ECLI:CZ:US:2005:4.US.235.04
sp. zn. IV. ÚS 235/04
Usnesení
IV.ÚS 235/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 235/04
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného, soudce JUDr. Jiřího Muchy a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti Z. V., zastoupeného JUDr. M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2004, čj. 16 Co 200/2003-317, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2003, čj. 11 C 90/95-267, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozsudků obecných soudů s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) a čl. 20 a čl. 47 Charty základních práv Evropské Unie (dále jen "Charty").
V ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, kterými byl uznán povinným zaplatit žalobci, Jednotě SD, Olomouc, částku 12 910,- Kč s příslušenstvím, představující jeho podíl na manku zjištěném při inventuře provozovny, kde pracoval jako vedoucí. Poukazuje rovněž na nedostatečné podklady pro "posudky" družstva, na rozdílné závěry znalců ohledně výše manka, namítá, že dohody o hmotné odpovědnosti nebyly se zaměstnanci družstva řádně uzavřeny a že na vzniku inventurního schodku nese vinu především družstvo, které nebylo schopno zabezpečit funkční výpočetní techniku a potřebný počet pracovníků na provozovně. Stěžovatel rovněž kritizuje nepřiměřenou délku řízení, což mělo, resp. má vliv na jeho zdravotní stav.
Okresní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. 10. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 11 C, k otázce právního posouzení odkázal na napadené meritorní rozhodnutí; k průtahům řízení po podrobné rekapitulaci procesních úkonů účastníků řízení a postupu uvedl, že délka řízení byla ovlivněna jednak tím, že účastníci řízení podali dvakrát odvolání, a jednak dlouhodobou složitou personální situací u okresního soudu, která způsobila nárůst počtu nevyřízených věcí.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 5. 11. 2004, podepsaném předsedou senátu 16 Co, nesouhlasil s tvrzením stěžovatele o tom, že rozhodnutí krajského soudu bylo porušena právo stěžovatele na soudní ochranu, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a právo na spravedlivý proces, neboť Krajský soud v Ostravě ve věci neprodleně jednal a pokud tak nečinil, stalo se tak z důvodů na straně účastníků řízení. Ohledně dalších námitek Krajský soud v Ostravě odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 11 C 90/95, vyplynulo, že žalobce podal proti stěžovateli (a K. M. jako druhé žalované, vůči které bylo řízení následně zastaveno) žalobu, kterou se domáhal zaplacení částky 12 910,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatel byl vedoucím prodejny, ve které bylo po provedené inventuře za příslušné inventurní období zjištěno manko ve výši 22 972,- Kč. Rozpočtem manka na hmotně odpovědné pracovníky připadl na stěžovatele podíl v žalované výši. Okresní soud v Olomouci po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 20. 10. 2000, čj. 11 C 90/95-127, žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce neunesl důkazní břemeno, co se týče vyčíslení výše škody, neboť z účetní evidence nebyla výše schodku průkazná, což vedlo k závěru o nenaplnění předpokladů pro uplatnění odpovědnosti stěžovatele za škodu za schodek na svěřených hodnotách (§176 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce), či předpokladů pro uplatnění obecné odpovědnosti (§172 zákoníku práce).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 2. 2002, čj. 16 Co 10/2002-155, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Okresnímu soudu v Olomouci vytkl, že vycházel ze závěrů znaleckého dokazování, které však byly nepoužitelné, neboť znalci P. a P. hodnotili otázky právní, a nikoliv odborné, což jim nepříslušelo. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů ke kusým a nesprávným skutkových zjištěním, jejichž příčinou byl vadný právní názor. Odvolací soud zavázal soud prvního stupně ustanovením nového znalce z oboru ekonomika - účetnictví, který by se zabýval pouze otázkou skutečné výše inventurního schodku za konkrétní období s porovnáním výchozího stavu zjištěného u inventury k 26. 8. 1992 se stavem zjištěným k 15. 4. 1993, a dále zdůraznil nutnost opětovného posouzení předpokladů odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách k vyúčtování.
Okresní soud v Olomouci nařídil vypracování nového znaleckého posudku určeným znalcem a po jeho provedení k důkazu ve věci rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem, který stěžovatele zavázal zaplatit žalobci částku 12 910,- Kč s 3 % úrokem z prodlení ročně od 26. 5. 1995 do zaplacení (výrok I.) Žalobu požadující, aby stěžovatel zaplatil žalobci požadovaný úrok z žalované částky již od 1. 6. 1993, okresní soud zamítl (výrok III.) a dále rozhodl o povinnosti stěžovatele hradit náklady, které v průběhu řízení vznikly žalobci (výrok V.) a státu (výrok VII.). Z odůvodnění rozhodnutí vyplynulo, že okresní soud vzal za prokázané naplnění zákonem stanovených předpokladů pro vznik odpovědnosti stěžovatele podle ustanovení §176 zákoníku práce, neboť na základě dokazování zjistil, že se stěžovatelem byla uzavřena platná dohoda o hmotné odpovědnosti za celé inventarizační období, že vznik škody ve formě schodku na svěřených hodnotách byl prokázán a že stěžovatel se odpovědnosti nezprostil ani zčásti, neboť jeho námitky nebyly důvodné. Rozhodnutí pod body II., IV., VI. a VIII. výroku se týkalo druhé žalované.
K odvolání stěžovatele a druhé žalované Krajský soud v Ostravě po doplnění dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a V. (výrok III.). Rozhodnutí okresního soudu stanovící stěžovateli povinnost k úhradě nákladů řízení státu odvolací soud zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu k novému rozhodnutí (výrok II). Následným usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2004, čj. 11 C 90/95-331, bylo rozhodnuto, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči oběma žalovaným. Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně o platně uzavřené dohodě o hmotné odpovědnosti, k námitce stěžovatele, že dohodu podepsal náměstek předsedy družstva a nikoliv předseda družstva, uvedl, že na daný případ nelze vztáhnout ustanovení obchodního zákoníku, nýbrž zákoníku práce, který je zákonem speciálním, podle jehož ustanovení §9 odst. 2 může zaměstnavatel v mezích své působnosti písemně pověřit další své zaměstnance, aby činili určité právní úkony v pracovně právních vztazích jeho jménem. Rozhodnutí pod bodem I. a dílem i pod bodem II. se týkalo druhé žalované. Odvolací soud pod bodem IV. výroku rozhodl, že stěžovatel a druhá žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a pod bodem V. rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 8 092,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti proto, že byla podána neoprávněným navrhovatelem, zčásti jako nepřípustnou a ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení obsahu ústavní stížnosti, zkoumá její formální náležitosti a podmínky přípustnosti. V této souvislosti zjistil, že stěžovatel navrhl zrušení rozsudků Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě bez jakéhokoliv dalšího vymezení, čímž napadl i výroky, jež se týkaly druhé žalované. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická ... osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem ... bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost jako prostředek k ochraně vlastních základních práv či svobod individuálního účastníka řízení tak nelze podat i za účelem ochrany základních práv či svobod jiného, nebo dalšího účastníka řízení. Ústavní soud proto ústavní stížnost navrhující zrušení výroků týkající se druhé žalované, tj. výrok II., IV., VI. a VIII. rozsudku Okresního soudu v Olomouci a výroku I. a výroku II. v rozsahu týkajícím se druhé žalované, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k jejímu podání nebyl stěžovatel oprávněn.
Co se týče podmínek přípustnosti, je ústavní stížnost nepřípustná, směřuje-li do rozhodnutí, které není pravomocné [srov. shora citované ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě výrokem II. zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se povinnosti stěžovatele nahradit náklady státu a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Za tohoto stavu věci je ústavní stížnost směřující do dotčených výroků o náhradě nákladů řízení státu nepřípustná, neboť rozhodnutí obecných soudů o této otázce nejsou svojí povahou způsobilá zasáhnout do stěžovatelových základních práv. Nepřípustnost ústavní stížnosti v této části lze dovodit i z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v dotčeném výroku zrušeno a odvolací soud vrátil věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí, měl stěžovatel nepochybně možnost bránit svá základní práva v probíhajícím "dalším" řízení a jeho výsledek, pokud by to považoval za potřebné (což v jeho případě nebylo), napadnout ústavní stížností. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části napadající výrok Okresního soudu v Olomouci (bod VII.) a Krajského soudu v Ostravě (bod II. v rozsahu týkajícím se stěžovatele) odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Ve své zbylé části se ústavní stížnosti dotýká rozhodnutí obecných soudů, jejichž předmětem bylo vyřešení otázky, zda stěžovatel (společně s dalšími zaměstnanci) odpovídal za škodu způsobenou zaměstnavateli (žalobci) podle pracovně právních předpisů. Obecné soudy dospěly ke kladnému závěru a po aplikaci ustanovení §176 odst. 1, 2, 3 zákoníku práce rozhodly, jak shora uvedeno. S tím stěžovatel nesouhlasil a svoje námitky směřoval do skutkového stavu, jak jej obecné soudy zjistily, a do právních závěrů, které z tohoto skutkového stavu vyvodily. Těmito námitkami odůvodnil i svoji ústavně právní argumentaci opírající se o čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Podle relevantních ustanovení těchto článků se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestanným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
V této souvislosti je Ústavní soud nucen připomenout, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičné odůvodnit. Podle stávající judikatury Ústavního soudu se principy čl. 6 Úmluvy promítají v hlavě páté Listiny a postupují-li orgány veřejné moci v souladu s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. IV.ÚS 16/93, publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, č. 51).
Procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů a následně i rozhodování ve věci, je projevem výkonu soudní moci vykonávané nezávislými soudy. Ústavní soud nepatří do soustavy obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a proto si také nemůže atrahovat právo přezkumu zákonnosti či správnosti soudních rozhodnutí. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud opakovaně formuluje ve své rozhodovací činnosti tak, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, zasahuje pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. III.ÚS 84/94, publ. in ÚS, sv. 3, č. 34). Z judikatury Ústavního soudu pak lze identifikovat, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jsou to jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska.
V projednávaném případě Ústavní soud pochybení mající charakter extrémního excesu obecného soudu neshledal. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmý rozsah dokazování, způsob a výsledek hodnocení důkazů, konstatování zjištěného skutkového stavu, právní závěry z tohoto zjištění vyvozené, jakož i reakce soudu na uplatněné námitky účastníků řízení. Z obsahu soudního spisu Ústavní soud ověřil, že stěžovateli byla dána možnost osobně předstoupit před soud ve veřejném jednání, uplatnit svoje námitky, navrhnout důkazy k podpoře svých tvrzení a čerpat opravné prostředky. Co se týče práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z ústavních záruk, Ústavní soud s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, upozorňuje, že rozsah tohoto práva není možno vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení a že jednotlivci je zaručováno právo na rozhodnutí podle jeho názoru. Právo na spravedlivý proces je, obecně řečeno, především právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručena rovnost zbraní, což se v posuzovaném případě nepochybně stalo. Naplněním práva na fair proces přirozeně není a nemůže být to, že rozhodující soudy přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. V úsilí o nalézání spravedlnosti musí ovšem soudy v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Ve stěžovatelově věci byly napadené rozsudky obecných soudů odůvodněny způsobem, který z mezí ústavnosti nevybočuje.
Ústavní stížnost tedy, dle názoru Ústavního soudu, je v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů. Tento závěr dopadá i na posouzení otázky platnosti dohody o hmotné odpovědnosti stěžovatele.
K argumentaci čl. 38 Listiny odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (obdobně čl. 6 odst. 1 Úmluvy), je třeba mít na zřeteli, že stěžovatel namítá průtahy v již skončené věci. K této problematice Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi uvedl, že pokud by ústavní stížnost napadala pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv, protože jinak by kasační nález Ústavního soudu postrádal právní funkci (srov. III.ÚS 355/97 in ÚS, sv. 9, usnesení č. 16). Ústavní soud řadí průtahy v řízení či nečinnost orgánu veřejné moci pod jiný zásah orgánu veřejné moci, který chápe zpravidla jako převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručených právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností (srov. IV.ÚS 170/98, ÚS, sv. 12, usnesení č. 55). Z tohoto pohledu by samotné zrušení pravomocných rozhodnutí nikterak k nápravě průtahů, které již odezněly, nenapomohlo. Stěžovatel navíc netvrdil, že by průtahy v soudním řízení ovlivnily nedodržení či porušení dalších jeho ústavních práv, neboť jeho námitky směřovaly, jak shora popsáno, především do oblasti, kde Ústavní soud ingeruje jen ve výjimečných případech. Stěžovatelovo tvrzení, že délka řízení negativně ovlivnila jeho zdravotní stav, nemá bez dalšího takovou váhu, aby celou věc posunula do ústavně právní roviny.
K argumentaci čl. 20 a čl. 47 Charty základních práv Evropské unie Ústavní soud uvádí, že rozsah záruk zde vyjádřených je promítnutím záruk zakotvených i v ústavním pořádku republiky; z toho důvodu nebylo třeba se k nim zvláště vyjadřovat.
Ze všech výše uvedených důvodů tedy Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost v její zbývající části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu