ECLI:CZ:NSS:2010:4.AZS.51.2009:70
sp. zn. 4 Azs 51/2009 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Jiřího Pally
a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. S., zast. Mgr. Radimem Strnadem, advokátem, se
sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, č. j. 49
Az 55/2008 - 23,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, č. j. 49 Az 55/2008 - 23,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 8. 2008, č. j. OAM-397/LE-BE03-L05-2008, žalovaný zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.
V odůvodnění žalovaný konstatoval, že výpověď žalobce je nekonzistentní a v zásadních
záležitostech odporuje informacím o zemi původu, které žalovaný shromáždil. Žalobce nevěděl,
kdy se v jeho zemi konaly volby, uváděl nesprávné výsledky voleb a zkresloval informace
o nepokojích a násilnostech spojených s volbami. Dále nevěděl, kdy a za jakých okolností vznikla
politická strana, jejímž je údajně již pět let členem. Žalovaný shledal, že výpověď žalobce
je naprosto nevěrohodná a žalobce nelze považovat za osobu ve vlasti pronásledovanou či jakkoli
ohrožovanou, a proto žalovaný posoudil žádost žalobce jako zjevně nedůvodnou.
Pro nadbytečnost již neposuzoval, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany podle §13 a §14 zákona o azylu, neboť aplikace těchto ustanovení se váže
na ustanovení §12 téhož zákona, kterého v daném případě užito nebylo.
V žalobě podané proti tomuto rozhodnutí žalobce namítal porušení §3 a §2 odst. 4
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalovaný nezjistil stav
věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem
k okolnostem případu, a aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů
nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalovaný se dostatečně nezabýval pronásledováním žalobce
pro jeho politickou angažovanost, která je důvodem jeho společenského, ekonomického
a politického vyloučení. Dostatečně neposoudil jeho případ v kontextu situace politicky aktivních
Albánců v Republice Makedonie. Žalobce byl členem UCK, je členem Demokratické strany
albánské - PDSH a v zemi původu mu hrozí nebezpečí ze strany členů politické strany BDI.
Žalobce vyslovil domněnku, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona
o azylu, neboť je v zemi původu pronásledován pro zastávání politických názorů a členství
v politické straně PDSH. Dále namítal porušení §14a zákona o azylu a konstatoval, že se v zemi
původu necítí bezpečně. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2008, č. j. 49 Az 55/2008 - 23, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
soud uvedl, že nemohl přehlédnout základní neznalosti žalobce, který se označil za osobu
politicky napojenou na stranu PDSH a zainteresovanou na parlamentních volbách v Makedonii.
Ze zpráv o zemi původu totiž není pochyb o tom, že se parlamentní volby v Makedonii nekonaly
v roce 2004 ani 2003 (jak uváděl žalobce), ale v září roku 2002, v červenci roku 2006 a předčasné
volby v červnu 2008, tj. měsíc před odchodem žalobce z vlasti. Pokud by se žalobce o dění
v této oblasti zajímal, musela by mu být tato okolnost známa. Krajský soud nepřehlédl
ani skutečnost, že žalobce zcela v rozporu s událostmi ve vlasti tvrdil, že jeho strana PDSH
v roce 2003 volby vyhrála a v následujících volbách, údajně tři měsíce před jeho odchodem,
prohrála. Ze zpráv o zemi původu však vyplývá, že strana PDSH nikdy žádné volby nevyhrála,
vždy skončila za stranou BDI. Žalobce rovněž zcela v rozporu se skutečností tvrdil, že strana
PDSH má pouze jednoho zástupce v parlamentu, navíc se ve výpovědi vůbec nezmínil
ani o přerušení voleb v části albánských volebních okrsků ani o anulování voleb a nařízení
opakovaných voleb v těchto okrscích. V této souvislosti soud sdílel názor žalovaného
o nevěrohodnosti výpovědi žalobce, zejména pokud vůbec nezmínil události, které se odehrály
měsíc před jeho odchodem z vlasti a které měly úzkou souvislost s důvodem, pro nějž vlast
opouštěl. Závěr o nevěrohodnosti žalobce je podle krajského soudu odůvodněn i skutečnostmi,
že se žalobce vůbec nezmínil o parlamentních volbách v roce 2006 (tyto volby přivedly k účasti
na výkonu vládní moci žalobcovu stranu PDSH, která byla od roku 2002 v opozici) a že nevěděl
nic o vzniku své strany. Soud označil za zarážející, že žalobce nevěděl ani to, že jeho strana
v předčasných volbách v červnu 2008 svou pozici obhájila a získala 11 mandátů, a naopak tvrdil,
že strana měla v parlamentu jen jednoho zástupce. S ohledem na tyto triviální neznalosti žalobce
soud přisvědčil žalovanému, že došlo k naplnění §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
když skutečnosti uváděné žalobcem byly zjevně nevěrohodné. Jestliže žalobce ani v žalobě
nepodal vysvětlení k základním nedostatkům své výpovědi a pouze v obecné rovině namítal,
že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany a doplňkové ochrany, přezkoumal soud
procesní postup žalovaného obecně ve vztahu k obsahu správního spisu a neshledal žádné
pochybení. Soud uzavřel, že žalobce nezpochybnil závěr o naplnění ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, proto nemohou obstát ani žalobní body, v nichž se dovolává splnění
podmínek pro udělení mezinárodní ochrany či doplňkové ochrany. Soud proto žalobu podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a požádal o ustanovení zástupce.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2009, č. j. 49 Az 55/2008 - 38, ustanovil
zástupcem stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Radima Strnada, advokáta.
Podáním ze dne 7. 5. 2009 zástupce stěžovatele kasační stížnost doplnil. Stěžovatel
namítal, že krajský soud nesprávně posoudil otázku pronásledování a důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany, a vyjádřil přesvědčení, že uváděl skutečnosti odůvodňující udělení
mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu. Nesrovnalosti v datech stěžovatel vysvětlil
špatnou pamětí a hodnocení žalovaného ohledně uvádění zjevně nevěrohodných skutečností
označil za účelové. Krajský soud podle stěžovatele pochybil, když neakceptoval jeho námitku
dostatečně nezjištěného skutkového stavu. Stěžovatel konstatoval, že informace o zemi původu
neprokazují skutkový stav bezpochyby, nastiňují pouze obecnou situaci v zemi původu
stěžovatele. Žalovaný si měl opatřit důkazy ohledně zacházení s osobami albánského původu,
působícími v minulosti v UCK. Žalovaný se vůbec nezabýval dalšími tvrzeními stěžovatele,
konkrétně napadením třemi muži ze soupeřící politické strany a incidenty souvisejícími činností
stěžovatele v rámci jeho politické strany. Krajský soud měl podle stěžovatele pro tyto vady
rozhodnutí zrušit, nikoliv se ztotožnit s nesprávným postupem žalovaného. Nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku spatřoval stěžovatel v tom, že rozsudek staví pouze na tvrzení
o nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele, který si však za svou výpovědí plně stojí. Stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil, že jeho rozhodnutí i rozsudek
krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy, a popřel oprávněnost kasační
stížnosti.
Dne 10. 9. 2009 byl spis krajského soudu předložen Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 29. 9. 2009, č. j. 4 Azs 51/2009 - 65, řízení
o kasační stížnosti přerušil do doby rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 2 Azs 10/2009.
V odůvodnění soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, podle kterého „v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je správní orgán povinen se v odůvodnění
vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové ochrany. ... krajský soud je povinen přihlížet
k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů z moci
úřední, tedy aniž by žalobce nepřezkoumatelnost ve své žalobě konkrétně namítal“. S tímto právním názorem
nesouhlasil druhý pětičlenný senát Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne
9. 6. 2009, č. j. 2 Azs 10/2009 - 53, dovodil, že k vyslovení nepřezkoumatelnosti správního
rozhodnutí ex offo má krajský soud přistoupit jen tehdy, pokud tato nepřezkoumatelnost brání
věcnému přezkumu správního rozhodnutí, tj. je-li správní rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů, přičemž tento nedostatek důvodů brání
posouzení důvodnosti žalobních námitek. V případě, že stěžovatel uvedenou vadu rozsudku
krajského soudu v kasační stížnosti nevytýká, pak není podle názoru druhého pětičlenného senátu
Nejvyšší správní soud oprávněn posuzovat rozsudek soudu prvního stupně nad rámec
stížnostních námitek ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. S ohledem na tento odlišný právní
názor druhý pětičlenný senát podle §17 s. ř. s. postoupil věc devítičlennému rozšířenému senátu,
což bylo důvodem pro přerušení řízení v projednávané věci.
Usnesením ze dne 23. 2. 2010, č. j. 2 Azs 10/2009 - 61, rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu vrátil věc vedenou pod sp. zn. 2 Azs 10/2009 druhému pětičlennému senátu
k projednání a rozhodnutí. Tím odpadla překážka, pro kterou bylo řízení v projednávané věci
přerušeno, a proto soud rozhodl, že se v řízení pokračuje.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.].
Podle §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li
řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)],
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v dalším odůvodnění vycházel z právního názoru
vysloveného ve shora zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, s nímž se plně ztotožňuje. Tento právní názor nebyl nijak modifikován
ani usnesením rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 23. 2. 2010, č. j. 2 Azs 10/2009 - 61,
jímž byla věc bez dalšího vrácena druhému pětičlennému senátu, neboť nebyly splněny
podmínky pro její posouzení rozšířeným senátem. Závěry obsažené v citovaném rozsudku
je tudíž soud povinen respektovat.
Při posuzování otázky možné nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu vyšel
Nejvyšší správní soud z usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 1546/2008, kde se rozšířený senát vyjádřil mimo jiné i k povaze §76 odst. 1 s. ř. s.
Podle rozšířeného senátu „ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s. upravuje postup soudu v případech, kdy soud
může rozhodnutí zrušit i bez nařízení jednání - z toho lze dovodit jen to, že případy tam uvedené jsou důvodem
ke zrušení správního rozhodnutí. Výslovně předpokládá postup z moci úřední - tj. bez návrhu - pouze v případě
nicotnosti rozhodnutí, kterou lze vyslovit podle odst. 2 cit. ustanovení. Z povahy vady pak postup z moci úřední
přichází v úvahu i u vad spočívajících v nepřezkoumatelnosti podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to proto,
že nepřezkoumatelnost brání zpravidla věcnému přezkumu a posouzení důvodnosti žalobních námitek“.
Z citovaného názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu plyne, že krajský
soud je povinen přihlížet k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů z moci úřední, tedy aniž by žalobce
nepřezkoumatelnost ve své žalobě konkrétně namítal.
V rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že „o nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů lze pak hovořit zejména v situaci,
kdy se správní orgán v rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami účastníků řízení, případně
své rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem k požadavkům zákona“. Tuto vadu
přitom nelze zhojit ve vyjádření k žalobě, příp. v kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71, www.nssoud.cz).
V případě nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu je tedy krajský soud
povinen toto rozhodnutí v souladu s §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ex offo bez jednání zrušit;
naopak přezkoumá-li krajský soud rozhodnutí žalovaného, které pro absenci odůvodnění
nebylo přezkoumání vůbec způsobilé, zatíží vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91,
nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78,
www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud dále zkoumal, zda rozhodnutí žalovaného vyhovuje zákonným
požadavkům z hlediska jeho přezkoumatelnosti.
Podle §28 odst. 2 zákona o azylu, neshledá-li ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem
mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany.
Z citovaného ustanovení Nejvyšší správní soud dovodil, že v případě zamítnutí žádosti
o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné je žalovaný povinen se v odůvodnění přesvědčivě
vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové ochrany, neboť byla-li žádost o mezinárodní
ochranu zamítnuta jako zjevně nedůvodná, nedošlo ve smyslu §28 odst. 2 zákona o azylu
k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany. Podle tohoto ustanovení má v daném případě
žalovaný povinnost své rozhodnutí zdůvodnit ve vztahu k oběma formám ochrany:
zatímco odůvodnění ve vztahu k neudělení azylu postrádá smysl tam, kde nejsou žádné azylově
relevantní důvody tvrzeny, s otázkou doplňkové ochrany má žalovaný povinnost se vypořádat
vždy a sám z úřední povinnosti zjistit (ze zpráv o zemi původu a jemu dostupných databází),
zda skutečně žadateli nehrozí vážná újma v případě návratu do země původu.
Ze zásady non-refoulement totiž vyplývá primární povinnost státu nevystavit žadatele
reálné hrozbě vážné újmy, přičemž k této povinnosti se musí vázat i povinnost státu zjistit
si příslušné skutečnosti, které k aplikaci této zásady nutně vedou. K zajištění dodržování zásady
non-refoulement tedy musí žalovaný vyvinout přiměřenou aktivitu i z moci úřední. Rozsah
vyhledávací aktivity přitom bude dán povahou vážné újmy, jež by mohla žadateli o mezinárodní
ochranu v případě navrácení do země původu hrozit. Obecně však bude žalovaný při posuzování
hrozby vážné újmy vycházet z tvrzení žadatele a z řízení jako celku; pokud nezjistí důvody
pro udělení doplňkové ochrany, uvede to v odůvodnění svého rozhodnutí.
V projednávané věci žalovaný shledal naplnění §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
a proto vydal rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu; v odůvodnění
tohoto rozhodnutí se však nijak nezabýval otázkou potenciální vážné újmy, která by mohla
stěžovateli hrozit v případě návratu do země původu. Z tohoto důvodu je nutné považovat
rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Vzhledem k výše uvedeným úvahám Nejvyšší správní soud uzavírá, že jediným možným
řešením zahájeného žalobního řízení byl postup krajského soudu podle §76 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., na základě kterého měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů. Jelikož tak krajský soud neučinil, zatížil vadou nepřezkoumatelnosti
i své rozhodnutí, jak vyplývá z výše uvedené prejudikatury.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
28. 11. 2008, č. j. 49 Az 55/2008 - 23, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení,
neboť shledal tento rozsudek nepřezkoumatelným ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Jedná
se o natolik zásadní vadu, že k ní Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Za dané procesní situace se Nejvyšší správní soud nezabýval jednotlivými kasačními
námitkami stěžovatele, neboť kasačním soudem může být přezkoumáno pouze přezkoumatelné
soudní rozhodnutí.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu
věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve
zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby napadené správní rozhodnutí pro
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k
dalšímu řízení, ve kterém žalovaný vydá rozhodnutí, jež vyhoví shora popsaným požadavkům.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle ustanovení §110 odst. 2
s. ř. s. krajský soud, který současně též přizná ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu
za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu