ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.449.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 449/2014-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2014 o dovolání obviněných P. N. a J. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 68 To 179/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 207/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 3 T 207/2011, byl obviněný P. N. uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „ v dopoledních hodinách dne 2. 3. 2011 na různých místech obce Z., okr. V., jako řidič automobilu zn. BMW, černé barvy, z důvodu předchozího konfliktu s M. Š., za který byl odsouzen, úmyslně najel do protisměrného jízdního pruhu v době, kdy v protisměru přijížděl svým osobním motorovým vozidlem zn. Ford Focus, výše označený M. Š., nedlouho poté výše označeným vozidlem naznačil najetí na chodník, po kterém v té době poškozený šel, a následně ve chvíli, kdy se v protisměru míjel s výše označeným automobilem řízeným M. Š., vjel úmyslně do protisměrné části vozovky v tak bezprostřední blízkosti, že poškozený byl přinucen, aby zabránil střetnutí s ním, k prudkému brždění,“
a obviněný J. N. byl uznán vinným ze spáchání jednak zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a jednak přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „v dopoledních hodinách dne 2. 3. 2011 v obci Z., okr. V., jako řidič přesně nezjištěného osobního motorového vozidla zn. BMW tmavé barvy, z důvodu předchozího konfliktu s M. Š., za který byl odsouzen, úmyslně prudce zrychlil a vjel do protisměrné části vozovky v době, kdy ji ve směru ke svému zaparkovanému autu přecházel M. Š., přičemž jej ohrozil tak, že jej přinutil k rychlému uskočení za dveře řidiče a jejich přivření a takto jednal přesto, že mu rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 8. 2010 pod sp. zn. 20 T 38/2010, který téhož dne nabyl právní moci, byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvou let, počínaje dnem právní moci tohoto rozhodnutí, přičemž v době spáchání skutku tento trest ještě nevykonal.“
Za uvedené jednání byl obviněný P. N. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roky.
Za uvedené jednání byl obviněný J. N. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roky.
Dále byl obviněný J. N. odsouzen podle §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se zřetelem na ustanovení §337 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 20.000,- Kč, tj. 100 denních sazeb, kdy denní sazba je soudem stanovena ve výši 200,- Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 2 roky.
Současně byl zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 4 T 96/2011, který nabyl právní moci dne 11. 2. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 3 T 207/2011, podali obvinění P. N. a J. N. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 68 To 179/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu ohledně obou obviněných.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný P. N. byl uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „v dopoledních hodinách dne 2. 3. 2011 na různých místech obce Z., okr. V., jako řidič automobilu zn. BMW, černé barvy, z důvodu předchozího konfliktu s M. Š., za který byl odsouzen, úmyslně najel do protisměrného jízdního pruhu v době, kdy v protisměru přijížděl svým osobním motorovým vozidlem zn. Ford Focus, výše označený M. Š., nedlouho poté výše označeným vozidlem naznačil najetí na chodník, po kterém v té době poškozený šel, a následně ve chvíli, kdy se v protisměru míjel s výše označeným automobilem řízeným M. Š., vjel úmyslně do protisměrné části vozovky v tak bezprostřední blízkosti, že poškozený byl přinucen, aby zabránil střetnutí s ním, k prudkému brždění“
a obviněný J. N. byl uznán vinným ze spáchání jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „v dopoledních hodinách dne 2. 3. 2011 v obci Z., okr. V., jako řidič přesně nezjištěného osobního motorového vozidla zn. BMW tmavé barvy, z důvodu předchozího konfliktu s M. Š., za který byl odsouzen, úmyslně prudce zrychlil a vjel do protisměrné části vozovky v době, kdy ji ve směru ke svému zaparkovanému autu přecházel M. Š., přičemž jej ohrozil tak, že jej přinutil k rychlému uskočení za dveře řidiče a jejich přivření a takto jednal přesto, že mu rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 8. 2010 pod sp. zn. 20 T 38/2010, který téhož dne nabyl právní moci, byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvou let, počínaje dnem právní moci tohoto rozhodnutí, přičemž v době spáchání skutku tento trest ještě nevykonal.“
Za uvedené jednání byl obviněný P. N. odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.
Za uvedené jednání byl obviněný J. N. odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.
Dále byl obviněný J. N. odsouzen podle §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 20.000,- Kč, který se skládá ze 100 denních sazeb po 200,- Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 3 roky.
Současně byl zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 4 T 96/2011, který nabyl právní moci dne 11. 2. 2013 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 68 To 500/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 68 To 179/2013, podali následně obvinění P. N. a J. N. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obvinění P. N. a J. N. v dovolání uvedli, že právní kvalifikace skutku se jeví jako nepřiléhavá, když celý skutek je postaven pouze na subjektivních pocitech poškozeného a není opřen o znalecké posudky z oboru silniční doprava ani další objektivní důkazy. Tak, jak je skutek popsán ve skutkové větě napadeného rozhodnutí, by dle názoru obviněných mohl být kvalifikován pouze jako přestupek v dopravě nebo jako přestupek proti občanskému soužití, tudíž právní kvalifikace skutku zvolená odvolacím soudem je zjevně nesprávná.
Obviněný J. N. ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že mu odvolací soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 3 roky, avšak soud prvního stupně mu tento trest uložil ve výměře 2 let. Dle názoru obviněného je odvolacím soudem uložený trest zákazu činnosti trestem nepřípustným ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř., neboť odvolací soud nesmí z podnětu odvolání obviněného změnit rozsudek soudu prvního stupně tak, aby to bylo v neprospěch obviněného.
Z uvedených důvodů závěrem svých dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že trest uložený obviněnému J. N. odvolacím soudem je ve svém souhrnu mírnější než trest uložený soudem prvního stupně, navrhl dovolání obou obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolacím důvodem, který ve svých dovoláních uplatnili oba obvinění, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obvinění P. N. a J. N. sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozeného) a vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (absence znaleckého posudku z oboru silniční doprava), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obvinění se svým dovoláním pouze domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Vsetíně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině mají jasné obsahové zakotvení ve svědecké výpovědi poškozeného a ve výpovědi svědka A. S., který v kritickou dobu jel svým vozidlem za automobilem poškozeného, a dále v listinných důkazech. Soudy zaznamenaly, že proti verzi vyplývající z těchto důkazů tu stály výpovědi obviněných, že předmětné vozidlo bylo v inkriminované době nepojízdné a že vzhledem k zatmavení skel na oknech vozidla nemohlo být do automobilu vidět, a výpověď svědka J. P. podporující obviněné v jejich tvrzení. Protichůdnost obou skupin důkazů soudy překlenuly logickými a přesvědčivě zdůvodněnými úvahami, v jejichž rámci přijatelným způsobem vysvětlily, proč své skutkové závěry opřely o první z obou uvedených skupin důkazů. Při svém hodnotícím postupu se soudy nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak ho podaly soudy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Trestný čin výtržnictví podle §358 odst. l tr. zákoníku spáchá mimo jiné ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadne jiného.
Zde je namístě zmínit rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle kterého již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (resp. společenská škodlivost dle §12 odst. 2 tr. zákoníku) zpravidla vyšší než nepatrný. Úvaha o tom, že nejde o jednání společensky škodlivé, i když jinak vykazuje znaky trestného činu, se uplatní jen tehdy, když stupeň společenské škodlivosti v konkrétním případě ani při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty nedosáhne potřebného stupně odpovídajícího dolní hranici typové škodlivosti pro společnost a nebude tak odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu označené skutkové podstaty.
Skutky, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, evidentně naplňují zákonné znaky uvedeného přečinu. Jednání spočívající v tom, že obviněný P. N. najel do protisměrného jízdního pruhu v době, kdy v protisměru přijížděl svým vozidlem poškozený, naznačil najetí na chodník, po kterém v té době poškozený šel, vjel úmyslně do protisměrné části vozovky, když míjel poškozeného a obviněný J. N. prudce zrychlil a vjel do protisměrné části vozovky v době, kdy ji ve směru ke svému zaparkovanému autu přecházel poškozený, bylo napadením jiného. K objektivní stránce činu je třeba dodat, že povaha místa, kde k incidentu došlo, tj. v prostoru pozemní komunikace, odůvodňují závěr, že šlo o výtržnost, které se obvinění dopustili na místě veřejnosti přístupném. Pokud jde o subjektivní stránku činu, je podmínkou jeho trestnosti úmyslné zavinění obviněného. To, že obvinění jednali úmyslně, jasně vyplývá již ze samotného způsobu posuzovaného jednání, jehož podstatou bylo najíždění na poškozeného. Z výše uvedeného lze dovodit, že jednání obviněných se ve svém kontextu zcela zřetelně vymyká z rámce správních deliktů (přestupků) a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
Právně relevantní je rovněž námitka obviněného J. N., že došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius, neboť Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, uložil v odvolacím řízení trest přísnější, když obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 3 roky.
Nejvyšší soud konstatuje, že uložení trestu zákazu činnosti není v rozporu s ustanovením §259 odst. 4 tr. ř., které vyjadřuje tzv. zákaz reformace in peius, to znamená, že bez odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného nelze obviněnému uložit přísnější trest, než jaký mu byl uložen soudem prvního stupně. Přísnějším trestem porušujícím zákaz reformace in peius by byl jen takový trest, který by zhoršoval postavení obviněného vzhledem k trestu uloženému Okresním soudem ve Vsetíně. V posuzovaném případě byl obviněnému snížen trest odnětí svobody o dvě třetiny, z původních 24 měsíců na 8 měsíců, přičemž byl trest podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let (oproti původní tříleté zkušební době). Při tak podstatném snížení výměry trestu odnětí svobody bylo možno i z podnětu odvolání obviněného uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 roků, tedy o 1 rok delší, než uložil soud prvního stupně, aniž by to odporovalo zákazu reformace in peius, neboť tresty uložené odvolacím soudem ve svém souhrnu nejsou přísnější než tresty uložené soudem prvního stupně, celkově tedy ke zhoršení postavení obviněného v otázce trestu nedošlo (viz rozhodnutí č. 42/1994 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 570/2006).
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud:
- dovolání obviněného P. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné,
- dovolání obviněného J. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal