ECLI:CZ:US:2002:4.US.121.02
sp. zn. IV. ÚS 121/02
Usnesení
IV. ÚS 121/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Z. J. K., oba zastoupeni JUDr. L. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2002, čj. 10 Ca 308/2001-39, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Okresního úřadu Pelhřimov, referátu dopravy a silničního hospodářství ze dne 21. 8. 2001, čj. Pe /13923/2001, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání do rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov, odboru životního prostředí a dopravy ze dne 25. 6. 2001, čj. ŽpaD 2327/01-SP/Če, o povolení stavby parkoviště.
V ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí správních orgánů se týkala stavebního řízení stavby parkoviště Osvobození II, III - P34, 15, která svými vlivy zasahuje na jejich nemovitosti, zejména budovu lékárny. Uvádí, že jako účastníci řízení opakovaně uplatňovali námitky za účelem dosažení bezvadnosti stavby a eliminování možných vlivů na jejich nemovitosti. Stavební řízení probíhalo složitě, jednotlivá rozhodnutí byla shledávána nezákonnými a rušena. Nesouhlasí s tím, že správní orgán nevyhověl jejich požadavku na nařízení ústního jednání ve věci a s tím, že krajský soud takovýto postup správního orgánu nepovažoval za nezákonný s odůvodněním, že správní orgán využil možnosti "správního uvážení". Jsou přesvědčeni, že správní orgán neměl dostatečnou místní znalost pro upuštění od ústního jednání, a uvedeným postupem jim znemožnil uplatnit a rozvést další námitku, kterou v průběhu řízení vznášeli, a sice negativní vliv odvodu srážkových vod z parkoviště. Při ústním jednání hodlali mimo jiné využít svá oprávnění daná ust. §33 odst. 1 a 2 zák. č. 71/1967 Sb. V důsledku uvedeného pochybení došlo i k porušení jejich práv daných v §3 zák. č. 71/1967 Sb. Nesouhlasí se stanoviskem soudu, že uvedenou námitku neuplatnili v rámci poslední fáze řízení, která předcházela vydání rozhodnutí správních orgánů, neboť ji uplatnili již v předchozích fázích řízení a s ohledem na to, že předcházející řízení byla pro nezákonnost zrušena, považují stavební řízení za jeden celek a již uplatněnou námitku nejsou povinni neustále opakovat z důvodu zrušení předchozího rozhodnutí. V důsledku pochybení správních orgánů nebyly provedeny jimi navrhované důkazy a v rámci řízení nebylo postupováno tak, aby byl řádně zjištěn skutečný stav věci.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že za situace, kdy se jedná o dostavbu stávajícího parkoviště na místě úřadu dobře známém, stavební dokumentace je úplná a I. etapa stavby parkoviště byla fakticky dokončena, bylo upuštění od ústního jednání důvodné. Výtky stěžovatelů, že se nemohli k podkladům rozhodnutí vyjádřit, pak jsou, jak vyplývá ze spisu, v rozporu se skutečností, neboť s projektovou dokumentací se měli možnost v průběhu vleklého řízení seznámit.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 308/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé v žalobě na přezkoumání správního rozhodnutí spatřovali, shodně jako v ústavní stížnosti, důvod nezákonnosti v porušení ust. §33 odst. 1 a 2 zák. č. 71/1967 Sb., neboť byl zamítnut jejich požadavek na svolání ústního jednání.
Krajský soud, který žalobu přezkoumal v souladu ust. 249 odst. 2 o.s.ř., především konstatoval, že dle ust. §140 zák. č. 50/1976 Sb. (dále jen stavební zákon), který řeší vztah tohoto zvláštního zákona k správnímu řádu, platí, že předpisy o správním řízení se na řízení podle stavebního zákona vztahují, pokud není výslovně stanoveno jinak. "Jinak" ohledně ústního jednání stanoví ust. §61 odst. 2 stavebního zákona, podle něhož stavební úřad může od místního šetření, popř. od ústního jednání upustit, jsou-li mu dostatečně známy poměry stanoviště a žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby. Je tak na uvážení stavebního úřadu, zda po zahájení řízení a jeho oznámení dotčeným orgánům státní správy a všem jeho známým účastníkům nařídí ústní jednání spojené s místním šetřením či nikoliv. Krajský soud proto námitku stěžovatelů hodnotil jako nedůvodnou, neboť stavební úřad rozhodoval na základě zákonem povolené volné úvahy a soud v tomto případě přezkoumává (§245 odst. 2 o.s.ř.), zda správní orgán měl pro volné uvažování dostatek podkladů a zda při aplikaci předpisu nevybočil z mezí a kritérií ust. §61 odst. 2 stavebního zákona. Krajský soud zejména ověřil, že stěžovatelům byla v souladu s ust. §61 odst. 3 stavebního zákona poskytnuta lhůta k uplatnění případných námitek. Z protokolu o nahlédnutí do spisu přitom vyplývá, že jim bylo umožněno nahlédnout do kompletního spisu, avšak žádné konkrétní námitky neuplatnili a pouze setrvali na svém stanovisku, že při ústním jednání hodlají projednat nové požadavky, aniž by je blíže upřesnili. Neodkazovali ani na jimi dříve uplatněné námitky. Soud dále konstatoval, že za situace, kdy je o stavbě rozhodováno opakovaně a projekt stavby je úřadu znám, nelze postup stavebního úřadu hodnotit jako nezákonný. (Ze správního spisu je navíc zřejmé, že stavba již byla fakticky dokončena před kolaudačním rozhodnutím, které bylo pro procesní pochybení zrušeno dne 16. 8. 2000 postupem dle §66 zák. č. 71/1967 Sb.) Jako důvodnou neshledal soud ani námitku, že stěžovatelům nebylo umožněno seznámit se s další, blíže však nespecifikovanou důležitou skutečností, neboť z protokolů o nahlédnutí do spisu ze dne 15. 11. 2000 a 13. 6. 2001 je zřejmé, že stěžovatelům bylo umožněno seznámit se s projektovou dokumentací a dokladovou částí ke stavebnímu řízení. Soud se vyjádřil i k tomu, že svod splaškových a dešťových vod byl řešen v řízení, kde stěžovatelé sami figurují jako stavebníci. Svod povrchových vod z parkoviště řeší projektová dokumentace. Ve věci byl rovněž vydán závazný posudek okresního hygienika vycházející z projektové dokumentace.
Z výše uvedeného shrnutí je zřejmé, že se krajský soud při posuzování zákonnosti napadeného rozhodnutí věcí důkladně zabýval a vyčerpávajícím způsobem se vyjádřil k uplatněným námitkám. Jeho závěr, že správní orgán byl ve shodě s ust. §61 stavebního zákona oprávněn rozhodnout na základě volného uvážení, odpovídá platné právní úpravě a ani z ústavního hlediska mu nelze nic vytknout. Posouzení toho, zda správní orgán rozhodoval na základě dostatečných podkladů a znalosti věci, spadá do výlučné pravomoci obecného soudu, neboť, jak vyplývá z dosavadní judikatury, Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo). Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným, totiž nepřísluší do pravomoci obecných soudů zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění oprávněnosti postupu dle §61 stavebního zákona je pak natolik přiléhavé, že Ústavní soud nepovažuje za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat.
Z pouhé skutečnosti, že stěžovatel nesouhlasí s vyslovenými závěry soudu, nelze dovozovat porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť obsah tohoto práva nelze vykládat tak, jako by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru.
K stanovisku stěžovatelů, kteří jsou na rozdíl od názoru soudu přesvědčeni, že nebyli v závěru řízení povinni uplatnit konkrétní námitku, neboť ji uplatnili již v předchozích fázích řízení, Ústavní soud poukazuje na znění ust. §61 odst. 3 stavebního zákona, dle kterého upustí-li stavební úřad od ústního jednání, určí do kdy mohou účastníci uplatnit námitky, a upozorní je, že k později podaným námitkám nebude přihlédnuto; určená lhůta nesmí být kratší než sedm dní. Z logického výkladu tohoto ustanovení vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo, aby před konečným rozhodnutím o povolení stavby byly vzneseny v pevně stanovené lhůtě konkrétní námitky účastníků řízení proti předmětné stavbě. Uvedené ustanovení, které specielně upravuje podmínky, za kterých lze upustit od ústního jednání, nelze vykládat natolik extenzivně, že by z něj vyplývala povinnost stavebního úřadu pro tento účel vyhledávat námitky uplatňované účastníkem kdykoliv v řízení předcházejícímu rozhodnutí, zrušenému na základě rozhodnutí o povolení obnovy řízení.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo, než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu