ECLI:CZ:US:2011:4.US.1603.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1603/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Tomášem Kotrysem, advokátem se sídlem Vrahovická 7, Prostějov, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 17/2011-1511 ze dne 28. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") č. j. 1 To 17/2011-1511 ze dne 28. 3. 2011, jímž tento soud zamítl jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), č. j. 29 T 1/2011-1495 ze dne 8. 3. 2011, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem vrchního soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v okolnosti, že vrchní soud rozhodoval o dalším trvání vazby, bez toho aniž by jej vyslechl, přestože stěžovatel o osobní slyšení opakovaně písemně žádal. Přímo z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 516/05, na nějž sám vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval, plyne, že každý případ je třeba posuzovat individuálně, přičemž záleží především na tom, zda obviněný o slyšení požádal či nikoliv. Jelikož tak stěžovatel učinil, měl jej vrchní soud osobně vyslechnout. Zajištění osobní účasti stěžovatele při rozhodování soudu by přitom z hlediska procesní ekonomie a časové vytíženosti soudu nepředstavovalo žádný problém, neboť stěžovatel byl umístěn ve vazební věznici, která se nachází jen několik stovek metrů od budovy vrchního soudu. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu č. j. 1 To 17/2011-1511 ze dne 28. 3. 2011 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení, že bylo povinností vrchního soudu umožnit stěžovateli se k dalšímu trvání vazby vyjádřit v rámci osobního slyšení, přičemž absence takového slyšení zakládá porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Této argumentaci však Ústavní soud nemohl přisvědčit.
Ústavní soud se již v minulosti otázkou práva na osobní slyšení obviněného při rozhodování o vzetí do vazby a o dalším trvání vazby podrobně zabýval a s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vztahující se k interpretaci čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a 4 a čl. 6 Úmluvy, dospěl k následujícím závěrům:
Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení týkajícího se omezení osobní svobody (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41, str. 397 a násl.). Nutnost osobního výslechu však není automaticky dána ve všech případech. Slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby je nutné téměř vždy (výjimku z této zásady stanoví nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1104/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz), v ostatních případech neexistence takovéhoto slyšení při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody neznamená automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby; každý případ je totiž nutno posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byla uvedena nová, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnost či zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit a z nichž by vyplývala nutnost osobního slyšení stěžovatele (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1812/08, publikován tamtéž, svazek 51, nález č. 186, str. 285 a násl.).
Jak bylo zjištěno z fotokopie relevantní části spisu krajského soudu sp. zn. 29 T 1/2011, krajskému soudu byla dne 4. 3. 2011 doručena žádost stěžovatele ze dne 28. 2. 2011 o propuštění z vazby na svobodu ve smyslu §72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud o této žádosti rozhodoval dne 8. 3. 2011 v neveřejném zasedání za osobní účasti stěžovatele i jeho obhájce, přičemž stěžovatele vyslechl a jak je z protokolu zřejmé, poskytl mu značný prostor k uplatnění všech jeho argumentů. Poté krajský soud usnesením č. j. 29 T 1/2011-1495 ze dne 8. 3. 2011 žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 10. 3. 2011 stížnost k vrchnímu soudu, v jejímž odůvodnění z odkazů na judikaturu Ústavního soudu obsáhle dovozoval, že v jeho věci zakládá absence osobního slyšení porušení jeho ústavně zaručených práv. Vrchní soud usnesením č. j. 1 To 17/2011-1511 ze dne 28. 3. 2011 stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl, a to aniž by stěžovatele vyslechl, přičemž v této souvislosti konstatoval, že rozhodují-li obecné soudy o vazbě ve dvou instancích, postačuje, je-li stěžovatel vyslechnut soudem prvního stupně; na slyšení u stížnostního soudu neměl za těchto okolností stěžovatel právní nárok. Tento závěr shledal Ústavní soud v projednávané věci ústavně konformním.
Ústavní soud již v minulosti vyslovil právní názor, že ani z Listiny, ani z Úmluvy a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení ve dvou stupních (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 516/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 7. str. 63 a násl.). Ostatně rozhoduje-li se o vazbě před podáním obžaloby, je možno osobní slyšení obviněného realizovat toliko před stížnostním soudem (k ústavní konformitě systému, kdy v prvním stupni o vazbě rozhoduje státní zástupce, zaujal Ústavní soud stanovisko při rozhodování o předchozí ústavní stížnosti stěžovatele v usnesení sp. zn. II. ÚS 3693/10, dostupném na http://nalus.usoud.cz), přičemž není žádný důvod po podání obžaloby, kterážto skutečnost domněnku o důvodnosti trestního stíhání stěžovatele dále posiluje, tento standard navyšovat, resp. trvat na tom, aby byl stěžovatel nezbytně vyslechnut soudem prvního stupně i soudem stížnostním.
Obžalovaný je ovšem i v případě, že již byl vyslechnut soudem prvního stupně, oprávněn vznést ve své stížnosti požadavek, aby byl vyslechnut rovněž soudem stížnostním, nicméně stížnostní soud je povinen se tímto požadavkem zabývat toliko tehdy, jde-li o požadavek kvalifikovaný, tj. obsahující uvedení skutečností majících význam pro rozhodnutí soudu, jež by nebylo možno objasnit jinak než právě osobním slyšením. Současně by obsahem takového požadavku neměly být skutečnosti, k nimž již byl stěžovatel vyslechnut soudem prvního stupně, pokud v mezidobí nedošlo k jejich podstatné změně, neboť, jak již bylo naznačeno výše, není nezbytné provádět výslech duplicitně. Jestliže je takový kvalifikovaný požadavek vznesen, nemůže jej stížnostní soud přejít, nýbrž je povinen mu buď vyhovět nebo v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, proč tak neučinil.
V nyní projednávané věci se stěžovatel sice osobního slyšení u vrchního soudu domáhal, nicméně již nevymezil, k jakým změnám od jeho posledního slyšení před soudem prvního stupně došlo, a z jakého důvodu považuje tyto skutečnosti za natolik významné, aby založily nutnost jeho osobního slyšení ve druhém stupni. Jinými slovy řečeno, stěžovatel v odůvodnění své stížnosti toliko dokazoval, že mu právo osobního slyšení po formální stránce náleží, aniž by však svůj požadavek podpořil relevantními důvody. Jelikož se v případě žádosti stěžovatele o osobní slyšení nejednalo o kvalifikovaný požadavek na osobní slyšení ve výše uvedeném smyslu, nelze závěru vrchního soudu o tom, že výslech stěžovatele nebyl nezbytný, z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Jelikož Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu