ECLI:CZ:US:2010:4.US.2209.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2209/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Mgr. D. K., právně zastoupené JUDr. Janem Zůbkem, Mezibranská 1579/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2009 č.j. 78 Cm 153/2008-112 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2010 č.j. 14 Cmo 2/2010-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 30. 7. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Po stránce formální lze konstatovat, že předmětná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadeným usnesením městského soudu bylo o návrhu stěžovatelky rozhodnuto tak, že osvobození od soudních poplatků se jí nepřiznává a právní zástupce se jí neustanovuje. Toto rozhodnutí bylo v rámci odvolacího řízení potvrzeno Vrchním soudem v Praze.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 Cm 153/2008 byla za stejných skutkových okolností od soudního poplatku osvobozena. Stěžovatelka uvádí, že s manželem nesdílí společnou domácnost a veškeré platby hradí ze svého starobního důchodu. Od měsíce ledna 2010 pobírá dávku státní sociální podpory ve výši cca 800,- Kč. Obecné soudy mají mylně za to, že žije a hospodaří s manželem ve společné domácnosti a že jí tento přispívá na domácnost ze svého invalidního důchodu. Stěžovatelka spatřuje rozpor mezi skutkovým stavem a vyvozeným skutkovým a právním závěrem soudů, čímž byla dotčena v právu na spravedlivý proces. Obecné soudy své závěry řádně nezdůvodnily a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Soudy nepostupovaly podle ustanovení §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož ustanoví předseda senátu na žádost účastníka řízení právního zástupce těm účastníkům, u nichž jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků a jestliže je to třeba k ochraně jejich zájmů. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že obecné soudy neodůvodnily zamítavý výrok, kterým jí nebyl ustanoven zástupce v řízení, ale toliko pouze uvedli, že navrhovatelka k ochraně svých zájmů v řízení zástupce nepotřebuje a odvolání je projednatelné. Dle náhledu stěžovatelky byly splněny všechny zákonné předpoklady pro osvobození od soudního poplatku i pro ustanovení právního zástupce, neboť se ve věci neorientuje a není schopna se samostatně postarat o své právo.
III.
Ústavní soud se napadenými usneseními obecných soudů zabýval, přičemž dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika soudních poplatků není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výrok o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Proto se lze ztotožnit s již dříve vysloveným stanoviskem Ústavního soudu, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 271/2000) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti návrhu dospěl. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka osvobození od soudních poplatků by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 776/05).
Při svém ústavněprávním přezkumu se Ústavní soud zaměřil především na skutečnost, zda jsou napadená rozhodnutí řádně a logicky odůvodněna. Z usnesení městského soudu vyplývá, že stěžovatelka neuvedla v porovnání s předchozím návrhem na osvobození od soudních poplatků žádná nová tvrzení s výjimkou toho, že manžel pobírá nižší invalidní důchod, a to ve výši 9.803,- Kč, oproti dřívějším 10.144,- Kč. Z usnesení nalézacího soudu dále vyplynulo, že podle tvrzení stěžovatelky jí manžel ničeho nepřispívá a vše hradí ze svého starobního důchodu ve výši 7.338,- Kč. Městský soud se ve své následné argumentaci zaměřil především na skutečnost, zda při tvrzených výdajích je možné, aby stěžovatelka hradila své potřeby pouze z výše uvedeného starobního důchodu. Po relativně podrobném rozepsání příjmů a především výdajů dospěl soud k závěru, že tvrzení o příjmech a výdajích na domácnost se nejeví býti věrohodnými. Z toho důvodu stěžovatelce neuvěřil, že nemá jiné zdroje, než starobní důchod. Městský soud se sice stroze, ale zcela zřetelně vyjádřil i k otázce právního zástupce, jehož ustanovení je vázáno na přiznání osvobození od soudních poplatků.
Vrchní soud pak v odůvodnění svého usnesení vyšel především ze skutečnosti, že o obdobné žádosti stěžovatelky bylo již rozhodováno a stěžovatelka si nový návrh podala za prakticky nezměněných poměrů několik dnů po rozhodnutí o obdobném návrhu. Z toho důvodu se vrchní soud se závěry nalézacího soudu ztotožnil.
Dle náhledu Ústavního soudu je z odůvodnění obecných soudů zřejmé, z jakých právních skutečností při svém hodnocení vyšly, jak jednotlivé skutečnosti hodnotily a k jakým právním zvěrům soudy dospěly. Z ústavněprávního hlediska tak není obecným soudům čeho vytknout.
Namítá-li stěžovatelka ve svém doplnění ústavní stížnosti ze dne 16. 8. 2010 průtahy v řízení, nezbývá než konstatovat, že z jejího podání není zřejmé, že by v minulosti podala v souladu s ustanovením §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Krom toho bylo o osvobození od soudních poplatků již rozhodnuto a případný zásah do práv stěžovatelky nesplňuje podmínku aktuálnosti zásahu.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu