ECLI:CZ:US:2020:4.US.1359.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1359/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2020 č. j. Nco 15/2020-574, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a PaedDr. Miroslavy Weberové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž podle ní došlo k porušení čl. 81 a 82 Ústavy a jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako povinná v řízení o návrhu na zastavení exekuce vedeného u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 66 Co 669/2019 vznesla dne 13. 2. 2020 námitku podjatosti soudců senátu 66 Co krajského soudu JUDr. Ivany Kudrnové, Mgr. Tomáše Mičky a Mgr. Tomáše Hendrycha. Námitku odůvodnila tím, že vedlejší účastnice je soudní tlumočnicí, a mezi ní a soudci je proto vztah obdobný vztahu pracovnímu, neboť činnost vedlejší účastnice jí zakládá hospodářský užitek; opakovaně a dlouhodobě získává od krajského soudu odměnu za tlumočnické úkony. Proto objektivně existuje pochybnost o tom, že soudci mají pocit a snahu vedlejší účastnici neuškodit a že spolu mají kolegiální vztah.
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") námitku podjatosti přezkoumal a napadeným rozhodnutím rozhodl, že uvedení soudci nejsou vyloučení z projednání dané věci. Uvedl, že soudci se podle jejich vyjádření necítí být podjatí. Profesní vztah vedlejší účastnice nemůže založit podjatost uvedených soudců, neboť mezi nimi neexistuje přímý hospodářský vztah. Nároky tlumočníků na odměnu jsou propláceny z rozpočtu soudu a vztah soudu "jako instituce" k tlumočníkovi "nepochybně" nezakládá pochybnosti o nepodjatosti uvedených soudců.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti závěru vrchního soudu o nepodjatosti uvedených soudců. Namítá, že vrchní soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu [s odkazem na nálezy sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996 (N 127/6 SbNU 429), sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11) a sp. zn. I. ÚS 1811/14 ze dne 27. 5. 2015 (N 100/77 SbNU 491), bod 20] a Evropského soudu pro lidská práva (s odkazem na rozsudky ve věci Saraiva de Carvalho proti Portugalsku ze dne 22. 4. 1994 č. 15651/89 a ve věci Gautrin a další proti Francii ze dne 20. 5. 1998 č. 38/1997/822/1025-1028), neboť nedostatečně posoudil tvrzenou podjatost soudců v objektivní rovině. Stěžovatelka tvrdí, že pochybnosti o nepodjatosti soudce existují při jakémkoli trvajícím nebo dlouhodobě opakujícím se vztahu mezi ním a účastníkem soudního řízení. Vztah mezi vedlejší účastnicí a uvedenými soudci je obdobný vztahu pracovnímu, neboť vedlejší účastnice od krajského soudu dlouhodobě a opakovaně získává odměnu za tlumočnické úkony. To stěžovatelka dokládá počtem provedených tlumočnických úkonů vedlejší účastnice pro krajský soud. Objektivně proto existuje pochybnost o tom, zda uvedení soudci nemají pocit vedlejší účastnici neuškodit a zda mezi nimi není kolegiální vztah.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností lze zásadně napadnout konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, přestože jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím, jimiž nebyla věc pravomocně ukončena [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto situacích vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2114/13 ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 3794/19 ze dne 6. 12. 2019, bod 4 či sp. zn. II. ÚS 3546/19 ze dne 11. 11. 2019, bod 5).
7. Teprve po skončení celého řízení může být Ústavní soud povolán k přezkumu námitek uvedených v ústavní stížnosti stěžovatelky, neboť v probíhajícím řízení má k dispozici procesní prostředky, kterými jsou tvrzená pochybení napravitelná, nebylo-li napadeným rozhodnutím řízení pravomocně skončeno. Soudce zpravodaj proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj