ECLI:CZ:US:2013:4.US.1183.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1183/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Renaty Kiankové, zastoupené Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Školská 38, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 387/2012-67 ze dne 25. února 2013 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Cm 102/2011-59 ze dne 7. srpna 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 72 Cm 102/2011 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j. 72 Cm 102/2011-59 ze dne 7. srpna 2012 přiznal stěžovatelce jako žalobkyni v řízení o zaplacení pohledávky ve výši 15.000.000,- Kč osvobození od soudních poplatků ve výši 50 % s tím, že soudní poplatek v plné výši činí 750.000,- Kč a 50 % soudního poplatku činí 375.000,- Kč. K odvolání stěžovatelky Vrchní soudu v Praze usnesením č. j. 14 Cmo 387/2012-67 ze dne 25. února 2013 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se v záhlaví citovanými rozhodnutími a domnívá se zřejmě, že měla být od soudních poplatků osvobozena v plném rozsahu.
Stěžovatelka uvádí, že aniž by odvolací soud opětovně zkoumal její majetkové poměry, dospěl k závěru, že předmětná pohledávka, kterou stěžovatelka uplatňuje u soudu a z níž byl soudní poplatek vyměřen, byla na stěžovatelku postoupena, a tudíž bylo na stěžovatelce, aby zvážila, zda má dostatek finančních prostředků na její vymáhání včetně zaplacení soudního poplatku, či nikoli. Podle ústavní stížnosti lze s tímto závěrem souhlasit, ale to pouze pro případ, že by se jednalo o spekulativní postoupení pohledávky na stěžovatelku, jakož to na osobu nemajetnou, tedy pokusit se získat určitou výhodu, kdy tato výhoda by zajisté byla výhodou třetí osoby a nikoliv již stěžovatelky. Stěžovatelka však namítá, že předmětnou pohledávku nabyla od svého otce, a to zcela bezplatně a postoupení této pohledávky nebylo motivováno finanční úlevou u soudu, ale ochotou stěžovatelky věc řešit a domáhat se práva, které bylo na straně rodiny stěžovatelky značným způsobem porušeno. Dále se podle stěžovatelky odvolací soud k usnesení soudu prvního stupně nevyjadřoval a žádným způsobem nepřezkoumával, zda stěžovatelka splňuje nebo nesplňuje podmínky pro osvobození od soudního poplatku, ač dle názoru stěžovatelky se touto otázkou měl zabývat. Vrchní soud v Praze podle ústavní stížnosti pouze v jedné větě konstatoval, že s ohledem na příjem stěžovatelky a dvě zletilé dětí nelze stěžovatelku považovat za osobu nemajetnou, aniž by soud vzal v úvahu dluhy, vyživovací povinnosti na straně stěžovatelky a dále výši vyměřeného soudního poplatku.
Stěžovatelka si je podle ústavní stížnosti vědoma usnesení Ústavního soudu sp. zn. 271/2000 (stěžovatelka zřejmě myslí usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000), ze kterého plyne, že rozhodnutí o tom, zda jsou nebo nejsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudního poplatku, spadá výhradně do sféry rozhodování obecných soudů, avšak dle stěžovatelky nelze pominout, že takovéto rozhodnutí a případná nesprávná aplikace jednoduchého práva ze strany obecných soudů může mít za následek porušení práva s dalekosáhlými následky do sféry porušení základních práv a svobod.
Stěžovatelka uvádí, že jedním ze základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny je právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a zákon pak upravuje okolnosti, za kterých je možno prominout podmínku úhrady soudního poplatku. Tyto podmínky podle stěžovatelky nerozlišují potencionální žadatele o tuto výjimku podle způsobu a okolností, za nichž vznikl problém, který je předmětem řízení a nerozlišují účastníka podle dalších kritérií.
Stěžovatelka poukazuje na to, že je v rodině jediným živitelem, když její děti nejsou finančně soběstačné a připravují se na své budoucí zaměstnání studiem, manžel stěžovatelky je v insolvenčním řízení a příjem stěžovatelky je přibližně 36.000,- Kč měsíčně, z čehož stěžovatelka splácí dluh na kreditní kartě, živí dcery a reálně i svého manžela, stěžovatelka nemá žádný jiný movitý nebo nemovitý majetek a ani další finanční příjem
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, jehož obsah je stěžovatelce podle ústavní stížnosti znám, Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat účastníkovi řízení osvobození od soudních poplatků zcela pak lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody. Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly (odst. 2). Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda osvobození v konkrétním případě přiznat.
Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jež zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti. Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného považoval zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek. U osvobození osobního se jedná jen o určité navrhovatele a osvobození je přiznáváno z důvodu jejich specifického postavení. Zákon umožňuje i osvobození individuální, které nevyplývá přímo ze zákona, ale rozhoduje o něm soud. Důvodem v těchto případech je eliminace nepřiměřených tíživých důsledků, kdy by bezvýjimečné vyžadování splnění poplatkové povinnosti v situacích nespadajících do osvobození věcného nebo osobního, mohlo učinit pro některé navrhovatele zahájení řízení finančně nedostupným a vést tak k odepření práva na přístup k soudu. Příslušná ustanovení právních předpisů, upravujících osvobození od soudních poplatků, je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů. Uvedený výklad je ze strany soudů aplikován především v případě rozhodování o individuálním osvobození od soudních poplatků, kde přiznání práva na osvobození od soudního poplatku je dáno konkrétními okolnostmi projednávané věci. V případě věcného a osobního osvobození jde ze strany soudů o správnou aplikaci příslušného ustanovení upravujícího osvobození pro daný typ řízení a postavení účastníka řízení (viz. nález sp. zn. II. ÚS 2432/08 in http://nalus.usoud.cz).
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1737/12) se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození, jak již bylo shora naznačeno, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry přehodnocovat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti". Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11). Podobná situace v projednávaném případě nenastala.
V souzené věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků nebyly dány. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se celou věcí dostatečně zabývaly a argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ačkoli by se podle náhledu Ústavního soudu jistě slušelo, aby obecné soudy uvedly podrobnější argumentaci k otázce poměrů stěžovatelky, a to zejména stran její vyživovací povinností vůči dcerám, neshledal Ústavní soud s ohledem na dále uvedené skutečnosti důvod ke svému kasačnímu zásahu.
Pokud jde o tvrzení o stěžovatelky, že živí dvě dcery, které nejsou finančně soběstačné a připravují se studiem na své budoucí povolání, toto tvrzení je tvrzením, které je v rozporu s tím, co stěžovatelka uvedla v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, když v kolonce vyživovací povinnosti (č. l. 18 soudního spisu) není žádná vyživovací povinnost uvedena. Stěžovatelka uvedla dcery ve věku 22 a 24 let k podání žádosti pouze jako osoby ve společné domácnosti, neuvedla ale to, že by k nim měla vyživovací povinnost. Dále pouze uvedla, že dcery jsou finančně závislé na její mzdě, avšak neuvedla v tomto směru nic bližšího, např. zda dcery mají nějaký příjem, zda se připravují studiem na budoucí povolání, jakou měsíční částkou dcerám přispívá na zajištění jejich potřeb, apod. To, že dcery živí, uvedla stěžovatelka ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, ale to, že by se tyto dcery studiem připravovaly na budoucí povolání a že nejsou finančně soběstačné, neuvedla a také žádnou z těchto skutečnosti neprokázala.
Dále Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatelka o osvobození od soudních poplatků požádala v žalobě ze dne 2. září 2011 a přitom podle sdělení Allianz penzijního fondu, a.s. (č. l. 44 soudního spisu) ode dne 1. července 2011 do dne 4. července 2012, tedy za jeden rok, naspořila na účet svého důchodového připojištění částku 90.780 Kč, což odpovídá spoření v částce cca 7 tis. Kč měsíčně.
Stran dluhů stěžovatelky, resp. jejího tvrzení o splácení dluhu na kreditní kartě, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ani netvrdila, natož pak neprokázala, jakou měsíční splátkou dluh splácí.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení tvrzeného ústavně zaručeného práva stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu