ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.184.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 184/2013-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2013 o dovolání, které podal obviněný M. Ř. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 5 To 433/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 76/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 1 T 76/2012, byl obviněný M. Ř. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, 4 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 22. 3. 2012, v přesně nezjištěnou dobu od 00,00 hod. do 04,00 hod. v pokoji č. 201 v hotelu Ehrlich, v Praze 3, Koněvova 79, ačkoli nedisponoval žádným oprávněním k nakládání s omamnými a psychotropními látkami, pro vlastní potřebu přechovával drogu pervitin, a to
a) 311,76 g silně vlhké pevné látky ve skleněné kádince s rovným dnem s držadlem o obsahu 1.000 ml, v níž byla po usušení do konstantní hmotnosti 225,13 g stanovena koncentrace 79,5 % metamfetaminu base, což vzhledem k celkovému množství činí 178,97 g metamfetaminu base,
b) 7,805 g hnědé krystalické látky usazené ve varné skleněné míse o koncentraci 63,6 % metamfetaminu base, což vzhledem k celkovému množství činí 4,96 g metamfetaminu base,
c) 0,038 g krystalické látky v plastovém sáčku, v níž byl prokázán metamfetamin,
přičemž pervitin - metamfetamin je látka uvedená v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., jako látka psychotropní“ . Za tento zločin a za sbíhající se přečiny přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku a výroby a držení předmětu k neoprávněné výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 51 T 17/2012, byl obviněný podle §284 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže specifikovaných. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl u obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 51 T 17/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věcí v rozsudku blíže popsaných.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 5 To 433/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nerespektovala princip presumpce neviny, resp. z něho vyplývající zásadu in dubio pro reo, a že celé trestní řízení trpí zásadními vadami, zejména pokud jde o dokazování. Uvedl, že žádný přímý, pro řízení relevantní důkaz neprokazuje, že by spáchal předmětný skutek. Soudům dříve ve věci činným konkrétně vytkl, že přihlédly k nezákonně získanému důkazu, a to k protokolu o ohledání místa činu ze dne 22. 3. 2012 v 12:30 hod., čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. V této souvislosti poukázal na teorii tzv. ovoce z otráveného stromu a na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 4 Tz 100/2006, jakož i nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ÚS 3318/09, přičemž konstatoval, že protokol o ohledání místa činu ze dne 22. 3. 2012 v 12:30 hod. je kauzálně odvozen od procesně nepoužitelného důkazu - protokolu o ohledání místa činu ze dne 22. 3. 2012 v 5:30 hod. Rovněž namítl zásadu neopakovatelnosti ohledání s tím, že každé opakované ohledání snižuje nejen informační, ale především důkazní hodnotu úkonu. Podle něho tedy policejní orgán pochybil, pokud dne 22. 3. 2012 v 12:30 hod. provedl opakované ohledání (první ohledání provedené téhož dne v 05:30 hod. bylo soudem označeno za nezákonné), navíc za zcela sporných okolností, a soud prvního stupně i soud odvolací pak nepostupoval správně, když k této skutečnosti nepřihlédl. Vyjádřil přesvědčení, že v daném trestním řízení nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a že pokud by soudy vycházely z důkazů procesně použitelných a dodržely zásadu in dubio pro reo, musely by ho obžaloby zprostit. Uzavřel, že napadeným rozsudkem došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku (tento v důsledku absence zákonných důkazů není trestným činem) a k nesprávnému rozhodnutí ve věci, včetně výroku o trestu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 1 T 76/2012, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 5 To 433/2012, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a novému projednání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že námitka obviněného nespadá pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [a v návaznosti na to ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.], když jde o námitku procesní povahy brojící proti hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a zároveň obviněný výslovně neuplatnil existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Přesto, s přihlédnutím k tomu, že za určitých okolností lze shledat tzv. extrémní rozpor jako mimořádný důvod zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění v případě, pokud jsou taková skutková zjištění opřena o nezákonný důkaz, se k námitce obviněného vyjádřila věcně. Uvedla, že argumentace obviněného odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 100/2006 není přiléhavá pro daný případ, neboť se týká hodnocení v zásadě zcela odlišného důkazního prostředku, než o jaký jde v jeho trestní věci. V citované trestní věci se jednalo o vadnou rekognici osoby, která pro zásadní vady byla označena nezákonnou a procesně nepoužitelnou, načež Nejvyšší soud dovodil, že nelze použít ani žádné z výpovědí osoby, která v takovéto rekognici vystupovala jako osoba poznávající, to však, a na to třeba upozornit, toliko ve vztahu k informacím vztahujícím se k poznávané osobě. Státní zástupkyně nadto konkretizovala odlišnou povahu obou srovnávaných úkonů, přičemž zejména zdůraznila, že rekognice je v zásadě úkonem neopakovatelným, zatímco ohledání místa činu je v zásadě opakovatelným úkonem (neopakovatelnými se mohou stát toliko dílčí úkony v rámci ohledání - např. pokud jde o odběr stop). Opakování ohledání téhož místa není nezákonné, ustanovení §113 tr. ř. nestanoví žádné obdobné omezení, jaké je výslovně stran neopakovatelnosti uvedeno v §104b odst. 2 tr. ř. V případě opakování ohledání je nutno toliko zvažovat vypovídací a důkazní hodnotu takového ohledání, popř. i důkazní hodnotu předchozího případně neúplného ohledání. K usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3318/09 je pak možno uvést, že v tomto rozhodnutí (a také v obviněným nezmiňovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2260/10) je Ústavní soud k argumentované teorii ovoce z otráveného stromu přinejmenším obezřetný, když ji označuje za rigorózní a její aplikovatelnost samu o sobě za spornou. Navíc i při jejím užití zdůrazňuje, že nepoužitelnost se týká toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny. V případě dovolatele se nejedná o takovouto kauzální odvozenost, když původní protokol o ohledání místa činu z 05.30 hod. nesloužil jako podklad pro ohledání místa činu a protokol o něm z 12.30 hod., neboť i pokud by ohledání v čase 05.30 hod. nebylo provedeno a protokol o něm vyhotoven, došlo by k ohledání místa činu, které bylo jak nalézacím, tak odvolacím soudem shledáno zákonným (ohledání místa činu započaté v 12.30 hod.). Především pak jediným a zároveň logickým důvodem pro ohledání místa činu provedeného v čase od 12.30 hod. bylo zcela legálním způsobem učiněné zjištění z časných ranních hodin dne 22. 3. 2012 o tom, že v předmětném pokoji bylo manipulováno a že se zde nacházejí látky, které by mohly být látkami omamnými či psychotropními, tedy bylo dáno podezření ze spáchání drogového trestného činu. Argumentaci odvolacího soudu uvedenou na stranách 4 a 5 dovoláním napadeného usnesení lze považovat za správnou a dostačující pro závěr o zákonnosti protokolu o ohledání místa činu zahájeného ve 12.30 hod. dne 22. 3. 2012.
V návaznosti na popsané skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 5 To 433/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká výlučně pochybení při provádění důkazního řízení a jmenovitě soudům také nesprávné hodnocení důkazů, přihlédnutí k nezákonně získanému důkazu (v konečném důsledku i porušení práva na spravedlivý proces), porušení principu presumpce neviny a vadná skutková zjištění. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného pochybení při provádění důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, přihlédnutí k nezákonně získanému důkazu (a v konečném důsledku i práva na spravedlivý proces), porušení principu presumpce neviny a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud velmi stručně uvádí, že se zásadně ztotožnil s vyjádřením státní zástupkyně stran vytýkané procesní problematiky, na něž proto odkazuje. Výslovně přitom považuje za vhodné zdůraznit (stran doktriny ovoce z otráveného stromu) pouze skutečnost, že nepoužitelnými jsou pouze důkazy, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny. V daném případě se však o takovouto kauzální odvozenost nejedná. Důvodem pro ohledání místa činu provedeného dne 22. 3. 2012 v době od 12.30 hod. bylo zcela legálním způsobem - v rámci protipožárního zásahu (viz mj. §83c odst. 1 tr. ř.) - učiněné zjištění z časných ranních hodin téhož dne o tom, že v předmětném pokoji se nacházejí předměty zakládající podezření ze spáchání drogového trestného činu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý