ECLI:CZ:US:2003:4.US.143.03
sp. zn. IV. ÚS 143/03
Usnesení
IV. ÚS 143/03
Ústavní soud rozhodl dne 6. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupené Mgr. V. P., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 6. 2002, čj. 12 C 161/99-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2002, čj. 16 Co 327/2002-92, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2003, čj. 33 Odo 367/2003-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 3. 2003 téhož dne podanou k přepravě domáhala se stěžovatelka zrušení shora uvedených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, přičemž svoji ústavní stížnost v podstatě bez ústavně právní argumentace stručně odůvodňovala tím, že soudy pochybily, když v občansko právním sporu, který vedla s žalovanými L. C. a I. C. (v řízení před Ústavním soudem vedlejšími účastníky), upřednostnily důkazy, které výrazně svědčily žalovaným a odmítly důkazy svědčící v jejich prospěch, což v důsledku vedlo k nesprávným skutkovým závěrům a současně také k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení věci těmito soudy. Stěžovatelka v tom spatřovala porušení jí ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Další ústavní stížností ze dne 5. 9. 2003 se domáhala stěžovatelka zrušení jak shora citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, tak shora citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, kromě toho však dále též zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, to vše však ve vztahu toliko k vedlejšímu účastníkovi L. C.
Ústavní soud usnesením ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. I. ÚS 477/03, dílem odmítl ústavní stížnost, pokud napadala rozsudky obvodního a městského soudu pro překážku litispendence, a dílem rozhodl tak, že spojil ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 143/03 a I.. ÚS 477/03, tuto v rozsahu napadajícím usnesení Nejvyššího soudu ČR, ke společnému řízení
Z vyžádaného spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 12 C 161/99, zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti, po jejichž posouzení mohl o věci rozhodnout, aniž by musil vyžadovat vyjádření účastníků a vedlejších účastníků, popř. doplňovat dokazování.
Žalobami, které byly doručeny místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 20. 5. 1999, domáhala se stěžovatelka - v řízení před obecnými soudy žalobkyně - proti žalovaným zaplacení 30 000,-- a 14 000,-- Kč s příslušenstvím. Soud řízení o těchto žalobách spojil a po dokazování provedeném při opakovaných jednáních rozhodl rozsudkem z 27. 2. 2001 tak, že žalobu zamítl proti oběma žalovaným, rozhodnuv současně o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze svým usnesením z 6. 6. 2001 napadený rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Po něm soud prvé instance znovu žalobu zamítl a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení oběma žalovaným i českému státu. O podaném odvolání žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání žalobkyně (ústavní stěžovatelky) Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením, které je též, jak shora uvedeno, ústavní stížností napadeno.
Ústavní stížnost není opodstatněna.
Ústavní soud především považuje za nezbytné v souladu se svou konstantní a dlouhodobou judikaturou zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů, není jim nadřízen a nepřísluší mu vstupovat do jejich jurisdikce tak, že by přehodnocoval závěry těchto obecných soudů; ke kasaci (zrušení) rozhodnutí obecných soudů může Ústavní soud přistoupit výlučně v případě, kdy obecné soudy vykročily při procesu před nimi vedeném či při svém rozhodování takovým způsobem, že zasáhly do ústavně zaručených práv a svobod.
Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s právním posouzením jejího sporu, přičemž námitky obsažené v ústavní stížnosti jen opakují to, co stěžovatelka uváděla již během řízení před obecnými soudy. Ty se dle názoru Ústavního soudu úplně a přesvědčivým způsobem v odůvodnění svých rozsudků se stěžovatelčinými výtkami vyrovnaly. Pokud pak jde o usnesení Nejvyššího soudu ČR, to odůvodňováno být nemusilo, přesto však se stěžovatelce dostalo v tomto usnesení vysvětlení, proč Nejvyšší soud ČR bližší důvody svého rozhodnutí podávat nemusí. Stěžovatelka nežádá po Ústavním soudu v podstatě nic jiného, než aby Ústavní soud jako soud čtvrté instance znovu věc otevřel a rozhodl v její prospěch. To však Ústavní soud učinit nemůže a nesmí.
Dovolávání se porušení čl. 90 Ústavy ČR je zcela nepřípadné, neboť citované ustanovení samo o sobě žádné subjektivní ústavně zaručené základní právo neobsahuje, když ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR jde především o institucionální záruku soudní pravomoci a nezávislosti soudů a soudců.
Je tedy patrno, že v předmětné věci nebyly zjištěny a ani být zjištěny nemohly žádné skutečnosti, které by ji posunovaly do ústavně právní roviny a které by založily důvod pro zásah Ústavního soudu spočívající ve zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
Zjevně neopodstatněnou stížnost je povinen Ústavní soud odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poněvadž v posuzované věci právě o takovou stížnost se jednalo, bylo rozhodnuto, jak ve výroku uvedeno.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu