ECLI:CZ:US:1996:4.US.175.96
sp. zn. IV. ÚS 175/96
Usnesení
IV. ÚS 175/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl o ústavní stížnosti J.B., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 1996, sp. zn. 1 Tvno 114/96, za účasti Nejvyššího soudu ČR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností s odvoláním na porušení článku 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 Ntv 12/96, ze dne 17. 5. 1996.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 1996, jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu uvedeného soudu, sp. zn. 4 Ntv 12/96, byla k návrhu předsedy senátu Krajského soudu v Plzni prodloužena vazba stěžovatele podle §71 odst. 3 tr. ř. do 30. 11. 1996, pokud jde o důvod trvání vazby, v podstatě
2 - IV. ÚS 175/96
s odůvodněním, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný trestný čin, hrozí mu uložení vysokého trestu, je silně zadlužen, v zahraničí má řadu kontaktů a tyto skutečnosti spolu se skutečnostmi vyplývajícími ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, odůvodňují vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud ČR, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, jímž stížnost stěžovatele směřující proti uvedenému rozhodnutí vrchního soudu zamítl, se ztotožnil se závěry vrchního soudu, pokud jde o trvání vazebních důvodů podle §67 písm. a) tr. ř. u stěžovatele, a vzhledem k tomu, že i tento soud považoval za dostatečně odůvodněný závěr, že nebylo možno trestní věc stěžovatele pravomocně skončit v zákonné maximální dvouleté vazební lhůtě, a s ohledem na předpokládaný další průběh trestního řízení považoval prodloužení vazby do 30. 11. 1996 za dobu minimálně nezbytně nutnou, a proto usnesení vrchního soudu potvrdil.
Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu ČR směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v jejich důvodech Nejvyššímu soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádal s otázkou trvání alespoň některého z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) až c) tr. ř. Poukazuje na to, že skutečnost, že je stíhán pro trestný čin, u něhož je stanovena sazba trestu odnětí svobody od 5 do 12 let, nemůže sama o sobě odůvodňovat další trvání vazby a pokud Nejvyšší soud ČR poukazuje v odůvodnění svého rozhodnutí na některé další okolnosti, je podle stěžovatele zřejmé, že nemají oporu v žádném z dosud provedených důkazů a nemohou odůvodňovat existenci důvodů vazby. Zdůrazňuje, že rozhodnutí o vazbě musí být založeno na konkrétně zjištěných skutečnostech a nikoliv jen na pouhých domněnkách, jak se v daném případě stalo. V této souvislosti poukazuje na obsah spisu, zejména pak na výslechy jeho zahraničních obchodních partnerů, z nichž plyne, že vzájemné obchodní kontakty mezi nimi jsou ukončeny a jeho vztahy k nim nejsou přátelské. Je tedy vyloučeno, že by mu v případě, že by byl z vazby propuštěn, mohly být tyto osoby jakýmkoliv způsobem nápomocny. Postup soudu je podle stěžovatele
- 3 - IV. ÚS 175/96
v rozporu se základními ústavními svobodami, které umožňují, aby občan České republiky měl osobní i obchodní kontakty s občany jiných států. Pokud by soudy při rozhodování o vazbě vycházely z principů naznačených v odůvodnění napadeného rozhodnutí, bylo by podle něj možné podobné podezření vznést proti kterékoli osobě a odůvodnit tak existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř., přitom je podle něj logické, že prokazovat neexistenci vztahu s jinými osobami, zejména občany jiných států, je nemožné. I když trestní řád v ustanovení §67 písm. a) hovoří pouze o existenci obavy z jednání dále blíže specifikovaného, je současně nesporné, že tato obava musí být založena na konkrétních okolnostech. Žádné takové konkrétní okolnosti v napadeném rozhodnutí uvedeny nejsou, žádná cizí osoba, která by mu měla údajně pomáhat, jmenována není. Podobně nesprávně postupoval Nejvyšší soud ČR podle něj i ve vztahu k jeho další námitce, a to že jeho zdravotní stav vylučuje, že by se mohl dopustit jednání předpokládaného v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. I v tomto případě podle jeho názoru Nejvyšší soud v rozporu se zásadami trestního řízení přesouvá důkazní povinnost na jeho osobu namísto toho, aby námitky stěžovatele prověřil vyžádáním podrobné lékařské zprávy. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušil.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti zdůraznil, že nejsou pochybnosti o tom, že stěžovateli hrozí vysoký trest a pokud jde o další konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, poukazuje Nejvyšší soud ČR na to, že ve svém rozhodnutí již znovu neuváděl všechny argumenty použité soudem I. stupně, ale reagoval pouze na námitky uváděné v opravném prostředku stěžovatele, přitom rozhodnutí obou stupňů je třeba brát jako jeden celek a v této souvislosti také odkazuje na důvody Vrchního soudu v Praze. Za nedůvodnou je pak podle něj třeba považovat i námitku stěžovatele týkající se jeho zdravotního stavu. Stěžovatel subjektivně hodnotí svůj zdravotní stav jako velmi nepříznivý a vyžadující léčení ve zdravotnickém zařízení mimo
4 - IV. ÚS 175/96
věznici a toto tvrzení mělo zpochybnit existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř., čímž se v podstatě domáhal svého propuštění z vazby ze zdravotních důvodů. Tato námitka je však z hlediska existence důvodů vazby a jejího dalšího trvání irelevantní. V této souvislosti odkazuje na ustanovení §18 zákona č. 293/1993 Sb., v němž je upravena péče o zdraví obviněných, jakož i na ustanovení §32 a násl. vyhlášky MS ČR č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby, podle nichž, jestliže zdravotní stav obviněného vyžaduje zdravotní péči, kterou není možno zajistit ve věznici, poskytne se mu ve zdravotnickém zařízení mimo věznici, ostrahu přitom zajišťuje vězeňská služba. Zdůrazňuje pak, že ze spisového materiálu vyplývá, že zdravotní stav stěžovatele nevyžadoval ani jeho umístění k intenzivnější léčbě ve vězeňské nemocnici. Otázky péče o zdraví obviněných plně spadají do kompetence zdravotnického střediska nebo jiného zdravotnického zařízení vězeňské služby a pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o prodloužení lhůty trvání vazby by opatřování podrobné lékařské zprávy o aktuálním zdravotním stavu bylo zcela nadbytečné. Nejvyšší soud ČR proto navrhl zamítnutí ústavní stížnost.
Ústavní soud ČR poté, co se seznámil s obsahem spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 2 T 23/95, a Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 Ntv 12/96, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní stížnost stěžovatele, aniž by zpochybňovala závěry obecných soudů, týkající se důvodů prodloužení doby trvání vazby (§71 odst. 3 tr. ř.), je založena na popření existence samotného vazebního důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. u stěžovatele, přitom v podstatě uvádí argumenty obsažené již v předchozích žádostech stěžovatele o propuštění z vazby a v opravném prostředku, o němž rozhodoval Nejvyšší soud ČR v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Její podstata spočívá v námitce, že obecné soudy učinily závěr o existenci trvání vazebního důvodu, aniž byly zjištěny konkrétní skutečnosti odůvodňující obavy některého z následků uvedeného v §67 písm. a) tr. ř.
IV. ÚS 175/96
Jak je patrno z obžaloby podané na stěžovatele KSZ, je stěžovatel stíhán pro zvlášť závažný trestný čin - pro pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, spočívající v podvodném vylákání dvou úvěrů, a to ve výši 5 mil. Kčs od K, a. s., dne 20. 11. 1991 a ve výši 57 mil. Kčs od P., a. s., dne 2. 1. 1992, čímž oběma poškozeným měla být způsobena škoda v celkové výši 62 mil. Kčs. Pro případ uznání viny podle obžaloby je stěžovatel ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od 5 do 12 let, přičemž s ohledem na obžalobou tvrzenou výši způsobené škody by v případě jeho odsouzení zřejmě přicházelo v úvahu uložení trestu v horní polovině zákonné trestní sazby. Lze tedy předpokládat, že stěžovateli i při započtení doby trvání vazby hrozí uložení citelného trestu. Tato skutečnost sice sama o sobě ještě nemůže být důvodem vazby podle §67 písm. a) tr. ř., avšak obsah připojeného trestního spisu nasvědčuje tomu, že v daném případě kromě kontaktů stěžovatele v zahraničí, které on sám v ústavní stížnosti především zpochybňuje, jsou zde další skutečnosti, které mají reálný podklad v důkazním řízení doposud provedeném, a to jednak značná zadluženost stěžovatele a jednak závěry znaleckých posudků znalců z oboru psychiatrie a psychologie, týkající se osobnosti stěžovatele (na obojí také odkazuje jak rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, tak i vyjádření Nejvyššího soudu ČR k obsahu ústavní stížnosti), které ve svém souhrnu a právě v souvislosti s předpokládanou citelnou sankcí obavu z útěku odůvodňují. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli v tom, že by obava z následků uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. nebyla založena na konkrétních skutečnostech, a že by tedy napadeným rozhodnutím došlo k porušení článku 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se jeho zdravotního stavu, pak ze sdělení ošetřujícího lékaře ze dne 17. 5. 1996, potvrzeného lékařskou zprávou ze dne 10. 9. 1996, nelze dovodit, že zdravotní stav stěžovatele by byl takové povahy, že by vylučoval možnost jeho útěku, nehledě již k tomu, že stěžovatel,
6 - IV. ÚS 175/96
jak plyne ze zprávy ze dne 10. 9. 1996, navrhovaná odborná lékařská vyšetření vědomě odmítá.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako neopodstatněnou podle §43 odst. 1 písm. C) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. října 1996
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj