ECLI:CZ:US:2002:4.US.259.2000
sp. zn. IV. ÚS 259/2000
Usnesení
IV. ÚS 259/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 8 To 9/2000, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 42 T 26/98, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel M. S. podal v zákonné lhůtě ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 8 To 9/2000, kterým bylo podle §256 tr.ř. zamítnuto jeho odvolání směřující do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 42 T 26/98.
Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (č. l. 1264-1278 tr. spisu) byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 20,30 hod. do 21,30 hod. dne 29. 4. 1998 v Praze na S. ulici poté, co tam pod záminkou dodání součástek k počítačům vylákal poškozeného F.Ch., kterého doprovázel F. B., oba jmenované usmrtil střelnou ránou do hlavy a odcizil jim blíže nezjištěnou finanční hotovost ve výši od 500. 000,- do 1. 500. 000,- Kč. Dále byl uznán vinným trestnými činy nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §29 odst. 2 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 20 let se zařazením pro výkon do věznice se zvýšenou ostrahou.
Ústavní stížnost směřuje výlučně proti výroku o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. Stěžovatel uvádí, že vina tímto trestným činem mu nebyla prokázána, když byl odsouzen bez jakýchkoliv důkazů, pouze na základě toho, že byl přítomen na místě činu a po řadu měsíců vlastnil pistoli, kterou mu předal J. T. k prodeji, přičemž kulka nalezená v autě se zavražděnými muži odpovídala této pistoli. Tuto pistoli v době vraždy neměl ve svém držení, neboť ji vrátil J. T. Obecným soudům vytýká, že pominuly řadu věcných důkazů, zejména stěžovatelem předestřenou verzi skutkového děje, podle níž vraždili dva neznámí mužové, kteří na místo činu přijeli a vraždu v přítomnosti stěžovatele spáchali. Stěžovatel namítá, že odvolací soud v řízení o jeho odvolání porušil ústavně zaručená práva vyplývající z ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě znovu opakuje základ své obhajoby z celého trestního řízení, že není pachatelem vražd, ale pouze jejich svědkem, když sice byl na místě činu přítomen, ale pouze z toho důvodu, že měl být seznámen s muži, pro které měl převézt efedrin do Německa. O zamýšleném obchodu F. Ch. s počítačovou technikou, kterou měli na místo schůzky dopravit neznámí muži z Písku, nebyl blíže informován. Vraždy spáchali tito jemu neznámí muži.
Lze konstatovat, že konkrétně stěžovatel v ústavní stížnosti (včetně jejích doplňků) předkládá zejména tyto výhrady:
1. Dle výsledků vyšetřování měly být vraždy spáchány pistolí ČZ mod. 83, na kterou nejde namontovat tlumič. Svědkyně K. však uvedla, že pistole, kterou mu předal J. T. k prodeji měla tlumič. Pistoli měl v držení "řadu měsíců", podle doplnění ústavní stížnosti od konce února nebo počátku března 1998 a vrátil ji J. T. v polovině dubna 1998.
2. Ze směru střel, kterými byli oba muži zavražděni a ze skutečnosti, že bylo vystřeleno sklo ze dveří auta u místě řidiče (F. Ch.), je třeba dovodit, že musely vraždit dvě osoby. Řidič - F. Ch. byl dle pitvy střelen přes sklo směrem zleva doprava, spolujezdec - F. B. zezadu do zátylku.
3. Řízení nebylo doplněno o expertizu balistika k trase střel a obhajobě nebyly předloženy doličné věci - nalezené nábojnice.
4. Bunda, kterou měl stěžovatel na sobě a která se stále nachází ve věznici, neprokazuje přítomnost nitrátů.
5. Chybějící peníze stěžovatel neodcizil, museli je vzít vrahové, měl vždy dostatek svých finančních prostředků. Bilancí finančních prostředků, kterou vypracoval, se soud nezabýval.
6. Měly být vyhodnoceny přehledy telefonních čísel, na která volal F. Ch. ze svého mobilu, tak by bylo možno zjistit jména osob, kterým volal před vraždou a tím totožnost vrahů.
7. Nebylo vysvětleno, jak mohl být v bytě F. Ch. nalezen mobilní telefon, ze kterého F. Ch. telefonoval v autě před vraždou.
8. O koupi nového vozu jednal se svědkem A. M., i dle výpovědi tohoto svědka, již v prosinci 1997 a nikoliv až v dubnu 1998.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 8 To 9/2000, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 42 T 26/98, s tím, že v ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje svoji obhajobu, se kterou se v odůvodnění citovaných rozhodnutí soudy obou stupňů podrobně vypořádaly.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti výslovně vzdalo (§28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Stěžovatel podal v předmětné trestní věci rovněž podněty k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 31. 3. 2000, 29. 4. 2000 a 4. 5. 2000. Všechny tyto podněty byly dle sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR jako nedůvodné odloženy.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu, posouzení stěžovatelových tvrzení a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná. Považuje za nutné připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů, pokud tímto rozhodováním nedošlo současně k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolává porušení svých ústavně zaručených základních práv, a to práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a práva na obhajobu zakotveného v článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám a prostřednictvím obhájce, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, porušení ústavně zaručených práv však neshledal.
Již bylo řečeno, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky uplatněné před obecnými soudy a tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Jak městský soud v odůvodnění předmětného rozsudku, tak i vrchní soud, který se v odůvodnění svého zamítavého usnesení ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, se těmito námitkami obsáhle zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Stran stěžovatelových námitek, že jeho vina nebyla prokázána a obecné soudy jej odsoudily na základě úvah a dojmů, je na místě uvést, že podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 tr. ř. a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo v nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné považovat takové rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (k tomuto srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34, vydání 1., Praha C.H.Beck, 1995; stejně tak i nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III ÚS 314/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 15, č. 118, vydání 1., Praha C.H.Beck, 2000). V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal, neboť závěry obecných soudů nejsou v rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících důkazů, když jejich volné hodnocení obecnými soudy jednotlivě i v jejich souhrnu je potom výrazem nezávislého soudního rozhodování zakotveného v článku 82 Ústavy ČR.
K jednotlivým konkrétním námitkám stěžovatele lze potom v tomto směru stručně uvést následující:
Ad 1.
Pokud jde o držení pistole stěžovatel nejdříve popíral, že by vlastnil či držel jakoukoliv střelnou zbraň obdobnou té, kterou měla být vražda spáchána. Po předestření skutečnosti, že v místě jeho bydliště byly nalezeny nábojnice totožné s nábojnicemi zajištěnými na místě činu, i nadále popíral vlastnictví předmětné zbraně a teprve při dalším výslechu doznal, že měl v držení automatickou pistoli ráže 7,65 mm, černé barvy, opatřenou tlumičem, kterou mu měl předat k prodeji J. T. a na svoji obhajobu uvedl, že jmenovanému pistoli vrátil v polovině dubna 1998. Stěžovatel dobu, po kterou měl pistoli v držení, měnil: výpověď 26. 8. 1998 (č. l. 794) - konec února až počátek března, konfrontace s J. T. (č. l. 810) a hlavní líčení 8. 2. 1999 (č. l. 1173) - únor nebo březen až polovina dubna.
Svědek R. B. (č. l. 927, 1180) uvedl, že pistoli černé barvy viděl u stěžovatele již na podzim nebo počátkem zimy 1997 a poté ji viděl ještě dvakrát či třikrát uloženou v autě stěžovatele. Svědkyně S. K. (č. l. 999-1000, 1182) potvrdila, že stěžovatel měl v držení černou pistoli opatřenou tlumičem a z této střílel v místě bydliště. Rovněž svědci M. S. a A. M. uvedli, že stěžovatel měl ve svém držení pistoli s tlumičem.
J. T., a to i při konfrontaci, popřel, že by stěžovateli jakoukoliv pistoli předal. Svědek R. P. (č. l. 1220), jehož výslech navrhl stěžovatel až u hlavního líčení s tím, že může potvrdit předání pistole J. T., uvedl u hlavního líčení, že nikdy nebyl přítomen předání pistole J. T. stěžovateli a ani vrácení této pistole stěžovatelem.
Dle znaleckého posudku zpracovaného Kriminalistickým ústavem Praha (č. l. 157 -160) bylo prokázáno, že nábojnice ráže 7,65 mm nalezené v místě bydliště stěžovatele, byly vystřeleny ze stejné zbraně jako nábojnice zajištěná na místě dvojnásobné vraždy.
Zbraň, kterou byli oba poškození usmrceni, nebyla v průběhu trestního řízení zajištěna. Dle znaleckého posudku se mělo jednat o pistoli typu ČZ mod. 83. Vzhledem k jednoznačnému závěru znaleckého posudku (včetně připojené fotodokumentace) jsou úvahy o možnosti namontování tlumiče nepodstatné, neboť rozhodující je, že zbraň, kterou měl stěžovatel v držení a ze které střílel, je totožná se zbraní, kterou byla spáchána trestně stíhaná dvojnásobná vražda.
Ad 2.
Směry střel uváděné stěžovatelem, ze kterých dovozuje nutnost střelby dvěma muži, neodpovídají závěrům znaleckého posudku zpracovaného znalkyněmi z oboru zdravotnictví, odvětví soudného lékařství (č. l. 49-54, 64-70). U F. Ch. byl zjištěn vstřel na pravé tváři nad lícním obloukem s dučejí pronikající šikmo zprava doleva šikmo dolů skrze prodlouženou míchu s výstřelem v šíjové krajině vlevo (stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí směr střely zleva doprava). U F. B. byl zjištěn vstřel za levým ušním boltcem s dučejí pronikající zleva doprava lehce šikmo vzhůru s výstřelem v pravé krajině spánkové (stěžovatel uvádí střelu zezadu do zátylku).
Vzhledem k tomu, že stěžovatel při svých výpovědích a zejména při rekonstrukci (č. l. 819-820) uvedl, že na oba poškozené střílel muž sedící ve vozidle za nimi asi uprostřed šířky vozu, přičemž v okamžiku střelby (2-3 střelné rány) byli oba poškození otočeni obličejem dopředu, byl vyžádán doplněk znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Znalkyně dospěly k závěru, že v případě F. B. by zjištěný průběh střelné dučeje mohl odpovídat stěžovatelem popisované poloze střelce, v případě F. Ch. však nikoliv (č. l. 77c). Skutkový děj tedy nemohl probíhat tak, jak uváděl stěžovatel.
Teprve v odvolání uplatnil stěžovatel obhajobu spočívající v tom, že musely střílet dvě osoby, kteroužto námitku uvádí i v ústavní stížnosti. Při svých výpovědích v přípravném řízení a zejména při rekonstrukci, kdy velice podrobně popsal polohu a střelbu jednoho muže sedícího ve voze za poškozenými, se nikdy nezmínil, že by současně s mužem ve voze měl střílet ještě i druhý muž, který z vozidla vystoupil a nezmínil se ani o tom, že by se tento druhý muž v blízkosti vozidla poškozeného F. Ch. v době střelby vůbec vyskytoval. Odvolací soud se s touto novou obhajobou stěžovatele v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Ad 3.
Směr střel (střel - výstřel) byl jasně specifikován znalkyněmi z oboru zdravotnictví. Znalecký posudek z balistiky, který by určil dráhy střel, nebyl za této situace vyžadován, když navíc nebylo možno zjistit přesnou pozici obou poškozených mužů před výstřely a z výpovědi stěžovatele, který jejich polohu popisoval, nebylo možno vycházet, neboť výpověď stěžovatele je v rozporu se zjištěným průběhem střelné dučeje u F. Ch..
Rovněž s námitkou, že obhajobě nebyly předloženy doličné věci - nalezené nábojnice, se řádně vypořádal odvolací soud. Zajištěné nábojnice a střely byly podrobeny expertize na příslušném pracovišti Kriminalistického ústavu Praha a byl zpracován znalecký posudek i s fotodokumentací. Závěry znaleckého posudku potvrdil u hlavního líčení zpracovatel posudku Ing. B.P. Za této situace fyzické předložení zajištěných nábojnic stěžovateli a jeho obhájci shledal soud nadbytečným. Postup navrhovaný obhajobou by znamenal zpochybnění závěrů znaleckého posudku, nehledě na skutečnost, že pouhým vizuálním posouzením nábojnic bez použití příslušných přístrojů, které obhajoba na rozdíl od znalců nemá k dispozici, nelze závěry znaleckého posudku ověřit.
Ad 4.
Kriminalistickým ústavem Praha bylo provedeno mimo jiné znalecké zkoumání oděvních součástek stěžovatele, a to i černé kožené bundy (č. l. 186-198), přičemž znalci se dle zadání zaměřili především na zjištění, zda se na těchto oděvních součástkách nachází biologický materiál (krev), v kterémžto směru byla zjištění negativní. Zda byla zkoumána znalci přítomnost povýstřelových zplodin na těchto svršcích, konkrétně na bundě, ze znaleckého posudku zjistit nelze, skutečností však je, že existenci těchto zplodin na zkoumané bundě závěry znaleckého posudku nepotvrzují.
K tomuto je třeba uvést, že oděvní svršky byly předány orgánům činným v trestním řízení až po zadržení stěžovatele (po dni 21. 7. 1998), Kriminalistickému ústavu Praha byly předány se žádostí o dodatek znaleckého posudku dne 30. 7. 1998.
Svědek M. S. (č. l. 1082-1083) k oděvním součástkám, které měl na sobě stěžovatel, když k němu dne 29. 4. 1998 ve večerních hodinách přišel, uvedl, že na jeho oděvu byly skvrny "jako by od krve", proto mu půjčil čisté prádlo, džíny, tričko a boty. Stěžovatel u něho znečištěné oblečení a boty nechal. Svědek následně džíny a tričko vypral, bundu a boty vložil do "igelitky". Dále tento svědek uvedl, že později tyto věci stěžovateli na Lipně předal a nevyloučil, že mohly být spáleny při likvidaci věcí z hospody. V rámci téže výpovědi následně připustil (č. l. 1084), že nějaké ošacení stěžovatele má u sebe a vydal policii dne 29. 7. 1998 (č. l. 1086) kalhoty zn. Levis, dvě trička a dvě igelitové tašky. Černá kožená bunda byla ke znaleckému zkoumání převzata z osobních věcí stěžovatele uložených ve věznici dne 30. 7. 1998. Š. bunda, šusťákové kalhoty a sportovní boty byly zajištěny dne 21. 7. 1998 při domovní prohlídce v bydlišti stěžovatele. K zajištění oděvních součástek stěžovatele ke znaleckému zkoumání tedy došlo až za tři měsíce po 29. 4. 1998, přičemž nelze zpětně bez důvodných pochybností zjistit, zda se skutečně jednalo o oděv, který měl na sobě stěžovatel v kritický den, případně které součástky oděvu byly vyprány, event. chemicky vyčištěny. Za této situace by novým znaleckým zkoumáním kožené bundy uložené v osobních věcech stěžovatele ve věznici nemohl být opatřen nezpochybnitelný důkaz, neboť mikročástice výstřelových zplodin by pouhým užíváním bundy po delší dobu byly mechanicky odstraněny, i pokud by případně na bundě původně ulpěly.
Ad 5.
Finančním a majetkovým poměrům stěžovatele byla v průběhu vyšetřování věnována dostatečná pozornost. K bilanci finančních poměrů od listopadu 1994 do 29. 4. 1998 zpracované stěžovatelem, která má dokumentovat, že ke kritickému datu 29. 4. 1998 měl k dispozici ještě 346. 000,- Kč, lze pouze uvést, že takovýto přehled příjmů a výdajů, který nelze žádným způsobem ověřit, nelze považovat za důkaz o majetkových poměrech stěžovatele. Jenom namátkou je možno upozornit na pochybnost vzbuzující počáteční zůstatek hotovosti přesahující půl milionu korun, nákup a prodej drahých kamenů (nákup 50.000,- Kč, prodej 250.000,- Kč) a především na skutečnost, že ve výdajích nejsou vůbec zahrnuty osobní náklady stěžovatele za dobu 3 a 1/2 roku.
Skutečnost, že stěžovatel bezprostředně po 29. 4. 1998 disponoval vysokou finanční částkou v hotovosti, vyplývá nejen z toho, že si dne 30. 4. 1998 zakoupil vůz BMW 320 za 220.000,- Kč, ale od 1. 5. 1998 vynaložil značné finanční prostředky na zařízení a provoz restaurace v autokempu Olšiny v Č., mimo jiné do 4. 5. 1998 uhradil nájem za celou sezónu ve výši 50.000,- Kč.
Ad 6.
K požadavku na vyhodnocení přehledů telefonních čísel, na která volal poškozený F. Ch., třeba především uvést, že v současné době - po vydání nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 502/2000, sp. zn. IV. 536/2000) - nelze údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu získané bez souhlasu předsedy senátu či soudce (v přípravném řízení) použít jako důkaz v trestním řízení před soudem. V předmětné trestní věci byly tyto přehledy volaných a volajících telefonních stanic získány v roce 1998 způsobem tehdy považovaným za možný, tj. postupem podle trestního řádu bez souhlasu soudce. Pro úplnost nutno uvést, že novelou trestního řádu účinnou od 1. 1. 2002 bylo do trestního řádu vloženo ustanovení §88a tr. ř., které upravuje postup při získávání údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítal, že jako listinné důkazy nebyly při hlavním líčení přečteny výpisy telefonních hovorů ze zajištěných mobilních telefonů obou poškozených a záznamy o odposlechu telefonních stanic, odvolací soud při veřejném zasedání (č. l. 1305) tento požadavek splnil a listinné důkazy na č. l. 486-618 přečetl.
Byť i tyto výpisy nejsou v současné době procesně použitelným důkazem, je možno - s poukazem na požadavek ústavní stížnosti - konstatovat, že tyto výpisy svědčí spíše proti stěžovateli, než proti komukoliv jinému. Stěžovatel sám volal F. Ch. dne 28. 4. 1998 celkem 11x, dne 29. 4. 1998 pak 2x, naposledy v 15,12 hod. F. Ch. volal stěžovateli dne 28. 4. 1998 celkem 3x, dne 29. 4. 1998 rovněž 3x, a to i v 16,14 hod. a v 17,12 hod, tj. v době, o které stěžovatel do předestření těchto údajů tvrdil, že se již nacházel ve společnosti F. Ch. (od 14,00 hod.). Naproti tomu F. Ch. vůbec v kritické době koncem dubna 1998 netelefonoval J. T., kterého stěžovatel označuje za iniciátora údajného obchodu se součástkami k počítačům. Tyto záznamy rovněž vyvracejí tvrzení stěžovatele, že F. Ch. před svou smrtí opakovaně telefonicky kontaktoval osoby, se kterými měl obchod údajně uskutečnit. Všechny osoby, kterým F. Ch. v kritickou dobu dne 29. 4. 1998 vedle stěžovatele telefonoval, byly ztotožněny a prověřeny.
Ad 7.
Opodstatněná je pouze námitka nepřesných spisových podkladů týkajících se mobilního telefonu NOKIA poškozeného F. Ch., z nichž stěžovatel dovozuje, že mobilní telefon, ze kterého F. Ch. před vraždou telefonoval, byl nalezen v jeho bytě.
Při ohledání na místě činu dne 30. 4. 1998 byly u obou poškozených nalezeny mobilní telefony zn. NOKIA (č. l. 81, 82). Rovněž v seznamu zajištěných věcí (č. l. 85-86) je ve vztahu k F. Ch. ("muž č. 1") uveden telefon zn. NOKIA s rozvedením čísel uložených v paměti telefonu, přidělené telefonní číslo tohoto mobilního přístroje uvedeno není. Z žádosti o odborné vyjádření z 30. 4. 1998 (č. l. 202) lze zjistit, že u poškozeného F. B.a byl nalezen mobilní telefon NOKIA, typ NHE 8, code: 0500810, v. č. CE 0188 X - přidělené číslo 0602/361 606, u poškozeného F. Ch. mobilní telefon zn. NOKIA, typ THF-6C, v.č. SN 9100068088 - přidělené číslo 0601/200 797.
Pro úplnost třeba konstatovat, že při o ohledání motorového vozidla poškozeného F. Ch. (č. l. 106) byl v zásuvce pod sedadlem spolujezdce nalezen další mobilní telefon, a to zn. Motorola, typ GSM. V průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že tento mobilní telefon byl majetkem J. K., kterému byl vrácen (č. l. 695).
Při domovní prohlídce provedené v bytě poškozeného F. Ch. dne 21. 5. 1998 byl nalezen rovněž mobilní telefon zn. NOKIA č. SN 9100090089, tento však byl bez baterie a v paměti neměl uloženy žádné údaje, a proto byl v bytě ponechán (č. l. 640).
Problémem je, že na seznamu telefonních hovorů uskutečněných prostřednictvím mobilního telefonu F. Ch. čís. 0602/230501 je na prvé straně (č. l. 582) uvedena špatně čitelná ručně psaná poznámka, ale zřejmě se jedná o znění "nalezené v bytě". Nelze samozřejmě dodatečně zjistit, kdo tuto poznámku vyznačil a co má znamenat. Z protokolu o domovní prohlídce vyplývá, že při tomto vyšetřovacím úkonu nebyl mobilní telefon zn. NOKIA zajištěn. Výpisy hovorů byly pořízeny z mobilu, který musel mít vyšetřovatel k dispozici již dne 30. 4. 1998. Možno uvést i to, že svědkyně J. Ch., matka poškozeného F. Ch., synovi dne 30. 4. 1998 na mobilní telefon volala a v telefonu se ohlásila policie (č. l. 986), takže již tento den musely mít policejní orgány mobilní telefon F. Ch. k dispozici. Rovněž výpisy z mobilního telefonu č. 0602/230 501 (č. l. 581-587) byly pořízeny již dne 30. 4. 1998. Tento mobilní telefon, ze kterého F. Ch. ve dnech před 29. 4. 1998 a v době těsně před vraždou telefonoval a na kterém přijímal hovory (mimo jiné i hovory z mobilního telefonu stěžovatele č. 0602/474 079), musely tedy mít orgány činné v trestním řízení k dispozici již dne 30. 4. 1998 a nemohl být zajištěn až při domovní prohlídce dne 21. 5. 1998.
Podstatu rozporu spočívajícího v tom, že dle protokolu o ohledání místa činu byl nalezen u F. Ch. mobilní telefon zn. NOKIA č. 0601/200797, který byl zajištěn a později předán do dědického řízení (č. l. 692), ale výpisy byly pořízeny z mobilního telefonu č. 0602/230501, který dle těchto výpisů F. Ch. skutečně v kritickou dobu používal, se nepodařilo Ústavnímu soudu na podkladě obsahu připojeného trestního spisu objasnit, stejně jako zjistit, kde a kým byl mobilní telefon č. 0602/230 501 zajištěn. Jak je však již shora uvedeno, nemohl být zajištěn až při domovní prohlídce, čemuž by nasvědčovala shora citovaná poznámka na výpisech telefonních hovorů na č. l. 582.
Skutečností je, že záznamy týkající se nalezených a zajištěných mobilních telefonů F. Ch. nejsou zcela přesné a především poznámka "nalezené v bytě" na seznamu telefonních hovorů je zavádějící. Tento nedostatek přípravného řízení však není pro rozhodnutí v této trestní věci podstatný, který by byl způsobilý posunout posuzovanou věc do ústavněprávní roviny. Jak již bylo shora uvedeno, údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu z předmětného mobilního telefonu nelze použít jako důkaz a jako usvědčující důkaz soudem prvního stupně použit nebyl. Odvolací soud sice obsah záznamů o uskutečněných telefonních hovorech při veřejném zasedání konstatoval, avšak stalo se tak proto, že stěžovatel se provedení tohoto listinného důkazu v odvolání domáhal. O obsahu těchto záznamů se soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 8 odůvodnění) zmínil pouze stručně se závěrem, že výpisy telefonních hovorů svědčí o nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele.
Ad 8.
Svědek A. M. (č. l. 1049-1050) v přípravném řízení uvedl, že asi od počátku dubna 1998 projevoval stěžovatel zájem o koupi vozu BMW, prakticky celý měsíc duben mluvil o tom, že si auto od svědka koupí, aniž by upřesnil dobu, kdy by se koupě měla uskutečnit. Poté asi tři dny před 30. 4. 1998 zavolal, že bude mít peníze a pro auto si přijede. Koupě se uskutečnila 30. 4. 1998, stěžovatel zaplatil v hotovosti 220.000,- Kč, přičemž svědek M. si všiml, že stěžovatel má u sebe ještě další peníze. Při hlavním líčení (č. l. 1189) tento svědek nejdříve vypovídal shodně jako v přípravném řízení, konkrétně znovu uvedl, že zájem o koupi vozu BMW projevil stěžovatel nejméně měsíc před uzavřením kupní smlouvy a teprve poté, kdy stěžovatel sám uvedl, že "BMW chtěl již v prosinci", svědek uvedl, že "to je pravda".
Není rozhodné, zda stěžovatel projevoval zájem o koupi vozu BMW 320 od prosince 1997 či až v dubnu 1998, podstatnou skutečností je to, že finanční prostředky měl k dispozici a koupi vozu realizoval až dne 30. 4. 1998, tj. bezprostředně poté, kdy poškozenému F. Ch. byla po jeho zavraždění odcizena vysoká finanční částka.
Pokud by byla pravdivá výpověď stěžovatele, že se schůzky s F. Ch. dne 29. 4. 1998 zúčastnil pouze proto, že měl být seznámen s muži, pro které měl převážet za odměnu 100.000 - 200.000,- Kč efedrin do Německa, a pokud by za tohoto předpokladu informoval svědka A. M., že koncem dubna 1998 bude mít peníze na zakoupení vozu BMW, pak za situace, že převoz drog se dle výpovědi stěžovatele neuskutečnil, nezískal tímto způsobem dne 29. 4. 1998 žádné peníze. Stěžovatel však od 30. 4. 1998 vysokými finančními částkami v hotovosti disponoval.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v přípravném řízení, v řízení před soudem prvního stupně a posléze i v řízení o odvolání, lze v dalších podrobnostech odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, které se s touto obhajobou řádně vypořádaly.
Rovněž je třeba zdůraznit, že Vrchní soud v Praze se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval způsobem, jakým soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil a dospěl k závěru, že tento soud postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a své postupy při tomto hodnocení v odůvodnění odsuzujícího rozsudku zdůvodnil tak, jak mu to ukládá ustanovení §125 tr. ř.
S tímto závěrem soudu druhého stupně se lze ztotožnit. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jsou patrné všechny rozhodné skutkové okolnosti a úvahy soudu nad skutkovým stavem věci, k němuž dospěl, jakož i úvahy, jimiž se řídil při aplikaci příslušných ustanovení trestního zákona. Podrobně zhodnotil výpovědi svědků a další důkazy ve věci provedené, vysvětlil postoj ke každému z provedených důkazů a rozvedl, o které důkazy se opírají jednotlivé zjištěné skutečnosti (skutkový základ věci), na kterých postavil svůj závěr o vině stěžovatele.
Je skutečností, že se jedná o věc důkazně obtížnou, jakou zpravidla je téměř každá trestní věc týkající se trestního stíhání pro závažný trestný čin vraždy. V daném případě je však třeba konstatovat, že skutkové a právní závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, vyplývají ze skutkových zjištění, přičemž dokazování bylo provedeno v maximálním rozsahu. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, z jakých důvodů stěžovatelově obhajobě a jeho tvrzení neuvěřil a jaké důkazy jeho obhajobu vyvracejí.
Při posuzování věrohodnosti výpovědi stěžovatele vzal soud prvního stupně v úvahu i to, že stěžovatel svoje výpovědi měnil a upravoval tak, jak mu byla v průběhu vyšetřování předestírána zjištěná fakta. Jako zprostředkovatele obchodu s počítačovou technikou označil poškozený F. Ch. před svědkem R. B. právě stěžovatele, což tento svědek u hlavního líčení potvrdil (č. l. 1178-1179) a rovněž tak identifikoval stěžovatele i při rekognici v průběhu přípravného řízení (č. l. 940-943). Za situace, kdy ve vztahu k zásadnímu usvědčujícímu důkazu, tj. držení zbraně, kterou byly spáchány vraždy, stojí proti sobě rozporné výpovědi stěžovatele a J. T., vycházely soudy obou stupňů nejen z hodnocení věrohodnosti obou těchto osob, ale i z dalších dostupných důkazů, které svědčily pro závěr, že držitelem předmětné zbraně byl v kritickou dobu stěžovatel.
Podle přesvědčení Ústavního soudu se s výhradami stěžovatele týkajícími se hodnocení důkazů soudy obou stupňů nelze ztotožnit. Jak již bylo zmíněno, Ústavní soud opakovaně judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy a že tuto zásadu lze prolomit a rozhodnutí obecného soudu považovat za protiústavní pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.
O takový případ se v posuzované trestní věci nejedná. Soud prvního stupně velmi podrobně a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí důkazní postup popsal a výsledek hodnocení důkazů logicky odůvodnil, přesvědčivě zdůvodnil své závěry o skutkových zjištěních, podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Rovněž se v plném rozsahu zabýval obhajobou stěžovatele a důkazy, které ji vyvracejí. Taktéž právní závěry ze skutkových zjištění plynoucí podrobně rozvedl a odůvodnil. Vrchní soud v Praze se potom zabýval všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a neakceptaci těchto námitek ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil. Byly tedy splněny požadavky práva na spravedlivý proces, když právní závěry z řádně zjišťovaného skutkového stavu byly přiléhavě v rozhodnutích obecných soudů odůvodněny. V řízení před nimi Ústavní soud porušení ústavních procesních principů neshledal a přehodnocování skutkových a právních závěrů by nadto představovalo (zejména za tohoto stavu věci) překročení kompetence Ústavního soudu.
Ústavní soud k námitce stěžovatele, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jeho neprospěch a také se nezabývaly okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, dodává, že úkolem Ústavního soudu není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46).
K neprovedení navrhovaných důkazů lze pro úplnost uvést, že stěžovatel v rámci trestního řízení navrhoval doplnit dokazování objasněním, o jaký obchod se mělo dne 29. 4. 1998 jednat, provedením balistické expertizy, předložením věcí důležitých pro trestní řízení (zajištěných nábojnic), přečtením záznamů o telefonním odposlechu a objasněním finanční situace stěžovatele. Odvolací soud vyhověl v rámci veřejného zasedání o odvolání jednomu z těchto návrhů, a to přečtení záznamů týkajících se telefonních hovorů. Pokud se týká důkazních návrhů, kterým nebylo vyhověno, v odůvodnění rozhodnutí soud druhého stupně podrobně rozvedl zamítavé stanovisko k těmto návrhům a toto zdůvodnění je možno považovat za dostačující a odpovídající potřebnému rozsahu dokazování v přezkoumávané trestní věci.
Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem z hlediska dokazování je nutno dle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto hodnotit. V souladu s tímto principem Ústavní soud opakovaně konstatoval, že respektuje skutečnost, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (§125 tr.ř.). V tomto směru lze konstatovat, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je přesvědčivé a soud se odpovídajícím způsobem vypořádal s důvody, které vedly k nevyhovění všem návrhům obhajoby na provedení dalších důkazů. S ohledem na uvedené Ústavní soud konstatuje, že neprovedením navrhovaných důkazů, jejichž provedení se stěžovatel opakovaně domáhá ústavní stížností, nebyly porušeny zásady spravedlivého procesu v této trestní věci.
Pakliže stěžovatel opakovaně ve svých přípisech a doplňcích k ústavní stížnosti předestírá výhrady vůči předmětnému trestního řízení a rozhodnutím z něho vzešlých, je třeba - pro úplnost pohledu na právní možnosti stěžovatele dožadovat se přezkumu rozhodnutí v jeho trestní věci vydaných, a to s ohledem na rozhraničení pravomocí mezi obecnými soudy a Ústavním soudem v rovině, která mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší - dodat, že nejsou vyloučeny jiné prostředky umožňující takovýto přezkum i případnou ingerenci, a to jmenovitě možnost domáhat se i opakovaně přezkumu podnětem ke stížnosti pro porušení zákona. Podle §45 vyhl. č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, se takovýmto podnětem - pokud neobsahuje nové skutečnosti - státní zastupitelství věcně nezabývá a bez prošetření jej postoupí Ministerstvu spravedlnosti s odkazem na svůj předchozí návrh nebo nástin v této věci. Poté je věcí ministra spravedlnosti, zda na podkladě opakovaného podnětu podá stížnost pro porušení zákona či podnět znovu odloží.
S ohledem na shora uvedené senátu Ústavního soudu nezbylo, neboť neshledal v dané věci namítané porušení ústavních práv stěžovatele, tj. práva na spravedlivý proces včetně práva na obhajobu, než ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou a v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu