ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.100.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 100/2015-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2015 o dovolání obviněných J. M. a S. A. T. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 3/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 2/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 3/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2013, sp. zn. 1 T 2/2009, byli obvinění J. M. a S. A. T. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že
„po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu pro sebe a jiného získat neoprávněný finanční prospěch obž. S. A. T., jako osoba podnikající podle živnostenského zákona pod obchodním jménem MAK-CZECH TRADE v oblasti zprostředkování víz a J. M., jako pracovník pověřený firmou Kühne&Nagel, spol. s r.o., Praha 4, Zelený pruh 1560/99, 140 00, IČ: 45787115, k zajišťování přeprav, minimálně v průběhu let 2002-2004 předstírali vůči firmě Kühne&Nagel, spol. s r.o., zajišťování víz pro pracovníky Armády České republiky pro jízdy do zahraničních misí a přestože takové služby nikdy společností MAK-CZECH TRADE pro firmu Kühne&Nagel poskytnuty nebyly, přesto v uvedené době společnosti Kühne&Nagel za tyto služby vyúčtovali celkem částku 5.352.200,- Kč, přičemž obžalovaný M. z této částky za fiktivní služby vybral z pokladny společnosti Kühne&Nagel, spol. s r.o., částku ve výši 4.764.050,- Kč a zbývající částka ve výši celkem 461.250,- Kč byla k žádosti obžalované převedena postupně na účet její matky B. T., a to: částka 129.250,- Kč bankovním převodem dne 23.2.2004, částka 148.250,- Kč bankovním převodem ze dne 12.3.2004, částka 60.750,- Kč bankovním převodem ze dne 30.4.2004 a částka 123.000,- Kč bankovním převodem dne 4.5.2004, z toho částku 460.000,- Kč obžalovaná T. později předala do rukou obžalovaného M. a k oklamání společnosti Kühne&Nagel, spol. s r.o., k tomu společně vyhotovili fiktivní faktury v počtu nejméně 63ks, a to v případech: na částku 34.000,- Kč, na částku 27.000,- Kč, na částku 27.000,- Kč, na částku 66.000,- Kč, na částku 45.000,- Kč, na částku 38.000,- Kč, na částku 50.000,- Kč, ze dne 28.5.2003 na částku 67.000,- Kč, ze dne 27.2.2003 na částku 18.000,- Kč, ze dne 23.4.2003 na částku 57.000,- Kč, ze dne 30.4.2003 na částku 20.000,- Kč, ze dne 21.5.2003 na částku 62.000,- Kč, ze dne 21.5.2003 na částku 35.000,- Kč, ze dne 15.5.2003 na částku 61.000,- Kč, ze dne 13.6.2003 na částku 67.000,- Kč, ze dne 16.6.2003 na částku 78.200,- Kč, ze dne 13.6.2003 na částku 89.300,- Kč, ze dne 16.6.2003 na částku 89.300,- Kč, ze dne 13.6.2003 na částku 79.450,- Kč, ze dne 13.6.2003 na částku 80.000,- Kč, ze dne 30.6.2003 na částku 80.000,- Kč, ze dne 30.6.2003 na částku 79.800,- Kč, ze dne 30.6.2003 na částku 112.800,- Kč, ze dne 24.7.2003 na částku 62.000,- Kč, ze dne 25.7.2003 na částku 60.000,- Kč, ze dne 3.7.2003 na částku 79.800,- Kč, ze dne 3.7.2003 na částku 80.000,- Kč, ze dne 24.7.2003 na částku 30.200,- Kč, ze dne 12.8.2003 na částku 60.000,- Kč, ze dne 12.8.2003 na částku 59.400,- Kč, na částku 90.000,- Kč, na částku 85.000,- Kč, na částku 62.500,- Kč, na částku 18.000,-Kč, na částku 150.000,- Kč, na částku 75.000,- Kč, na částku 183.500,- Kč, na částku 177.000,- Kč, na částku 125.000,- Kč, na částku 140.000,- Kč, na částku 164.500,- Kč, na částku 145.700,- Kč, na částku 97.000,- Kč, na částku 160.000,- Kč, na částku 139.800,- Kč, na částku 112.800,- Kč, na částku 128.800,- Kč, na částku 108.100,- Kč, na částku 14.500,- Kč, na částku 136.300,- Kč, na částku 136.300,- Kč, na částku 129.100,- Kč, na částku 14.100,- Kč, ze dne 4.3.2004 na částku 20.000,- Kč, ze dne 4.3. 2004 na částku 64.800,- Kč, ze dne 4.2. 2004 na částku 136.800,- Kč, ze dne 20.3.2004 na částku 20.000,- Kč, ze dne 20.3.2004 na částku 28.200,- Kč, ze dne 27.5.2004 107.000,- Kč , ze dne 23.2.2004 na částku 129.250,- Kč, ze dne 12.3.2004 na částku 148.250,- Kč, ze dne 30.4.2004 na částku 60.750,- Kč, ze dne 4.5.2004 na částku 123.000,- Kč, tj. faktury na částku celkem 5.225.300,- Kč , k čemuž obžalovaná T. vyhotovila i příjmové pokladní doklady ze dne 7.8.2002 na částky 6.750,- Kč, 11.750,- Kč, 21.150,- Kč, 35.250,- Kč, ze dne 24.10.2002 na částky 16.750,- Kč, 35.250,- Kč, a dále doklady ze dne 28.1.2003 na částku 34.000,- Kč, ze dne 5.2.2003 na částku 27.000,- Kč, ze dne 24.2.2003 na částku 27.000,- Kč, na částku 50.000,- Kč, na částku 38.000,- Kč, na částku 45.000,- Kč, na částku 66.000,- Kč, ze dne 16.6.2003 na částku 78.200,- Kč, ze dne 13.6.2003 na částku 67.000,- Kč, ze dne 13.6.2003 na částku 89.300,- Kč, ze dne 16.6.2003 na částku 89.300,- Kč, ze dne 13.6.2003 na částku 79.450,- Kč, ze dne 13.6.2003 na částku 80.000,- Kč, ze dne 30.6.2003 na částku 80.000,- Kč, ze dne 30.6.2003 na částku 79.800,- Kč, ze dne 30.6.2003 na částku 112.800,- Kč, ze dne 15.5.2003 na částku 61.000,- Kč, ze dne 21.5.2003 na částku 35.000,- Kč, ze dne 21.5.2003 na částku 62.000,- Kč, ze dne 30.4.2003 na částku 20.000,- Kč, ze dne 23.4.2003 na částku 57.000,- Kč, ze dne 27.2.2003 na částku 18.000,- Kč, ze dne 28.5.2003 na částku 67.000,- Kč, ze dne 24.7.2003 na částku 30.200,- Kč, ze dne 3.7.2003 na částku 80.000,- Kč, ze dne 3.7.2003 na částku 79.800,- Kč, ze dne 25.7.2003 na částku 60.000,- Kč, ze dne 25.7.2003 na částku 62.000,- Kč, ze dne 12.8.2003 na částku 59.400,- Kč, ze dne 12.8.2003 na částku 60.000,- Kč, tj. v částce celkem 1.921.150,- Kč, prostředky tímto způsobem na společnosti Kühne&Nagel, spol. s r.o., vylákané dosud poškozené společnosti nevrátili, čímž jí způsobili škodu ve výši celkem 5.352.200,- Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. M. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.
Za uvedené jednání byla obviněná S. A. T. odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru zprostředkování obchodu a služeb na dobu 5 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozené společnosti Kühne&Nagel, spol. s r.o. se sídlem Praha 4, Zelený pruh 1560/99, 140 00, IČ: 45787115 škodu ve výši celkem 5.352.200,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2013, sp. zn. 1 T 2/2009, podali obvinění J. M. a S. A. T. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 3/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 3/2014, podal následně obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), g), k) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že rozhodoval vyloučený soudce ve smyslu §30 tr. ř., neboť byly dány důvody pro vyloučení předsedkyně senátu soudu prvního stupně z projednávání předmětné trestní věci. V rámci probíhajícího hlavního líčení totiž polohlasem pronášela takové výroky adresované převážně přísedícím, že po důkladném seznámení se s obsahem zvukového záznamu je lze vyhodnotit jakožto skutečnosti nasvědčující její podjatosti a jejichž citaci v patnáctibodovém seznamu připojil. Dále namítl, že v přítomnosti dosud nevyslechnutého svědka F. (finančního ředitele poškozené společnosti) soudkyně probírala písemné důkazy, související s postavením poškozené společnosti, přičemž pronášela komentáře o tom, že „v tomto státě to má poškozený horší, než obžalovaný“, bylo mu také doporučováno, že jeho výpověď před soudem by měla plus minus kopírovat jeho výpověď z přípravného řízení, byl informován
i o tom, co tvrdí obhajoba a proč. Podobně tomu bylo u svědkyň Š., D., P. a dalších, které byly na počátku svého výslechu poučeny, že mají zopakovat to, co řekly v přípravném řízení. Na základě výše uvedeného dovolatel vyjádřil názor, že ve věci rozhodl v prvním stupni vyloučený orgán ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Dále uvedl, že odvolací soud se k námitce obhajoby s touto otázkou dostatečně nevypořádal, když jen uznal, že výroky byly skutečně nevhodné. Podobné výroky a postupy jsou dle názoru obviněného důvodem pochybností nestranného poměru soudkyně k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká. Tyto výroky přímo nesouvisely s naplňováním účelu trestního řízení, soudkyně k nim nebyla ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny oprávněna a bylo tak jimi zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil, byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci namítl, že z odůvodnění soudů obou stupňů jim vyplývá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a že tak z provedeného dokazování nebylo bez důvodných pochybností zjištěno, že se skutek stal tak jak je v rozsudku uvedeno a že se na jeho spáchání podíleli způsobem uvedeným ve výroku o jejich vině. Rovněž poukázal na nesprávný postup nalézacího i odvolacího soudu, při kterém byly bez dostatečného zdůvodnění zamítnuty jeho důkazní návrhy, bez kterých nelze adekvátně posoudit vinu či nevinu a na které v textu svého dovolání v návaznosti na tvrzení jejich důkazního významu poukazují, když byly prováděny pouze důkazy svědčící verzi obžaloby, a to i přesto, že obhajobou navrhované a odmítnuté důkazy měly jistou vypovídací potenci. Dovolatel setrval na svém tvrzení, že z žádného z provedených důkazů přesvědčivě nevyplynulo, že by jednal po dohodě s obviněnou T., veden společným úmyslem vlastního i jejího obohacení, a to při uplatňování fiktivních faktur se záměrem poškodit společnost KN. Dále uvedl, že nebyla přesvědčivě vyvrácena jeho obhajoba, že jen plnil pokyny svého nadřízeného Ing. F., když vyzvedával v hotovosti finanční prostředky u banky, případně od spoluobviněné T. a tyto mu předával, přičemž takto předaná hotovost se v žádném případě ani neblížila částce, kterou mu poškozená obchodní společnost měla vyplatit. Dále se (ve shodě se svým postojem z předcházejících fází předmětného trestního řízení) zabýval hodnotícími úvahami, směřujícími k podpoře jeho tvrzení - že s ohledem na přesnou míru informovanosti vedení poškozené obchodní společnosti o rozsahu poskytování jejích služeb, týkajících se dopravy pracovníků České armády a zajišťování jejich víz pro jízdy na zahraniční mise, nebylo možno v uvedeném směru na její straně vyvolat omyl, a to pak zvláště za stavu, že se opakované platby za tyto služby pohybovaly ve vysokých částkách v hotovosti, což bylo neobvyklé, a dále za stavu, že takové finanční částky měly být schvalovány a vypláceny i vícekrát během jednoho týdne. Proto se jako dle jeho názoru pravděpodobnější jeví jeho verze, že se jednalo o transakce na pokyn či minimálně s vědomím společnosti, konkrétně pak jeho nadřízeného Ing. F. Ten by podle dovolatelova názoru v případě platnosti verze obhajoby nevedl komunikaci s Ministerstvem obrany, na základě které byl podvod odhalen. Opakovaně konstatoval, že se v průběhu dokazování nepodařilo žádným způsobem doložit, že by do účetní evidence poškozené společnosti KN bylo dodatečně zasahováno s tím, že dostatečný prostor pro její pozměnění měli např. její IT pracovníci, vybavení přístupovými oprávněními k jeho počítači a jejichž svědectví také neúspěšně navrhoval. Proto pokud soudy svoje zjištění opírají mj. o skutečnost, že se měl dovolatel snažit znesnadnit odhalení svého podvodu svou falešnou komunikací s Ministerstvem obrany, kterou připravoval na služebním počítači, pak jsou takové skutkové závěry relativizovány právě touto skutečností. Taktéž soudům vytýká, že písmoznalecké posouzení pravosti jeho podpisu na údajných kopiích účetních dokladů bylo bez racionálního odůvodnění odmítnuto, přestože namítal, že na těchto dokladech nemůže být jeho pravý podpis. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., přičemž uvedl, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je třeba označit za neúplný, neboť zde absentuje přesný popis skutku, a to jeho jednotlivých dílčích útoků, zejména jak byly jednotlivé částky vylákány a převzaty, kdy, od koho a proti jakému příjmovému dokladu a kdo a jak byl přitom uveden v omyl.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, a aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 3/2014, podala obviněná S. A. T. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř. Obviněná v dovolání namítla, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval vyloučený soudce. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze dávala již od počátku hlavního líčení najevo, že se ztotožnila se vznesenou obžalobou a v tomto duchu celé hlavní líčení včetně dokazování vedla. Předsedkyně senátu v rámci probíhajícího hlavního líčení pronášela hlasité komentáře na adresu obviněné a předjímala závěry a skutečnosti, které měly být objasněny právě v rámci hlavního líčení. Citaci výroků adresovaných převážně přísedícím v patnáctibodovém seznamu připojila. Dále namítla, že při provádění výslechu svědků předsedkyně senátu soudu prvního stupně volila postup, který neodpovídá postupu v souladu s trestním řádem, neboť byly při zahájení výslechu informovány v tom smyslu, že budou vyslýchány ke stejné věci jako v přípravném řízení a že by tedy měly vypovídat totožně jako před policejním orgánem. Dále soudkyně již za přítomnosti ještě nevyslechnutého svědka F. probírala písemné důkazy, související s postavením poškozené společnosti, byl informován i o tom, co tvrdí obhajoba a proč. Podobně tomu bylo u svědkyň Š., D., P. a dalších, které byly na počátku svého výslechu poučeny, že mají zopakovat to, co řekly v přípravném řízení. Na základě výše uvedeného obviněná vyjádřila názor, že ve věci rozhodl v prvním stupni vyloučený orgán ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Dále uvedla, že odvolací soud se k námitce obhajoby s touto otázkou dostatečně nevypořádal, když jen uvedl, že výroky byly nevhodné. Dalším dovolacím důvodem, který obviněná uplatnila, byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci namítla, že z odůvodnění soudů obou stupňů jim vyplývá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a dále, že zde existují vážná procesní pochybení, kterými bylo zasaženo do práva obviněné na spravedlivý proces. Dovolatelka rovněž poukázala na svoji setrvalou obhajobu o tom, že se v jejím případě jednalo o zneužití bianco faktur, které vystavila na žádost Ing. F., a soudům vytkla, že se takovým jejím tvrzením dostatečně nezabývaly. Na tomto argumentačním podkladě pak namítla, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky jejího jednání. Další skutkovou výhradu také uplatnila, pokud uvedla, že soudy rezignovaly na správné vyčíslení výše škody, jestliže nezohlednily skutečnost, že se na jejím způsobení nemohla podílet v rozsahu těch faktur, které nevystavila. Podle jejího názoru soudy v uvedeném směru také nezohlednily, že částka 459.000 Kč byla omylem poukázána na účet její matky a prostřednictvím J. M. vrácena Ing. F. a nemůže jí tak být přičítána k tíži. Při zpochybnění přisouzených skutkových okolností jejího jednání, jakož i rozsahu jeho následku pak namítla, že nebylo prokázáno, že by se ke škodě poškozené obchodní společnosti obohatila.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 3/2014 a aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolatelé mají na základě výše citovaných výroků a popsaného postupu předsedkyně senátu za to, že ve věci rozhodl v prvém stupni vyloučený orgán ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Dále uvádějí, že odvolací soud se k námitce obhajoby s touto otázkou dostatečně nevypořádal, když jen uznal, že výroky byly skutečně nevhodné. Při takto podloženém důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je třeba zdůraznit, že vychází ze dvou kumulativně stanovených podmínek: jednak že ve věci rozhodl vyloučený orgán a jednak že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V této souvislosti pak lze ve vztahu k podmínce posledně uvedené konstatovat, že podle jí dostupného spisového materiálu nebylo a ani nemohlo být o námitce podjatosti vůči předsedkyni senátu 1 T Městského soudu v Praze JUDr. Veronice Čeplové za podmínek §31 odst. 1 tr. ř., popř. podle §31 odst. 3 tr. ř. rozhodováno, neboť taková námitka, opřená o tvrzené důvody pro její vyloučení, nebyla ze strany žádného z dovolatelů ani jejich obhájců uplatněna. Byly-li v obou dovoláních citované výroky jmenované předsedkyně senátu proneseny v rámci proběhlého hlavního líčení, ukončeného odsuzujícím rozsudkem ze dne 8. 11. 2013, pak podle jejího zjištění, učiněného prostřednictvím intervenujícího dozorového státního zástupce, byly slyšitelné nejen členkám označeného senátu, ale i oběma stranám předmětného trestního procesu. Je tedy zřejmé, že oběma dovolatelům byly případné důvody pro vyloučení jmenované předsedkyně senátu známy již v původním řízení bezprostředně z průběhu hlavního líčení, aniž by byl k jejich znalosti potřebný následný poslech zvukového záznamu tohoto procesního úkonu. Co se týká dovolatele J. M., který svoji námitku podjatosti jmenované předsedkyně senátu uplatnil poprvé až při odůvodnění svého dovolání, ačkoliv se s tvrzenými důvody pro její vyloučení seznámil již v rámci řízení před soudem I. stupně, pak je zřejmé, že nesplnil formální podmínku, ke které se uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. váže, a proto ani není procesně legitimován k jeho použití. Tentýž závěr se vztahuje i na dovolatelku S. A. T., která svoji odvolací argumentaci sice zaměřila na tvrzení hlasitých komentářů předsedkyně senátu na její adresu a dále jí vytýkala, že předjímala závěry, které měly být objasněny v rámci hlavního líčení. V této souvislosti však vyslovila pouze domněnku, že takovým způsobem mohlo dojít k ovlivňování členů senátu, aniž by na uvedeném podkladě nejen vznesla námitku podjatosti ve smyslu §30 tr. ř., ale současně ji i odůvodnila takovým způsobem, který by vyvolával důvodné pochybnosti o nestrannosti jmenované předsedkyně senátu při projednání a rozhodování předmětné trestní věci. Je tedy zřejmé, že v daném případě nesplnil žádný z dovolatelů formální podmínku pro uplatnění uvedeného dovolacího důvodu. Tak tomu je nejen ve vztahu k již výše uváděným komentářům předsedkyně senátu, ale i ve vztahu k dále namítanému způsobu provádění výslechů výše jmenovaných svědků, ze kterého nevyplývá nic jiného, než výtka porušení procesních ustanovení, aniž by se daly dovodit důvody jejího vyloučení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Je tedy zřejmé, že - nehledě na výše uvedenou formální překážku uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. - by podle §30 odst. 1 tr. ř. jmenovaná soudkyně musela být vyloučena buď pro svůj poměr k osobám a nebo pro svůj poměr k věci. Takto však dovolatelé neargumentují a tedy by důvody věcného přezkoumání těch jejich výhrad, které při odůvodnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. použili, nebyly dány ani tehdy, pokud by formální podmínka jeho uplatnění byla splněna.
Dovolatelé dále uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak prezentované námitky obou dovolatelů nejsou způsobilé ke svému věcnému projednání, neboť po stránce věcné nenaplňují jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jejich věcným přezkoumáním se však nelze zabývat ani tehdy, pokud by byly uplatněny s odkazem na výjimečné podmínky takového postupu, spočívající na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy, jak oba dovolatelé deklarují. Ve skutečnosti však z podstatného obsahu jejich skutkových výhrad, zaměřených na zpochybnění správnosti vyhodnocení ve věci provedeného dokazování toliko vytýká, že se v důsledku vadného hodnotícího postupu nepřiklonily k jejich obhajobě o jiné, než přisouzené verzi skutkového děje, tak jak bylo výše uvedeno, když dovolatel J. M. na její podporu navíc připojuje svoje vlastní hodnotící úvahy. Jejich argumentace v uvedeném směru je tak omezena pouze na vyjádření vlastního názoru na způsob, jakým byla odmítavá tvrzení jejich obhajoby v rámci uskutečněného hodnotícího procesu posouzena, přičemž v uvedeném směru přehlížejí, že se tak stalo v kontradikci s výsledky veškerého ve věci provedeného dokazování. Za takového stavu věci je zřejmé, že dovolatelé neuplatnili žádné námitky, kterými by jiným způsobem, než tím, který již použili ve svých předcházejících odvoláních, kvalifikovaně zpochybnili míru akceptovatelnosti odůvodnění těch přijatých skutkových závěrů, kterého se jim ze strany odvolacího soudu dostalo, a to zejména z toho pohledu, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a že by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Zpochybnění správnosti právního posouzení zjištěného a následně i přisouzeného skutkového podkladu výroku o vině z hlediska znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku pak vyplývá z té části použité dovolací argumentace obviněného J. M., která je označena jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., s tím, že dovolatel z důvodů dále uvedených shledává výrok o vině neúplným. Konkrétně namítá, že ve výroku o vině z rozsudku soudu I. stupně absentuje přesný popis skutku, a to jeho jednotlivých dílčích útoků, zejména jak jím byly jednotlivé částky vylákány a převzaty, kdy, od koho a proti jakému příjmovému dokladu a kdo a jak byl přitom uveden v omyl. Nelze mu však přisvědčit. Jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině je totiž formulováno tak, aby vystihovalo ta opatřená skutková zjištění o jeho společných trestných aktivitách s dovolatelkou A. S. T., která odpovídají jejich spolupachatelskému vztahu, založenému na jejich vzájemné dohodě na získání neoprávněného finančního prospěchu z majetku oklamané obchodní společnosti KN a uskutečněné předstíráním fiktivních, a tedy v reálu neproběhlých obchodních kontaktů tohoto obchodního subjektu se společností MCT a toliko formálně pokrytých jimi společně vyhotovenými účetními doklady ať již ve formě faktur či příjmových pokladních dokladů tak, aby pokrývaly jimi postupně vylákané finanční částky v celkové výši 5.352.200 Kč. Při takto vyjádřené podstatě jejich společného jednání, blíže rozvedené jak v přesném popisu tzv. skutkové věty výroku o vině a ještě podrobněji konkretizované v odůvodnění odsuzujícího rozsudku zejména v tom směru, jak se ten který ze spolupachatelů podílel na uskutečnění společného trestného záměru, je bez pochyby zřejmé, že v daném případě byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle jim přisouzené právní kvalifikace. Rozpor v popisu skutkové věty výroku o jejich vině nelze shledávat ani z hlediska vyjádření výše způsobené škody, který namítá dovolatelka S. A. T., pokud má za to, že s dovolatelem J. M. byla uznána vinnou ze způsobení škody ve výši 5.225.300 Kč a ve výroku o náhradě škody jí byla uložena solidární platební povinnost ve výši 5.352.200 Kč. Vycházejíc však z popisu skutkové věty výroku o vině v porovnání se zněním navazujícího výroku o náhradě škody, pak jde v obou rozsudečných výrocích o částku 5.352.200 Kč. Dovolatel J. M. dále uvedl, že soudy při úvaze o výši škody nezohlednily zákonnou povinnost jednatele jednat s péčí řádného hospodáře, objednávky služeb nebyly evidovány elektronicky, ale pouze založeny ve složce v papírové formě a za stavu, že nebyly ze strany jednatelů kontrolovány, lze tak dovodit jejich spoluodpovědnost za vzniklou škodu. V souladu s judikatorním řešením nabízející se otázky přerušení příčinné souvislosti mezi přisouzeným jednáním a způsobenou škodou (srov. R 37/1975), je však třeba v této souvislosti uvést, že (nejen) jemu přisouzené jednání bylo takové povahy, že by bez jeho působení k trestnému následku nebylo došlo a že tedy kauzální nexus mezi ním a způsobeným škodlivým následkem byl dán i tehdy, i kdyby se na něm podílela ještě další příčina. Za poslední kvalifikovanou námitku lze pak považovat tu, jejímž prostřednictvím vyjádřila dovolatelka S. A. T. svoje přesvědčení, že při výměře uloženého trestu odnětí svobody nebyla adekvátně zohledněna téměř osmiletá délka trestního řízení a doba, která uplynula od spáchání trestného činu. Takovou námitkou jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice nevýslovně poukazuje na vadný způsob aplikace ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku, na straně druhé neuvádí žádné důvody, pro které by bylo na místě, aby bylo v daném případě použité ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (§58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku) uplatněno ještě ve větším rozsahu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. M. a S. A. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění J. M. a S. A. T. ve svých dovoláních uplatnili tři dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř., obviněný J. M. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen, a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II, 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s 3157).
K posouzení důvodnosti dovolateli uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolací soud uvádí, že byla naplněna druhá z jeho kumulativních podmínek, tj. dovolateli byl dodržen pořad práva, tedy okolnost svědčící pro vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci z důvodu podjatosti byla dovolateli před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tento uplatněný důvod dovolání směřuje proti předsedkyni senátu Městského soudu v Praze JUDr. Veronice Čeplové, přičemž obviněná S. A. T. vznesla námitku podjatosti předsedkyně senátu ve svém odvolání (č.l. 7533) a při odvolacím řízení dne 2. 4. 2014 (č.l. 7563) a obviněný J. M. vznesl námitku podjatosti předsedkyně senátu v rámci odvolacího řízení dne 2. 4. 2014 (č.l. 7563). Námitku podjatosti JUDr. Veroniky Čeplové oba obvinění opět uplatňují v dovolání s tím, že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze v rámci probíhajícího hlavního líčení pronášela hlasité komentáře na adresu obviněné a předjímala závěry a skutečnosti, které měly být objasněny právě v rámci hlavního líčení a tímto postupem mohlo docházet k ovlivňování členů senátu v jejich neprospěch. Při provádění výslechu svědků pak předsedkyně senátu soudu prvního stupně volila postup, který neodpovídá postupu v souladu s trestním řádem, neboť byli při zahájení výslechu informováni v tom smyslu, že budou vyslýcháni ke stejné věci jako v přípravném řízení a že by tedy měli vypovídat totožně jako před policejním orgánem.
Z obsahu trestního spisu sp. zn. 1 T 2/2009 (konkrétně ze záznamu hlavního líčení ze dne 4. 11. 2013 uloženého na digitálním nosiči) Nejvyšší soud zjistil, že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Veronika Čeplová v rámci hlavního líčení skutečně pronesla výroky uvedené v rámci dovolání obviněné S. A. T. pod body 1.-15. a rovněž při zahájení výslechu svědků byli tito informováni v tom smyslu, že budou vyslýcháni ke stejné věci jako v přípravném řízení a že by tedy měli vypovídat totožně.
V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že pokud se jedná o procesní námitky k chování předsedkyně senátu, jejím výrokům a způsobu vedení hlavního líčení, nemá vrchní soud po poslechu záznamu hlavního líčení za to, že by jednala výslovně v rozporu s trestním řádem, byť některé z jejích projevů je možno hodnotit jako nevhodné. Je zjevné, že před výslechem svědků tyto řádně ve smyslu §100, 101 tr. ř. poučila a pokud uváděla, že mají vypovídat shodně jako v předchozím stádiu trestního řízení, z dalšího průběhu výslechu vyplývá, že to bylo součástí poučení o trestněprávních následcích křivé výpovědi. Předsedkyně senátu svědecké výpovědi nesměrovala podle svého uvážení, ale nechala svědky plynule vypovědět a posléze jim kladla dotazy, což umožnila i procesním stranám. Dále vrchní soud konstatoval, že v určitých směrech nepřiměřené chování předsedkyně senátu v průběhu hlavního líčení neovlivnilo jeho výsledek, kdy rozhodnutí o vině a trestu bylo učiněno na podkladě řádně provedených a objektivně hodnocených důkazů, jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. S tímto názorem se Nejvyšší soud neztotožňuje.
Podle ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. je soudce z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, lze-li u něj mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Důvodem pro vyloučení soudce s ohledem na podmínky uvedené v §30 odst. 1 tr. ř. může u věci, která mu byla svěřena k projednání, být jeho poměr k této věci, v důsledku něhož vzniká pochybnost, že v ní nemůže nestranně rozhodnout. Okolnosti, na jejichž základě takový poměr k věci vznikne, nejsou definovány, a ani je není možné jakkoli konkretizovat, neboť takový poměr může vzniknout z mnoha různých důvodů a může mít příčinu v celé škále okolností, pro něž se soudce stane k této věci neobjektivním. Takovou skutečností může být např. jeho osobní podíl na rozhodování v předchozích stádiích trestního řízení. Vyloučení soudce může nastat v uvedených souvislostech i proto, že soudce získal poznatky o věci jiným způsobem, než v rámci jednání v řízení, v němž rozhoduje. Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. tedy nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen z ničím nepodložených předpokladů dovolatele, ale o takovou skutečnost může jít jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní skutečnosti nasvědčující, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat.
Východiskovou tezí takového posouzení je právní názor, jenž Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 3 Tz 7/2012, podle kterého základním kritériem pro uplatnění důvodů pro vyloučení soudce je posouzení, zda lze vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu, jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i v ustanovení §79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů.
Pro tento závěr lze vycházet ze smyslu ustanovení §30 tr. ř., jímž je v trestním řízení provedení ústavní zásady vyjádřené v čl. 81 Ústavy, že soudní moc vykonávají nezávislé soudy, a která je garantována mimo jiné nestranností soudního rozhodování. Nestrannost vyjadřuje postavení subjektu, kterému je svěřeno rozhodování, a to bez zájmu na výsledku, a je jí zajišťován i zájem na spravedlivém rozhodování. Pro její dodržení nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům nebo věci, ale objektivně nahlíženo, musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/2004).
Vyloučení soudce z výše uvedeného důvodu může založit pouze taková konkrétní skutečnost, která by svědčila pro závěr, že právě pro tuto konkrétní skutečnost není soudce schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Je třeba konstatovat, že při rozhodování posuzované věci nemůže být nestranný soudce, který v rámci hlavního líčení při čtení výpovědi obviněného pronáší takové výroky a komentáře, ze kterých vyplývá, že se ztotožňuje s podanou obžalobou či je dokonce přesvědčen o vině obviněného před tím, než provedl potřebné důkazy a ty hodnotil dle §2 odst. 6 tr. ř. (…“že teda samozřejmě není vinna“…, …“takže přestože to nebude valné, tak se radši domluvila“…, …“no tak tím spíš“…, …“no to je teda taky prohlášení“…, …“to je teda komik“…, …“jak to, dyť říkala, že to ztratila, tak proč ji to zajímá“…, …“teda to je…mně se to nechce číst“…, …“to snad není možný“…) a který informuje svědky v tom směru, že by měli vypovídat totožně jako v přípravném řízení (svědkyně D., P., Š., P.).
Z uvedeného je zřejmé, že nelze hodnotit výroky předsedkyně senátu Městského soudu v Praze pouze jako nevhodné či nepřiměřené a postup při provádění výslechu svědků jako zcela v souladu s trestním řádem, neboť v daném případě má její poměr k věci zcela konkrétní podobu a je dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudkyně přistupovat k věci a úkonům jí se týkajícím objektivně a nestranně. Z výše uvedeného plyne, že uvedená soudkyně si nejen učinila názor na posuzovanou věc již na počátku hlavního líčení, když předjímala závěry a skutečnosti, které měly být objasněny právě v rámci hlavního líčení, za přítomnosti ještě nevyslechnutého svědka probírala písemné důkazy, související s postavením poškozené společnosti, při výslechu svědků uváděla, že by jejich výpověď měla plus mínus kopírovat to, co řekly v přípravném řízení, nýbrž tyto okolnosti nabyly významu ve vztahu k hodnocení důkazní a skutkové základny, z níž posléze vycházela, v důsledku čehož, objektivně nahlíženo, existují oprávněné pochybnosti o její nestrannosti (§30 odst. 1 tr. ř.). Dovolání obviněných J. M. a S. A. T. je tedy v této části opodstatněné.
Nejvyšší soud se dále nezabýval námitkami obviněných, které uvedli pod dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., protože jde o námitky, které směřují proti rozhodnutím soudů, která byla učiněna v řízení trpícím nezhojitelnou vadou, pro kterou napadená rozhodnutí nemohou obstát. Jejich přezkum Nejvyšším soudem by proto byl předčasný.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněných J. M. a S. A. T. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 3/2014. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl; zejména se pak zabýval se zřetelem na shora uvedené ustanoveními §30 odst. 1 a §262 tr. ř.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2015
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal