ECLI:CZ:US:2003:4.US.254.02
sp. zn. IV. ÚS 254/02
Usnesení
IV. ÚS 254/02
Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti 1) L. F., 2) H. L., a 3) O. s., všech zastoupených Mgr. J. H., advokátem, proti rozhodnutí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost ze dne 4. 3. 2002, čj. 3800/3.1/2002, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon), takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 4. 2002 stěžovatelé napadají shora citované rozhodnutí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, kterým byla na žádost obchodní společnosti Č., a.s., Jaderná elektrárna T., (dále jen "Č.") povolena etapa aktivního vyzkoušení - fyzikálního spouštění 2. bloku JE T. a stanoveny podmínky, za kterých lze povolovanou činnost vykonávat. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že na základě tohoto povolení bude Č. oprávněn provést v jaderném reaktoru štěpnou řetězovou reakci, která je základním a rozhodujícím mezníkem v provozu jaderné elektrárny. Protože i přes veškerá opatření nelze zcela vyloučit riziko jaderné havárie, stěžovatelé mají zato, že provoz jaderné elektrárny ohrožuje životní prostředí, majetek, zdraví a životy všech dotčených osob. Provedení štěpné řetězové reakce a následné radioaktivní zamoření reaktoru je tedy skutečností, která přímo zasahuje do jejich ústavních práv zaručených v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 35 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé spojili s ústavní stížností návrh na zrušení části ustanovení §14 odst. 1, druhé věty zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (dále jen "atomový zákon"). Podle tohoto ustanovení je žadatel (v daném případě Č.) jediným účastníkem řízení, což umožňuje, aby ve správním řízení bylo jednáno o základních právech a svobodách jiných fyzických a právnických osob, aniž by tyto měly možnost hájit svá práva. Pokud je žadateli vyhověno, jak se také v dané věci stalo, není nikoho, kdo by mohl žádat o přezkum rozhodnutí orgánu veřejné moci, a toto rozhodování se tak vymyká jakékoliv kontrole a možnosti přezkumu, což je v rozporu s čl. 13 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Podle ustanovení §4 odst. 2 atomového zákona každý, kdo využívá jadernou energii nebo činnosti vedoucí k ozáření, musí dbát na to, aby jeho jednání bylo odůvodněno přínosem, který vyváží rizika, jež při těchto činnostech vznikají nebo mohou vzniknout. Stěžovatelé tvrdí, že účastník řízení při povolení štěpné reakce, jakož v žádném jiném předchozím řízení, tyto zákonné podmínky nezkoumal, čímž zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatelů na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny. S odvoláním na mezinárodní odborné posudky jsou stěžovatelé připraveni před Ústavním soudem prokázat bezpečnostní rizika Jaderné elektrárny T.. Tvrdí, že povolování veškerých činností spojených s využíváním atomové energie by mělo být podrobeno kontrole za účasti veřejnosti a všech přímo dotčených osob. V daném případě však byli nejen vyloučeni z účasti ve správním řízení, ale byla vyloučena i možnost soudního přezkumu správního rozhodnutí, přestože hrozí nebezpečí pro životní prostředí, život, zdraví a majetek dotčených osob. Takový postup považují za nesouladný s principy demokratického státu.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud zrušil shora citované rozhodnutí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, zakázal mu pokračovat v porušování ústavně zaručených práv na příznivé životní prostředí tím, že bude nadále postupovat v rozporu s ustanovením §4 odst. 2 atomového zákona, přikázal mu, aby při vydání rozhodnutí řádně posoudil, zda jednání žadatele je odůvodněno přínosem, který vyváží rizika, která při těchto činnostech vznikají nebo mohou vzniknout, a konečně, aby zrušil část ustanovení §14 odst. 1 atomového zákona, ve znění "Žadatel je jediným účastníkem řízení".
Ústavní soud ověřil formální náležitosti ústavní stížnosti a zjistil, že třetí stěžovatel je občanským sdružením založeným podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Podle ustanovení §2 odst. 3 tohoto zákona jsou sdružení právnickými osobami. Nosnou argumentací v ústavní stížnosti bylo tvrzení o porušení práva na příznivé životní prostředí. Právo na příznivé životní prostředí si však nemohou osobovat jiné než fyzické osoby. Jenom tito jedinci mají biologickou podstatu, která, na rozdíl od právnických osob, podléhá eventuálním negativním vlivům životního prostředí jak tomu odpovídá charakteristika životního prostředí v zákoně č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Čl. 35 Listiny tak na právnické osoby vztahovat nelze (stejně i I.ÚS 282/97, ÚS, sv. 10, č. 2).
Ze spisového materiálu Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, vedeného k rozhodnutí ze dne 4. 3. 2002, čj. 3800/3.1/2002, Ústavní soud ověřil skutečnosti tvrzené stěžovateli a poté, po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vyšel přitom z následujících úvah:
Právo každého na příznivé životní prostředí patří k lidským právům, která reagují na ohrožení či zničení živé přírody v průběhu civilizačních proměn často provázených i negativními jevy v důsledku nezodpovědného počínání. Právo však ze své podstaty nemůže zakázat veškerou činnost, která má negativní vliv na životní prostředí, a proto vychází z koncepce obecně závazných zákazů negativních vlivů nad určitou stanovenou hranici, jejíž rozsah, výši či hodnotu ovlivňuje jak úroveň lidského poznání, tak i situace ve společnosti, mezinárodní závazky, výsledky národního hospodářství, a další, často i politické, vlivy. Právo na příznivé životní prostředí se odvíjí od životního prostředí jako veřejného statku, za jehož ochranu společnost převzala svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím (preambule Ústavy a Listiny a čl. 7 Ústavy). Je samozřejmé, že v žádné společnosti nelze žít pouze z práv a svobod, a proto jsou kompenzována ukládáním povinností způsobem a v rozsahu předem stanoveném (čl. 4 odst. 4 Listiny). Právu každého na příznivé životní prostředí tak koresponduje povinnost každého předcházet znečišťování nebo poškozování životního prostředí a minimalizovat nepříznivé důsledky na životní prostředí.
Způsob, jakým stát dbá o naplnění všech požadavků na ochranu životního prostředí, stanoví zákony. Ústavní úprava práva na příznivé životní prostředí výslovně počítá s reálným definováním zákonného vymezení obsahu a rozsahu způsobu zajištění tohoto práva (čl. 41 odst. 1 Listiny). Ukládáním povinností, omezení a zákazů, trestáním protiprávního jednání a minimalizováním nepříznivých důsledků, či jejich kompenzací jiným přiměřeným způsobem, stát plní své povinnosti ve vztahu k životnímu prostředí a přispívá k naplňování práv jednotlivců.
Pro projednávaný případ je takovým zásadním zákonem atomový zákon, který vymezuje právní rámec činností spojených s využíváním jaderné energie v energetice tak, aby obsahem i rozsahem odpovídal poslednímu stavu poznání v dané oblasti, umožnil efektivní a zároveň bezpečné a veřejností přijatelné využívání jaderné energie, včetně prevence radiačních havárií, vlastní likvidace následků případných havárií, či stanovení odpovědnosti za jaderné škody. Zákon stanoví krajní meze způsobu využívání jaderné energie výčtem toho, co se smí, a výčtem toho, co je zakázáno, s tím, že vše, co zákon při využívání jaderné energie umožňuje, musí být i ve prospěch lidstva a ochrany životního prostředí. Státní správu a dozor při využívání jaderné energie a ionizujícího záření a v oblasti radiační ochrany vykonává Státní úřad pro jadernou bezpečnost, jehož povinnosti jsou rovněž upraveny zákonem.
Nazíraje na ústavně právní argumentaci stěžovatelů z výše uvedených hledisek, Ústavní soud konstatoval, že ústavní záruky ochrany základních lidských práv neznamenají zákaz využívání jaderné energie k mírovým účelům v mezích stanovených zákony, přestože obecně lze souhlasit se stěžovateli v tom, že neodpovědný přístup při jejím využití v jaderných elektrárnách může vést k haváriím ohrožujícím, ne-li zcela ničícím, životní prostředí. Ústavní soud musel vzít v úvahu i to, že zásadní zvažování přínosů a rizik a posouzení vlivu na životní prostředí byla učiněna v minulosti při rozhodování o využívání atomové energie v jaderných elektrárnách. V procesu rozhodování o stavbě, a po roce 1989, o dostavbě Jaderné elektrárny T. byly zvažovány a vyhodnocovány připomínky všech subjektů dotčených samou existencí jaderné elektrárny. Uvádění jaderného zařízení do provozu je z tohoto pohledu nutným dokončováním stavebního díla k tomuto účelu povoleného. Zprovozňování takového díla nelze podle názoru Ústavního soudu bránit způsobem, jaký zvolili stěžovatelé. Napadené rozhodnutí bylo, jak Ústavní soud zjistil ze spisu Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, vydáno na základě atomového zákona a je jedním ze stovek rozhodnutí, týkajících se spouštění prvého a druhého bloku reaktoru (Zpráva o plnění předchozích rozhodnutí a podmínek SÚJB ze dne 30. 4. 2001). Podmínky, za kterých lze druhý blok reaktoru zprovozňovat, jsou součástí řádově stovek jiných podmínek, stanovených v předchozích rozhodnutích. Ústavní soud má za to, že stanovením podmínek pro Č. jako provozovatele jaderné elektrárny (a dozoru nad jejich dodržováním) byly určeny meze pro výkon všech práv, pokud by se tím ohrožovaly hodnoty obsažené v čl. 35 Listiny. Zda tyto meze odpovídají bezpečnostním parametrům, o čemž stěžovatelé evidentně pochybují, Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat. Výkon státní správy a dozoru nad jadernou bezpečností při zprovoznění jaderné technologie přísluší Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud posoudil tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 35 odst. 1 Listiny jako zjevně neopodstatněné, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především povahou jimi uplatněných tvrzení. Tento závěr je určující i pro posouzení zbytku ústavně právní argumentace stěžovatelů.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možno věcně rozhodnout o návrhu na zrušení části ustanovení §14 odst. 1, věty druhé, atomového zákona, neboť stěžovatelé 1) a 2) za daného stavu věci nejsou k podání tohoto návrhu zjevně oprávněni. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost a s ní související návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a odst. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Ústavní stížnost a návrh stěžovatele 3) odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel byl k podání ústavní stížnosti zjevně neoprávněný.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu