ECLI:CZ:US:2005:4.US.163.05
sp. zn. IV. ÚS 163/05
Usnesení
IV. ÚS 163/05
Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti V. P., zastoupené JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou, AK nábřeží Petra Bezruče 598, 356 01 Sokolov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 9 To 41/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým mělo být porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Současně má být napadené rozhodnutí v rozporu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a k ní připojených příloh zjistil, že u Okresního soudu v Sokolově je pod sp. zn. 1 T 158/2002 vedeno trestní řízení proti stěžovatelce obviněné z trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle ustanovení §249a odst. 2 trestního zákona a trestného činu poškozování cizích práv dle ustanovení §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Dne 8. 12. 2004 vydal předseda senátu usnesení, jímž se vyloučil z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatelky s tím, že daná věc je propojena s věcí vedenou pod sp. zn. 1 T 27/2002, v níž je trestně stíhán bývalý manžel stěžovatelky pro pohlavní zneužívání dcery a v níž také jedná předseda senátu. Protože stěžovatelka v této věci podala řadu stížností, v nichž zpochybňovala profesionální erudici soudce i jeho morální kvality, předseda senátu se cítil být podjatý. Ke stížnosti okresního státního zástupce v Sokolově Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 9 To 41/2005, rozhodl, že předseda senátu není z věci vyloučen, neboť není v žádném vztahu ke stěžovatelce a nebyly zjištěny skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit jeho poměr k věci, zejména snad zaujatost vůči obviněné, přičemž stížnostní soud dále dodal, že soudce by měl být na takové profesionální úrovni, aby od podání stěžovatelky dokázal odhlédnout a přes jejich obsah rozhodoval nestranně.
Stěžovatelka uvádí, že pro vyloučení soudce postačují pouhé pochybnosti o jeho nepodjatosti, přičemž v jejím případě se jedná již o osobní konflikt mezi ní a soudcem, a to konflikt takového charakteru, že subjektivně i objektivně znemožňuje soudci přistupovat k její trestní věci nezaujatě a rozhodovat nestranně a spravedlivě. Již subjektivní přesvědčení soudce o své podjatosti je pro stěžovatelku dostatečným důkazem, že podjatý je. Své přesvědčení ilustruje i na vydání trestního příkazu ze dne 16. 2. 2005, jímž byla uznána vinnou shora uvedenými trestnými činy, avšak rozhodnutí nemá oporu v trestním spise, nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav a policejní orgán měl pochybnosti, zda se stěžovatelka uvedeného jednání dopustila, nad čímž se soud vůbec nepozastavil. Stěžovatelka také nerozumí tomu, jak mohl soud vydat trestní příkaz, když doposud neskončilo řízení, ve kterém má být rozhodováno o trestném činu pohlavního zneužívání ze strany otce nezletilé. Z těchto skutečností stěžovatelka dovozuje, že není schopen jednání stěžovatelky posoudit bez zaujetí a nespojovat své poznatky "ze sporu 1 T 27/2002". Navíc se stěžovatelka ke stížnosti okresního státního zástupce, na základě které bylo prvostupňové usnesení zrušeno, nemohla vyjádřit, neboť jí nebyla doručena.
Po zvážení výše uvedených zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ačkoli daná věc nebyla dosud pravomocně skončena, Ústavní soud podanou ústavní stížnost posoudil jako přípustnou s ohledem na nález III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (publikováno na www.judikatura.cz), ve kterém judikoval, že obecnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé doposud neskončilo. V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání.
K posuzování naplnění podmínek pro vyloučení soudce se Ústavní soud vyjadřoval v řadě svých rozhodnutí; v nálezu II. ÚS 105/01 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, č. 98) konstatoval, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního, což znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Obdobně judikuje i Evropský soud pro lidská práva, že v sázce je důvěra, kterou v demokratické společnosti musí soudy budit, a že při rozhodování, zda v dané věci existuje legitimní důvod obávat se podjatosti soudce, je stanovisko obviněného důležité, nikoli však rozhodné. Rozhodné je, zda tato obava může být považována za objektivně zdůvodněnou (srov. odst. 58 rozsudku Ferrantelli a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, č. 19874/92, publikováno na www.echr.coe.int). V daném případě je poměr soudce Okresního soudu v Sokolově ke stěžovatelčině věci dovozován z toho, že soudce zná vývoj řízení a jedná ve věci 1 T 27/2002, v níž stěžovatelka jeho postup napadala stížnostmi a zpochybňovala jeho odborné kvality. Tato skutečnost však sama o sobě dostatečně objektivně neodůvodňuje závěr stěžovatelky o podjatosti soudce. Soudci musí být vlastní vyšší dávka velkorysosti, která umožňuje přenést se přes invektivy vznesené stěžovatelkou a věc rozhodnout nestranně a nezaujatě. Jedině tehdy, jestliže by vztah mezi stěžovatelkou a soudcem přerostl ve vyhrocený osobní konflikt (srov. nález I. ÚS 167/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, č. 127), by požadavek vyloučení příslušného soudce z projednávání věci byl oprávněný; to však není stěžovatelčin případ.
To, že o vině stěžovatelky bylo trestním příkazem rozhodnuto dříve než o vině bývalého manžela v řízení o pohlavním zneužívání dcery, není způsobilé navodit dojem podjatosti soudce, neboť soudy jsou povinny vést řízení tak, aby věc byla vyřízena v přiměřené době; nemají povinnost korigovat rychlost postupu s vývojem v jiné věci. Rychlost řízení je dána mimo jiné složitostí věci a dostupností důkazního materiálu, přičemž v souvislosti s řízením 1 T 27/2002 stěžovatelka zmiňuje např. komplikace s psychologickým vyšetřením své dcery, které přispívají k prodloužení řízení. Usuzovat na podjatost soudce z údajných nedostatečných skutkových zjištění ve věci 1 T 158/2002, které neodůvodňují závěr o vině stěžovatelky, není Ústavní soud v této fázi řízení oprávněn, jelikož zde se již jedná o meritum věci, v níž řízení dosud nebylo pravomocně skončeno; Ústavní soud by tak nepřípustným způsobem předčasně zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů. K tomu ještě Ústavní soud poznamenává, že podjatost často není možno dovodit z vadného rozhodnutí, neboť toto jde obvykle na vrub "obyčejného" pochybení soudu.
O stížnosti státního zástupce bylo rozhodováno v neveřejném zasedání, které slouží k řešení méně významných otázek především procesního charakteru, kdy není třeba zjišťovat stanoviska stran a dokazování se provádí pouze spisem. Stěžovatelce tedy nemohlo být upřeno právo vyjádřit se ke stížnosti, neboť v takovém případě soud není povinen stanovisko obviněného zjišťovat.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. května 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu