ECLI:CZ:US:1996:4.US.162.96
sp. zn. IV. ÚS 162/96
Usnesení
IV. ÚS 162/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti I.W., zastoupené advokátem JUDr. M.H., proti rozhodnutím O.ú. P., - okresního pozemkového úřadu, č.j. PÚ 2647/92,452/93, ze dne 5.6.1995, a Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 241/95, ze dne 23.4.1996, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Okresního pozemkového úřadu P.
Rozhodnutím Městského soudu v Praze, jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu uvedeného soudu, sp. zn. 28 Ca 241/95, bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. P., okresního pozemkového úřadu, čj. PÚ 2647/92,452/93, který podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
2 - IV. ÚS 162/96
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl tak, že stěžovatelka není vlastnicí pozemků ve výroku přesně označených. Pozemkový úřad při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že stěžovatelka je sestrou původního vlastníka předmětných nemovitostí J.K.S., který byl podle rozhodnutí Úředního soudu v Berlíně - Schönebergu ze dne 21.9.1962 prohlášen za mrtvého dnem 31.12.1945. Předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. před rozhodným obdobím - tj. před 25.2.1948, a proto při posuzování restitučního nároku vycházel pozemkový úřad ze zákona č. 243/1992 Sb. Dospěl k závěru, že u původního vlastníka není splněna podmínka ustanovení §2 citovaného zákona, neboť J.K.S. prokazatelně nenabyl československého státního občanství podle některého ze zákonů ve jmenovaném ustanovení uvedených. Občanství ani nabýt nemohl,když od roku 1944 byl jako německý voják nezvěstný, a v roce 1962 byl prohlášen za mrtvého ke dni 31.12.1945. Pozemkový úřad rovněž poukázal na zjištění, že J.K.S. sloužil za druhé světové války v německých ozbrojených složkách a rodina S., měla čsl. státní občanství do roku 1939, kdy se stali německými občany, neboť se hlásili k národnosti německé.
Městský soud v Praze, který ve věci rozhodoval k odvolání stěžovatelky, dokazování doplnil a po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že předmětné pozemky přešly do vlastnictví státu na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb., a byl tak tedy dán důvod posuzovat podmínky vrácení nárokovaných nemovitostí podle zákona č. 243/1992 Sb., přitom učinil další závěr - který, stejně tak jako závěr předchozí, v ústavní stížnosti stěžovatelkou zpochybňován není, a to, že původní vlastník předmětných nemovitostí, kterým byl J.K.S., pozbyl čsl. státního občanství podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Za tohoto stavu se pak soud zaměřil ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. na posouzení otázky znovunabytí čsl. státního občanství původním vlastníkem. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, tuto podmínku však J.K.S. nikdy nesplnil, neboť tím, že toto občanství nenabyl vrácením podle §3 dekretu č. 33/1945
3 - IV. ÚS 162/96
Sb. a podle rozhodnutí o prohlášení za mrtvého již nepřežil den 31.12.1945, nemohl jako zemřelý nabýt čsl. státní občanství podle zákonů v ustanovení §2 zákona č. 243/1992 Sb. dále uvedených, a to zákona č. 194/1949 a zákona č. 34/1953 Sb. Jak dále plyne z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze, názor stěžovatelky, opírající se o právní fikci, že až do dne prohlášení za mrtvého je třeba na J.K.S. pohlížet jako by nebyl mrtev, a dále o právní fikci, že jako nezvěstný v době účinnosti zákona č. 34/1953 Sb. splnil předpoklady ustanovení §1 citovaného zákona pro nabytí čsl. státního občanství, není přijatelný. Právní fikcí je třeba rozumět zákonnou konstrukci určitého stavu, ze kterého se v právním předpisu vychází, i když je jinak zřejmé, že neodpovídá skutečnosti. Zákon č. 34/1953 Sb. ve svých ustanoveních však nekonstruuje žádnou právní fikci, podle níž by bylo možno dovozovat, že i osoby nezvěstné mají bydliště na území republiky, a tudíž nabývají čsl. státního občanství. Právně není upravena ani taková fikce, která by navíc zcela v rozporu s logikou práva a oproti účinkům pravomocného prohlášení za mrtvého k určitému dni stanovila, že je třeba na osobu nezvěstnou pohlížet tak, jako by ke dni vydání rozhodnutí o prohlášení za mrtvého ještě žila, přestože byla prohlášena za mrtvou zpětně k určitému dni. Městský soud v Praze se tak v podstatě ztotožnil s názorem pozemkového úřadu, který ve věci rozhodoval, totiž, že J.K.S., jako původní vlastník nemovitostí, nesplňoval podmínky kladené v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. na původního vlastníka, čímž je vyloučena i oprávněnost nároku jeho právní nástupkyně a z uvedených důvodů napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, aniž by se dále zabýval posuzováním ostatních podmínek zákona ve vztahu ke stěžovatelce.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, které podle jeho názoru není v rozporu s Listinou základních práv a svobod, neboť, jak se ve vyjádření uvádí, rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zněním zákona č. 243/1992 Sb. na tento případ dopadající, při respektování všech zákonných požadavků, na které citovaný zákon
4 - IV. ÚS 162/96
váže možnost vrácení majetku v restitučním řízení.
Proti tomuto rozsudku směřuje ústavní stížnost, přitom v odůvodnění stížnosti stěžovatelka dává najevo nesouhlas se závěry obou orgánů o tom, že J.K.S. nesplnil podmínky znovunabytí čsl. státního občanství. Porušení svého základního majetkového práva zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod z titulu restituční sukcese po svém bratru J.K.S. rozhodnutími pozemkového úřadu a městského soudu spatřuje v tom, že oba tyto orgány neuznaly její teorii o právní fikci, opírající se o skutečnost, že až do dne prohlášení za mrtvého je třeba na J.K.S. pohlížet jako by nebyl mrtev, když k jeho prohlášení za mrtvého došlo až v roce 1962. I když toto prohlášení za mrtvého implikuje jako den smrti den 31.12.1945, děje se tak zpětně z roku 1962. V době vydání zákonů č. 194/1949 Sb. a 34/1953 Sb. J.K.S. prohlášen za mrtvého nebyl, a protože byl v této době nezvěstný, mohl se teoreticky zdržovat na území ČSR a mohl být objektem uvedených zákonů, které vracely bývalým německým občanům a ještě bývalejším československým občanům čsl. státní občanství. Podle názoru stěžovatelky není rozhodující, zda zákon č. 34/1953 Sb. konstruuje nějakou právní fikci, podle níž by bylo možno dovozovat, že i osoby nezvěstné mohou nabýt čsl. občanství, rozhodující je podle ní výklad "obecné fikce", podle které měl J.K.S. v roce 1949 - 1953 žít, když den smrti byl právně založen a "konstruován" až v roce 1962. Nepřijetím této obecné fikce, která je logickým výkladem právního aktu prohlášení za mrtvého v roce 1962 zpětně k roku 1945, byla stěžovatelka, jak dále uvádí, zbavena oprávněnosti svého restitučního nároku podle §2 odst. 2 písm. e) zákona č. 243/1992 Sb. a zbavením možnosti uplatnit svůj restituční nárok byla pak zbavena i možnosti takový majetek vlastnit, což jí právě umožňuje čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Dovozuje proto, že v tomto směru bylo porušeno její základní ústavní právo a navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí jako protiústavních.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisů Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 241/95, a O.ú. P.,
- 5 - IV. ÚS 162/96
okresního pozemkového úřadu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Její podstata spočívá v polemice s právním závěrem soudu o otázce znovunabytí čsl. státního občanství původním vlastníkem nemovitostí, přitom v podstatě opakuje argumenty, uváděné v opravném prostředku, směřujícímu proti rozhodnutí pozemkového úřadu. S těmito, jak plyne ze shora shrnutého odůvodnění napadeného rozsudku, se Městský soud v Praze zabýval a vypořádal způsobem, v němž nebyla shledána protiústavnost a s nímž Ústavní soud souhlasí. Přijetí "obecné fikce", která je podle stěžovatelky logickým výkladem právního aktu prohlášení za mrtvého v roce 1962 zpětně k roku 1945, nelze totiž přisvědčit nejenom proto, že je v rozporu s principem právní jistoty, ale také z toho důvodu, že vychází a je vázána na zcela nahodilé datum rozhodování o prohlášení za mrtvého. Z uvedeného důvodu a za stavu, kdy z obsahu připojených spisů nebylo Ústavním soudem zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že v řízení, které vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí předcházelo, byly porušeny principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 1996
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj