ECLI:CZ:US:2003:4.US.128.03
sp. zn. IV. ÚS 128/03
Usnesení
IV. ÚS 128/03
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2003 mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jiřího Muchy o návrhu Sdružení praktických lékařů a Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost, obou zastoupených JUDr. T. K., advokátem, na zrušení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 10.12.2002 č. 532/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro první pololetí 2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé se dvěma návrhy, doručenými Ústavnímu soudu současně dne 3.3.2003 a označenými jednak jako "Ústavní stížnost dle ustanovení §72 odst. 1 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb." a jednak jako "Návrh na zrušení vyhlášky, kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro první pololetí 2003" (dále jen "vyhláška"), neboť podle jejich názoru byla vydána v rozporu se zákonným zmocněním daným §17 odst. 11 písmeno b) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Podle navrhovatelů tím došlo k zásahu veřejné moci do jejich práva jako účastníků dohodovacího řízení. Navrhovatelé zároveň poukazovali na to, že jsou si vědomi skutečnosti, že Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že za zásah orgánů veřejné moci nelze považovat legislativní činnost, jakož i vydání obecně závazného předpisu ústředního orgánu státní správy v mezích jeho pravomoci a působnosti. K podání návrhu je však vedl právě údajný nedostatek pravomoci na straně Ministerstva zdravotnictví k vydání podobné vyhlášky, který vyplýval ze skutečnosti, že dohodovací řízení, které vydání vyhlášky předcházelo, bylo neúspěšné.
Ústavní soud zaslal stejnopis návrhu v souladu s ust. §69 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Veřejnému ochránci práv, který Ústavnímu soudu sdělil, že do řízení nevstupuje.
Ve smyslu §35 a 75 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat.
Podle ust. §64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy jsou oprávněni podat vláda, skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 tohoto zákona, zastupitelstvo kraje, Veřejný ochránce práv. Toto právo rovněž přísluší ministru vnitra, pokud jde o obecně závazné vyhlášky kraje, věcně příslušnému ministru, jde-li o návrh na zrušení nařízení kraje, a zastupitelstvu obce, jde-li o zrušení právního předpisu kraje, do jehož územního obvodu obec náleží.
Jiným osobám než subjektům vyjmenovaných v ustanovení §64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu přitom tento zákon oprávnění podat návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení přiznává jen výjimečně, totiž za současného splnění podmínky, že takový návrh je spojen s ústavní stížností.
Podání navrhovatelů je sice označeno jako "ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb.", avšak za ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 citovaného zákona je považovat nelze již z toho důvodu, že neobsahuje žádné jiné stížnostní žádání než právě a pouze zrušení právního předpisu.
Ústavní soud zastává názor, že postup kteréhokoliv orgánu veřejné moci nadaného normotvornou pravomocí - tedy i Ministerstva zdravotnictví - který vedl k vydání obecně závazného právního předpisu, může být Ústavním soudem posuzován toliko v řízení, upraveném v hlavě druhé, oddílu prvém zákona o Ústavním soudu. Ježto podání navrhovatelů, posuzováno podle jeho obsahu, nelze považovat za ústavní stížnost, není v daném případě splněna podmínka pro věcný přezkum napadeného právního předpisu dle ustanovení §74 citovaného zákona. Tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy).
V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu od níž se nemíní odchylovat (viz např. rozhodnutí sp.zn. Pl. ÚS 52/2000, Pl. ÚS 10/94, III. ÚS 246/96, IV. ÚS 547/2000), podle níž nelze považovat vydávání obecně závazných právních předpisů ústředními orgány státní správy za zásah orgánu veřejné moci do základního práva ve smyslu ust. §72 odst. 1 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, jak se toho dovolávají navrhovatelé.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zrušení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 10.12.2002 č. 532/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení pro první pololetí 2003, podle §43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu z důvodů uvedených v §43 odst. 1 písmeno c) téhož zákona odmítnout, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a to bez přítomnosti účastníků.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu