ECLI:CZ:US:2003:4.US.186.03
sp. zn. IV. ÚS 186/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. P. N., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2003, sp. zn. 4 To 21/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2003, sp. zn. 31 Nt 205/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. března 2003 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou bylo napadeno rozhodnutí vrchního soudu o stížnosti do rozhodnutí soudu prvého stupně, kterým nebyla povolena obnova řízení ve věci stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen a tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Takový postup byl v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a současně s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K této problematice stěžovatel rovněž odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 150/99, III. ÚS 545/99 a III. ÚS 269/99. Dále uvedl, že soud prvého stupně nezaujal stanovisko k jeho námitkám směřujícím proti odbornému zaměření znalkyně. Soud rovněž neprovedl řadu důkazů pomocí znaleckých posudků předložených obhajobou. Dva znalecké posudky předložené stěžovatelem byly pouze přečteny. Znalcům rovněž nebylo umožněno nahlédnout do spisu. Tímto postupem, kdy soud odmítl provedení důkazů navržených stěžovatelem, byl porušen princip rovnosti stran před soudem, zaručený v čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel rovněž odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 77/01. Krajský soud tak postupoval v rozporu s ustanoveními §235 odst. 2 trestního řádu, §281 odst. 2 trestního řádu a §211 odst. 1 a 5 trestního řádu. Stížnostní soud pak postupoval v rozporu s ustanovením §105 odst. 3 trestního řádu a §147 odst. 1 lit. b) trestního řádu.
V nepřipuštění provedení důkazů týkajících se stěžejního důkazu svědčícího o vině stěžovatele ve věci samé, shledal stěžovatel zásah do svých základních práv a svobod.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Vrchní soud v Olomouci - prostřednictvím předsedy senátu 4 To. Ten uvedl, že popisované porušení ústavních principů, zejména rovnosti stran, vychází pouze ze stěžovatelovy zkreslené interpretace v ústavní stížnosti vyjmenovaných ustanovení trestního řádu. Odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a uvedl, že z obsahu podané ústavní stížnosti nabyl přesvědčení, že tato nemohla být zpracována právním zástupcem stěžovatele.
Ústavní stížnost stěžovatel doplnil podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 22. května 2003. V něm uvedl, že po vynesení rozsudků ve věci samé zjistil zásadní vady v řízení u nalézacího soudu. Návrh na obnovu opíral o skutečnost, že existují dva znalecké posudky, které zásadním způsobem zpochybňují jeden ze základních usvědčujících důkazů. Namítal dále, že podle znalců byl posudek vypracován osobou, která nebyla znalcem v daném oboru a dále byl posudek prokládán subjektivními úvahami. K porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, došlo tím, že nalézací soud neumožnil stěžovatelem navrženým znalcům nahlédnout do spisového materiálu, ačkoliv jejich posudky nemohly bez tohoto úkonu učinit kategorický závěr o autenticitě podpisu na směnce. Potvrzením tohoto postupu se i stížnostní soud dopustil zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Navíc se vůbec nevypořádal s námitkami o nedůvodnosti návrhu na provedení důkazů. Dále stěžovatel shledal zkrácení na svých právech v tom, že rozhodnutí stížnostního soudu nebylo srozumitelné a přezkoumatelné, neboť se v průběhu řízení nedozvěděl jediný faktický argument, proč je další dokazování nadbytečné.
V doplnění ústavní stížnosti bylo rovněž konstatováno porušení práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 odst. 1 a 2, al. 1 a 5 Listiny, což však nebylo blíže rozvedeno.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 Nt 205/2002. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel spatřuje chybný postup obecných soudů v tom, že o návrhu na obnovu řízení nerozhodoval soud ve stejném personálním složení, jako v řízení o věci samé. Právu na "zákonného soudce" jemuž nemá být nikdo odňat, je třeba rozumět tak, že konkrétní soudce je předem definován a nikdo nemůže věc přidělit jinému soudci, který nebyl pro rozhodování stanoven. Jinými slovy, věc může být soudci přidělena jen podle klíče, který byl stanoven předtím, než věc byla soudu předložena. Není tedy možné, aby teprve poté, co je věc předložena soudu (např. podána obžaloba nebo návrh na obnovu řízení) bylo rozhodnuto ad hoc, který soudce bude věc projednávat. Zákon dále stanoví, že rozhodování o jedné věci probíhá v trestních věcech před senátem, který má stabilní složení. Případná déle trvající absence jednoho ze soudců má za následek zopakování celého řízení před senátem v novém složení. Tato neměnnost senátu je však spjata s konkrétním projednáváním věci a končí vydáním závěrečného rozhodnutí příslušným senátem.
V řízeních o obnově věc zpravidla projednává senát nesoucí shodné označení se senátem, který o věci rozhodoval již dříve, ve složení tohoto senátu však může v uplynulém čase dojít ke změnám. Vzhledem k tomu, že o obnově řízení, resp. o návrhu na obnovu řízení, může být rozhodováno s odstupem několika let, není ani možné zaručit, že senát bude ve stejném složení jako při původním řízení. I v tomto případě však platí, že složení senátu musí být dáno předem.
Z ústavního hlediska třeba uvést, že stěžovatel namítal nesprávnou aplikaci jednoduchého práva, která měla mít za následek porušení jeho základních práv a svobod. K tomu, s odkazem na svou judikaturu, Ústavní soud uvádí, že základní práva a svobody jsou v oblasti jednoduchého práva definovány jako regulativní nástroje, jejichž svévolné porušení (např. nerespektování kogentní normy), či extrémní interpretace (např. přepjatý formalismus), jedině opravňující Ústavní soud k zásahu. Ústavní soud v projednávané věci však neshledal, že by obecné soudy takto postupovaly. Navíc by stěžovatelova interpretace ohledně obsazení senátu stěží umožnila řešit některé situace (například smrt soudce).
K další námitce stěžovatele, týkající se jím předložených znaleckých posudků, Ústavní soud konstatuje, že v daném případě probíhalo řízení o návrhu na obnovu řízení. V této fázi je úkolem obecných soudů posoudit, zda existují nové okolnosti, tedy zda vyšly najevo skutečnosti či důkazy, které dříve nebyly soudu známy. Současně se musí jednat o takové skutečnosti, které mohou odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Soud tedy musí zvážit, zda se jedná o nový, dříve neznámý poznatek, který je způsobilý zvrátit existující závěry. Těmito aspekty se krajský soud v napadeném rozhodnutí zabýval, avšak stěžovatelem předložené skutečnosti jako nové neposoudil. V této souvislosti stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 77/01, se týkal obsahu posudku a případné neexistence revizního posudku v řízení ve věci samé. Uvedené závěry nejsou proto přímo uplatnitelné v řízení o návrhu na obnovu řízení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v řízení o návrhu na obnovu řízení zasáhly do základních práv a svobod stěžovatele způsobem, jaký ve své ústavní stížnosti popsal. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu