ECLI:CZ:US:2011:4.US.1482.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1482/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. M., zastoupené JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Spálená 87/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2010 č. j. 28 Cdo 5283/2009-760, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2008 č. j. 27 Co 125/2008-545 a částečného rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. listopadu 2007 č. j. 5 C 88/2001-498 (5 C 107/92), spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2010 č. j. 28 Cdo 5283/2009-760 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2008 č. j. 27 Co 125/2008-545, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. května 2010, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rovnost účastníků dle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na odklad vykonatelnosti uvedených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že stěžovatelka se v rámci hlavní intervence domáhala vydání id. 1/12 vlastnického podílu k pozemku a ke stavbě vodní elektrárny situovaných v k. ú. Stará Boleslav. Řízení o hlavní intervenci podle ustanovení §91a o. s. ř. bylo vedeno u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 227/2002 a posléze spojeno s označenou věcí ostatních žalobců (A. Š., PHDr. P. Š., Ing. I. N., H. Š., V. Š., A. L., B. B. a V. B.), vedenou proti žalovanému Středočeské energetické závody, státní podnik v likvidaci, pod sp. zn. 5 C 88/2001. Okresní soud Praha-východ žalobu, resp. intervenci stěžovatelky zamítl. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně (s minimální úpravou ohledně výměry jednoho z pozemků) jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Nejvyšší soud posoudil tuto věc podle právní normy, jež na skutkový stav nedopadá, použitý právní předpis nesprávně vyložil, nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá, vzal za zjištěné něco, co ve spise vůbec není a nevypořádal se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, s tvrzeními stěžovatelky, s podaným dovoláním, s jeho doplněním a s námitkami stěžovatelky jako dovolatelky. Stěžovatelka také vyslovila nesouhlas s tím, jak obecné soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení. Na podporu svých tvrzení odkázala stěžovatelka na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 593/04, II. ÚS 275/95, II. ÚS 336/01II. ÚS 192/96, II. ÚS 566/05, I. ÚS 350/04, I. ÚS 74/06, III. ÚS 151/06.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy opakovaně došly. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, Ústavním soudem shledán nebyl, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné [srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in www.echr.coe.int/ECHR v databázi HUDOC a in ASPI] a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 www.echr.coe.int/ECHR v databázi HUDOC a in ASPI). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. rozhodnutí ESLP Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994 in www.echr.coe.int/ECHR v databázi HUDOC).
Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Úmluvou.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na odklad vykonatelnosti odmítnuty mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. února 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu