ECLI:CZ:US:2008:4.US.211.08.1
sp. zn. IV. ÚS 211/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele JUDr. S. Z., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 11, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 4 To 69/2006, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 39 T 4/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 4 To 69/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 39 T 4/2002, jimiž byl shledán vinným trestným činem podvodu ve smyslu §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl, společně s dalšími trestnými činy, uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu soukromého podnikání, a to provozování zemědělské výroby a v oboru obchodní činnosti v délce trvání pěti let.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh, stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí dovoláním, které bylo usnesením ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 11 Tdo 984/2007, dle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Za účelem odstranění pochybností, plynoucích ze skutečnosti, že stěžovatel sice rozhodnutí dovolacího soudu v petitu své ústavní stížnosti neuvedl, nicméně zmínil jej v jejím odůvodnění a rovněž přiložil k ústavní stížnosti kopii tohoto usnesení, vyzval Ústavní soud stěžovatele, aby sdělil, zda trvá na znění petitu tak, jak byl tento uveden v jeho ústavní stížnosti, tzn. zda tato směřuje pouze vůči rozhodnutí krajského a vrchního soudu, či zda mínil svou ústavní stížností napadnout rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 11 Tdo 984/2007. Stěžovatel v přípise ze dne 13. 2. 2008 uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu svou ústavní stížností nenapadá, neboť výroku o odmítnutí dovolání nelze dle jeho názoru nic vytknout. Námitky stěžovatele uplatněné v dovolání směřovaly do správnosti skutkových závěrů obsažených v napadených rozhodnutích, přičemž Nejvyšší soud byl skutkovými závěry obecných soudů vázán a nepříslušelo mu je jakkoliv přehodnocovat. Předmětné námitky nebylo možno podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů.
II.
Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Ústavní stížnost vychází z principu subsidiarity, tzn. je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také vyplývá požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 58/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 2, str. 331 a dále např. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, IV. ÚS 270/05, III. ÚS 323/05, IV. ÚS 370/05, III. ÚS 344/06, III. ÚS 1170/07 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Za situace, kdy Nejvyšší soud v dovolacím řízení napadené rozsudky krajského a vrchního soudu meritorně přezkoumal a dovolání jako celek odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, byť u části námitek konstatoval jejich nepodřaditelnost pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, nezbylo než aplikovat výše uvedený právní názor a s ohledem na princip právní jistoty považovat ústavní stížnost směřující toliko vůči rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně za nepřípustnou. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2008
Michaela Židlická
soudce zpravodaj