ECLI:CZ:NSS:2012:4.AS.61.2012:22
sp. zn. 4 As 61/2012 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: J. B., zast.
Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, se sídlem Kopečná 11, Brno, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2012, č. j. 57 A
70/2011 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 4. 2011, č. j. JMK 148381/2010, žalovaný zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 8. 9. 2010, č. j. ODSČ-31134-PŘ/10CI.
Tímto rozhodnutí byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. f)
bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil
dne 16. 5. 2010 tím, že porušil ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla podle §22 odst. 7
zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši 8.000 Kč, zákaz činnosti řízení všech motorových
vozidel na dobu 6 měsíců a dále mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši
1.000 Kč.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce namítl, že správní orgán prvního stupně
bez ohledu na řádnou a důvodnou omluvu ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
Podotkl, že se omluvil z důvodu dovolené s předstihem 10 dnů; jednalo se o první omluvu.
Požadavek správního orgánu na doložení místa a doby pobytu označil za hrubý zásah
do občanských svobod a základních lidských práv. Postup správního orgánu byl podle žalobce
nepřiměřený a šikanózní; došlo k porušení ustanovení §2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů. Konání ústního jednání nebylo v souladu s §74 odst. 1 zákona
o přestupcích. Žalobce dále konstatoval, že správní orgán by se při zjišťování skutkového stavu
zásadně neměl spokojit s úředními záznamy, ale doplnit je výslechem svědků. Namítl rovněž
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2012, č. j. 57 A 70/2011 - 29, žalobu zamítl
a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění poukázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu a uvedl, že z předvolání k ústnímu jednání je zřejmé, že žalobce byl
poučen o následcích nedostavení se bez řádné a náležité omluvy, včetně možnosti projednání věci
v jeho nepřítomnosti. Posouzení, zda jsou splněny předpoklady pro projednání věci
v nepřítomnosti obviněného z přestupku, je výhradně v dispozici správního orgánu. Žalobce
se omluvil z důvodu dlouhodobě plánované dovolené a správní orgán jej poté vyzval k doložení
uvedeného důvodu, což bezprostředně souvisí s kvalitou žalobcovy omluvy. Žalobce se mylně
domníval, že požadavek správního orgánu je irelevantní. Jestliže správní orgán postupoval podle
§74 odst. 1 zákona o přestupcích a za splnění tam uvedených podmínek věc rozhodl
v nepřítomnosti žalobce, nelze tomuto postupu nic vytknout, neboť hodnocení toho, zda
se jedná o náležitou omluvu, provádí správní orgán i s ohledem na dosavadní průběh řízení. Soud
poznamenal, že doplnění řízení výslechem svědků, které přesně neoznačil, navrhl žalobce
až v žalobě. Tento důkaz shledal soud nadbytečným, neboť prokázání viny žalobce spočívalo
na několika důkazech, které ve svém souhrnu jednoznačně prokazují protiprávnost jeho jednání.
V kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) namítl, že se s dostatečným předstihem
před jednáním omluvil. Dovolenou označil za náležitý důvod omluvy a doplnil, že červenec
a srpen jsou v České republice statisticky obdobím dovolené téměř dvou miliónů občanů.
Zdůraznil, že se jednalo o první omluvu a odročením jednání nemohlo dojít k ohrožení
projednání věci případnou prekluzí přestupku. V postupu správního orgánu, který omluvě
nevyhověl, sám nedoplnil relevantní důkazy, stěžovatele s nimi neseznámil a při prvním jednání
rozhodl v jeho neprospěch, shledával stěžovatel zneužití pravomocí správního orgánu.
Připomněl, že správní orgány nemohou přehlížet potřeby občanů (právo na odpočinek
po vykonané práci) a jsou povinny vykonávat službu ku prospěchu občanů. Poukázal na to,
že soudy a jiné orgány veřejné správy v době dovolených kontaktují strany, zda jim termín
vyhovuje a snaží se přizpůsobovat. Postup správního orgánu je podle stěžovatele v rozporu s §2
správního řádu, tj. zásadou zákazu zneužití pravomoci, zásadou legality a zásadou nestranného
přístupu. Dovolená neznamená pobyt v zahraničí, ale i pobyt v tuzemsku, u přátel či odpočinek
ve vlastním bytě. Stěžovatel odmítl úřednici hlásit, kde se bude v dané době vyskytovat, neboť
ani existence termínu správního řízení nemůže být důvodem pro sdělování osobních údajů a
pro zjevný zásah do základních lidských práv. Žádný právní předpis nezakládá oprávnění „slídit
v soukromí svobodných občanů“, resp. povinnost prokazovat dobu a místo pobytu v dovolené.
Stěžovatel dále tvrdil, že argumentace soudu je nepřesvědčivá. Soud v rozsudku hodnotí zavinění
a okolnosti přestupku, který považuje za nezpochybnitelný, aniž se zabýval smyslem žaloby.
Stěžovatel shrnul, že mu postupem správního orgánu bylo znemožněno účastnit se projednání
přestupku a konání ústního jednání nebylo v souladu s §74 odst. 1 zákona o přestupcích.
Nedostatek podmínek pro projednání věci bez přítomnosti obviněného je vadou řízení, která
může mít za následek rozpor rozhodnutí s právními předpisy, protože při jednání má obviněný
možnost ovlivnit skutkový základ rozhodnutí. Stěžovatel také namítal rozpor s §55 správního
řádu, neboť správní orgán by se při zjišťování skutkového stavu neměl spokojit s úředními
záznamy, ale doplnit je výslechem svědků. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření označil kasační stížnost za nedůvodnou. Obě správní
rozhodnutí byla vydána v souladu s právními předpisy; práva stěžovatele byla respektována.
Napadený rozsudek považoval žalovaný za správný a odůvodněný.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V kasační stížnosti
stěžovatel označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní
posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní
názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že přípisem ze dne 16. 5. 2010
Městská policie Brno oznámila Magistrátu města Brna naplnění skutkové podstaty přestupku
podle §22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích s tím, že stěžovatel je podezřelý
ze spáchání přestupku tím, že dne 16. 5. 2010 v 1:19 hodin v Brně na ulici Úvoz 7 jízdou rychlostí
109 km/h překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zákonem na 50 km/h v obci.
Rychlost byla naměřena vozidlu registrační značky X, tovární značky Chrysler, které stěžovatel
řídil.
Přípisem ze dne 9. 7. 2010, zn. ODSČ-31134-PŘ/10CI, Magistrát města Brna zahájil
řízení o přestupku a stěžovatele předvolal k ústnímu jednání na 26. 8. 2010 v 10:00 hod. Současně
jej poučil o povinnosti dostavit se včas na určené místo; nemůže-li tak předvolaný učinit,
je povinen se bezodkladně omluvit s uvedením důvodů. Dále citoval ustanovení §74 odst. 1
zákona o přestupcích. Tento přípis byl stěžovateli doručen dne 14. 7. 2010.
Podáním ze dne 12. 8. 2010, doručeným Magistrátu města Brna dne 16. 8. 2010,
se stěžovatel omluvil z nařízeného jednání, neboť má dlouhodobě naplánovanou dovolenou,
kterou se bezúspěšně pokoušel přeložit. V navrženém období není přítomen ani jeho právní
zástupce. Dále uvedl, že se odvolává proti zahájení řízení, neboť skutek tam popsaný vychází
z podání pracovníků městské policie, kteří jej zkontrolovali jinde a na jiném místě.
Přípisem ze dne 27. 8. 2010 Magistrát města Brna vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě pěti
dnů od doručení výzvy dokladoval dlouhodobě plánovanou dovolenou, která mu bránila dostavit
se k ústnímu projednání přestupku. Současně stěžovateli sdělil, že v opačném případě nebude
omluva akceptována. Usnesením ze dne 27. 8. 2010 stanovil Magistrát města Brna stěžovateli
lhůtu k doplnění podání podle citované výzvy v délce pěti dnů od jejího doručení; poučil jej
o možnosti podat odvolání proti tomuto usnesení. Výzva a usnesení byly stěžovateli doručeny
dne 31. 8. 2010, stěžovatel odvolání nepodal a usnesení nabylo právní moci dne 16. 9. 2010.
V podání ze dne 3. 9. 2010, doručeným Magistrátu města Brna dne 7. 9. 2010, stěžovatel
označil požadavek správního orgánu za právně irelevantní a neopodstatněný. Podotkl, že se řádně
omluvil.
Rozhodnutím ze dne 8. 9. 2010, č. j. ODSČ-31134-PŘ/10CI, Magistrát města Brna uznal
stěžovatele vinným, že dne 16. 5. 2010 v 1:19hod. při řízení motorového vozidla tovární značky
Chrysler, X, v Brně na ulici Úvoz překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci, stanovenou
zvláštním právním předpisem na 50 km/hod. Hlídkou Městské policie Brno mu byla na ulici
Úvoz 7 naměřena rychlost 109 km/hod; při zvážení možné odchylky měřícího zařízení 105
km/hod. Svým jednáním porušil ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. Tím se dopustil
přestupku podle §22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích, tedy překročil nejvyšší
dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem v obci o více než 40 km/hod.
Proto mu byla uložena pokuta 8.000 Kč a zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na
dobu šesti měsíců, který je vykonatelný dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Současně
uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady řízení 1.000 Kč.
V odůvodnění Magistrát města Brna uvedl, že omluva stěžovatele z jednání nebyla
náležitá, neboť nedoložil důvody své nepřítomnosti ve smyslu ustanovení §74 odst. 1 zákona
o přestupcích. Vzhledem k tomu, že se k jednání bez náležité omluvy nedostavil, ačkoliv byl
řádně předvolán, a omluvu na výzvu správního orgánu nedoplnil, nic nebránilo tomu jednat
a rozhodnout bez jeho přítomnosti. Správní orgán dospěl k závěru, že popsané jednání
stěžovatele naplnilo skutkovou podstatu přestupku. Oznámením přestupku a úředním záznamem
bylo prokázáno, že stěžovatel řídil motorové vozidlo RZ X po ulici Úvoz v Brně. Ze záznamu o
přestupku s fotodokumentací vyplývá, že mu byla v 1:19 hod. u domu č. 7 silničním radarovým
rychloměrem AD9C (platně ověřeným) změřena rychlost 109 km/hod. Při zohlednění tolerance
vzal správní orgán za skutečnou rychlost 105 km/hod. Rychlost byla měřena v úseku určeném
Policií České republiky označeném dopravními značkami „Měření rychlosti“ a „Konec měření
rychlosti“. Provedenému měření přikládal správní orgán maximální míru věrohodnosti a
neshledal důvody k jeho zpochybnění. Jako řidič vozidla byl zjištěn stěžovatel, který byl na místě
zastaven a jehož totožnost byla ověřena z občanského průkazu. Odmítl se vyjádřit a na místě
neuvedl žádné námitky proti změřené rychlosti. Správní orgán poznamenal, že proti zahájení
řízení není odvolání přípustné. Přisvědčil stěžovateli, že byl kontrolován na jiném místě (Úvoz
74); tato skutečnost však nemá žádný vliv na posouzení viny. Podle výstupu z rychloměru mu
byla rychlost změřena na ulici Úvoz 7, s tím korespondují i údaje v oznámení přestupku a v
úředním záznamu. Správní orgán dospěl k závěru, že spáchání přestupku stěžovatelem bylo
prokázáno. Při stanovení sankce přihlédl k závažnosti přestupku, jeho následkům a osobě
pachatele. Jednání porušilo zájem společnosti ve velké míře, neboť překročil nejvyšší dovolenou
rychlost o 55 km/hod., tedy o více než 100 %. Za polehčující okolnost považoval správní orgán
to, že stěžovatel svou jízdou nikoho bezprostředně neohrozil ani neomezil a že se jednalo o jízdu
v nočních hodinách, kdy je minimální provoz. V neprospěch stěžovatele bylo přihlédnuto k
sedmi záznamům o přestupcích v jeho kartě řidiče (8 trestných bodů). Přestupků se tedy dopouští
opakovaně, což svědčí o nedostatku jeho kázně při účasti na provozu na pozemních
komunikacích; předchozí sankce se minuly účinkem. K naplnění účelu sankce bylo nutné uložit
pokutu v horní polovině zákonné sazby; zákaz činnosti byl uložen na spodní hranici sazby, neboť
šlo o první zákaz.
V odvolání stěžovatel namítal, že správní orgán nesprávně zjistil skutkový stav a porušil
procesní ustanovení, když neakceptoval jeho omluvu a věc projednal v jeho nepřítomnosti.
Stěžovateli nebylo známo, z jakého ustanovení vycházel požadavek na dokladování dovolené.
Nebylo mu umožněno řádně uplatnit svá práva. Konstatoval, že člen hlídky městské policie
mu nepředložil originální vysvědčení o způsobilosti práce s radarem a neprokázal kalibraci radaru;
tuto vadu nemůže zhojit dodatečné předložení osvědčení. Podotkl, že svá tvrzení může doložit
výpovědí tří svědků, kteří s ním byli ve vozidle.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 4. 2011, č. j. JMK 148381/2010, odvolání zamítl
a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel byl jako řidič vozidla zastaven
a kontrolován hlídkou městské policie bezprostředně po spáchání přestupku, byl ztotožněn
na základě předložených dokladů a sám nezpochybňuje, že byl řidičem vozidla. Překročení
nejvyšší dovolené rychlosti bylo také prokázáno, hlídka naměřila rychlost 109 km/hod silničním
radarovým rychloměrem AD9C v. č. 06/0022 (součástí spisu je ověřovací list č. 197/09, podle
něhož lze rychloměr užívat k měření rychlosti; rychlost byla měřena v době platnosti ověření).
Žalovaný nepochyboval o výsledcích měření a zohlednil možnou odchylku 3 % (nejnižší skutečná
rychlost 105 km/hod). Z důkazů provedených správním orgánem prvního stupně má žalovaný
prokázáno zavinění stěžovatele (postačuje nevědomá nedbalost). Shrnul, že stěžovatel překročil
nejvyšší dovolenou rychlost nejméně o 55 km/hod v obci a svým jednáním naplnil skutkovou
podstatu přestupku podle §22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích. Stěžovateli nebyla
odepřena zákonná možnost vyjádřit se k věci v rámci ústního jednání. Předvolán byl řádně
a s dostatečným předstihem; před jednáním se omluvil, správní orgán však omluvu nereflektoval.
Žalovaný konstatoval, že byly splněny podmínky pro to, aby jednání mohlo řádně proběhnout.
Omluvu stěžovatele nelze považovat za náležitou, neboť nebyla ani na výzvu nijak doložena.
Správní orgán prvního stupně tudíž nepochybil, pokud využil ustanovení §74 odst. 1 zákona
o přestupcích a ve věci rozhodl, neboť měl k dispozici dostatek důkazů svědčících o zavinění
stěžovatele. Žalovaný považoval za nadbytečné zjišťovat, zda jsou policisté proškoleni k obsluze
měřícího zařízení; jedná se o záležitost policejních orgánů. Neměl pochybnosti o platnosti
ověřovacího listu ani o tom, že měřící zařízení obsluhoval policista k této činnosti proškolený.
Důkaz výslechem svědků považoval žalovaný za nadbytečný, neboť nebylo třeba provádět
dokazování k tomu, že stěžovateli nebylo předloženo osvědčení o způsobilosti policisty k práci
s radarem. Uzavřel, že stěžovateli nebylo odepřeno žádné z práv účastníka řízení. Uloženou
sankci považoval žalovaný za zcela přiměřenou a odůvodněnou.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud jednotlivé
námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasačními důvody podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Vytýkanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku však neshledal, ostatně ani sám
stěžovatel nespecifikoval, v čem konkrétně měla tato vada spočívat. Krajský soud se vypořádal
se všemi žalobními body a odpověděl i na námitky porušení procesních postupů. Skutečnost,
že krajský soud potvrdil správnost závěrů žalovaného, přitom nemůže sama o sobě způsobit
nepřezkoumatelnost jeho rozsudku. Jediné pochybení krajského soudu, na něž ani stěžovatel
neupozornil, představuje věta „žaloba je důvodná“, která je však zjevnou chybou v psaní
odůvodnění rozsudku a nemůže být důvodem pro jeho zrušení. Z kontextu celého odůvodnění je
totiž zřejmé, že soud shledal žalobu nedůvodnou, a proto ji také zamítl.
Při hodnocení důvodnosti kasačních námitek zpochybňujících právní posouzení věci
krajským soudem vycházel Nejvyšší správní soud ze své konstantní judikatury, kterou ostatně
citoval v napadeném rozsudku i krajský soud.
V rozsudku ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 - 66, Nejvyšší správní soud vyslovil,
že „… obviněný z přestupku má v řízení o přestupku, který je mu kladen za vinu, základní právo, aby věc byla
projednána v jeho přítomnosti, tj. má právo být přítomen ústnímu jednání o přestupku podle §74 zákona
o přestupcích, ledaže by odmítl, ač byl řádně předvolán, se k projednání přestupku dostavit, nebo se nedostavil bez
náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Pokud by se tedy ústní jednání konalo v nepřítomnosti obviněného
z přestupku, aniž by byly splněny zákonné podmínky ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcích, došlo
by k porušení základního práva tohoto obviněného podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“ Dále
uvedl, že „[z] hlediska nutné součinnosti obviněného z přestupku však musí správní orgán i při existenci
důležitého důvodu zhodnotit i závažnost skutečnosti, pro kterou mu obviněný nedoručil náležitou omluvu.
Na druhou stranu náležitá omluva vždy předpokládá existenci důležitého důvodu. Hodnocení toho, zda
se v konkrétním případě jedná o náležitou omluvu, resp. důležitý důvod provádí správní orgán i s ohledem
na dosavadní průběh řízení.“
Podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní
jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně
předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.
Z tohoto ustanovení vyplývá několik základních podmínek pro projednání věci
v nepřítomnosti osoby obviněné ze spáchání přestupku: Obviněný musí být především řádně
předvolán a poučen o tom, v jakých případech může být jednáno bez jeho účasti. Další
podmínkou je, že se odmítne k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo
důležitého důvodu.
První podmínka byla v projednávané věci splněna. Předvolání bylo stěžovateli řádně
doručeno, obsahovalo přesné údaje o termínu a místu konání jednání a řádné poučení o tom,
za jakých okolností může být věc projednána v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel se k jednání
nedostavil; s předstihem se omluvil z důvodu dovolené. Zbývá tedy posoudit, zda omluva
stěžovatele z důvodu dovolené, která nebyla navzdory výzvě správního orgánu osvědčena
žádným písemným dokladem, odpovídá zákonnému požadavku náležité omluvy. Nejvyšší správní
soud přisvědčil názoru krajského soudu, že hodnocení toho, zda se jedná o náležitou omluvu,
je věcí správního uvážení. Soudu nicméně přísluší posoudit, nepřekročil-li správní orgán meze
správního uvážení a není-li jeho postup projevem nepřípustné libovůle.
Nejvyšší správní soud shledal, že správní orgán prvního stupně postupoval v dané věci
naprosto správně, pokud stěžovatele vyzval, aby tvrzený důvod bránící v účasti na ústním jednání
doložil. Tento požadavek rozhodně není nedovoleným slíděním v soukromí stěžovatele ani
nepřípustným zásahem do jeho základních lidských práv. Naopak, povinnost prokázat nebo
alespoň osvědčit svá tvrzení (důkazní břemeno) je neodmyslitelnou součástí české právní teorie
i praxe. S výjimkou situací, kdy zákon výslovně přenáší důkazní břemeno na jiný subjekt, musí být
účastník řízení vždy schopen svá tvrzení přiměřeně doložit. Tím by se mělo předcházet
případům, kdy účastník řízení uvede zkreslené či přímo nepravdivé údaje.
Nikdo nepochybuje o tom, že k omluvě z důvodu pracovní neschopnosti je nezbytné
přiložit doklad od lékaře prokazující pracovní neschopnost. Zcela shodný pak musí být postup
v případě dovolené či jiných důvodů, které účastníku řízení brání v účasti na jednání.
Nevyhověl-li stěžovatel výzvě k předložení dokladů prokazujících jeho dovolenou, která
měla být dlouhodobě plánovaná, Nejvyšší správní soud uzavírá, že jeho omluvu z jednání nelze
považovat za náležitou (řádnou). Podmínky pro projednání věci v nepřítomnosti stěžovatele tak
byly splněny.
V této souvislosti není podstatné, že v červenci a v srpnu čerpá mnoho lidí dovolenou.
Stěžovateli nikdo nebránil v tom, aby dovolenou čerpal, nicméně chtěl-li tuto skutečnost uplatnit
jako důvod pro změnu termínu ústního jednání ve správním řízení, byl povinen čerpání dovolené
doložit. Bez vlivu zůstává také skutečnost, že se jednalo o první omluvu.
Argumentaci stěžovatele, že dovolená neznamená jen pobyt v zahraničí, ale i pobyt
v tuzemsku, u přátel či odpočinek ve vlastním bytě, shledal Nejvyšší správní soud absurdní.
Tráví-li účastník správního řízení dovolenou v místě, které není příliš vzdáleno od místa konání
ústního jednání, zpravidla nebude možné přijmout tuto skutečnost jako náležitou omluvu. Vždyť
v mnoha případech si účastníci řízení berou dovolenou právě za tím účelem, aby se mohli
v pracovní době dostavit z místa bydliště k ústnímu jednání, které může probíhat i v místě
vzdáleném několik desítek kilometrů (např. v případě ústředních orgánů státní správy).
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2011, č. j. 2 As 36/2010 - 58,
www.nssoud.cz, „… účast obviněného na ústním jednání o přestupku je jeho imanentním procesním právem;
proto je i jeho přítomnost správním orgán vyžadována a je předvoláván podle ustanovení §59 správního řádu.
Na druhou stranu poskytuje ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcích možnost projednat přestupek za tam
vymezených podmínek i v nepřítomnosti obviněného. Jestliže se tedy řádně předvolaný obviněný nedostaví k ústnímu
jednání, aniž by se náležitě (tedy i bezodkladně) omluvil s uvedením důležitého důvodu, pro který se nemohl
dostavit, nelze správnímu orgánu vyčítat, že na osobní účasti obviněného netrval a věc skutečně projednal a rozhodl
na základě podkladů obsažených ve správním spise, shledával-li je (a to je podstatné) dostatečnými pro zjištění
stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jestliže stěžovatel polemizuje se způsobem zjišťování skutkového
stavu věci jen z podkladů obsažených ve správním spise, nelze než uvést, že pokud měl správní orgán skutkový
stav věci postaven na jisto na základě takových podkladů a nepovažoval-li za nutné doplnit dokazování, byl zcela
jednoznačně oprávněn o věci rozhodnout, a to i bez provedení výslechu stěžovatele, který se vlastní vinou připravil
o potenciální možnost takto ustavený skutkový stav korigovat.“
V projednávané věci vycházely správní orgány z dokumentů obsažených ve správním
spisu, které podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně prokazují, že se stěžovatel
dopustil jednání uvedeného ve skutkové větě výroku správního orgánu prvního stupně a že toto
jednání je přestupkem podle §22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích. Správní orgány
nebyly povinny doplňovat dokazování, neboť skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Žalovaný
v napadeném rozhodnutí také správně zdůvodnil, proč bylo nadbytečné předvolávat k výslechu
svědky. Možnosti seznámit se při ústním jednání s podklady obsaženými ve správním spise
stěžovatel nevyužil, neboť se bez náležité omluvy nedostavil.
Nejvyšší správní soud shrnuje, že nezjistil stěžovatelem namítané porušení procesních
předpisů, ani tvrzené nesprávné posouzení právní otázky, důvodnost kasačních námitek tedy
nebyla prokázána. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 29. 6. 2012, č. j. 57 A 70/2011 - 29, podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl
jako nedůvodnou.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 věty první a §120
s. ř. s. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly
a stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu