ECLI:CZ:US:2008:4.US.252.08.1
sp. zn. IV. ÚS 252/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 2 Cad 38/2005-35 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. října 2007 č. j. 6 Ads 22/2006-73, spojené s návrhem na zrušení §16 odst. 4 a §18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení jako vedlejší účastnice řízení takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení §16 odst. 4 a §18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností, jež byla doručena Ústavnímu soudu dne 29. ledna 2008, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil nálezem v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel měl zato, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv garantovaných ústavním pořádkem, konkrétně obsažených v čl. 2 odst. 4, čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 30 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhl zrušení §16 odst. 4 a §18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, pro dále specifikovaný rozpor s ústavním pořádkem.
Stěžovatel ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím tvrdil, že k zásahu do jeho práva došlo samotnou aplikací napadených ustanovení zákona o důchodovém pojištění ze strany obecných soudů. Ustanovení §18 odst. 4 uvedeného zákona stanoví, že s výjimkou případů stanovených ve druhé větě tohoto ustanovení se do rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího základu nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986. Podle názoru stěžovatele má uvedená úprava diskriminační charakter, neboť na jejím základě dochází k neopodstatněnému znevýhodnění pojištěnce, který neplatil pojistné v určité době po roce 1986, vůči pojištěnci, který tak nečinil v době před rokem 1986. Na rozdíl od něj se totiž v případě prvního pojištěnce promítne tato skutečnost do výše osobního vyměřovacího základu, v čehož důsledku bude pro tohoto pojištěnce méně příznivá jedna ze složek důchodu, konkrétně procentní výměra.
Dále stěžovatel tvrdí diskriminační charakter i §16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, neboť toto ustanovení stanovilo taxativním výčtem vyloučené doby z výše uvedeného rozhodného období. V důsledku uvedené úpravy totiž nelze považovat dobu, kdy stěžovatel nebyl schopen platit pojistné, za vyloučenou dobu. Tato skutečnost se projeví při výpočtu osobního vyměřovacího základu tak, že nedojde ke snížení počtu dnů za rozhodné období, což má vliv na stanovení výše osobního vyměřovacího základu, a tedy v konečném důsledku i na výši samotného důchodu. V důsledku aplikace uvedených ustanovení tak dochází k porušení principu rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny.
Porušení svého práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 Listiny stěžovatel spatřoval ve výši přiznaného předčasného starobního důchodu, která činí 2 881 Kč měsíčně, což nejenže nestačí k uspokojení jeho bytových potřeb, nýbrž nedosahuje ani výše částky životního minima, pod níž objektivně nastává stav hmotné nouze.
Ve vztahu k uvedenému poukázal stěžovatel na rozpor pravidel pro vyměření jeho důchodu s čl. 67 písm. c) Evropského zákoníku sociálního zabezpečení, publikovaného pod č. 90/2001 Sb.m.s., jenž nedává zákonodárci prostor k úpravě vyloučených dob taxativním způsobem. Rovněž uvedené ustanovení nestanovuje, že by výše důchodové dávky měla být stanovena procentem z výpočtového základu, nýbrž z výdělku příjemce dávky.
Ústavní stížností stěžovatel brojil rovněž proti nesprávné aplikaci §11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ze strany Městského soudu v Praze, neboť toto ustanovení bylo aplikováno při posouzení doby důchodového pojištění ve znění platném po nabytí účinnosti novely provedené zákonem č. 263/2002 Sb., který nabyl účinnost dnem 1. července 2002. Podle právní úpravy účinné před tímto datem neměla skutečnost, zda obchodní společnost odvedla včas a ve správné výši pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za sebe a za své zaměstnance a další pojištěnce, žádný negativní dopad na pojištěnce, a to ani v případě, kdy zaměstnanec měl jako společník nebo člen orgánu společnosti vliv na činnost obchodní společnosti. Období let 1996 až 2000 tak mělo být posuzováno jako doba pojištění stěžovatele. Poukázal na ustanovení čl. IV předmětné novely, podle kterého se doba důchodového pojištění přede dnem účinnosti tohoto zákona posuzuje podle platných předpisů účinných před tímto datem. Postup Městského soudu v Praze stěžovatel považoval za jsoucí v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny.
Nakonec stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho základního práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny došlo napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud sice stěžovateli přisvědčil, že Městský soud v Praze aplikoval §11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění v nesprávném znění, přesto však kasační stížnosti nevyhověl, neboť posouzení doby let 1996 až 2000 nepovažoval za věc pravomocně rozsouzenou a dále ve věci odkázal na správní řízení.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze vedený pod sp. zn. 2 Cad 38/2005.
Ze spisu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou ze dne 30. května 2005 domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. března 2005 č. 460 523 002, kterým mu byl dnem 23. března 2005 přiznán předčasný starobní důchod ve výši 2 881 Kč. Žaloba směřovala v první řadě proti nesprávnému vyměření předčasného starobního důchodu, neboť nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že v období od 26. října 1993 do 19. června 1996 nebyl stěžovatel účastníkem pojistného systému a že naopak od 19. června 1996 byl účastníkem ze zákona. Dále směřovala proti diskriminačnímu charakteru §16 odst. 4 a §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění ve vztahu k vyměření důchodu stěžovatele. Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze byla žaloba zamítnuta. Městský soud neshledal porušení zákona ze strany správního orgánu. Ve vztahu k namítanému účastenství v pojistném systému v období od 19. června 1996 do 31. prosince 2000 poukázal na to, že podle §11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění (účinného v době rozhodnutí) nelze zahrnout toto období do doby pojištění, neboť společnost GEMINI BR, s. r. o., ve které byl stěžovatel v této době členem statutárního orgánu, neodváděla pojistné a stěžovatel nedostával odměnu měsíčně, nýbrž pouze jedenkrát ročně. Městský soud rovněž neshledal diskriminační charakter ustanovení §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Ve vztahu k §16 odst. 4 tohoto zákona poukázal na to, že uvedené ustanovení nemůže vylučovat veškeré doby důchodového pojištění, ve kterých důchodové pojištění nebylo hrazeno, ale pouze doby, kdy k tomu z objektivních důvodů nemohlo dojít. Žalobci navíc podle názoru soudu objektivně nic nebránilo v tom, aby vstoupil do pracovního poměru, případně byl evidován jako osoba hledající zaměstnání u úřadu práce, popř. se dobrovolně účastnil na důchodovém pojištění, tedy aby byl účasten důchodového pojištění. Rovněž neshledal porušení čl. 30 Listiny či Evropského zákoníku sociálního zabezpečení.
Stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí městského soudu kasační stížnost, jejíž námitky a argumentace vůči diskriminačnímu charakteru ustanovení §16 odst. 4 a §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, ve vztahu k porušení čl. 30 Listiny a Evropského zákoníku sociálního zabezpečení, a k nesprávné aplikaci §11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se v zásadě shodují s námitkami obsaženými v ústavní stížností. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost. Ve vztahu k nesprávné aplikaci §11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, v jehož důsledku nebyla zahrnuta do doby pojištění období let 1996 až 2000, uvedl, že předmětná doba vůbec nebyla předmětem správního řízení. Stěžovatel totiž ve správním řízení žádnou takovou dobu neuvedl, ani neprokazoval. Podle Nejvyššího správního soudu neměl z těchto důvodů Městský soud v Praze vůbec připustit žalobní námitku vztahující se k tomuto období. Přestože pak Městský soud v Praze aplikoval ustanovení §11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění v nesprávném znění, tedy ve znění po novele provedené zákonem č. 263/2002 Sb., Nejvyšší správní soud z důvodu této vady odůvodnění napadený rozsudek Městského soudu v Praze nezrušil, neboť tato vada se nikterak nedotkla správnosti jeho výroku. Nejvyšší správní soud upřesnil, že stěžovatel má i nadále možnost domáhat se podle §56 zákona o důchodovém pojištění zohlednění uvedeného období v novém řízení, neboť ve vztahu k tomuto období nelze z uvedených důvodů hovořit o existenci překážky věci rozhodnuté; právními a skutkovými závěry Městského soudu v Praze stran tohoto období totiž není Česká správa sociálního zabezpečení v případném novém řízení vázána.
Dále se Nejvyšší správní soud poměrně obšírně vyjádřil k námitkám diskriminačního charakteru napadených ustanovení. Poukázal na to, že zákonodárce disponuje v oblasti práv sociálních, v nichž je stát často povinován k aktivním zásahům, jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami složité rozvrstvené společnosti, mnohem větším prostorem k uplatnění představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní. Poukázal na záměr zákona o důchodovém pojištění, kterým bylo spravedlivě zhodnotit dlouhodobé přičinění pojištěnce na výši svého důchodu, přihlížet ke všem rokům rozhodného období při jeho současném prodlužování. Uvedený zákon usiloval o vyšší míru ekvivalence, tedy závislost důchodu na zaplaceném pojistném a délce doby pojištění, přičemž by mělo platit, že důchod má odpovídat celoživotnímu úsilí pojištěnce. Ve věci stěžovatele tak nelze hodnotit jako nepřípustnou nerovnost, že zákon nahlíží jinak na příjmy získané kontinuálně v posledních dvou třetinách období pracovní aktivity a jinak na příjmy získané v první třetině profesního života tím, že uvedenou dobu nezahrnul do rozhodného období. Řešení zvolené zákonodárcem má objektivní a rozumné zdůvodnění, jímž je rozdíl v charakteru a povaze různých etap profesního života, v našich společensko-historických podmínkách pak rovněž nepřehlédnutelná kontinuita důchodových systémů v posledních šedesáti letech i souvislosti charakteristik odměňování v režimu před rokem 1990. Uvedený rozdíl tedy není s to založit diskriminaci stěžovatele, jež by byla v rozporu s ústavním pořádkem. Rovněž odmítl námitku směřující proti §16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, podle níž by náhradní doby důchodového pojištění měly zahrnovat i dobu, kdy pojištěnec nebyl "bez své viny" účasten systému. Poukázal na široký rozsah náhradních dob podle dnešní právní úpravy, jakož i na zájem nezatěžovat nadměrně budoucí generace břemenem důchodového systému. Ve vztahu k §16 odst. 4 a §18 odst. 4 tedy odmítl, že by měla tato ustanovení ve věci stěžovatele diskriminační dopad.
Ve vztahu k tvrzenému zásahu do čl. 30 Listiny poukázal Nejvyšší správní soud na absenci vazby výše důchodu a pomoci k zajištění základních životních podmínek. Dále konstatoval, že ze žádného ustanovení Evropského zákoníku sociálního zabezpečení neplyne pro členský stát omezení při stanovení způsobu výpočtu výdělku pro výpočet důchodů, a tím spíš ani pro vyloučené doby. Podrobně se rovněž vyjádřil k otázce souladu právní úpravy s uvedenou mezinárodní smlouvou.
III.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení i vedlejší účastnici řízení, aby se vyjádřili k podané ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soudu se s ohledem na dlouhodobou nepřítomnost soudce zpravodaje a předsedy senátu nevyjádřil k posuzované věci. Městský soud v Praze i Česká správa sociálního zabezpečení pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Z tohoto důvodu Ústavní soud již nevyzýval stěžovatele k replice k uvedeným vyjádřením.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu uplatněných námitek, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V první řadě se zabýval námitkou porušení principu rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny v důsledku aplikace napadených ustanovení. Ústavní soud chápe rovnost jako relativní kategorii, tedy že z postulátu rovnosti plyne pouze požadavek odstranění neodůvodněných rozdílů. "Je jistě věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně. Musí tu prokázat, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupině a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." (nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 8. října 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92, Sb. u. a n. ÚS ČSFR, sv. 1, č. 11, str. 42-43). Podle uvedeného právního závěru je třeba zásadě rovnosti rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo. S uvedeným pojetím se Ústavní soud ztotožnil v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 17. května 1994 sp. zn. Pl. ÚS 36/93, N 24/1 SbNU 175, 132/1994 Sb., nález ze dne 28. února 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, N 16/5 SbNU 107, 107/1996 Sb., nález ze dne 6. června 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/04, N 112/41 SbNU 379, 405/2006 Sb.). Dále Ústavní soud připomíná, že v oblasti hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových práv, v nichž je stát často povinen k aktivním zásahům, jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti, disponuje zákonodárce mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní (nález ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02, N 11/29 SbNU 79, 40/2003 Sb.).
V uvedené věci spočívá tvrzený důvod nerovnosti v postavení pojištěnců, kteří "neplatili pojistné" po určitou dobu před rokem 1986, a pojištěnců, kteří "neplatili pojistné" po určitou dobu po roce 1986, přičemž se na důchodovém systému podíleli ve stejném rozhodném období. Takovýto stav by byl přitom podle stěžovatele eliminován, kdyby došlo k zohlednění pojištěncova vlastního přičinění za přispívaní do systému za období celých třiceti let. Tvrzení stěžovatele nelze přisvědčit z více důvodů.
V první řadě Ústavní soud upozorňuje, že právní úprava platná před rokem 1986 neznala pojistné na sociální zabezpečení, a tedy pojmově nemohlo dojít k neplacení pojistného v tomto období a ani k tvrzenému znevýhodnění. Pojistné na sociální zabezpečení bylo zavedeno až zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, s účinností od 1. ledna 1993. Do té doby byly náklady důchodového systému hrazeny ze státního rozpočtu. Stěžovatel ale ve své podstatě brojí proti tomu, že v jeho případě rozhodné období pro výpočet osobního vyměřovacího základu, a v konečném důsledku pro stanovení výše důchodu, nečinilo obecnou dobu třiceti kalendářních roků ve smyslu §18 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, nýbrž podle §18 odst. 4 tohoto zákona činila tato doba pouze 19 let. Omezení rozhodného období rokem 1986 dočasně modifikuje obecnou úpravu rozhodného období, podle níž je rozhodným obdobím období třiceti kalendářních roků bezprostředně před rokem přiznání důchodu. Napadená úprava sleduje účel postupného dosažení stanovené obecné délky rozhodného období, přičemž reflektuje předchozí právní úpravu podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a vytváří předpoklady pro plynulý přechod z dosavadního důchodového systému. Je třeba zdůraznit, že stěžovatel nemá žádné subjektivní právo na to, aby bylo "zohledněno pojištěncovo vlastní přičinění za přispívání do systému za období celých 30 let". Pojištěnci vzniká až nárok na starobní důchod, a to splněním podmínek podle §29 a násl. zákona o důchodovém pojištění. Bylo věcí zákonodárce, aby při přijímání právní úpravy důchodového pojištění stanovil pravidla pro vznik nároku a stanovení jejich výše. Jak již bylo uvedeno, postupné prodlužování rozhodné doby z deseti na třicet let sleduje účel plynulého přechodu z dosavadního důchodového systému. Rovněž stanovenou hranici roku 1986 nelze vnímat jako projev svévole, v jehož důsledku by došlo k porušení subjektivního práva stěžovatele, neboť v roce 1996, kdy začal působit nový zákon o důchodovém pojištění, respektovala tato hranice dřívější desetileté rozhodné období podle §12 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení, a toto období, které se každý rok o jeden rok prodlužuje, bylo zvoleno jako základ pro přechod k obecně stanovenému třicetiletému rozhodnému období (srov. Tröster, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 4. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 206-207). Délka rozhodného období pro výpočet důchodu je tak závislá pouze na skutečnosti, ve kterém roce dojde k přiznání důchodu, a v tomto směru nevytváří nerovné postavení pro žádného pojištěnce, který splní zákonem stanovené podmínky pro vznik nároku. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavní stížností směřující proti porušení principu rovnosti podle čl. 1 Listiny v důsledku aplikace §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se zabýval již ve svém usnesení ze dne 24. listopadu 2004 sp. zn. I. ÚS 99/03 (přístupném na nalus.usoud.cz), přičemž ani v tomto usnesení neshledal důvod vedoucí k závěru o porušení zásady rovnosti.
Rovněž nelze přisvědčit argumentaci navrhovatele, podle které k porušení práva stěžovatele došlo tím, že ve vztahu k části jeho rozhodného období se nejedná o vyloučenou dobu podle §16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, ačkoliv stěžovatel "bez své viny" nebyl schopen platit pojistné. Z kontextu ústavní stížnosti lze dospět k závěru, že stěžovatel spatřuje zásah do svého základního práva v tom, že z hlediska rozhodného období nebylo možné v jeho případě vztáhnout uvedené ustanovení, které stanovuje vyloučené doby, na období 1993 až 1996. Stěžovatel v této souvislosti pouze konstatuje, že právní úprava vyloučených dob by se měla vztahovat na všechny případy, kdy pojištěnec bez své viny nebyl schopen platit pojistné. V této souvislosti je namístě připomenout, že návrh stěžovatele na zrušení zákona nebo jeho části podle §74 zákona o Ústavním soudu má akcesorický charakter, a tedy ústavní stížnost směřuje v první řadě vůči konkrétnímu zásahu do základního práva stěžovatele. V dané věci stěžovatel neposkytuje žádnou ústavněprávní argumentaci ve vztahu k porušení zásady rovnosti ve své věci, nýbrž jej spatřuje pouze v obecné rovině v tom, že napadené ustanovení se mělo vztahovat na širší okruh právních skutečností. Ústavní soud proto nemohl této námitce přisvědčit.
Ve vztahu k námitce směřující obecně k nedostatečné výši důchodu a v jejím důsledku k porušení čl. 30 Listiny Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli byl vyměřen předčasný starobní důchod v souladu se zákonem, přičemž tuto skutečnost nezpochybňuje ani stěžovatel. Přiznání důchodu stěžovateli v rozsahu stanoveném zákonem lze považovat za v souladu s čl. 30 odst. 1 a 3 Listiny ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny (viz uvedené usnesení sp. zn. I. ÚS 99/03). V této souvislosti lze navíc poznamenat, že realizace práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny se nevyčerpává pouze přiznaným nárokem na (předčasný) starobní důchod. Mimo uvedený ústavní rámec přitom Ústavní soud nemůže posuzovat samotnou přiměřenost výše přiznaného předčasného starobního důchodu.
Ve zbytku ústavní stížnost směřuje proti výkladu podústavního práva. Ústavní soud neshledal relevanci namítaného rozporu s čl. 67 písm. c) Evropského zákoníku sociálního zabezpečení. V této souvislosti dodává, že uvedená smlouva sama o sobě není referenčním kritériem v řízení o ústavní stížnosti. Ve věci stěžovatele tak nezbývá než odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, který se s otázkou případného rozporu dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal.
Stěžovatel nakonec namítal, že ze strany městského soudu došlo k nesprávné aplikaci §11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Uvedená námitka byla uznána jako opodstatněná již ze strany Nejvyššího správního soudu, který však s ohledem na skutečnost, že období let 1996 až 2000 nebylo vůbec předmětem řízení před správním orgánem, neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu. Tento soud přitom zároveň s odkazem na §56 zákona o důchodovém pojištění uvedl, že stěžovatel mohl kdykoliv i po vydání správního aktu po vedlejší účastnici požadovat, aby dobu, kterou nově tvrdil a prokazoval, ve výši důchodu zohlednila. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn přehodnocovat. Do činnosti obecných soudů proto může zasáhnout pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. V dané věci takovýto zásah neshledal. Za zjevně neopodstatněnou námitku přitom považuje i tvrzený zásah do základního práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť stěžovateli nic nebrání, aby se v souladu s odůvodněním rozsudku Nejvyššího správního soudu domáhal soudního přezkumu případného nového rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve vztahu k období let 1996 až 2000. K otázce vázanosti vedlejší účastnice napadeným rozsudkem městského soudu odkazuje Ústavní soud na závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož vedlejší účastnice není ve vztahu k uvedenému období právními ani skutkovými závěry městského soudu vázána.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pročež ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
S ohledem na odmítnutí stížnosti se Ústavní soud dále nemohl zabývat návrhem na zrušení §16 odst. 4 a §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, neboť tento návrh má akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (usnesení ze dne 3. října 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95, U 22/4 SbNU 351).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. září 2008
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu