ECLI:CZ:US:2001:4.US.276.01
sp. zn. IV. ÚS 276/01
Usnesení
IV. ÚS 276/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti L., právně zastoupené JUDr. M.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2001, čj. 22 Ca 473/2000 -22, Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Magistrátu města O., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR, dovolává zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se domáhala přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Magistrátu města O., ze dne 30. 8. 2000, čj. ORF6/2000/Sp/7440, potvrzujícího rozhodnutí Města O., ze dne 22. 5. 2000, čj. Fin/3577/00, kterými byl stěžovatelce podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen zákon č. 202/1990 Sb.), a podle ustanovení §46 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, vyměřen odvod části výtěžku z provozovaných výherních hracích přístrojů v městském obvodu M.O. a P. za období roku 1999 ve výši 18.379,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že použité ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 202/1990 Sb., bylo v pochybnostech vyloženo nikoliv ve prospěch stěžovatelky, jako nositelky základních práv, ale ve prospěch státu, přičemž v případě dvou různých možných výkladů nelze dle jejího názoru připustit, aby ve správním řízení byl použit vůči stěžovateli výklad pro něj méně příznivý. Dále stěžovatelka namítá, že správní orgán při svém rozhodování použil nesprávný předpis, neboť rozhodnutí obou správních orgánů byla vydána podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ačkoliv tato řízení měla probíhat podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, přičemž tuto skutečnost potvrdil i Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále odkázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 536/98.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti bez dalšího navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na podrobné odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že se nejedná o situaci, kdy by ze zákona bylo možno dovodit dva různé konkurenční výklady, neboť hypotéza právní normy obsažené v odst. 2 §4 zákona č. 202/1990 Sb. je natolik přesná a určitá, že nedává jiný prostor než pro výklad soudem zastávaný.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není soudem nadřízeným obecným soudům a je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť stěžovatelka v podstatě opakuje tytéž argumenty jako v řízení před správními orgány a krajským soudem a staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance.
Ústavní soud rovněž podotýká, že obdobnou právní problematikou se již zabýval ve svých rozhodnutích, např. sp. zn II. ÚS 273/01, přičemž od závěrů zde přijatých nemá důvod se odchylovat.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že podstatou sporu byl názor stěžovatelky, dle kterého pojem "část výtěžku v ustanovení §4 odst. 2 věty první zákona č. 202/1990 Sb. nebyl správními orgány vyložen s ohledem na §4 odst. 3 cit. zákona, ve kterém se podává definice pojmu "výtěžek" správně. V důsledku tohoto výkladu, který neumožňuje, aby příjem provozovatele byl i pro účely odvodu dle §4 odst. 2 citovaného zákona snížen o vlastní náklady provozovatele, došlo k neoprávněnému doměření stěžovatelkou přiznaného výtěžku.
Podle ustanovení §4 odst. 2 věty první zákona č. 202/1990 Sb., se povolení vydá, jestliže provozování loterií a jiných podobných her je v souladu s jinými právními předpisy, nenarušuje veřejný pořádek, je zaručeno jejich řádné provozování včetně řádného technického vybavení, a bude-li na sociální, zdravotní, sportovní, ekologický, kulturní nebo jinak veřejně prospěšný účel použito části výtěžku ve výši, která odpovídá v tabulce stanovenému procentu, to je nejméně 6% až 20% z rozdílu, o který příjem provozovatele, tvořený všemi vsazenými částkami ze všech jím provozovaných her podle §2 a §50 odst. 3, které podléhají vyúčtování v účetním období, převyšuje výhry vyplacené sázejícím, správní poplatky, místní poplatky a náklady státního dozoru (dále jen "část výtěžku").
Dle odst. 3 §4 citovaného zákona se výtěžkem rozumí příjem jednoho provozovatele, tvořený všemi vsazenými částkami ze všech jím provozovaných her podle tohoto zákona, které podléhají vyúčtování v účetním období, snížený o výhry, správní poplatek, místní poplatek, náklady státního dozoru a o vlastní náklady provozovatele přímo související s provozováním her.
Jak Ústavní soud zjistil, krajský soud při přezkoumání napadených správních rozhodnutí postupoval v souladu s ustanovením §250i odst. 1 a §249 odst. 2 o.s.ř., přičemž se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v žalobě. Dospěl přitom k závěru, že vymezení "výtěžku" podle §4 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1999, nelze použít pro účely výpočtu výše odvodu části výtěžku z provozování loterií a jiných podobných her na veřejně prospěšné účely podle §4 odst. 2 uvedeného zákona, neboť toto ustanovení obsahuje zvláštní úpravu pojmu "část výtěžku" pro tyto účely a je vzhledem k ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., v poměru speciality. Konstatoval, že ustanovení §4 odst. 2 cit. zákona je přitom formulováno zcela jednoznačně a zákonná formulace neumožňuje dvojí výklad tohoto, co se rozumí termínem "část výtěžku". Jazykovým výkladem doslovným lze dospět k jedinému správnému závěru o tom, jak velké části výtěžku má být na veřejně prospěšné účely použito. Vymezení pojmu "výtěžku" v §4 odst. 3 proto nelze pro stanovení části výtěžku, určené pro veřejně prospěšné účely, použít.
Krajský soud se zabýval i vadou, spočívající v nesprávném použití procesního předpisu. Dle ustanovení §45 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb. platí pro řízení podle tohoto zákona zákon o správním řízení, pokud uvedený zákon nestanoví jinak. Vzhledem k tomu, že citovaný zákon použití jiného předpisu (konkrétně zákon č. 337/1992 Sb.) nestanoví, mělo být ve správním řízení postupováno podle správního řádu, k této vadě však soud nemohl přihlédnout s ohledem na ust. §250i odst. 3 o. s. ř., ve kterém se uvádí, že k vadám řízení před správním orgánem soud přihlédne, jen jestliže vzniklé vady mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. O takovou vadu řízení však v projednávané věci nejednalo neboť i kdyby správní orgány v řízení správně postupovaly podle správního řádu, jejich rozhodnutí ve věci stanovení výše odvodu části výtěžku z provozování výherních hracích přístrojů by byla stejná jako jejich rozhodnutí vydaná v řízení dle zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Je tedy zřejmé, že krajský soud ve věci postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., a své rozhodnutí také v souladu s ustanovením §157 o.s.ř. řádně odůvodnil, když uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které hmotněprávní a procesně právní předpisy aplikoval.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Ústavní soud, který přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadeného rozhodnutí, neboť posuzování zákonnosti vydaných rozhodnutí - pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo - přísluší obecným soudům (postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných, než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů - srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95), dospěl k závěru, že krajský soud při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí orgánu státní správy neporušil namítaná ústavně zaručená práva stěžovatelky, když výkladu a aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 202/1990 Sb., a hodnocení procesního pochybení správního orgánu, obsaženým v jeho rozhodnutí, které je výrazem soudcovské nezávislosti, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
K poukazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 536/98, Ústavní soud uvádí, že uvedený nález řeší zcela odlišnou problematiku - otázku kolize restitucí a privatizačního procesu, a citace stěžovatelky z uvedeného nálezu Ústavního soudu v ústavní stížnosti je vytržená z tohoto kontextu. Stěžovatelkou nastíněná analogie tohoto nálezu Ústavního soudu s projednávanou věcí je však nepřiléhavá a nelze ji při řešení dané problematiky analogicky použít.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou namítaných článků Listiny základních práv a svobod a ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné..
V Brně dne 2. srpna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu