ECLI:CZ:US:2004:4.US.171.04
sp. zn. IV. ÚS 171/04
Usnesení
IV. ÚS 171/04
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. Z. H., Ph.D., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem, AK se sídlem Dlouhá č. 31/63, 415 01 Teplice v Čechách, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, čj. 3 Cmo 189/2003-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2003, čj. 48 Cm 31/2003-41, v odvoláním napadeném výroku I., kterým bylo vyhověno návrhu žalobce, obchodní společnosti J. B. - K. B., a.s., na nařízení předběžného opatření a uložení povinnosti stěžovateli (žalovanému v řízení před obecným soudem), aby se jako poskytovatel zdržel uzavírání licenčních smluv, jež by mohly přivodit žalobci újmu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje obsah uplatněných odvolacích námitek a tvrdí, že postupem soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť nebyl řádně a úplně zjištěn skutkový stav věci, v důsledku toho došlo k nesprávnému právnímu posouzení a nespravedlivému rozhodnutí. Právní závěr odvolacího soudu, že jednání stěžovatele popsané v odůvodnění napadeného usnesení by mohlo být nekalosoutěžním jednáním, stěžovatel označuje za závěr porušující jeho práva (blíže nespecifikovaná) zakotvená v Listině a Úmluvě. Ostatní argumenty stěžovatele pak směřují spíše k podstatě věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 31/2003, ve které se žalobkyně žalobou proti stěžovateli domáhá ochrany proti nekalé soutěži a ochrany proti porušování práv k ochranným známkám.
V odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, připojeného k ústavní stížnosti, se podává, že žalobkyně podala ke Krajskému soudu v Plzni návrh na nařízení předběžného opatření společně se žalobou ve věci samé, neboť zjistila, že stěžovatel uplatňuje určité nároky k nehmotnému majetku žalobkyně, opakovaně se se svou matkou pokusil zahájit v České republice a Slovenské republice výrobu bylinného likéru a uzavřel licenční smlouvy s různými subjekty v České republice, Slovenské republice a Ruské federaci. Stěžovatel se rovněž domohl u Rospatentu v Ruské federaci zápisu ochranných známek totožných s některými ochrannými známkami žalobkyně a uzavřel s ruskou společností Z. B. licenční smlouvu, na základě které měla tato společnost vyrábět bylinný likér tzv. B.. Z. B. též měla podat návrh na výmaz ochranných známek žalobkyně v Ruské federaci z důvodu jejich neužívání a stěžovatel se měl u moskevského Arbitrážního soudu domoci vydání předběžného opatření proti výhradnímu distributorovi a sesterské společnosti žalobkyně, ruské společnosti P.R. Rus, kterým byl této společnosti zakázán dovoz, skladování a prodej originálního bylinného likéru B., vyráběného žalobkyní. Žalobkyně odůvodnila návrh na nařízení předběžného opatření tím, že stěžovatel připravuje podmínky pro výrobu likéru napodobujícího likér B. v Ruské federaci a nezákonně zasahuje do vývozu a prodeje B. žalobkyní na tomto území. Protože žalobkyně nemá žádné právní prostředky jak tomuto protiprávnímu jednání zabránit a z jednání stěžovatele jí hrozí značná a těžko nahraditelná újma, má za to, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků navrženým předběžným opatřením.
Krajský soud v Plzni osvědčil, že žalobce je majitelem konkrétních ochranných známek zapsaných pro bývalou SSSR, že na ruský trh dodával B. v letech 1997 - 2002, v současné době prostřednictvím výhradního dodavatele P.R. RUS, že matka stěžovatele a poté i stěžovatel sám uzavřeli licenční smlouvy; stěžovatel s ruskou společností Z. B.na užívání receptury, know-how na výrobu bylinného likéru J. B. K.na užívání kombinované ochranné známky, a konečně, že likér B. - B. byl uveden na ruský trh společností V. Krajský soud v Plzni tedy vyhověl návrhu žalobkyně, byť jen částečně, a výrokem I. uložil stěžovateli povinnost, aby se jako poskytovatel zdržel uzavírání smluv na udělení souhlasu k užití označení B., J. B. K., B. B. a B. ve všech tvarech a překladech do jiných jazyků (odst. 1), smluv na udělení souhlasu k užití označení kalíšku s písmeny JB pro výroku likérů (odst. 2), smluv na udělení souhlasu k užití označení obsahujícího barevný obrazec sestávající ze žlutého obdélníku, přes který jsou horizontálně vedeny dva modré pruhy, obsahující nápisy B. B. napsané bílými písmeny, nad a pod kterými jsou dvě bílé čáry a žluté lemování ve tvaru obloučku, přičemž na žlutém obdélníku ve směru od shora dolů jsou černě provedené nápisy obsahující slova Original, dědictví J. B. zakladatele K. B., založeno 1807 v jakémkoli jazyce, a uprostřed je vyobrazení tzv. kalíšku JB, pro výrobu likérů (odst. 3), smluv na udělení souhlasu k užití plochých hranatých zelených lahví s hrdlem na užší straně pro výrobu likérů, jejichž tvar je totožný s tvarem lahve chráněným ochrannou známkou č. 164730, zapsanou u Úřadu průmyslového vlastnictví ČR (odst. 4), smluv na udělení souhlasu k užití lahví, na kterých je vylisovaný reliéf kalíšku s písmeny JB, pro výrobu likérů (odst. 5), smluv na udělení souhlasu k užití označení shodných s ochrannými známkami žalobce č. 146730, 114108, 114110, 114092, 114093 a 114095, zapsaných u Úřadu průmyslového vlastnictví ČR (odst. 6) a smluv na udělení souhlasu k užití označení shodných s mezinárodně zapsanými ochrannými známkami žalobce č. 458539, 458540, 458542, 458543, 461223, 610379, zapsanými u Světové organizace duševního vlastnictví pro výrobu likérů (odst. 7). Výrokem II. a III. Krajský soud v Plzni další návrhy žalobkyně na nařízení dalších povinností stěžovatele zamítl.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí Krajského soudu v Plzni potvrdil. Vrchní soud se vyrovnal s odvolacími námitkami stěžovatele týkajících se podmínek řízení a v souvislosti s námitkou o nedostatku pasivní legitimace stěžovatele uvedl, že soutěžní vztah nelze zúžit, jak tvrdil stěžovatel, na situaci, která by vznikla až posléze mezi žalobkyní a tím subjektem, kterému stěžovatel udělí licenci, aniž by v tom jakkoli figuroval poskytovatel licence. Odvolací soud konstatoval, že jednání stěžovatele by mohlo přivodit újmu žalobkyni nejen jako původnímu majiteli ochranných známech, zapsaných ještě pro bývalou SSSR, ale i jako významnému vývozci nejen do Ruské federace, ale i do dalších států. Tím, že stěžovatel poskytne licenci různým subjektům a spolupracuje s nimi při realizaci, vstupuje do soutěžního vztahu se žalobkyní. Jednání stěžovatele, který docílil na území třetího státu zápisů ochranných známek prakticky totožných se známkami žalobce, bez jeho vědomí a souhlasu, jejichž majitelem není v zemi původu, může být nekalosoutěžním jednáním, které může zasáhnout do práv k ochranným známkám.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Účelem předběžného opatření je dočasná úprava práv a povinností, která nevylučuje, že o právech stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci rozhodnuto jinak. Obecný soud jím upravuje zatímně poměry účastníků, přičemž musí poskytovat ochranu jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy České republiky). Avšak ochrana toho, vůči komu předběžné opatření směřuje, nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněným zájmům druhé strany. Předběžná opatření tak zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno a může být zrušeno k návrhu (§77 o. s. ř). Ústavní soud proto již dříve ve své rozhodovací praxi judikoval, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je především věcí obecných soudů. Z tohoto důvodu je nepřípadná stěžovatelova argumentace čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož záruky o projednání záležitosti spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem dopadají především na řízení v jeho celku a rozhodnutí ve věci samé.
Shora učiněný závěr však neznamená, že na vydání předběžných opatření nejsou kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. Nařízení předběžného opatření musí mít stejně jako jiná rozhodnutí zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). V tomto rozsahu tedy Ústavní soud přezkoumal i ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Podle ustanovení §74 a §102 o. s. ř. lze nařídit předběžné opatření, je-li třeba zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, obecné soudy podle této zákonné úpravy postupovaly, zvažovaly existenci potřeby zatímní úpravy právních poměrů účastníků, zabývaly se tím, zda a jak tuto potřebu žalobkyně prokázala a své úvahy a závěry přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily. Hodnocení listin a dalších okolností, na základě kterých vzaly obecné soudy za osvědčené, že zde potřeba zatímní úpravy reálně existuje a v jakém rozsahu, se vymyká přezkumné pravomoci Ústavního soudu.
Co se týče právních závěrů obecných soudů vztahujících se k podmínkám řízení, Ústavní soud nenalezl nic, co by odůvodňovalo jeho zásah. Napadené rozhodnutí nenese rysy svévole, neboť odvolací soud se přezkoumatelným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele, které stejně jako v odůvodnění ústavní stížnosti směřují do věci samé. Stěžovatelem kritizované vyjádření odvolacího soudu, že by jeho jednání mohlo být považováno za nekalousoutěžní, je třeba dle názoru Ústavního soudu chápat jako součást odůvodnění o pasivní legitimaci stěžovatele v řízení o ochranu proti nekalé soutěži a porušování práv k ochranným známkám, v rámci kterého bylo vydáno předběžné opatření, a nikoliv jako faktickou prejudici rozhodnutí ve věci samé. Ačkoliv zpravidla není přípustné, aby již předběžným opatřením oprávněný dosáhl toho, čeho lze dosáhnout až pravomocným rozhodnutím ve věci, Ústavní soud akceptuje, že za daných okolností případu, kdy jednání stěžovatele osvědčuje potřebu zatímní úpravy účastníků v hospodářské soutěži, nelze vyloučit vydání předběžného opatření směřující k zákazu určitého jednání s ohledem na zabránění vzniku či rozšiřování újmy žalobkyně.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obecné soudy zvážily podmínky pro vydání předběžného opatření v mezích ústavních kautel, které na projednávanou věc dopadají. S ohledem na povahu věci a zaměření ústavně právní argumentace stěžovatele Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžadovat příslušný spis obecného soudu a po ověření včasnosti podání ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. června 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu