ECLI:CZ:US:2003:4.US.164.03
sp. zn. IV. ÚS 164/03
Usnesení
IV. ÚS 164/03
Ústavní soud rozhodl dne 1. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti obchodní společnosti K. K., a.s., zastoupené Mgr. R. T., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2003 čj. 29 Odo 645/2001-103, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000 čj. 1 Cmo 301/99-82 a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 7. 1999 čj 26 Cm 31/97-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozsudkům obecných soudů, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, potvrzen rozsudek soudu prvého stupně a zamítnuto dovolání, stěžovatelka tvrdí, že těmito rozsudky byla porušena její práva zaručená v čl. 90 Ústavy ČR, a čl. 1, 4 odst. 3 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); navrhuje, aby Ústavní soud nálezem tato rozhodnutí zrušil. V ústavní stížnosti stručně podává obsah své argumentace uplatněné před obecnými soudy, rekapituluje výsledek řízení a uvádí, že porušení základních práv spatřuje v diskriminačním výkladu příslušných zákonných ustanovení, na základě kterých obecné soudy připustily zákonnost čl. XIII. smlouvy o prodeji podniku ze dne 1. 5. 1994, uzavřené mezi právním předchůdcem stěžovatelky a Fondem národního majetku. Stěžovatelka má za to, že právní závěry obecných soudů jsou v rozporu s ustanovením §574 odst. 2 občanského zákoníku a že v důsledku chybné aplikace citovaného ustanovení smlouvy o prodeji podniku je porušováno její právo nakládat s vlastnictvím podle vlastní vůle.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 26 Cm 31/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že má právo na slevu z kupní ceny podle kupní smlouvy uzavřené s Fondem národního majetku dne 1. 5. 1994 o prodeji podniku K. K.., s. p., rovnající se účetní hodnotě lakovací pece na výrobu měděných drátů, a rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému Fondu národního majetku povinnost zaplatit jí částku ve výši 19 644 866,- Kč. Svůj návrh odůvodnila mj. nefunkčností tohoto zařízení, o jehož vadách, které se projevily až později, předávající věděl. Po provedeném dokazování soud prvého stupně žalobu zamítl ze dvou důvodů. Jednak proto, že stěžovatelka sice vady zařízení reklamovala, ale nikoliv bez zbytečného odkladu, kteroužto opožděnost žalovaný při jednání namítl, a jednak proto, že neshledal důvodným tvrzení stěžovatelky o neplatnosti ustanovení čl. XIII. smlouvy o prodeji podniku, kterým právní předchůdce stěžovatelky a žalovaný smluvně vyloučili použití ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen "zákon o velké privatizaci"), a ustanovení §486 obchodního zákoníku.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že je třeba důsledně odlišovat právní úpravu sjednání smlouvy v obchodních závazkových vztazích, jež ovládá zásada smluvní volnosti, od právní úpravy zániku závazků obsažené v občanskému zákoníku. Vrchní soud v Praze potvrdil, že článek XIII. smlouvy o prodeji podniku má zamýšlené a odpovídající právní účinky a ujednání stran o vyloučení ustanovení §20 odst. 2 zákona o velké privatizaci není v rozporu s žádnou kogentní normou, tedy ani s ustanovením §574 odst. 2 občanského zákoníku, protože toto ustanovení nemá pro právní kvalifikaci dotčeného ujednání stran žádný význam.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR zamítl. Dovolání bylo přípustné v rozsahu právní otázky zásadního významu, kterou formulovala stěžovatelka, a touto otázkou bylo, zda je platné a právně účinné ujednání s textem: "Smluvní strany sjednávají, že pro tento smluvní vztah se vylučuje a tedy nepoužije ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. v platném znění a ustanovení §486 odst. 1 obchodního zákoníku v platném znění". V odůvodnění dovolací soud uvedl, že úprava v zákoně o velké privatizaci je ve vztahu k obchodnímu zákonu úpravou speciální a že obchodní zákoník je ve vztahu k zákonu o velké privatizaci subsidiárně použitelný. Dále uvedl, že ustanovení §20 odst. 2 zákona o velké privatizaci samo odkazuje na zvláštní předpis, jímž by mohl být i obchodní zákoník, a zejména pak na smlouvu, takže zvláštní právní úprava či smlouva mají ve vztahu k citovanému ustanovení přednost. Z uvedeného dovolací soud vyvodil, že úprava ve smlouvě o prodeji podniku mohla obsahovat jinou, modifikovanou úpravu práva na přiměřenou slevu za věci, zahrnuté do zápisu o převzetí, než je úprava v ustanovení §20 odst. 2 zákona o velké privatizaci. V daném případě se jednalo o přiměřenou slevu za věci nezahrnuté do zápisu, tj. z titulu vad zjištěných později při provozu podniku, pro které by byla subsidiárně aplikovatelná úprava ve zvláštním právním předpisu - ustanovení §486 odst. 1 věta třetí obchodního zákoníku. I tuto úpravu však smlouva o prodeji podniku v čl. XIII. výslovně vyloučila. Dovolací soud pak dospěl k závěru, že takové vyloučení bylo přípustné, neboť ustanovení §486 odst. 1 obchodního zákoníku není zahrnuto ve výčtu kogentních ustanovení v §263 obchodního zákoníku. Dovolací nepřisvědčil názoru, který opíral neplatnost předmětného ujednání v čl. XIII. smlouvy o ustanovení §574 odst. 2 občanského zákoníku, a vysvětlil, že vzdání se budoucích práv na základě dohody může nastat jen ohledně těch práv (budoucích nároků), která vzniknou na základě zákona nebo smlouvy, popř. jiných právních skutečností, přičemž vznik těchto práv (nároků) je založen obligatorně. Avšak tam, kde zákon umožňuje odchylnou úpravu, tj. dohodu mezi účastníky, jíž lze určitou úpravu modifikovat nebo i vyloučit, nelze takovou dohodu kvalifikovat jako dohodu o vzdání se budoucích práv a tudíž dohodu neplatnou.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory obecných soudů, jak jsou obsaženy v odůvodněních napadených rozsudků, přičemž stěžovatelka dovozuje namítaný zásah do svých ústavně zaručených práv z pouhé skutečnosti, že její právní názor na výklad norem jednoduchého práva a jejich aplikaci na příslušné ustanovení obchodní smlouvy je odlišný od právních závěrů nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu. Za těchto okolností tak stěžovatelka staví Ústavní soud do role soudu další instance, která mu však jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nenáleží. Ústavní soud neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatelka argumentuje porušením čl. 36 Listiny. Ústavní soud ověřil, že soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a rozsudkům obecných soudů nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III.ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), ve kterém rozvedl, že "v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takového rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. Ústavy České republiky". O takový případ se však v dané věci nejedná.
To, že stěžovatelka zastává v dané věci jiný právní názor, kasaci napadených rozhodnutí neodůvodňuje. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a obdobně i z hlavy páté Listiny je třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v přiměřené lhůtě a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Postupovaly-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a svůj postup řádně odůvodnily, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že by proces byl veden unfair způsobem.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy ČR, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů, což významně souvisí s právem na spravedlivý proces, o němž však bylo pojednáno výše.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo důvodnosti stěžovatelčiny argumentace, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu