požádal
o přiznání odkladného účinku žaloby a o osvobození od soudních poplatků. Žádost
o osvobození od soudních poplatků odůvodnil nedostatkem finančních prostředků na zaplacení
soudního poplatku v soudním řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2010, č. j. 11 A 117/2010 – 67, žalobci
nepřiznal osvobození od soudních poplatků a záloh pro řízení o žalobě.
Usnesení Městského soudu v Praze o nepřiznání osvobození od soudních poplatků
a záloh pro řízení o žalobě napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností ze dne
16. 11. 2010, ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil
pro nepřezkoumatelnost a rozporuplnost odůvodnění, jakož i pro rozpor s judikaturou
Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu a věc vrátil k dalšímu řízení. Městský soud
se podle jeho názoru vůbec nezabýval prokázáním splnění předpokladů pro osvobození
stěžovatele od soudních poplatků a rozhodl, aniž by dal stěžovateli možnost vyjádřit
se ke svým majetkovým poměrům. Nezabýval se konkrétní majetkovou situací stěžovatele,
čímž nedostál požadavkům usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74. S poukazem na tento judikát zdůraznil, že u něj není naplněn
požadavek dlouhodobého setrvávání bez dostatečných finančních prostředků, neboť v řadě
jiných soudních řízení stěžovatel požadovaný poplatek řádně uhradil, hradí též náklady na provoz
sdružení (tisk, poštovné, cestovné), jeho momentální tíživá finanční situace mu však úhradu
poplatku neumožňuje. Mimoto je podle jeho názoru třeba akcentovat veřejný zájem na přezkumu
žalobou napadeného správního rozhodnutí, neboť se jedná o životnímu prostředí škodlivou
betonovou stavbu.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2011, č. j. 4 As 3/2011 – 85, kasační
stížnost zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Při posouzení věci vycházel ze závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74, publikovaného pod č. 2099/2010 Sb. NSS,
kterým byl modifikován a významně upřesněn výklad ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. Rozšířený
senát zde judikoval, že při posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků soud podle §36 odst. 3
věty první s. ř. s. zkoumá, zda právnická osoba má dostatečné prostředky. Pokud právnická osoba vědomě
uspořádá svoji činnost tak, aby dlouhodobě setrvávala bez dostatečných finančních prostředků,
ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností je obvyklé a nezbytné, nelze takovou právnickou
osobu zpravidla osvobodit od soudního poplatku ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že žalobce, který v předmětné věci žádá
o osvobození od soudních poplatků, je občanským sdružením, přičemž mezi základní
cíle tohoto sdružení patří podle čl. 3 písm. h) stanov účast ve správních i jiných řízeních a rozhodovacích
procesech, v nichž mohou být dotčeny ochrana životního prostředí, přírody, krajiny, veřejného zdraví a památek.
Mezi formy jeho činnosti pak podle čl. 4 písm. a) stanov náleží zejména účast ve správních
i jiných řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany životního prostředí, přírody a krajiny, veřejného
zdraví nebo kulturních památek. Mezi obvyklé formy činnosti stěžovatele tedy náleží též účast
ve správních a soudních řízeních, týkajících se jím prosazovaných zájmů a cílů, což je zjevné
jak z vyjádření stěžovatele v tomto řízení, tak i z rozhodovací činnosti soudů, když stěžovatel
pravidelně vystupuje jako účastník soudních řízení. Poplatky spojené s účastí na soudních
řízeních proto představují obvyklé náklady spojené s aktivitami stěžovatele.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel dlouhodobě realizuje jeden
ze základních cílů, pro který byl založen a který je předmětem jeho činnosti, aniž by ovšem
byl schopen takové fungování zabezpečit ze zdrojů, které má k dispozici. O tom svědčí mimo
výše uvedené též jeho tvrzení v kasační stížnosti, že se potýká s výraznými finančními problémy,
protože je schopen získat pouze omezené zdroje cestou dobrovolných členských darů,
přičemž soudní poplatky z těchto zdrojů obvykle financovat nelze. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že stěžovatel se vědomě snaží tento typ obvyklých nákladů na svoji činnost eliminovat
tak, že vzhledem ke svým poměrům očekává, že bude od soudních poplatků systematicky
osvobozován. Model jeho fungování je záměrně založen na tom, že určitý typ obvyklých nákladů
na svoji činnost, s jejichž vynakládáním vzhledem k povaze této činnosti musí počítat, eliminuje
tím, že své aktivity a jejich financování nastaví tak, aby delší dobu setrvával ve stavu
bez dostatečných prostředků. Spoléhá se na to, že vzhledem k nedostatku majetku
bude od soudních poplatků pravidelně osvobozován. To je ovšem v rozporu s koncepcí §36
odst. 3 s. ř. s., jak byla tato vymezena v citovaném usnesení rozšířeného senátu. Nelze
pak než uvést, že v předmětné věci nejsou pro popsaný model fungování, který je stěžovatelem
rovněž otevřeně deklarován, dány zvláštní legitimní důvody, a je proto nutné jej považovat
za zneužití práva daného ustanovením §36 odst. 3 s. ř. s. a dobrodiní plynoucí z osvobození
od soudních poplatků stěžovateli odepřít, ačkoliv stěžovatel prokázal, že nemá dostatek
finančních prostředků.
Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2011, č. j. 11 A 117/2010 – 101,
žalobce vyzval, aby v kolcích na připojeném tiskopise do 10 dnů od doručení tohoto usnesení
zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši 2000 Kč.
Protože ve stanovené lhůtě a ostatně ani později nedošla na účet soudu požadovaná
platba, usnesením ze dne 1. 6. 2011, č. j. 11 A 117/2010 – 103, Městský soud v Praze řízení
zastavil a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění konstatoval, že v posuzované věci byl soudní poplatek splatný podáním žaloby,
tj. dnem 18. 5. 2010, přičemž se nejedná o řízení, které by bylo podle §11 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích od poplatkové povinnosti osvobozeno a stejně tak nejde o situaci,
kdy by žalobce byl od placení soudního poplatku osvobozen ze zákona. Městský soud uzavřel,
že soudní poplatek nebyl zaplacen ani ve lhůtě stanovené soudem a proto řízení zastavil
podle §47 písm. c) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
v níž namítal nesprávnost závěru městského soudu, že nezaplatil soudní poplatek a nesplnil svou
poplatkovou povinnost, neboť soudní poplatek řádně zaplatil a pouze pochybením dobrovolníka
doručujícího podání byla písemnost (se zaplaceným soudním poplatkem v kolcích) doručena dne
9. 5. 2011 na podatelnu Obvodního soudu pro Prahu 10, nikoliv na podatelnu Městského soudu
v Praze.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že poplatkovou povinnost splnil, a to předtím,
než usnesení městského soudu o zastavení řízení nabylo právní moci. Navrhl, aby městský soud
postupoval podle §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“), podle kterého usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví
dříve, než usnesení nabylo právní moci a konstatoval, že pokud městský soud zruší zastavení
řízení, na kasační stížnosti netrvá. Stěžovatel dále namítal, že soudy svou nepružnou komunikací
zasáhly do práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Podle stěžovatele se jedná o situaci, kdy účastník řízení soudní poplatek ve skutečnosti
zaplatil, avšak soud tuto skutečnost nepostřehl, či řádně nezohlednil. Povinnost Obvodního
soudu pro Prahu 10 - podle jeho názoru - bylo neprodleně podání doručit Městského soudu
v Praze.
Stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku v řízení o kasační stížnosti
a s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené
usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel své námitky uvedené v kasační stížnosti nepodřadil pod některý z důvodů
kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti však je zřejmé,
že se domáhá důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
podle kterého lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, podle kterého, „je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.“ V dalším rozsudku ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65, který je taktéž dostupný na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud
dovodil, že „odmítl-li krajský soud žalobu jako neprojednatelnou [...] a nezabýval se jí věcně, přezkoumává
Nejvyšší správní soud v kasačním řízení jen to, zda krajský soud správně posoudil nesplnění procesních podmínek;
věcný obsah žaloby přezkoumávat nemůže.“ Nejvyšší správní soud tedy mohl v tomto řízení posoudit
pouze splnění zákonných podmínek pro zastavení řízení Městským soudem v Praze.
Nejvyšší správní soud dále shledal, že kasační stížnost stěžovatele je přípustná
a projednatelná i přesto, že stěžovatelem nebyl zaplacen soudní poplatek za řízení o kasační
stížnosti. K otázce zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost směřující proti usnesení
krajského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku se Nejvyšší správní soud
vyjádřil již v rozsudku ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, v němž uvedl, že v řízení
o kasační stížnosti, jehož předmětem je posouzení zákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení, které bylo důsledkem
nezaplacení soudního poplatku za předchozí kasační stížnost, by opětovné trvání jak na podmínce uhrazení
poplatku pro toto řízení, tak i na podmínce povinného zastoupení ve svém důsledku znamenalo jen další řetězení
téhož problému, což by popíralo smysl samotného řízení, a zároveň by nesvědčilo ani zásadě hospodárnosti
a rychlosti řízení, která se obecně uplatňuje ve vztahu k výkonu celé veřejné správy, či v rozsudku ze dne
25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 – 77, podle kterého, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení městského,
resp. krajského soudu, o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za předchozí kasační stížnost
by trvání na splnění poplatkové povinnosti znamenalo řetězení řešeného problému a ve svém důsledku by popíralo
smysl samotného řízení. Tato okolnost proto sama o sobě nemůže bránit projednání věci a vydání
meritorního rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda stěžovatel svou poplatkovou povinnost splnil, a to předtím, než usnesení
městského soudu o zastavení řízení nabylo právní moci.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že kasační stížností napadené
usnesení Městského soudu v Praze bylo doručeno stěžovateli dne 21. 6. 2011 a žalovanému dne
30. 6. 2011. Toto usnesení proto nabylo právní moci dne 30. 6. 2011 a také městský soud ostatně
tento den nabytí právní moci na předmětném usnesení vyznačil. Dne 29. 6. 2011 přitom
byl Městskému soudu doručen přípis Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 5. 2011,
sp. zn. 6 C 337/2009, jehož přílohu tvořil přípis stěžovatele (adresovaný Městskému soudu
v Praze, Hybernská 18, 111 21 Praha 1, ve věci sp. zn. 11 A 117/2010), v němž stěžovatel uvedl,
že vyhovuje výzvě obsažené v usnesení ze dne 13. 4. 2011, č. j. 11 A 117/2010 – 101, a zaslal
soudu v kolkových známkách určený soudní poplatek ve výši 2000 Kč. Uvedený přípis
stěžovatele byl však pochybením na straně stěžovatele doručen dne 9. 5. 2011 nikoli Městskému
soudu v Praze, ale Obvodnímu soudu pro Prahu 10.
Jak vyplývá z výše uvedeného, městský soud se o skutečnosti, že stěžovatel soudní
poplatek zaplatil, dozvěděl až dne 29. 6. 2011 z přípisu Obvodního soudu pro Prahu 10.
V posuzované věci tak došlo k tomu, že městský soud měl dne 29. 6. 2011, tedy před právní mocí
usnesení tohoto soudu ze dne 1. 6. 2011, č. j. 11 A 117/2010 – 103, o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku (toto usnesení nabylo právní moci dne 30. 6. 2011)
prokázáno, že žalobce soudní poplatek za řízení o žalobě zaplatil.
S ohledem na výše uvedené má Nejvyšší správní soud za to, že je třeba přisvědčit tvrzení
stěžovatele, že soudní poplatek řádně zaplatil a pouze pochybením dobrovolníka doručujícího
podání byla písemnost (se zaplaceným soudním poplatkem v kolcích) doručena na podatelnu
Obvodního soudu pro Prahu 10.
Zákon o soudních poplatcích umožňuje předejít následkům nezaplacení soudního
poplatku tím, že dává navrhovateli možnost zaplatit poplatek až na základě výzvy soudu ve lhůtě
soudem stanovené podle ustanovení §9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích, případně
zaplatit jej ještě předtím, než usnesení o zastavení řízení nabude právní moci - viz ustanovení
§9 odst. 7 téhož zákona, ve kterém zákon o soudních poplatcích stanoví, že: „usnesení o zastavení
řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního
soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání
proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká
poplatková povinnost“.
Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatel na výzvu městského soudu k zaplacení soudního
poplatku obsaženou v usnesení ze dne 13. 4. 2011 reagoval a soudní poplatek zaplatil. Stalo
se tak přitom ještě předtím, než kasační stížností napadené usnesení městského soudu o zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku nabylo právní moci, neboť pochybení stěžovatele
spočívající v zaplacení soudního poplatku u nepříslušného soudu stihl tento soud napravit
ještě před uplynutím zákonem vymezené lhůty.
Za této situace má Nejvyšší správní soud stejně jako stěžovatel za to, že městský soud
měl postupovat dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích a zrušit své usnesení ze dne
1. 6. 2011, č. j. 11 A 117/2010 – 103, o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku,
neboť soudní poplatek byl žalobcem zaplacen předtím, než toto usnesení městského soudu
nabylo právní moci.
Městský soud však takto nepostupoval a předložil věc Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto ze shora uvedených důvodů
sám zrušil kasační stížností napadené usnesení městského soudu ze dne 1. 6. 2011,
č. j. 11 A 117/2010 – 103.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že zákon o soudních poplatcích sice v §9
odst. 7 sice stanoví, že usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal,
avšak toto ustanovení je v případech, kdy se jedná o usnesení krajských soudů, třeba vykládat tak,
že i Nejvyšší správní soud má pravomoc rušit nezákonné usnesení krajských soud o zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku. K tomuto závěru již Nejvyšší správní soud dospěl
dříve ve své judikatuře a v posuzované věci neshledal žádný důvod se od něj odchýlit.
Poukázat lze např. na rozsudek ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 31/2008 - 126,
v němž Nejvyšší správní soud v bodech 33, 34 a 35 rozsudku mimo jiné vyslovil, že „zvážil,
zda má vůbec pravomoc usnesení krajského soudu za dané situace zrušit, neboť §9 odst. 7 věta prvá zákona
o soudních poplatcích hovoří o tom, že usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud,
který usnesení vydal. Kladnou odpověď na tuto otázku pravomoci lze podložit jednak konstantní judikaturou
zdejšího soudu, jednak též ústavně konformním výkladem cit. §9 odst. 7 věty prvé.
Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře usnesení krajských soudů, kterými bylo zastaveno řízení
pro nezaplacení soudních poplatků, za podmínek §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích ruší,
pokud své rozhodnutí v souladu se zákonem nezrušil již sám krajský soud. Takto to učinil např. nedávnými
rozsudky ze dne 17. 7. 2008, č. j. 9 Afs 53/2008 - 37 a č. j. 9 Afs 54/2008 - 37, které v obou případech
odůvodnil tak, že „[p]okud by v posuzovaném případě Nejvyšší správní soud ponechal v platnosti přezkoumávané
usnesení krajského soudu o zastavení řízení, dopustil by se v intencích shora nastíněných ústavněprávních hledisek
chybné interpretace dotčeného ustanovení zákona o soudních poplatcích“ (NSS zde odkazuje na judikaturu
Ústavního soudu zakazující přepjatý formalismus). Stejným způsobem rozhodl zdejší soud rozsudky
č. j. 5 Afs 112/2006 - 41 ze dne 29. 3. 2007 a č. j. 5 Afs 70/2006 - 70 ze dne 30. 11. 2006 (zde se v obou
případech odvolal na zásadu procesní ekonomie) nebo č. j. 8 Afs 102/2006 - 43 ze dne 9. 10. 2007
(zde svůj postup nijak blíže neodůvodnil). Nejvyšší správní soud nemá důvodu se od své ustálené judikatury
jakkoliv odchýlit. Jak již uvedl v cit. rozsudcích č. j. 9 Afs 53/2008 - 37 a č. j. 9 Afs 54/2008 - 37, doslovný
výklad §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích by byl ústavně nepřijatelným výkladem, který judikatura
Ústavního soudu odsuzuje jako přepjatý formalismus.
Ustanovení §9 odst. 7 věta prvá zákona o soudních poplatcích, podle níž usnesení o zastavení řízení
pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, musí být proto vykládáno extenzivně, a to tak,
že pokud takové usnesení krajský soud v rozporu se zákonem nezruší, zruší takové usnesení krajského soudu
na základě podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud.“
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené usnesení
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; v něm bude městský soud vázán právním
názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí Městský soud v Praze rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu