ECLI:CZ:US:2013:4.US.2085.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2085/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Pelikána, insolvenčního správce úpadce - Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem na Hutmance 7/300, Praha 5, IČ 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 4. 2013 č. j. 26 Cdo 1426/2012-82, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011 č. j. 16 Co 284/2011-58 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 3. 2011 č. j. 31 C 36/2009-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhl zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. 3. 2011 č. j. 31 C 36/2009-40 zamítl žalobu stěžovatele [tj. insolvenčního správce úpadce Pražské stavební bytové družstvo (dále také "úpadce", "dlužník" nebo "bytové družstvo")], kterou se domáhal, aby žalované (Zdeňce Gregorové) byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený mu předat byt - jednotku č. X1 v objektu bydlení - budově postavené na pozemcích, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. X2 pro katastrální území Stodůlky (dále jen "byt"). Žaloba byla odůvodněna tím, že dlužník je vlastníkem tohoto bytu, k němuž nevznikl žalované platný nájem a který tak užívá bez právního důvodu. Obvodní soud zjistil, že dlužník je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník bytu, že uzavřel jako budoucí prodávající se žalovanou jako budoucí kupující smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní reg. číslo 55, podle jejíhož dodatku ze dne 29. 11. 1995 se zavázal k uzavření kupní smlouvy na předmětný byt, a to do dvanácti měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku hlavním městem Prahou a budoucím prodávajícím upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje zákon č. 72/1994 Sb. Žalovaná uhradila dlužníku kupní cenu 397 100 Kč a poplatek 4 765,- Kč, což jí dlužník dne 22. 4. 1993 písemně potvrdil a zároveň jí předal předmětný byt, který žalovaná od té doby užívá. Obvodní soud dovodil, že žalovaná užívala předmětný byt se souhlasem dlužníka a uzavřel, že žaloba o vyklizení sporného bytu je "výkonem práva v rozporu s dobrými mravy právě s ohledem na od počátku zcela zřejmou vůli bytového družstva převést bytovou jednotku do vlastnictví žalované, přičemž nelze pominout ani úhradu plné kupní ceny žalovanou, s tím, že navzdory tomu všemu nebyl předmět vlastnictví na žalovanou převeden, a to nikoli pro překážky na její straně, nýbrž pro překážky na straně bytového družstva". Soud konečně za významné považoval to, že bytové družstvo dlouhodobě nezpochybňovalo, že žalovanou má za nájemkyni sporného bytu, a proto jí nelze přičítat k tíži ani to, že "ačkoli nebyla naplněna smlouva o smlouvě budoucí, těchto svých práv se nedomáhala - nepochybně v domnění, že její užívání bytu je ošetřeno písemným potvrzením o předání bytu a dokladu o zaplacení kupní ceny bytu, tím spíše v době, kdy měli existující stav za pokojný".
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2011 č. j. 16 Co 284/2011-58 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění učiněná obvodním soudem a za správný považoval i jeho skutkový závěr o tom, že nájemní smlouva nebyla uzavřena; ztotožnil se i s jeho právním názorem, že žalovaná užívala byt pouze na základě souhlasu dlužníka [dokumentovaného mimo jiné jeho přípisem o předání bytu k užívání podle smlouvy reg. č. 55 (samotná smlouva o smlouvě budoucí), pasportem k bytu, potvrzením úpadce ze dne 22. 4. 1993, že podle smlouvy reg. č. 55 uhradila žalovaná kupní cenu a příslušné poplatky, potvrzením úpadce, že žalovaná převzala byt, přičemž toto potvrzení osvědčuje budoucí vlastnické právo k uvedenému bytu]. Nepřisvědčil proto odvolací argumentaci stěžovatele, že žalovaná toto právo neprokázala; stejně tak k její tíži nemůže jít skutečnost, že k převodu bytu v průběhu sedmnácti let nedošlo a že jí úpadce (který vystupoval vždy v roli budoucího prodávajícího) neinformoval, proč k němu nedošlo, ačkoli zaplatila kupní cenu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nárok stěžovatele je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 o. z.) z důvodů tímto soudem uvedených; odůvodnění konečně doplnil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 3571/10 s tím, že je třeba upřednostnit právo žalované na legitimní očekávání uzavření kupní smlouvy před ochranou vlastnického práva žalobce.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 18. 4. 2013 č. j. 26 Cdo 1426/2012-82 dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl. Dovolací soud podrobněji poukázal na výklad pojmu dobré mravy, připomněl sjednocovací stanovisko jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (také "R 6/2010"). V tomto stanovisku dospěl k závěru, že obecné pravidlo, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 o. z.), se vztahuje na výkon veškerých "soukromých" práv a není důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob. Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na bytovou náhradu, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud i při řešení obdobných věcí [např. v rozsudcích ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. 26 Cdo 915/2011 (ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 2569/12) a ze dne 18. 7. 2012 sp. zn. 26 Cdo 1531/2011 (a odmítavé usnesení Ústavního soudu dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3942/12). Dovolací soud zdůraznil, že výkon práva musí být uplatněn v rámci zákona, tj. v souladu s jeho obsahem, a zároveň být přiměřený (proporcionální) s ohledem na cíl, kterého má být dosaženo; nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného; v opačném případě by šlo o zneužití výkonu práva, který není dovolen, a je proto sankcionován (§3 odst. 1 o. z.). V souzené věci, a to právě s ohledem na všechna skutková zjištění, nepovažuje úvahu odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou; ze stejného důvodu nemůže obstát ani námitka stěžovatele, že odvolací soud omezil trvale a bez náhrady výkon jeho vlastnického práva, jehož ochrana je garantována jak čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak občanským zákoníkem (§126 a násl.). Nejvyšší soud současně zdůraznil, že pokud odvolací soud zamítl žalobu na vyklizení předmětného bytu, nerozhodl, že žalovaná je oprávněna byt užívat trvale a bezúplatně. Zamítnutí žaloby je rozhodnutím jen "pro tentokrát" (srov. R 6/2010), nebrání stěžovateli, aby se vyklizení předmětného bytu domáhal znovu. Rozhodnutím odvolacího soudu žalované ani nevzniklo právo užívat předmětný byt bezúplatně; úprava plnění podle §451 a násl. o. z. při užívání bytu bez právního důvodu není tímto rozhodnutím nijak dotčena.
II.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě popsal skutkový stav, poukázal na individuální okolnosti souzené věci a konečně uvedl, že všechny tři soudy, s jejichž závěry se neztotožňuje a nepovažuje je za správné, "zcela zásadním způsobem" zasáhly do jeho ústavních práv. Závěry soudů prý nerespektují skutečnost, že žalovaná neprokázala obsah/předmět smlouvy o smlouvě budoucí (tj. že by jím měl být převod bytu, jeho podmínky, kupní cena bytu, termín uzavření smlouvy); soudy proto nemohly ani dovodit, že žalovaná je v legitimním očekávání převodu vlastnictví k bytu, když k tomu může dojít až v případě uzavření budoucí (kupní) smlouvy. Dovolací soud ostatně (podle stěžovatele) vědom si takových důsledků v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že zamítnutí žaloby je rozhodnutím jen "pro tentokrát". Stěžovatel uvedl, že zálohou kupní ceny uhrazenou na základě smlouvy o smlouvě budoucí žalovanou (Poznámka: jejíž zaplacení současně zpochybňuje), si stěžovatelka "koupila" pouze "obligační nárok na uzavření kupní smlouvy, žádné užívací ani jiné právo k bytu tím nevzniklo". Stěžovatel v této souvislosti připomněl, že (prý) s tímto jeho názorem souhlasil v rozsudku i dovolací soud, když uvedl, že "rozhodnutím odvolacího soudu žalovaným ani nevzniklo právo užívat předmětný byt bezúplatně, úprava plnění podle §451 a násl. obč. zák. při užívání bytu bez právního důvodu není tímto rozhodnutím nijak dotčena". Stěžovatel dále také poukázal na naprostou výjimečnost uplatňování aplikace §3 o. z. podle sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu R 6/2010; uvedl, že napadená rozhodnutí postrádají "prakticky jakékoli skutkové či právní odůvodnění", nevypořádaly se s jeho argumentací, jsou nepřezkoumatelná a jeví znaky svévole.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám stěžovatele.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Stěžovatel především poukazuje na to, že v jeho věci nedošlo k výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 o. z. Ústavní soud koneckonců již uvedl (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2569/12), že v případě institutu "dobrých mravů" se jedná o relativně neurčitý pojem, přičemž posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům je zásadně věcí volné úvahy soudů, která však nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. Úvaha soudu založená na aplikaci §3 odst. 1 o. z. proto musí být v konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními (nález sp. zn. I. ÚS 528/99 Sb.). Ústavní soud je současně nucen zdůraznit, že posouzení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší zásadně soudům a sám je povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem; tedy že by závěry soudů nebyly v napadených rozhodnutích řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodněny; to by výjimečně platilo i tehdy, jestliže by jejich formálně správné závěry byly v extrémním rozporu s obecně pojímanými principy spravedlnosti. V souzené věci však nic takového dovodit nelze a postup soudů nelze považovat za svévolný.
Obvodní soud i městský soud poukázaly na to, že úpadce převzal od žalované cenu 397 100,- Kč a poplatek 4 765,- Kč (což jí dne 22. 4. 1993 písemně potvrdil) a zároveň jí předal předmětný byt, který žalovaná od té doby na základě jeho souhlasu užívala, což bylo dokumentováno řadou v odůvodnění odvolacího soudu připomenutých důkazů; nelze proto ani přisvědčit argumentaci stěžovatele, že žalovaná toto budoucí vlastnické právo (v důsledku chybějícího obsahu smlouvy o smlouvě budoucí) k uvedenému bytu neprokázala. Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že v souzené věci všechny dotčené soudy zřetelně, přehledně a ústavně přijatelně vysvětlily, proč v souzené věci rozpor s dobrými mravy shledaly, a to i v případě dovolacím soudem uvedeného zamítnutí žaloby "pro tentokrát" (srov. dále připomenuté sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu R 6/2010); a to i za situace kdy dovolací soud logicky správně poukázal na to, že žalované nevzniklo právo užívat byt bezúplatně a úprava plnění podle §451 a násl. o. z. tím není dotčena.
Ústavní soud nemůže souhlasit ani s tím, že nebylo respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť všechny soudy, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena, svá rozhodnutí řádně, akceptovatelně a ústavně konformním způsobem odůvodnily (srov. zejména §157 o. s. ř.). Ústavní soud musí především zdůraznit, že soudy uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily, svá rozhodnutí nepostavily pouze na jedné skutečnosti, ale na celé řadě zjištěných skutečností, které na sebe postupně navazovaly; odvolací i dovolací soud vážily (a to v kontextu sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu R 6/2010) okolnosti souzené věci a odpovídající výsledek rozhodnutí. Podrobnější argumentace soudů je jasná, přesvědčivá a srozumitelná; jejich úvahy nelze shledat za nepřiměřené či dokonce extrémní.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v souzené věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud konečně nemůže nepřipomenout vlastní judikaturu, kterou ve srovnatelných věcech, a to dokonce v těch, ve kterých byl nynější stěžovatel vedlejším účastníkem (srov. nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 3571/10), nebo samotným stěžovatelem (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 2569/12, usnesení ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3942/12); obdobně lze uvést dotčenou judikaturu civilních soudů, která byla zmíněna v předcházejícím textu. Na tuto judikaturu Ústavní soud také v jednotlivostech odkazuje.
Ústavní soud v dané věci porušení základních práv stěžovatele neshledal. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu