ECLI:CZ:US:2005:4.US.187.05
sp. zn. IV. ÚS 187/05
Usnesení
IV. ÚS 187/05
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2005 o ústavní stížnosti Ing. V. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, AK Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, č. j. 28 Co 475/2004-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze s odůvodněním, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále princip rovnosti vyjádřený v čl. 37 odst. 3 Listiny a princip zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny, když soud uplatňoval státní moc mimo rámec stanovený zákonem, a to způsobem, který zákon nestanoví.
Stěžovatel uvádí, že Okresní soud pro Prahu - východ usnesením ze dne 8. 4. 2004, č. j. E 602/2004-15, nařídil výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného, a to na základě vykonatelného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2003, č. j. 50 Cm 46/2003-17. K odvolání povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 12. 2004, č. j. 28 Co 475/2004-35, napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel předložil exekuční titul pouze v úředně neověřené kopii a navíc Vrchní soud v Praze bude teprve rozhodovat o včasnosti námitek povinného, že mu směnečný platební rozkaz nebyl řádně doručen, a tudíž nenabyl právní moci. Přípisy ze dne 7. 7. 2004 (č. j. 50 Cm 46/2003-44) a ze dne 26. 11. 2004 (č. j. 50 Cm 46/2003-33), Městský soud v Praze stěžovateli sdělil, že právní moc směnečného platebního rozkazu byla zrušena s tím, že bude rozhodováno o včasnosti námitek povinného vůči směnečnému platebnímu rozkazu, a že předmětný spis byl zaslán Vrchnímu soudu v Praze.
Stěžovatel závěry soudu považuje za zcela zjevně nesprávné a neopodstatněné, neboť ke svému návrhu přiložil úředně ověřenou kopii směnečného platební rozkazu s vyznačením doložky právní moci a tato listina se nachází předmětném soudním spise, což právní zástupce stěžovatele ověřil nahlédnutím do spisu v březnu 2005. Dále stěžovatel shledává podivným a nestandardním, že přípisy městského soudu, které neodpovídají skutečnému stavu a nelze je ani v příslušném spise nalézt, jsou způsobilým podkladem pro navazující soudní rozhodnutí. Navíc jsou obsahově nesrozumitelné, neboť v českém právním řádu neexistuje institut zrušení právní moci; stěžovatel také upozorňuje, že v námitkovém řízení má rozhodovat Městský soud v Praze a nikoli Vrchní soud v Praze. Konečně stěžovatel konstatuje, že Krajský soud v Praze rozhodoval na základě odvolání, které jménem povinného podal JUDr. Michal Pacovský, ačkoli doposud nebyla soudu předložena příslušná procesní plná moc - z odvolání je zřejmé, že jej podepsala v substituci blíže neidentifikovaná třetí osoba, a to opět bez přiložené plné moci. Stěžovatel také žádá, aby Ústavní soud jeho stížnost z důvodu naléhavosti věci projednal přednostně a aby přijetí ústavní stížnosti neodmítal ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť uplynul více než rok od podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a ve věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, čímž stěžovateli může vzniknout vážná a neodvratitelná újma, protože povinný se snaží předmětné nemovitosti převést na třetí osobu.
Po zvážení stěžovatelem uváděných okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (podobně usnesení IV. ÚS 372/04, nepublikováno).
Předmětné soudní řízení nebylo dosud pravomocně ukončeno, a stěžovatel tak stále disponuje opravnými procesními prostředky uplatnitelnými před obecnými soudy v probíhajícím řízení. Teprve poté, co by stěžovatel využil všech prostředků k ochraně svého práva a konečné rozhodnutí ve věci by stále pokládal za protiústavní, mohl by se se svou ústavní stížností obrátit na Ústavní soud. Vzhledem k tomu, že nebyl splněn jeden ze základních procesních předpokladů dovolující meritorní přezkum ústavní stížnosti, Ústavní soud se stížnostními námitkami nemohl zabývat.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj