ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.192.2004.1
sp. zn. 4 Tz 192/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Ing. J. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2003, čj. 6 To 31/01-1056, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 1999, čj. 4 T 15/98-506, byl obviněný Ing. J. T. společně se spoluobviněnými Ing. V. L., J. L., M. K. a J. H. uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a obviněný L. B. sám trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se dopustili tím, že „v podvodném úmyslu vytvořit podmínky a předpoklady pro čerpání bankovního úvěru od K. b. a. s., pobočka P., se sídlem P., S., nejdříve obž. J. L. a obž. M. K. účelově navedli obž. L. B. na myšlenku získat bankovní úvěr pro vykonstruovaný podnikatelský záměr v oblasti obchodování se železářským zbožím, poskytli mu vstupní finanční prostředky a opatřili mu kancelářské prostory k podnikání, a dále obž. Ing. V. L. v úmyslu finančně profitovat z poskytnutého bankovního úvěru předjednal pro obž. L. B. zahraničního obchodního partnera – spol. A. se sídlem v A. a dále opatřil veškeré podklady a potřebné materiály k získání úvěrového zdroje pro obchodní projekt, jehož předmětem měl být nákup a prodej železářského a hutního zboží, obž. J. L., obž. M. K. a obž. Ing. J. T. v podvodném úmyslu vyhovět požadavkům K. b., a. s., pro poskytnutí úvěru opatřili a nechali znalecky ohodnotit pro obž. L. B. nemovitost v k. ú. J. n. N., kterou dne 21. 7. 1994 na základě kupní smlouvy za kupní cenu 400 000,-Kč od prodávajícího obž. Ing. J. T. nabyl do bezpodílového spoluvlastnictví obž. L. B. a jeho manželka, přičemž smluvní znalec K. b., a. s. a soudní znalec z oboru stavebnictví obž. J. H. nadhodnotil nemovitost pro účely úvěrového řízení v K. b. ve znaleckém posudku ze dne 30. 6. 1994 a ve dvou doplňcích tohoto znaleckého posudku nepravdivě a nepřiměřeně stanovil tržní cenu nemovitosti částkou 11 546 536,- Kč (resp. tržní cenu v tísni částkou 8 130 794,- Kč), ačkoli ke dni 18. 7. 1994 ve znaleckém posudku byla soudním znalcem z oboru stavebnictví cena totožné nemovitosti stanovena částkou 411 880,- Kč a obž. L. B. uzavřel dne 22. 11. 1994 v K. b., a. s., smlouvu o úvěru na částku 9 000 000,- Kč, jejímž předmětem bylo poskytnutí střednědobého účelového úvěru na zásoby, vybavení a stavební úpravy, úvěr byl zajištěn zřízením zástavního práva k výše popsané nemovitosti pro Komerční banku, a. s., obž. L. B. pak v prosinci 1994 vyčerpal 9 000 000,- Kč, ačkoli od počátku věděl, že úvěr ani smluvně dohodnuté úroky nebude schopen splácet a čerpaný úvěr nebude použit v souladu s podmínkami úvěrové smlouvy a vylákanou finanční částku do dne splatnosti úvěru, tj. do 20. 10. 1998, neuhradil, naopak z ní následně obžalovaným J. L., M. K., Ing. V. L. a Ing. J. T. poskytl celkem částku 7 210 000,- Kč.“ Za to byl obviněný Ing. J. T. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněných (mimo obviněného J. H., který se neodvolal) rozsudkem ze dne 13. prosince 1999, čj. 6 To 69/99-648, výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze podle §258 odst. 2 tr. ř., z důvodů uvedených §258 písm. b), d) tr. ř., ohledně obviněných L. B., Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K. v celém rozsahu zrušil. Za splnění podmínky uvedené v §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že uznal obviněného L. B. vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ve znění zák. č. 253/1997 Sb., a obviněné Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K. uznal vinnými pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ve znění zák. č. 253/1997 Sb., za což obviněného Ing. J. T. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 5 let do věznice s dozorem. Tento rozsudek byl z podnětu ústavní stížnosti obviněných nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, zrušen.
Poté novým rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2003, čj. 6 To 31/01-1056, byl z podnětu odvolání obviněných rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 1999, čj. 4 T 15/98-506, podle §258 odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř., u obviněného L. B. ve výroku o trestu a u obviněných Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K. ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že se obviněný L. B. při nezměněném výroku o vině (trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.) odsuzuje podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon se podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazuje do věznice s dozorem a obvinění Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K. se podle §39a odst. 3 tr. zák. pro výkon uložených trestů odnětí svobody zařazují rovněž do věznice s dozorem.
Dovolání, podaná proti tomuto rozsudku vrchního soudu obviněnými Ing. J. T., Ing. V. L. a M. K., byla usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. listopadu 2003, sp. zn. 3 Tdo 1147/2003, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (ohledně Ing. J. T. a Ing. V. L.), resp. podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř (ohledně M. K.) odmítnuta. Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu podal obviněný Ing. J. T. novou ústavní stížnost (vedenou pod sp. zn. II. ÚS 83/04), o níž dosud nebylo Ústavním soudem rozhodnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2003, čj. 6 To 31/01-1056, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. J. T., přičemž současně podle §275 odst. 4 tr. ř. jmenovanému odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody až do rozhodnutí o podané stížnosti pro porušení zákona. Napadenému rozhodnutí vytýká porušení zákona v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §10 odst. 1 písm. c), §250 odst. 1, odst 4 tr. zák., v návaznosti na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, sp. zn. 4 T 15/98. V následném písemném odůvodnění namítl, že závěr Vrchního soudu v Praze, že obviněný Ing. J. T. jednal se záměrem pomoci obviněnému L. B. v podvodném jednání za účelem obohatit se ke škodě K. b., a. s., není podložen skutkovými zjištěními. Jistá je pouze skutečnost, že obviněnému L. B. opatřil nemovitost způsobilou ručit za bankovní úvěr, věděl, že byla ohodnocena na více než 11 000 000,- Kč a inkasoval za ni 400 000,- Kč a následně 1 650 000,- Kč. Kromě toho získal od obviněného L. B. krátkodobý úvěr ve výši 500 000,- Kč, který však splatil. Závěr, že i obviněný Ing. J. T. vědomě pomáhal obviněnému L. B. v podvodném vylákání úvěru od K. b., a. s., dovodil Vrchní soud v Praze pouze z úvahy, že velice krátký časový interval mezi poskytnutím úvěru a odčerpáním částky 7 210 000,- Kč pro spoluobviněné vylučoval realizaci podnikatelského záměru obviněného L. B. Ve vztahu k obviněnému Ing. J. T. nemá ale tato úvaha oporu ve skutkových zjištěních a je v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Výsledky celého provedeného dokazování odůvodňují pouze závěr, že obviněný Ing. J. T. opatřil obviněnému L. B. nemovitost způsobilou k zajištění úvěru, že za ni přijal dohodnutou kupní cenu v zásadě odpovídající současné tržní ceně a že spolu s tím získal od obviněného L. B. krátkodobý úvěr, který splatil. Závěr, že obviněný Ing. J. T. věděl o záměru obviněného L. B. nedostát závazku z úvěrové smlouvy a zneužít úvěru pro jiné než smluvené účely není bezpečně prokázán. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon v neprospěch obviněného Ing. J. T. ve výše citovaných ustanoveních trestního řádu a trestního zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k stížnosti pro porušení zákona navrhl předně stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustnou zamítnout s poukazem na ustanovení §265n tr. ř., podle kterého proti dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný, a pokud by Nejvyšší soud tento návrh neakceptoval, aby stížnosti pro porušení zákona vyhověl z důvodů, které byly uvedeny ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného Ing. J. T. Stručně lze konstatovat, že uvedené důvody Nejvyšší státní zastupitelství spatřovalo v názoru, že v uvedené věci nedošlo k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a to s odkazem na argumentaci obviněného Ing. J. T. obsaženou v jeho dovolání, která je shodná s argumentací stížnosti pro porušení zákona.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona nebyla podána důvodně.
Především považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování, zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že Vrchní soud v Praze v rozporu se skutkovým zjištěním učinil závěr, že obviněný Ing. J. T. vědomě pomáhal obviněnému L. B. v podvodném vylákání úvěru od K. b., a. s., a že nebylo bezpečně prokázáno, že obviněný Ing. J. T. věděl o záměru obviněného L. B. nedostát závazku z úvěrové smlouvy a zneužít úvěru pro jiné než smluvené účely. Nejvyšší soud považuje k tomu za nutné uvést, že nalézací soud i soud odvolací kladli obviněnému Ing. J. T. za vinu, že ne jak uvádí stížnost pro porušení zákona pouze opatřil obviněnému L. B. nemovitost způsobilou k zajištění úvěru, o níž věděl, že byla ohodnocena na více než 11 000.000,- Kč, ale že pro účely úvěrového řízení prostřednictvím M. B. objednal vypracování znaleckého posudku a jeho doplňků k nadhodnocení prodávané nemovitosti u odsouzeného J. H. a poskytl mu k tomu potřebné podklady. Stížnost pro porušení zákona nenavrhuje provedení žádných dalších důkazů, které by mohly zpochybnit zjištěný skutkový stav věci a závěr o vině obviněného Ing. J. T. a toliko namítá, že skutková zjištění a právní závěry z nich vyvozené jsou v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Ze spisového materiálu vyplývá, že u hlavního líčení byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Vrchní soud v Praze poté ve veřejném zasedání doplnil dokazování a ztotožnil se se zásadními skutkovými závěry městského soudu obsaženými ve výrokové části napadeného rozsudku s tím, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí upřesnil závěr soudu I. stupně o vině obviněného Ing. J. T. spočívající v objednání znaleckého posudku pro účely úvěrového řízení s nadhodnocenou cenou prodávané nemovitosti. Nejvyšší soud nezjistil po přezkoumání napadeného rozhodnutí, že by došlo k namítanému porušení zákona. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že obviněný Ing. J. T. objednal a nechal zhotovit znalecký posudek pro předmětné úvěrové řízení, neboť jej z tohoto jednání usvědčují jednak výpovědi spoluobviněných L. B., J. L. a M. K., J. H. a svědka L. B. a rovněž jeho dílčí přiznání. Oba soudy se taktéž vypořádaly s pochybností vyjádřenou ve stížnosti pro porušení zákona, zda obviněný věděl o záměru obviněného L. B. nedostát závazku z úvěrové smlouvy a zneužít úvěru. Lze se ztotožnit s názorem uvedeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 8 poslední odstavec), pokud uvádí značnou míru koordinovanosti obviněných J. L., M. K., Ing. V. L. a Ing. J. T. za účelem získání peněžních prostředků z poskytnutého úvěru. První dva uvedení obvinění navrhli L. B. tento způsob financování podnikatelského záměru, k čemuž ho seznámili s dále uvedenými obviněnými, z nichž ing. V. L. se rozhodujícím způsobem podílel na odborném zpracování podnikatelského záměru a jednání s bankou. Současně se shodným záměrem obviněný ing. J. T. v návaznosti na jednání obviněných J. L. a M. K. zajistil zmiňovanou nemovitost a zkreslené ohodnocení ceny nemovitosti prostřednictvím svědka M. B. a znalce J. H. Úvěr poskytnutý obviněnému L. B. byl pak zajištěn zástavní smlouvou na předmětnou nemovitost. Bylo rovněž prokázáno, že obviněný L. B. již pro nedostatek peněžních prostředků nezahájil podnikání, jestliže po výběrech hotovostí v příkrém rozporu s účelem poskytnutí úvěru předal spoluobviněným celkem 7 210 000,- Kč, aniž by mu byly s jedinou výjimkou ve výši 500 000,- vráceny. Jak bylo podrobně uvedeno v napadeném rozsudku jednalo se o půjčky, které byly poskytnuty ve velmi krátkém časovém úseku, přičemž byly užity postupy umožňující zakrýt nekontrolovaný způsob užití získaných peněžních prostředků. Obviněný Ing. J. T. ve veřejném zasedání přiznal, že mu v rozporu se smluvními podmínkami poskytnutého úvěru byla obviněným L. B. dne 7. prosince 1994 předána předem sjednaná částka 1 650 000,- Kč jako doplatek ve skutečnosti dohodnuté prodejní ceny zastavené nemovitosti. Dále obviněný L. B. poskytl dne 15. ledna 1995 částku ve výši 650 000,- Kč J. L. a M. K. (jednatel společnosti C. c. t., s. r. o., dále jen C.) jako půjčku C., která na základě nevýhodných smluvních podmínek mezi C. a společností R. I., s. r. o., jejímž jednatelem byl Ing. J. T., byla uhrazena k rukám Ing. J. T. Nelze tedy nic namítat k závěru obou soudů, že obviněný L. B. v rozporu s účelem úvěru peníze půjčoval a z jiných důvodů předával dalším osobám, přičemž vztahy mezi spoluobviněnými nebyly takového charakteru, že by konali v jeho prospěch bez příslibu poskytnutí peněz po získání úvěru a s ohledem na velice krátký časový interval mezi poskytnutím hotovosti bankou a jejím předáním spoluobviněným je vyloučeno, že by mezi obviněnými neexistovala v tomto směru předchozí dohoda.
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při hodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona v neprospěch obviněného Ing. T. a na základě tohoto zrušit napadené rozhodnutí, i kdyby sám hodnotil důkazy s jiným možným skutkovým či právním závěrem. O správnosti skutkových zjištění, učiněných soudy obou stupňů, však nemá Nejvyšší soud důvodné pochybnosti, jak bylo výše uvedeno, a navíc by stejně nemohl dát soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu závazné pokyny v tom směru, jak mají hodnotit provedené důkazy a jaký skutkový či právní závěr mají na podkladě jejich zhodnocení učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, jak vyplývá ze všech výše uvedených důvodů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
K tomu je třeba poznamenat, že těžiště dokazování je u soudu prvního stupně, který důkazy za dodržení zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) nejen provádí, ale podle zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Proto v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže Nejvyšší soud bez dalšího „přehodnocovat“ provedené dokazování, aniž má sám možnost provádět všechny potřebné důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, a nemůže tedy jen na podkladě spisového materiálu zpochybnit dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné. Jinak by se totiž Nejvyšší soud dostal do kolize se zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001 uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 9/2001).
V tomto směru je dále třeba odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí trestních pod číslem 53/1992, které lze rovněž vztáhnout i na řízení o stížnosti pro porušení zákona, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tj. hodnotil je podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení.
Nejvyšší soud dospěl na základě shora uvedených skutečností k závěru, že ve výroku o vině pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. u obviněného Ing. J. T., nebyl porušen zákon. Nejvyšší soud přezkoumal v napadeném rozsudku odvolacího soudu též výrok o trestu, přičemž v tom jaký druh trestu a v jaké výměře byl uložen Ing. J. T., rovněž žádná pochybení nezjistil. Podle názoru Nejvyššího soudu uložený trest není ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele a není ani ve zřejmém rozporu s účelem trestu, aby stížnost pro porušení mohla být shledána jako přípustná a důvodná jen podle §266 odst. 2 tr. ř.
Z uvedených důvodů proto nezbylo než stížnost pro porušení zákona podanou proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle §274 tr. ř. Tato forma rozhodnutí bez přítomnosti obviněného, jeho obhájce a ostatních procesních stran není porušením ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, protože Nejvyšší soud v neveřejném zasedání neprováděl žádné důkazy, v celém rozsahu vycházel jen z důkazů provedených v řízení před Městským soudem v Praze a Vrchním soudem v Praze a ze skutkových zjištění těchto soudů, která sám nijak neměnil. Obviněný Ing. J. T. měl dostatečnou možnost vyjádřit se k provedeným důkazům v řízení před soudy obou stupňů.
Pro úplnost je třeba ještě zmínit Nejvyšším státním zastupitelstvím prezentovaný názor, že stížnost pro porušení zákona by měla být zamítnuta jako nepřípustná podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř., protože obviněný Ing. J. T. v minulosti napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 31/2001 ze dne 14. 4. 2003 dovoláním, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1147/2003 ze dne 19. 11. 2003, jímž bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, s poukazem na ustanovení §265n tr. ř., podle kterého proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Byť svým obsahem stížnost pro porušení zákona zpochybňuje i správnost některých závěrů citovaného usnesení Nejvyššího soudu obsažených v jeho odůvodnění, nelze v daném případě Nejvyšším státním zastupitelstvím navržený postup akceptovat, protože stížnost pro porušení zákona nebyla podána proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto o podaném dovolání, nýbrž jak bylo výše uvedeno proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2003, sp. zn. 6 To 31/2001, takže ustanovení nepřipouštějící proti rozhodnutí o dovolání jiný opravný prostředek než obnovu řízení, bylo alespoň formálně respektováno.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 17. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k