ECLI:CZ:US:2014:4.US.2430.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2430/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Anny Vymazalové, zastoupené Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem Dobrovského 50, Brno, proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově č. j. 6 C 221/2007-553 ze dne 5. 12. 2013 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 36/2014-576 ze dne 24. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresního soudu ve Vyškově byla stěžovatelka na základě své žádosti, podané zároveň s odvoláním proti rozhodnutí téhož soudu ve věci samé, osvobozena od placení soudního poplatku za odvolací řízení v rozsahu 50 %. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením tak, že rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Zásah do svých práv vidí stěžovatelka ve výši částky soudního poplatku, kterým je její řízení před odvolacím soudem zpoplatněno. Uvádí, že v důsledku uvalení soudního poplatku ve výši 250.000,- Kč nebude moci dále hájit svá práva, a to pouze z ekonomických důvodů. Dále stěžovatelka poukázala na nedostatky v náležitostech napadených usnesení, kdy je především usnesení Krajského soudu v Brně nedostatečně odůvodněno. Není dle jejího přesvědčení zřejmé, jakým právním názorem se odvolací soud řídil, jak zhodnotil navržené důkazy a jak se vypořádal s jejími námitkami. Stěžovatelka shledává rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelnými a nezákonnými. Stěžovatelka také brojí proti nekonzistentnosti rozhodování obecných soudů ohledně její poplatkové povinnosti, kdy jí bylo nejprve osvobození od soudního poplatku přiznáno v rozsahu 90 %, aby jí bylo posléze odňato, a nato byla v odvolacím řízení osvobozena od placení soudního poplatku v rozsahu 50 %. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k rozhodnutím o soudních poplatcích (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/2009 ze dne 30. 4. 2009), v níž se opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, anebo se jednalo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Ústavní soud je tedy nucen konstatovat, že není oprávněn přezkoumat správnost závěrů, k nimž dospěly obecné soudy na základě skutkových zjištění vyplývajících z potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech předložené okresnímu soudu stěžovatelkou, jakož i z dalších důkazů. Může toliko prověřit, zda obecné soudy nepostupovaly zjevně neadekvátním způsobem, v rozporu s ustanoveními a principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Existenci takových důvodů, pro které by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, však v projednávané věci neshledal.
Stěžovatelka byla poplatkové povinnosti zbavena napadeným usnesením Okresního soudu ve Vyškově v rozsahu 50 %, přičemž soud vzal v potaz především možnost stěžovatelky opatřit si prostředky na uhrazení soudního poplatku ze svých současných příjmů a ve svém odůvodnění se dostatečně vypořádal i s dalšími skutečnostmi, na základě kterých zcela logicky o poměrném osvobození rozhodl. Rozhodnutí tak z pohledu Ústavního soudu nevykazuje stěžovatelkou namítané nedostatky v "náležitostech". Stejnými důvody jako Okresní soud ve Vyškově byl veden ve svém rozhodování i Krajský soud v Brně, který také neshledává zvlášť závažné důvody požadované zákonem pro osvobození od soudního poplatku a závěry soudu prvního stupně sdílí. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že je toto rozhodnutí zčásti nepřezkoumatelné potud, pokud v něm absentuje reakce na její dílčí odvolací námitky. Nicméně stěžejní důvody odvolací soud, byť stručně, vyložil, přičemž ve světle relativně podrobného odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, stran kterého Ústavní soud žádná závažná pochybení nezjistil, by kasace jeho rozhodnutí jen z důvodu nedbalého odůvodnění nemohla stěžovatelce přivodit příznivější výsledek, a proto by ze strany Ústavního soudu šlo o pouhé prodlužování řízení a formalistické lpění na "čistotě" předmětného řízení.
Závěrem je třeba připomenout, že obecné soudy mají podle §138 odst. 2 občanského soudního řádu možnost osvobození od soudního poplatku i zpětně odejmout, z čehož nelze usuzovat na nekonzistentnost rozhodování, pokud Okresní soud ve Vyškově osvobození skutečně odejmul, když se během soudního řízení prokázalo, že poměry stěžovatelky osvobození neodůvodňují. V době podání odvolání však již stěžovatelčiny poměry osvobození od soudního poplatku částečně odůvodňovaly, proto jí také bylo napadeným usnesením Okresního soudu ve Vyškově přiznáno v rozsahu 50 %.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. října 2014
Sládeček v. r.
předseda senátu