ECLI:CZ:NSS:2008:4.AZS.24.2008:58
sp. zn. 4 Azs 24/2008 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Lenky Matyášové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: A. T., zast. JUDr. Radanou Pekárkovou,
advokátkou, se sídlem Hlinky 142a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 29. 1. 2008, č. j. 56 Az 166/2007 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky, advokátce JUDr. Radaně Pekárkové,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 5712 Kč. Tato částka bude jmenované
zástupkyni vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
domáhala zrušení shora označeného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 8. 2007, č. j. OAM-466/LE-05-ZA07-2006. Přezkoumávaným
rozhodnutím žalovaného bylo rozhodnuto tak, že se mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelek. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelce
již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatelek, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatelky.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelkou
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není
nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že v průběhu správního řízení i v žalobě objasnila,
že opustila zemi původu a podala žádost o udělení azylu v České republice kvůli náboženské
diskriminaci, které byla ona a její rodina vystavena ze strany soukromých osob i veřejných
orgánů. Důvody svého pronásledování stěžovatelka spatřuje ve své náboženské orientaci,
když vyznává tzv. čistý islám a z tohoto důvodu čelila ona i její rodina diskriminaci nejen
ze strany bezpečnostních složek domovského státu, ale i v každodenním životě, když byla
napadána svým okolím pro způsob svého oblékání. V žalobě poukazovala na skutečnost,
že správní orgán porušil procesní předpis pokud jde o zjišťování skutečného stavu věci,
kdy tento stav řádně zjištěn nebyl. Přes tyto námitky se krajský soud s názorem správního orgánu
ztotožnil, což stěžovatelka považuje za nesprávné. S ohledem na uvedené navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému
projednání a rozhodnutí.
Současně požádala o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 3. 2008, č. j. 56 Az 166/2007 - 40, stěžovatelce
ustanovil zástupkyni JUDr. Radanu Pekárkovou, advokátku se sídlem v Brně, Hlinky 142a.
Zástupkyně stěžovatelky přípisem ze dne 24. 4. 2008 avizovala doplnění kasační stížnosti
s tím, že vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nedávno narodilo dítě, žádá o posečkání,
a doplnění kasační stížnosti zašle co nejdříve. V doplnění kasační stížnosti ze dne 27. 6. 2008
stěžovatelka poukázala na situaci v Kazachstánu a přiložila listinné materiály, pojednávající
o postupech státu vůči příslušníkům tzv. čistého islámu. Namítala, že správní orgán nezjistil
dostatečně skutkový stav v zemi původu stěžovatelky.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek Krajského soudu v Brně byly vydány v souladu s právními
předpisy. K námitkám uvedeným v kasační stížnosti sdělil, že i nadále zastává názor, že bylo
řádně zjištěno, že stěžovatelce nebylo žádným způsobem bráněno ve vyznávání
jejího náboženství, ona sama neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by její individuální
situace odůvodňovala obavy z pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Správní orgán stejně
tak dospěl k závěru, že v případě návratu do vlasti jí nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy
z žádného důvodu podle ustanovení §14a odst. 2 zákona o azylu. Ostatně i legální odjezd
stěžovatelky ze země původu svědčí tomuto závěru.
Z obsahu správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka
do České republiky přicestovala 30. 5. 2006 letadlem. Islám přijala v roce 2003, pravidelně
se modlila a chodila „zahalena“. Pro toto se stala terčem ústrků jak v rodině, tak i od jiných lidí.
Např. lidé ji předbíhali ve frontě. S ústrky se setkala i u lékařů a zdravotnického personálu,
kde se na ni divně dívali. Lékařská péče jí však nikdy odepřena nebyla. Jejího manžela opakovaně
kontrolovala policie, manžel byl souzen a amnestován.. Jednou, když se byla ptát na GOVD,
co se s manželem děje, tak jí jeden bývalý kolega (stěžovatelka tam dříve pracovala) řekl,
že se zbláznila, když chodí zahalena. V roce 2006 se rozhodli, že odjedou, aby měli klid.
Žalovaný správní orgán žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany
po provedeném řízení s podrobným odůvodněním zamítl. Shledal, že údajné potíže nelze
za azylově relevantní důvod považovat, neboť vztah zdravotnického personálu a jiných občanů
ke stěžovatelce nelze vzhledem k míře intenzity uváděných ústrků považovat za akty
pronásledování či diskriminace, na základě kterých by v ní mohla vzniknout opodstatněná obava
ve smyslu zákona o azylu. Bez významu není ani to, že si stěžovatelka v zemi původu nikdy
u žádných kompetentních orgánů nestěžovala. Správní orgán s podrobným odůvodněním
obdobně dospěl k závěru, že stěžovatelce nehrozí ani žádné azylově relevantní nebezpečí
pro případ návratu do vlasti a neudělil jí doplňkovou ochranu (dříve institut překážky
vycestování).
Krajský soud shledal postup i závěry správního orgánu za odpovídající zákonu a se závěry
krajského soudu se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud.
Námitky stěžovatelky uváděné v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud považuje
za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
Navíc současně platí, že námitkami obdobného rázu se Nejvyšší správní soud převážně
opakovaně již zabýval a vypořádal se s nimi jako nedůvodnými již ve svých dřívějších
rozhodnutích.
Nejvyšší správní soud především uvádí, že potíže stěžovatelky, spojované
s jejím náboženským vyznáním, a to jak na ulici, tak při poskytování lékařské péče, mají původ
v jednání soukromých osob. Stěžovatelkou popisované jednání ze strany bezpečnostních složek
v řízení před správním orgánem (její manžel byl opakovaně kontrolován policií) není podřaditelné
pod azylově relevantní pronásledování ze strany státních orgánů. Otázkou azylové relevance
stěžovatelkou udávaného pronásledování soukromými osobami se Nejvyšší správní soud zabýval
obšírně již ve své předchozí judikatuře a je možné odkázat i na judikaturu jiných soudů,
s níž se Nejvyšší správní soudu ztotožňuje. Za všechny je třeba zejména jmenovat rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, či ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48 (www.nssoud.cz), které konstatovaly, že skutečnost, že žadatel o azyl má
v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. Zejména je možné odkázat na rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, č. j. 6 A 571/94 - 25, s nímž se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje, který konstatoval, že je známým jevem v každé zemi, že příslušníci určité rasy, národnosti,
náboženského vyznání, sociální skupiny nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých spoluobčanů právě pro
tyto vlastnosti terčem ústrků, slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů při přístupu ke vzdělání, k
výkonu určitých povolání, ba dokonce i přístupu na určitá místa nebo užívání veřejného majetku. Zdrojem
takového nepřátelského jednání mohou být nejrůznější negativní lidské vlastnosti, samo o sobě to však není ještě
pronásledování ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících, (dnes §2 odst. 7 zákona o
azylu) ani v případě masového výskytu těchto jevů za předpokladu, že nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané,
podporované, státními orgány vědomě trpěné či státní mocí záměrně nedostatečně potlačované. Jestliže však orgány
státní moci takové jevy cíleně potírají a čelí jim, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních
orgánů nejsou dostatečné a taková opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt.
V posuzované věci není sporu o tom, že stěžovatelka se se svými problémy a žádostí
o pomoc neobrátila na příslušné státní orgány ve vlasti a nevyužila tak všech dostupných
prostředků, které měla v zemi původu k dispozici. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
poukazuje na své rozhodnutí ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37, zveřejněné
na www.nssoud.cz, v němž dospěl k následujícímu závěru: Za pronásledování ve smyslu §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., je nutno považovat pouze takové ohrožení života
či svobody, které je trpěné, podporované či prováděné státní mocí, nikoliv takové negativní jevy, které státní orgány
cíleně potírají a čelí jim. Rovněž v rozhodnutí ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 37,
publikovaném pod č. 1347/2007 Sb., Nejvyšší správní soud konstatoval, že: Za pronásledování
či odůvodněný strach z něho by … mohla být pokládána jen taková situace, kdy by ze strany orgánů státní moci
docházelo k perzekuci osob pro jejich náboženskou orientaci, popř. k systematickému odmítání poskytovat
jednotlivcům ochranu před šikanou vyvolanou netolerancí k jejich náboženskému vyznání. O žádný z výše
uvedených případů se však v projednávané věci nejedná.
Pokud jde o námitky porušení správního řádu, aniž stěžovatelka jmenovitě uvádí,
v čem konkrétně jsou tato porušení spatřována, tyto nejsou způsobilé k bližšímu přezkoumání,
jak Nejvyšší správní soud vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 25. 4. 2006,
č. j. 5 Azs 277/2005 - 54, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 4. 7. 2006,
č. j. 4 Azs 387/2005 - 66, www.nssoud.cz. Míří-li stěžovatelka touto námitkou případně i k tomu,
že žalovaný správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav, i v tomto směru judikatura
Nejvyššího správního soudu poznamenává, že námitky musí být zcela konkrétní. Námitka
směřující proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci, aniž by stěžovatelka jakkoli blíže
konkretizovala, které další důkazní prostředky si měl žalovaný v předcházejícím řízení opatřit
a k důkazu provést, byla Nejvyšším správním soudem řešena např. v rozhodnutí ze dne
13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, publikovaném pod č. 312/2004 Sb. NSS, v němž byl
vysloven následující závěr: Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru,
aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí
chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy
„nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní
orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věci, pokud sama neuvádí skutečnosti
či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí. Uvedená otázka byla předmětem posouzení Nejvyššího
správního soudu dále také např. v rozhodnutí ze dne 29. 10. 2003, č. j. 4 Azs 4/2003 - 68,
publikovaném na www.nssoud.cz, dle něhož: Pojem odůvodněný strach z pronásledování [§12 písm. b)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu] je neurčitý právní pojem, jehož definici neobsahuje žádný právní předpis. Soud
v tomto případě přezkoumává, zda ve vztahu k danému pojmu byla uplatněna zásada materiální pravdy
ukládající správnímu orgánu povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a zda na základě takto zjištěného
stavu věci správní orgán dle logických pravidel kvalifikovaně rozhodl. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší
správní soud z obsahu správního spisu ověřil, že žalovaný citovanému požadavku bezezbytku
dostál a ani krajský soud nepochybil, pokud v tomto směru shledal námitku stěžovatelky
nedůvodnou.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nepřijatelnou a podle ustanovení
§104a s. ř. s. ji odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační
stížnost byla odmítnuta.
Ustanovené zástupkyni stěžovatelky náleží v souladu s §11 písm. b), d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), odměna za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení dále doplňující
podání soudu (§11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu). Za výše uvedené úkony tak náleží
zástupkyni stěžovatele odměna ve výši 4200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky za dva úkony á 300 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč. Zástupkyně
je plátcem DPH, proto se výše odměny zvyšuje o 19 %, na částku 5712 Kč. Uvedená částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Náklady právního zastoupení stěžovatelky nese dle ustanovení §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu