ECLI:CZ:US:2001:4.US.242.01
sp. zn. IV. ÚS 242/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A., zastoupené JUDr. M.G., proti usnesení Okresního státního zastupitelství ze dne 21. 2. 2001, Zn. 406/2000-8 a usnesení policejního inspektora OŘP ze dne 20. 1. 2001, zn. ORTP 419/KS-HK-TČ-2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 4. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Okresního státního zastupitelství ze dne 21. 2. 2001, Zn. 406/2000-8, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta její stížnost proti usnesení policejního inspektora OŘP ze dne 20. 1. 2001, zn. ORTP 419/KS-HK-TČ-2000, kterým podle §80 odst. 1 tr. ř. bylo vydáno společnosti L., společně s technickým průkazem a osvědčením o technickém průkazu. Současně navrhla zrušení i posledně uvedeného usnesení.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými usneseními orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 325/98, ve kterém Ústavní soud mj. vyslovil, že "...v případě, kdy o právu k věci existují pochybnosti, nemůže, a ani nesmí dojít k vydání věci, neboť orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu týkající se úschovy. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je totiž zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva na ni disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům.", a dále na komentář k trestnímu řádu (C.H.B., 1. vydání 1995, str. 331). Vyjádřila názor, že státní zástupkyně vyšla pouze ze svých vlastních pochybných domněnek, a nikoliv ze spolehlivě zjištěného skutkového a právního stavu věci. Poukázala na ust. §446 obch. zákoníku a vyjádřila přesvědčení, že dotčené orgány veřejné moci postupovaly v rozporu se základními zásadami trestního řízení uvedenými v §2 odst. 5 tr. řádu.
Okresní státní zastupitelství, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že z veškeré provedené dokumentace nevznikají jakékoliv pochybnosti o řádném nabytí předmětného vozidla společností L. Při aplikaci ust. §80 odst. 1 věty třetí tr. řádu je třeba vycházet z možností orgánů činných v trestním řízení. Je nepochybné, že do rozhodnutí v civilním sporu může být vozidlo ponecháno v úschově. V tomto případě však vzhledem k délce trvání sporů vozidla ztrácejí technickou i finanční hodnotu, čímž se pro účastníky sporu stávají prakticky bezcenná. V daném případě bylo vycházeno z okolnosti, že společnost L., vozidlo řádně nabyla a nebyly již přezkoumávány další převody, které se jeví přinejmenším právně pochybné, nicméně posouzení toho se vymyká této trestní věci. Závěrem uvedlo, že obě napadená rozhodnutí považuje za důvodná.
Ústavní soud po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to především z toho důvodu, že rozhodnutí o vydání věci učiněné podle §80 odst. 1 tr. řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Jde tedy o rozhodnutí napadnutelné v občanském soudním řízení. Pokud by za této situace Ústavní soud rozhodoval, byl by nucen jako předběžnou řešit otázku vlastnictví, resp. důvodnosti pochyb o vlastnictví, což tomuto soudu nepřísluší, a pokud by takovou roli přijal, stavěl by se nikoliv na konec, ale na začátek soukromoprávního sporu. Ústavní soud má zato, že i kdyby v této konkrétní věci stěžovatelky postupoval obdobně, jako např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 325/98 (která ovšem skutkově byla dosti odlišná), případné zrušení napadených usnesení by na existující faktické situaci, když osobní automobil je v plné dispozici L., nemohlo nic změnit. Pokud jde o procesní prostředky, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího vlastnického práva poskytuje, stěžovatelce nic nebránilo a nebrání v podání vlastnické žaloby na ochranu svého vlastnického práva, čímž budou sporné právní poměry řešeny definitivně. Případné vyhovění ústavní stížnosti by vyřešení věci s konečnou platností pouze prodlužovalo. Na splnění podmínky vyčerpání procesních prostředků tedy nahlíží Ústavní soud nikoliv izolovaně, ale, veden zásadou subsidiarity svých rozhodnutí, považuje za nezbytnou podmínku pro svůj zásah takovou situaci, kdy stěžovatelka skutečně nemá žádný jiný efektivní právní prostředek k nastolení takového stavu, kterého se domáhá. O takovou situaci se v případě stěžovatelky nejedná.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 8. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj