ECLI:CZ:US:2017:4.US.283.17.1
sp. zn. IV. ÚS 283/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. Denise Karbuse, zastoupeného Mgr. Martinem Jebavým, advokátem se sídlem Verdunská 23, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 18 Co 304/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 5. 2016 č. j. 21 C 84/2016-55 byla první žalovaná (rozsudkem pro uznání) zavázána k zaplacení dlužné částky s příslušenstvím a bylo rozhodnuto, že řízení mezi stěžovatelem (v řízení u civilních soudů v postavení žalobce) a druhým a třetím žalovaným se vylučuje k samostatnému řízení. K odvolání první žalované bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.
Stěžovatel namítá, že odvolací soud s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu neměl o zrušení rozsudku pro uznání rozhodnut.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. To znamená, že k jejímu projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny procesní prostředky (efektivně) vyčerpal. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" přitom zahrnuje i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. v tomto případě řízení, které má být následně vedeno na základě rozhodnutí odvolacího soudu o nevydání rozsudku pro uznání. Pokud tedy ve věci nadále probíhá řízení, které nebylo meritorně pravomocně skončeno, nemůže Ústavní soud do probíhajícího řízení zasahovat (srov. obdobně sp. zn. IV. ÚS 868/15, II. ÚS 87/10, II. ÚS 3212/09). Rozhodovací činnost Ústavního soudu je totiž primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, u nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného.
Ústavní soud dodává, že musí mít na zřeteli především zájem na zachování spravedlivého občanského soudního řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, a to ve vztahu ke všem účastníkům řízení. Z výše uvedeného je patrné, že zrušením rozsudku pro uznání, který zavazoval jen jednoho z žalovaných, nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces na straně stěžovatele, jako žalobce. Stěžovatel bude mít v dalším řízení možnost plně využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, event. i včetně ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj