ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.249.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 249/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2010 dovolání obviněných J. K. a M. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 To 80/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2009, a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 2 T 2/2009, byli obvinění J. K. a M. S. uznáni vinnými přípravou k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jíž se dopustili tím, že „ po předchozí dohodě, v úmyslu usmrtit a získat majetkový prospěch ve výši nejméně 4.000.000,- Kč, vyplývající z dluhů, v průběhu měsíce srpna 2008 v obci M., okres K., u J. H., za úplatu ve výši nejméně 500.000,- Kč, objednali vraždu Ing. F. H., k jejímuž provedení mu obžalovaný J. K. dne 15. 8. 2008 v obci M., okres K., předal střelbyschopnou pistoli zn. ČZ vzor 27, ráže 7,65 Br., s plným zásobníkem, opatřenou tlumičem hluku výstřelu, krabičku s 18 ks nábojů ráže 7,65 Br. a další střelbyschopnou pistoli zn. ČZ vzor 50, ráže 7,65 Br., bez výrobního čísla, s plným zásobníkem, pro eventualitu selhání první zbraně, při další schůzce dne 17. 8. 2008 na témže místě obžalovaní J. K. a M. S. J. H. instruovali tak, že vraždu má provést dne 18. nebo 19. 8. 2008 v době, kdy se Ing. F. H. bude vracet ze své rekreační chaty, v jeho garáži v K., kde ho má zasáhnout nejméně třemi výstřely a poté z jeho vozidla tovární značky Mercedes vzít příruční kufřík s dokumenty a penězi a dále mu sdělili heslo pro telefonickou komunikaci, kterou mu budou dávat informace o době příjezdu Ing. F. H. na místo, kde k činu mělo dojít, přičemž však ke spáchání činu nedošlo, neboť J. H. vše oznámil “. Za jednání výše popsané byl obviněný J. K. odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, a obviněný M. S. byl podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Oba obvinění byli podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák. byl obviněnému J. K. uložen trest propadnutí pistole zn. ČZ vzor 27, ráže 7,65 Br., opatřené tlumičem hluku výstřelu a pistole ČZ vzor 50, ráže 7,65 Br., bez výrobního čísla.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 2 T 2/2009, podali oba obvinění odvolání směřující jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze podal v neprospěch obviněných odvolání směřující do výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 To 80/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. z podnětu všech odvolání napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. K. a obviněného M. S. uznal vinnými přípravou trestného činu vraždy podle §7 odst. 1 a §219 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. , jíž se dopustili tím, že „ po předchozí dohodě, v úmyslu usmrtit a zbavit se dluhů ve výši nejméně 4.000.000,- Kč, v průběhu měsíce srpna 2008 v obci M., okres K., objednali za úplatu ve výši nejméně 500.000,- Kč u J. H., vraždu Ing. F. H., k jejímuž provedení mu obžalovaný J. K. dne 15. 8. 2008 v obci M., okres K., předal střelbyschopnou pistoli zn. ČZ vzor 27 ráže 7,65 mm Browning, s plným zásobníkem, opatřenou tlumičem hluku výstřelu, krabičku s 18 ks nábojů ráže 7,65 mm Browning a další střelbyschopnou pistoli zn. ČZ vzor 50 ráže 7,65 mm Browning bez výrobního čísla s plným zásobníkem pro případ selhání prvé zbraně, při další schůzce dne 17. 8. 2008 na témže místě obžalovaní J. K. a M. S. J. H. instruovali tak, že vraždu má provést dne 18. nebo 19. 8. 2008 v době, kdy se Ing. F. H. bude vracet ze své rekreační chaty, v jeho garáži v K., kde ho má zasáhnout nejméně třemi výstřely a poté z jeho vozidla tovární značky Mercedes vzít příruční kufřík s dokumenty a penězi, a dále mu sdělili heslo pro telefonickou komunikaci, kterou mu budou dávat informace o době příjezdu Ing. F. H. na místo, kde k činu mělo dojít, přičemž však ke spáchání činu nedošlo, neboť J. H. poškozeného varoval a jeho prostřednictvím o všem vyrozuměl orgány Policie České republiky “. Tímto se dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které záleželo v organizování úmyslného usmrcení jiného, přičemž k pokusu ani dokonání zvlášť závažného trestného činu nedošlo. Za to byl obviněný J. K. odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a obviněný M. S. byl podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla podle §73 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zák. zabrána pistole zn. ČZ vzor 27 ráže 7,65 mm Browning, opatřená tlumičem hluku výstřelu s jedním zásobníkem a pistole zn. ČZ vzor 50 ráže 7,65 mm Browning bez výrobního čísla s jedním zásobníkem.
II. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali oba obvinění dovolání. Obviněný J. K. uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný M. S. uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný J. K. namítl s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04, že „ nedostatky skutkových zjištění, které zpochybňují nebo přímo vylučují použitou právní kvalifikaci a které mají svůj odraz ve zcela nedostatečném popisu skutku, je možné namítat v rámci dovolání “. Má za to, že soud neprovedl žádný relevantní důkaz potvrzující skutečnost, že k údajnému trestnému činu došlo na základě zištného důvodu, a to údajného dluhu obviněného ve výši 4.000.000,00 Kč. Obviněný akceptuje toliko dluh ve výši 2.000.000,00 Kč, který měl společně se spoluobviněným S. a kteroužto částku tento spoluobviněný převzal a disponoval s ní. Zbytek dluhu nebyl soudy specifikován a nebyl žádným způsobem relevantně prokázán. Obviněný má za to, že existence tohoto zbytku dluhu vyplývá jen z poznámek poškozeného. Dále soudům prvního i druhého stupně vytýká, že vzaly za prokázanou skutečnost o údajné úplatě za provedení vraždy ve výši 400.000,00 Kč z nezaplacené směnky svědku H., aniž by vyvrátil obhajobu obviněného, a zároveň namítá nevěrohodnost tohoto svědka a jeho výpovědi. Z těchto důvodů má za to, že „ hodnocení důkazů tak, jak je oba soudy provedly, je z hlediska vytýkaných vad nepřezkoumatelné, toto hodnocení se opírá o důkazy, které provedeny nebyly “.
V rámci dovolání uplatnil obviněný J. K. i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by jej však v rámci odůvodnění dovolání konkretizoval.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 To 80/2009, a dále pak rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 2 T 2/2009, zrušil a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. S. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudům obou stupňů vytýká, že byl uznán vinným ze spáchání přípravy skutku, jenž nebyl náležitě prokázán a objasněn, že se vůbec stal. Zopakoval, že se absolutně necítí být vinný a za zjevného pachatele hned několika trestných činů považuje svědka J. H. Namítl, že tvrzení odvolacího soudu o jeho aktivní úloze stran dávání instrukcí, nemá oporu v provedeném dokazování a jedná se tak o „ zásadní manipulaci z tohoto dokazování zjištěnými fakty “. Dle jeho názoru „ soudy absolutně neuvážily všechny stěžejní okolnosti pokud jde o přípravu, resp. její trestnost v návaznosti na konkrétní trestný čin “ a to opět přímo ve vztahu ke skutku tak jak je pospán ve výroku a též k jeho osobě. Obviněný má za to, že jakákoli myšlenka, byť vyřčená, není trestná a údajně ani projev spáchat trestný čin nemůže být trestným činem. V případě přípravy obviněný považuje za nutné náležitě zkoumat, zda byla či mohla být údajná objednávka realizována, resp. zda byla realizovatelná. Podtrhuje, že nikomu nepředával zbraně, nijak tyto ani nenastřeloval, a neměl ani žádný motiv k zabití poškozeného ani zvláštní pohnutku k takovému jednání. Obviněný označuje osobu svědka H. za rozporuplnou, mající blízký vztah k orgánům činných v trestním řízení. V návaznosti na vyjádření odvolacího soudu obviněný pak dovozuje, že majetkový prospěch měl mít tento svědek, který patrně celou věc naplánoval právě za účelem získání finančních prostředků. Dále obviněný tvrdí, že najatý vrah svědek H. vůbec neuvažoval o tom, že by vražedný záměr realizoval, tedy dle obviněného zůstává otázkou, zda se vůbec jednalo o přípravu jednání směřujícího k fatálnímu následku. Postavení obviněného je soudy údajně dovozováno přes institut spolupachatelství, aniž by však k takovému postupu byl dostatek důkazů, a obviněný spatřuje v daném jednání porušení stěžejního principu trestního řízení a to individualizaci trestní odpovědnosti. Z tohoto důvodu též zpochybňuje naplnění potřebné subjektivní stránky svým jednáním, neboť jeho role byla toliko pasivní, a opětovně zdůrazňuje, že neměl vůli ani záměr poškozeného likvidovat, stejně jako žádnou pohnutku k takovému jednání, kterážto nadto nebyla ničím prokázána a ani podložena. Obviněný dále rozporuje časové okolnosti skutku a příčinnou souvislost, kterou údajně nelze dohledat. V závěru uvedl, že má také za to, že by měl být v jeho věci aplikován nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., který je účinný od 1. 1. 2010, a který je pro něj výhodnější.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 To 80/2009, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, že obviněný J. K. a do jisté míry i obviněný M. S. v rámci svých námitek napadají učiněná skutková zjištění, když tvrdí, že se jednání, jež je jim kladeno za vinu, nedopustili, resp. zpochybňují úplnost dokazování a správnost důkazů provedených, tedy uplatňují námitky, jež pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Zároveň uvedl, že v daném případě se ani nejedná o extrémní nesoulad mezi učiněným skutkovým stavem na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K dalším námitkám obviněného S. uvedl, že projev úmyslu spáchat trestný čin může být trestným činem, byť samozřejmě v závislosti na způsobu a intenzitě takového projevu. V daném případě obviněný M. S. (spolu se spoluobviněným K.) projevil svůj úmysl velice konkrétně, včetně sjednání doby, místa a způsobu spáchání činu a předání potřebných informací a zbraní. Takto projevený úmysl je již trestným činem, kterým je podle §89 odst. 1 tr. zák. i příprava podle §7 odst. 1 tr. zák. Objednávka mohla být – v obecné rovině – realizována a spoluobvinění možnost její realizace také plně předpokládali, nicméně J. H. se rozhodl požadovaný čin nespáchat. Státní zástupce uvedl, že v důsledku této skutečnosti lze patrně jednání spoluobviněných hodnotit jako nezpůsobilou přípravu, což ovšem Vrchní soud v Praze zohlednil a dovodil nižní společenskou nebezpečnost celého skutku, která se promítla aplikací pouze skutkové podstaty základní. Jednání se dopustili spoluobvinění společně a směřovali je společnému následku, což dává dostatečný podklad pro kvalifikaci činu jako spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Spoluobvinění postupovali zcela vědomě a cíleně, tedy zjevně v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., přičemž by v případě realizace zabití poškozeného, byl tento následek v příčinné souvislosti s objednávkou spoluobviněných, tedy s jejich jednáním. Státní zástupce tedy shledal hmotně právní kvalifikaci zjištěného skutkového děje jako učiněnou správně a bez vad.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
III.Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobami oprávněnými k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými J. K. a M. S. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud v řízení o dovolání nepřezkoumává skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.) prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného J. K. a částečně též námitky obviněného M. S. (týkající se výroku o vině) směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Spoluobvinění totiž soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů (především výpověď hlavního svědka H., nevěrohodnost tohoto svědka, skutečnost, že k údajnému trestnému činu došlo na základě zištného důvodu) a vadná skutková zjištění (především námitka týkající se výše a povahy dluhu spoluobviněných vůči poškozenému, výše a povahy odměny svědka H. za údajnou objednávku, námitka, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování), když prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (především námitka, že svědek H. pravděpodobně celou věc naplánoval za účelem získání finančních prostředků). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají spoluobvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. K. a obviněný M. S. uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný K. (a částečně též obviněný S.) namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný J. K. uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Rozsudek nalézacího soudu byl z podnětu všech odvolání zrušen a odvolací soud rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v této části nemohl být naplněn.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (kteroužto podle obsahu dovolání obviněný nejspíše uplatňuje), Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na toto odůvodnění odkázat.
Nejvyšší soud se v posuzovaném případě rovněž zabýval otázkou, zda ve věci nevyvstal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením na straně druhé (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzovaném případě dovolací soud takový nesoulad neshledal, když právní závěry soudů ze skutkových zjištění zcela zřetelně vyplývají. Plně tak lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, který zde podrobně rozebírá jednání spoluobviněných, pro které byli uznáni vinnými. Z popsaných skutkových zjištění tedy nevyplývá nesoulad (natož pak extrémní, který by opravňoval dovolací soud k přezkoumávání skutkových námitek) ve vztahu k použité právní kvalifikaci.
Výše naznačené závěry jsou akceptovány i rozhodovací praxí Ústavního soudu (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 449/03, sp. zn. III. ÚS 688/05, a zejména sp. zn. IV. ÚS 60/06). Ústavní soud poznamenal, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné vůle zákonodárce a nikoli projekcí některého základního práva garantovaného Listinou základních práv a svobod či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné ústavně zaručené právo na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Jestliže zákonodárce projednání dovolání věcně omezil stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro meritorní přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná, nelze takovému postupu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, pak ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat neexistuje. Ústavní soud doplnil, že v minulosti se sice v některých případech přiklonil k širšímu pojetí dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (mimo jiné výslovně zmiňuje i nález ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, na který poukazuje v podaném dovolání i obviněný J. K.), nicméně na rozdíl od citovaných nálezů v projednávané věci, sp. zn. IV. ÚS 60/06, neshledal zjevný (extrémní) rozpor mezi tím, co bylo podle obsahu spisu v řízení zjištěno, a skutkovými závěry uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
Z těchto důvodů tedy shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání tedy odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného M. S., že projev úmyslu spáchat trestný čin není trestným činem, resp. že nejsou naplněny znaky skutkové podstaty přípravy trestného činu vraždy podle §7 odst. 1 a §219 odst. 1 tr. zák., především pak její subjektivní stránka.
Přípravu k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. spáchá mimo jiné ten, kdo se dopustí jednání pro společnost nebezpečného, které záleží v organizování trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jestliže nedojde k pokusu ani dokonání trestného činu. Trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. pak spočívá v tom, že pachatel jiného úmyslně usmrtí.
Skutkem, jak ho zjistil Krajský soud v Praze, byly zákonné znaky přípravy k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. evidentně naplněny. Podkladem pro tento závěr je jednání obviněného (resp. spoluobviněných) ve vztahu k J. H. Toto jednání mělo charakter organizování zvlášť závažného trestného činu proto, že obvinění opatřovali prostředky a nástroje k jeho spáchání a směřovalo k tomu, aby J. H. mohl realizovat usmrcení poškozeného. Okolnost, že tento trestný čin vraždy nevykonal, případně ani nikdy vykonat nechtěl, je z hlediska právní kvalifikace jednání spoluobviněných bezvýznamná. Jednání spoluobviněných ve vztahu k J. H. mělo charakter přípravy k trestnému činu právě proto, že J. H. se pokusu ani dokonání trestného činu nedopustil.
Námitce, že jakákoli myšlenka, byť vyřčená, není trestná a údajně ani projev spáchat trestný čin nemůže být trestným činem, tak nelze přisvědčit. Stejně tak nelze souhlasit ani se související námitkou obviněného S., že v celé věci hrál toliko pasivní roli. Lze přisvědčit argumentaci státního zástupce, že obviněný S. spolu se spoluobviněným K. projevili svůj úmysl tak, že zjednali svědka J. H. k zabití poškozeného, a to nikoli např. prozatím neurčitě, s neupřesněnou realizací někdy v budoucnu, ale velice konkrétně, včetně sjednání doby, místa a způsobu spáchání činu a předání potřebných informací a zbraní. Je nutné připomenout, že obvinění naplnili zákonné znaky přípravy k trestnému činu vraždy jednáním ve vztahu k J. H. Jejich jednání, které sledovalo záměr dosáhnout usmrcení poškozeného, spočívalo v tom, že poskytli (slíbili) vysokou peněžní částku, s jejímž použitím mělo být sledovaného cíle dosaženo, poskytli další hmotné zajištění akce (zbraň) a potřebné informace o osobě poškozeného. Za této situace byla nezbytná míra angažovanosti obviněných na celé akci v podstatě vyčerpána, a z hlediska obviněných již nebylo nezbytné, aby sami v zájmu jejího zdárného provedení činili cokoli dalšího.
V daném případě o nezpůsobilou přípravu nešlo, protože toto jednání obviněných naopak bylo způsobilé vytvořit mu podmínky pro spáchání uvedeného trestného činu. Okolnost, že J. H. čin nespáchal, nijak necharakterizuje způsobilost přípravy, které se dopustili obvinění ve formě organizování zvlášť závažného trestného činu. Uvedená okolnost pouze dokresluje to, že trestný čin nebyl dokonán a nedospěl ani do stadia pokusu, což je formálním znakem přípravy. Dokonání činu bylo přitom objektivně možné, bylo závislé nikoli na vůli obviněných, ale J. H., který trestný čin spáchat mohl. Trestná činnost tedy byla reálně uskutečnitelná.
Jednání jako takové tedy nepochybně naplňuje znaky přípravy trestného činu vraždy podle §7 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že „ bylo jednoznačně prokázáno, že jak oba obvinění, tak „vykonavatel“ činu, tedy svědek H., měli mít z plánovaného činu majetkový prospěch. Ostatně žádný jiný důvod pro který by se rozhodli poškozeného usmrtit se ani nenabízí. Jedná se tedy o klasickou majetkově motivovanou vraždu na objednávku, kdy formální znaky právní kvalifikace podle druhého odstavce písm. h) §219 tr. zák. byly nepochybně splněny “ (str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Nicméně Vrchní soud v Praze překvalifikoval jednání obviněných na toliko přípravu k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., spáchanou ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť neshledal s ohledem na „amatérský“ způsob, jakým se spoluobvinění rozhodli svůj záměr realizovat, kdy skutečná realizace činu byla představám spoluobviněných naprosto vzdálená a kdy „najatý vrah“ vůbec neuvažoval o tom, že by záměr spoluobviněných realizoval, nutné užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Odvolací soud při ukládání trestu vycházel z trestní sazby §219 odst. 1 tr. zák. a dospěl k závěru, že uložení trestu odnětí svobody oběma obviněným v základní sazbě (10 až 15 let) se jeví nepřiměřeně přísné, a proto aplikoval ustanovení §40 odst. 2 tr. zák. umožňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby.
Nejvyšší soud uzavírá, že skutkové okolnosti tak, jak jsou vylíčeny ve skutkové větě rozsudku, odpovídají všem zákonným znakům přípravy k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §129 odst. 1 tr. zák.
Jednání se dopustili oba obvinění společně a směřovali je společnému následku, tj. realizovali společný záměr - usmrcení poškozeného, kdy některé dílčí úkony vykonal jen jeden z nich, a některé pak druhý z nich, přičemž se však jednalo o součást společného cíle. Lze přisvědčit státnímu zástupci, že spoluobvinění přitom postupovali zcela vědomě a cíleně, tedy v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., přičemž, pokud by J. H. realizoval zabití poškozeného, tento následek by byl v nepochybné příčinné souvislosti s objednávkou spoluobviněných, tedy s jejich jednáním. Jejich jednání bylo kvalifikováno jako spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., který stanoví, že pokud byl trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by čin spáchala sama. S tímto závěrem se Nejvyšší soud naprosto ztotožňuje.
IV. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, shledá-li, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody a závěry ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J. K. odmítl . V souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl také dovolání obviněného M. S.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a