ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.167.2005.1
sp. zn. 4 Tz 167/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 9. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Mgr. J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 4 To 114/2005, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 4 To 114/2005, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, §256 a §2 odst. 13 tr. ř. v neprospěch obviněných Mgr. J. H. a JUDr. A. K.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 89 T 52/2004, usnesení téhož soudu ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 89 T 52/2004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 To 115/2005, jakož i všechna další rozhodnutí, která na citovaná zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 89 T 52/2004, jímž uznal obviněného Mgr. J. H. vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 1 tr. zák. a trestným činem útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák. a JUDr. A. K. uznal vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle ustanovení §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle ustanovení §202 odst. 1 tr. zák. jichž se dopustili tím, že:
1.obžalovaný A. K. sám dne 15. 11. 2003 v době kolem 23.45 hodin v B. na ulici L. před pasáží hotelu S. nejprve slovně a poté i fyzicky napadl posádku RZP ve složení MUDr. S. T., A. V. a J. S., vyslanou na toto místo za účelem ošetření spoluobžalovaného, který měl upadnout na schodišti u diskotéky hotelu S. a způsobit si zranění hlavy. Po nástupu spoluobžalovaného do sanitního vozu obžalovaný bránil posádce RZP v jeho ošetření tím, že se násilím snažil dostat do sanitky, přetahoval se s A. V. o dveře sanitky, vyzýval ho, že se budou muset prát a nakonec násilím vytáhl ze sanitky spoluobžalovaného,
2.dne 15. 11. 2003 v době kolem 23.50 hodin po příjezdu přivolané hlídky Policie České republiky v B. v pasáži hotelu S. na ulici M. společně oba obžalovaní napadli tuto hlídku ve složení M. B. a L. Š., kdy těmto i přes výzvu odmítli prokázat svoji totožnost, slovně jim nadávali „vy kurvy policajtský, piče jedny, my jsme právníci a tímto jste skončili“ a při tomto do policistů strkali a snažili se je několikrát uhodit a kopnout. Obžalovaný J. H. uchopil M. B. za služební stejnokroj, zacloumal s ním se slovy „uhni ty pičo mladá, já jsem právník, mám známé a ti tě zničí“, současně se dále snažil je fyzicky napadnout, strkal do něj, proto byly proti němu použity ze strany M. B. donucovací prostředky, kdy byl pákou na rameno sveden na zem a byla mu přiložena služební pouta. Přitom kolem sebe neustále kopal nohama a snažil se zasáhnout policisty. Při přikládání pout obžalovanému J. H. přistoupil zezadu k M. B. obžalovaný A. K. a snažil se jej od obžalovaného J. H. násilím odtáhnout a neustále přitom sprostě nadával, že jsou všichni kurvy, načež byl i on sveden na zem a byla i jemu přiložena služební pouta, kdy celou tuto událost sledovala posádka RZP,
3.na přelomu dnů 15. 11. 2003 a 16. 11. 2003 obžalovaný J. H. při převozu sanitním vozem od hotelu S. do Fakultní nemocnice v B. B. ve vozidle opětovně slovně i fyzicky napadal posádku RZP a hlídku Policie ČR se slovy „vy hajzli jedni, kurvy, já vás všechny postřílím a pozabíjím“ a MUDr. S. T. nadával „vy doktorko jedna zasraná“. Dále vyhrožoval fyzickou likvidací a kolem sebe kopal. Ve slovním napadání pokračoval i po příjezdu do Fakultní nemocnice v B. B.
Za to byl obviněnému J. H. uložen podle §45 odst. 1, 2 tr. zák., §45a odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Obviněnému A. K. byl podle §45 odst. 1, 2 tr. zák., §45a odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 390 hodin.
Naopak obviněný Mgr. J. H. byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 9. 4. 2004, č. j. 2 Zt 703/2003-18 pro skutek uvedený tam v bodě 1., že dne 15. 11. 2003 kolem 23.45 hodin v B. v pasáži hotelu S. nejprve slovně a poté i fyzicky napadl posádku RZP ve složení MUDr. S. T., A. V. a J. S. a tyto neustále odstrkoval, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal tento obžalovaný.
Oba obvinění Mgr. J. H. a JUDr. A. K. podali proti citovanému rozsudku odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2005. Usnesením sp. zn. 4 To 114/2005 obě podaná odvolání zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 4 To 114/2005, podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Mgr. J. H. Napadenému rozhodnutí vytýká, že jím byl v neprospěch tohoto obviněného porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §256 ve vztahu k §2 odst. 5, 6, 13 tr. ř. a §155 odst. 1 písm. a), §202 odst. 1, §196 odst. 1 a §156 odst. 1 tr. zák. v řízení předcházejícím. Současně došlo k porušení čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jako předpisu nejvyšší právní síly.
V písemném odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti především poukázal na zkrácení práva obviněného na obhajobu, ke kterému došlo tím, že soud prvního ani druhého stupně neumožnil obviněnému seznámit se s obsahem dat na zvukových nosičích a ty porovnat s obsahem na jejich základě pořízených protokolů o hlavním líčení. Tyto rozpory přitom mohly mít podle stěžovatele zásadní význam na správnost a zákonnost rozsudku.
V hlavním líčení před soudem prvního stupně vznesl obviněný J. H. dvě námitky vůči provedené protokolaci přepisů zvukových záznamů z dříve konaných hlavních líčení a požádal o kopie přepisů zvukových záznamů z průběhu hlavních líčení. Vznesené námitky spočívaly ve skutečnosti, že v protokolech z hlavních líčení nejsou zaznamenány některé, z hlediska obhajoby podstatné, skutečnosti. O těchto námitkách rozhodl Městský soud v Brně usnesením ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 89 T 52/2004, tak, že se protokoly o hlavních líčeních ze dne 15. 11. 2004 a 15. 12. 2004 a 31. 1. 2005 konaných v této trestní věci nebudou opravovat a jakkoliv doplňovat. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 To 115/2005, podle §148 odst. 1 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Z protokolu o neveřejném zasedání přitom vyplývá, že byl sice přečten podstatný obsah příslušného spisu, ale nebyly přehrány zvukové záznamy pořízené v této trestní věci v průběhu hlavního líčení, i když podstatou podaných námitek a následně pak i podané stížnosti byl právě nesoulad přepisů se zvukovými záznamy na CD. Námitce soudu druhého stupně, že obviněný nepožádal o vyslechnutí pořízených záznamů nelze přisvědčit, neboť obviněný nebyl o této možnosti soudem poučen.
Postup soudu prvního stupně, který byl potvrzen odvolacím soudem, považuje ministr spravedlnosti v rozporu se zákonem a zaručenými právy obviněného. Dále poukázal na ustanovení §6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, které umožňuje i nezainteresované veřejnosti pořizovat v jednací síni zvukové záznamy jen s vědomím předsedy senátu, a mít tedy přístup k tomu, čeho se sám obviněný nemůže dovolat.
Podle ministra spravedlnosti se výrok o vině obviněného v rozsudku soudu prvního stupně opírá výlučně o výpovědi zasahujících policistů M. B. a L. Š. a o výpovědi MUDr. S. T., A. V. a Z. L., které považuje naprosto za hodnověrné, naproti tomu výpovědi svědků J. P., P. K., P. P. a R. N. považuje za nevěrohodné, a proto z jejich výpovědí nevycházel při konstrukci skutkového děje. Přitom ze znaleckého posudku Ing. M. K., který si nechal obviněný Mgr. H. vypracovat pro posouzení technické přijatelnosti jednotlivých výpovědí svědků, vyplynulo, že výpovědi svědků J. S., M. B. a L. Š. z hlediska technické přijatelnosti reálné nejsou.
Ministr spravedlnosti dále poukázal na nerovný přístup nalézacího soudu k jednotlivým svědkům. O tomto nerovném přístupu svědčí mimo jiné skutečnost, že nalézací soud si v rámci volného hodnocení důkazů vyžádal zprávy MHD DPMB ohledně časových nočních rozjezdů z důvodu prokázání věrohodnosti svědka R. N., nezohlednil však skutečnost, že tento svědek nepoužil hromadnou dopravu ve směru z centra města, ale naopak ve směru do centra města B.
Také v případě šetření Městského soudu v Brně na místě, kde se měl konflikt odehrát, ohledně počtu lidí, kteří se mohli v daný okamžik na tomto místě pohybovat, se soud podle stěžovatele účelově zaměřil na zdůvodnění svého odsuzujícího stanoviska. Tento závěr ministr spravedlnosti dovozuje zejména z toho, že si soud nevyžádal také zprávu vlastníků hotelu S., pro posouzení možnosti průchodu osob pasáží tohoto hotelu.
Pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani soud odvolací, který se s vadným hodnocením provedených důkazů soudu prvního stupně v některých částech až v rozporu se zásadou formální logiky ztotožnil, a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl, čímž porušení zákona završil.
Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 4 To 114/2005, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného Mgr. J. H., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto a obsahově navazující rozhodnutí zrušil, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. jakož i řízení, napadené části rozhodnutí předcházející. Protože stížnost pro porušení zákona byla podána proti části rozhodnutí týkajících se některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozhodnutím, přezkoumal Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §267 odst. 5 tr. ř. uvedeným způsobem jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, které se týkalo obviněného Mgr. J. H., a dospěl k následujícím závěrům.
Aby bylo vůbec relevantní zabývat se věcnými výhradami ministra spravedlnosti vůči napadenému rozhodnutí, případně vůči rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo nejprve nezbytné vyřešit námitky stěžovatele, jež ve svém souhrnu zpochybňují zachování práva obviněného na obhajobu. Konkrétně pak, zda obviněný případně jeho obhájce měli nárok na získání kopií zvukových záznamů o průběhu úkonů, v daném případě hlavního líčení, zda obviněný měl a má vůbec právo ověřit si souladnost obsahu pořízeného protokolu s obsahem zvukového záznamu a jakým způsobem to provést, a jak v těchto případech nahlížet a řešit případnou námitku proti protokolaci.
Zároveň je třeba zdůraznit, že tato procesní námitka byla uplatněna jednak samostatně v souvislosti s podanou stížností obviněného proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 89 T 52/2004, jímž byl zamítnut návrh obviněného na opravu a doplnění protokolu o hlavním líčení, ale také v odvolání obviněného, přičemž odvolací soud se jimi jak v napadeném usnesení, tak v usnesení ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. To 115/2005, zabýval. Soud druhého stupně sdílel argumentaci soudu nalézacího spočívající v tom, že zvukové záznamy pořizované soudem o průběhu hlavního líčení slouží soudci jako pomůcka pro vypracování protokolu o hlavním líčení, případně pro obraz dalších oprávněných orgánů o průběhu jednání před soudem. Kopie nosiče pořízeného zvukového záznamu tvořící součást spisového materiálu se ani přes žádost některé ze stran těmto stranám neposkytuje. Obviněný a jeho obhájce tak nemohli být zkráceni v právu na obhajobu. Obviněný využil svého práva a pořídil na své náklady kopii spisu, vůči protokolaci žádné konkrétní námitky neměl tak, aby o nich soud prvního stupně mohl rozhodnout. Obecné námitky, že poznámky obviněného a jeho obhájce se neshodují s přepisem záznamu o jednání pořízeném soudem nezakládají povinnost soudu postupovat jinak, než v dané věci krajský soud postupoval.
Pokud jde o výhrady proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, jenž obhájci obviněného neumožnil prověřit si souladnost vypracovaného protokolu o hlavním líčení se zvukovým záznamem, který byl u hlavního líčení pořizován, lze se stížností pro porušení zákona souhlasit.
Za správný lze označit názor odvolacího soudu, že povinnost respektovat požadavek obviněného Mgr. J. H. na případné poskytnutí kopií zvukových záznamů průběhu hlavního líčení nevyplývá z žádného existujícího ustanovení trestního řádu. Ustanovení §65 tr. ř. umožňuje obviněnému a jeho obhájci právo nahlížet do spisu, s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka podle §55 odst. 2 tr. ř. (utajený svědek), činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Obhájce obviněného má podle ustanovení §41 odst. 6 tr. ř. samostatné právo ve všech stadiích trestního řízení vyžádat si předem kopii nebo přepis protokolu (§55 tr. ř.) o každém úkonu trestního řízení. Ustanovení §55b tr. ř. upravuje některé zvláštnosti protokolace před soudem, pokud je o něm pořizován zvukový záznam. Z citovaného ustanovení nelze dovodit, že zvukový záznam je součástí spisu, naopak v odst. 7 citovaného zákonného ustanovení se stanoví, že zvukový záznam se uchová na nosiči informací spolu se spisem, a není-li jeho připojení ke spisu možné, poznamená se do protokolu nebo stručného záznamu místo jeho uložení. Je tedy zřejmé, že pozitivní právní úprava procesní normy nepočítá s pořizováním kopií zvukového záznamu pro potřeby žádné ze stran trestního řízení, tedy včetně obviněného i jeho obhájce.
Na druhé straně je však nutno připustit, že strany řízení musí mít možnost ověřit si, zda obsah protokolu o hlavním líčení není v rozporu s tím, co bylo během hlavního líčení zachyceno nahrávacím zařízením na zvukový záznam. Takové právo sice není stranám řízení trestním řádem výslovně stanoveno, ale vyplývá ze samotného smyslu práva obviněného na obhajobu, které je ústavně zaručeným právem (viz čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), v trestním řádu zakotveným zejména v ustanovení §2 odst. 13 tr. ř. V této souvislosti je na místě citovat z rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 592/2000, v němž je mj. uvedeno: „Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se trestní stíhání vede a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Stát proto musí zajistit takové podmínky, aby uvedené principy bylo možno realizovat cestou příslušných procesních záruk postavení obhájce i obviněného.“
Výkladem ustanovení §65 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením §41 odst. 6 tr. ř. lze dovodit, že obviněný, resp. jeho obhájce si mohou opatřit kopii protokolu o hlavním líčení, případně do tohoto protokolu o hlavním líčení mohou nahlédnout a pořídit si z něj poznámky nebo výpisky. Je-li o průběhu hlavního líčení pořizován zvukový záznam (§55b odst. 1 tr. ř.), do protokolu o hlavním líčení se zaznamená jeho podstatný obsah (§55b odst. 5 tr. ř.). Znamená to, že v protokolu o hlavním líčení nutně nemusí být zaznamenáno vše, co bylo v jeho průběhu zachyceno na zvukový záznam. Není vyloučeno, že obhájce obviněného může mít na úplnost protokolu z hlediska zachycení podstatného obsahu jiný názor než vyšší soudní úředník či protokolující úředník, přibraný jako zapisovatel (§55b odst.2, 6 tr. ř.), nebo dokonce je toho názoru, že protokol o hlavním líčení z hlediska významu jeho obsahu neodpovídá tomu, co bylo konkrétními vyslýchanými osobami v hlavním líčení konkrétně tvrzeno a co bylo zachyceno na zvukový záznam. Aby v takovém případě mohl vznést konkrétní námitku proti protokolaci (§57 odst. 1 tr. ř.), musí mít obviněný a jeho obhájce možnost zkonfrontovat přepis zvukového záznamu s obsahem přepisu protokolu o hlavním líčení. Podle názoru Nejvyššího soudu žádost obviněného nebo jeho obhájce, aby jim bylo z tohoto důvodu umožněno přehrání pořízeného zvukového záznamu, nemůže být soudem ignorována a odmítnuta, neboť tímto postupem je v konečném důsledku realizováno právo obviněného na obhajobu. S ohledem na zásadu rovnosti stran nelze takovéto právo odepřít ani státnímu zástupci (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Tato argumentace logicky vede k závěru, že obviněnému a jeho obhájci musí být umožněno přehrání pořízeného zvukového záznamu. Nebude pak možno ani trvat na stanovisku, že strana trestního procesu nemá nárok na pořízení kopie tohoto záznamu, jen s případným odkazem na to, že trestní řád žádným svým výslovným ustanovením pořizování takovýchto kopií nezmiňuje. Získání kopie zvukového záznamu umožní seznámit se s tímto záznamem jiným technickým způsobem, než jeho poslechem při přehrávání pracovníky soudu. Přitom s ohledem na různorodost projednávaných trestních kauz, zejména z pohledu časové náročnosti hlavního líčení, může být v některých případech pro soud i stranu výhodnější porovnat zvukový záznam s obsahem protokolu právě pořízením kopie zvukového záznamu. Proto k žádosti obviněného o to, aby mu některým z těchto způsobů bylo umožněno seznámit se s obsahem zvukového záznamu, soud určí, zda umožní přehrání zvukového záznamu nebo poskytne jeho kopii. (poznámka: obdobný právní názor vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 7/2005, v nyní posuzované trestní věci postoupil Nejvyšší soud ve výkladu ještě dále stanovením dvou variant, přičemž tento právní názor má oporu ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005).
S žádostí obhájce obviněného o přehrání zvukových záznamů se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal a tento problém nenapravil ani odvolací soud svým procesním postupem v rámci aplikace ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. Pokud se Krajský soud v Brně nerozhodl zrušit napadený rozsudek z uvedeného důvodu podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a věc nevrátil soudu prvního stupně k odstranění vad a novému rozhodnutí, mohl se sám pokusit odstranit namítané nedostatky tím, že měl obhájci obviněného navrhnout přehrání zvukových záznamů hlavních líčení u krajského soudu.
Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 19. 7. 2005 ani z ostatního obsahu trestního spisu nadto nevyplývá, že by odvolací soud sám přehrál zvukové záznamy a porovnal je s protokoly, které pořídila protokolující úřednice soudu prvního stupně, aby tak ze svého pohledu mohl garantovat jejich obsahovou správnost, věrnost a v důsledku toho z nich mohl vycházet při hodnocení správnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Nestalo se tak zřejmě proto, že odvolací soud vycházel ze závěru, že „ řízení předcházející rozsudku není zatíženo žádnými podstatnými vadami, které by mohly vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku“, čímž presumoval obsahovou správnost i bezvadnost ve spise založeného protokolu o hlavním líčení. Takovýto výklad by byl jistě oprávněný před datem 1. 1. 2002, tedy než byl do trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. zaveden mj. zvukový záznam k zachycení úkonu, tedy i hlavního líčení. Od doby účinnosti novely trestního řádu je třeba vycházet z premisy, že rozhodujícím z hlediska obsahové správnosti a věrnosti toho, co bylo v hlavním líčení kýmkoli řečeno, je zvukový záznam pořízený v hlavním líčení. Přepsaný protokol o hlavním líčení je pak pomůckou, z níž soud při svém rozhodování vychází, avšak pouze za předpokladu, že se nevyskytne pochybnost o správnosti přepisu protokolu.
Nejvyšší soud tak na závěr konstatuje, že Městský soud v Brně nepostupoval v souladu s obsahem a smyslem celé řady ustanovení trestního řádu (§37 odst. 2, §55b, §57 odst. 1 tr. ř.) a důsledkem tohoto procesního pochybení byl stav, jímž obviněnému nebylo umožněno plné uplatnění práva na obhajobu (§2 odst. 13 tr. ř.). Krajský soud v Brně pochybil tím, že tento procesní postup soudu prvního stupně neoznačil za vadný, naopak jej plně akceptoval, čímž nedostál své zákonné povinnosti vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a nesprávně poté aplikoval ustanovení §256 tr. ř.
Na tomto základě Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 4 To 114/2004, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 13 tr. ř. v neprospěch obviněných Mgr. J. H. a JUDr. A. K.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, zrušil také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 89 T 52/2004. Výslovně považoval za nutné zrušit také usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 89 T 52/2004, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 To 115/2005, jakož všechna další rozhodnutí, na všechna zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem, ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V této souvislosti musel Nejvyšší soud postupovat v intencích ustanovení §269 odst. 2 alinea pátá tr. ř., v němž je zakotveno tzv. beneficium cohaesionis v řízení o stížnosti pro porušení zákona, a to odkazem na přiměřené užití ustanovení §261 tr. ř. Toto ustanovení přikazuje odvolacímu soudu, aby v případě prospívá-li důvod, z něhož rozhodl ve prospěch některého z obviněných, také dalšímu spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, rozhodl také v jeho prospěch. Inkorporace tohoto zákonného ustanovení do §269 odst. 2 tr. ř. znamená, že Nejvyšší soud byť nepřezkoumával rozhodnutí ve vztahu ke spoluobviněnému JUDr. A. K., nemohl přehlédnout, že i tento obviněný a jeho obhájce uplatnili stejné výhrady k úplnosti protokolace a domáhali se přístupu k nosiči zvukového záznamu, přičemž i ve vztahu k tomuto obviněnému postupovaly soudy obou stupňů způsobem, který je podrobně rozebrán výše, a o němž Nejvyšší soud rozhodl jakožto o nezákonném. Je proto nutné konstatovat stejnou vadu napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení i ve vztahu k tomuto obviněnému, a proto ve stejném rozsahu byla zrušena rozhodnutí Krajského a Městského soudu v Brně výše specifikovaná, včetně obsahově navazujících rozhodnutí pokud se týkala obviněného JUDr. A. K.
Věc byla podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázána Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud prvního stupně v souladu s tím, že je výše uvedeno, umožní obhájcům obou obviněných přehrání zvukových záznamů o průběhu hlavních líčení podle jejich požadavků, popřípadě pro ně zajistí vyhotovení kopií těchto záznamů, bude-li to účelnější než jejich přehrání.
Okolnost, že otázka protokolace, jež v posuzované trestní věci bezprostředně souvisela s právem obou obviněných na obhajobu, zůstala v předchozím řízení neobjasněna a nebylo o ní v souladu s trestním řádem rozhodnuto, zabránila Nejvyššímu soudu, aby se zabýval i věcnými námitkami stížnosti pro porušení zákona, které zpochybňovaly výrok o vině a tím i výrok o trestu v rozhodnutí soudu prvního stupně, a zamítnutí odvolání obviněných v rozhodnutí soudu odvolacího. Nejvyšší soud by za tohoto stavu věci mohl vycházet z pouhých skutkových předpokladů a nikoli nezvratných a nepochybných zjištění, přičemž jeho závěry by v tomto ohledu byly spekulativní, což je postup odporující zákonu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á