ECLI:CZ:US:2015:4.US.2863.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2863/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti GE Money Leasing, s.r.o. (dříve VB Leasing CZ, spol. s r.o.), IČ: 60751606, se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, zastoupené Mgr. Radanou Halškovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 406/48, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. května 2014 č. j. 30 Co 71/2014-128 a proti usnesení Mgr. Jaromíra France, soudního exekutora Exekutorského úřadu Jičín, ze dne 10. ledna 2014 č. j. 023 EX 03646/10-117, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Mgr. Jaromíra France, soudního exekutora Exekutorského úřadu Jičín, se sídlem v Jičíně, Husova 64, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. srpna 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv.
2. Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 27. ledna 2010 č. j. 67 EXE 6294/2010-12 byla k návrhu stěžovatelky jako oprávněné nařízena exekuce na majetek povinného k vymožení její peněžité pohledávky. Dne 19. listopadu 2013 navrhl povinný zastavení exekuce, s čímž vyslovila podáním ze dne 17. prosince 2013 souhlas rovněž stěžovatelka. Soudní exekutor proto usnesením ze dne 10. ledna 2014 č. j. 023 EX 03646/10-117 exekuci zastavil (výrok I). Současně uložil stěžovatelce povinnost uhradit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce hotové výdaje v celkové výši 4 235 Kč (výrok II) a povinnému náklady exekučního řízení ve výši 24 319,80 Kč (výrok III).
3. K odvolání stěžovatelky byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "odvolací soud") ze dne 28. května 2014 č. j. 30 Co 71/2014-128 změněn výrok III usnesení soudního exekutora tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení ve výši 16 013,17 Kč (výrok II); ve výroku II bylo usnesení soudního exekutora potvrzeno (výrok I). Zároveň bylo rozhodnuto o její povinnosti zaplatit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 522,72 Kč (výrok III).
4. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka vyslovila svůj souhlas se zastavením exekuce "z procesní opatrnosti", a to s ohledem na skutečnost, že usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012 došlo ke změně judikatury v otázce, zda rozhodčí nálezy, jež byly vydány rozhodci určenými na základě netransparentních pravidel, jsou způsobilými exekučními tituly. Zatímco dřívější judikatura je v zásadě za způsobilé považovala, uvedená změna měla za následek, že se prosadil opačný právní názor. Za vykonatelný proto nebylo možné považovat ani rozhodčí nález, kterým byla povinnému stanovena povinnost zaplatit stěžovatelce částku, k jejímuž vymožení měla sloužit předmětná exekuce. Stěžovatelka nicméně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně svého procesního zavinění, které mělo spočívat v nezohlednění relevantní judikatury Nejvyššího soudu. V době, kdy podala návrh na nařízení exekuce (tj. v roce 2010), totiž nemohla předvídat uvedenou změnu judikatury. Rovněž jí nelze vytýkat, že v této souvislosti nepostupovala s potřebnou mírou pečlivosti. Pakliže jí za těchto okolností byla napadenými rozhodnutími uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce a nákladů povinného, stalo se tak v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť uvedený postup neměl oporu v žádném zákoně. Stěžovatelka neshledává spravedlivým, aby náklady exekučního řízení byly přičteny výlučně k její tíži a navíc ještě způsobem, který vzbuzuje dojem, že je to právě ona, kdo se v daném vztahu zachoval nepoctivě.
II.
Vlastní posouzení
5. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
6. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem napadených rozhodnutí, načež zjistil, že její ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
7. Uvedené ustanovení dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Obdobně jako v jiné věci stěžovatelky, ve které bylo o její ústavní stížnosti rozhodnuto usnesením ze dne 16. prosince 2014 sp. zn. II. ÚS 2448/14, je i v projednávané věci klíčovou otázkou, jestli lze poté, co dojde ke změně judikatury (k judikaturnímu odklonu), "nový" právní názor aplikovat i v řízeních zahájených před touto změnou, tj. v situaci, kdy účastníci řízení vycházeli či mohli vycházet z právního názoru odlišného (dřívějšího). Konkrétně je pak sporné, zda lze oprávněnému v exekučním řízení vytýkat zavinění zastavení exekuce v důsledku neplatnosti exekučního titulu v situaci, kdy byl exekuční titul platný podle judikatury existující v době podání návrhu na zahájení exekuce.
9. Ústavní soud uznává, že především v horizontálních vztazích (o takový se jedná i v projednávané věci) stojí soud rozhodující po změně judikatury před nelehkým dilematem. Nový právní názor může aplikovat retrospektivně, čímž ovšem zpravidla zasáhne do očekávání, jež dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat. Opačný postup by však znamenal, že soud vědomě aplikuje "nesprávný" právní názor, a navíc by byl sporný i z hlediska principu rovnosti - zatímco v jednom řízení (v tom, v němž byl právní názor změněn) by byl nový právní názor aplikován ve prospěch jednoho z účastníků, účastníkům dalších řízení, byť by jejich pozice byla srovnatelná, by se tohoto dobrodiní již nedostalo.
10. Již ve svém nálezu ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345) Ústavní soud v souladu se soudobými evropskými kontinentálními trendy zdůraznil, že v horizontálních právních vztazích zůstává zásadou incidentní retrospektivita nových právních názorů vytvořených judikatorními změnami. Nový právní názor bude tedy aplikován na všechna probíhající řízení. Tím Ústavní soud odlišil situaci retrospektivního působení změny judikatury (tj. opravy "chybného" právního názoru) od retroaktivního působení právních norem (k tomu srov. např. doktrinální názor Kühn, Zdeněk: Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn, in: Právní rozhledy č. 6/2011, str. 191-197).
11. Výjimky z uvedené zásady mohou být založeny pouze specifickými okolnostmi, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Je na nich, aby vůči soudu argumentovali právě těmito specifiky, která výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodní (srov. i Kühn, Zdeněk, op. cit. str. 196). Ona výjimečnost situace nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu (nemohou tedy pochopitelně zakládat výjimečnost situace).
12. V projednávané věci Ústavní soud existenci žádných takových specifických okolnosti neshledal a ani stěžovatelka je v ústavní stížnosti nevymezila. Lze ostatně poznamenat, že - jak i stěžovatelka sama ve své stížnosti uznala - určité náznaky, že ke změně judikatury může dojít, se objevily v rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze již v roce 2009. Důvěra stěžovatelky v "ustálenost" judikatury tedy nemohla být absolutní. Jinými slovy, v době, kdy stěžovatelka podala návrh na nařízení exekuce, bylo představitelné, že by ke změně právního názoru dojít mohlo.
13. Se stěžovatelkou lze jistě souhlasit v tom, že odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je v části, v níž (ve shodě se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 14. května 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014) jí vytýká nezachování "potřebné míry pečlivosti", nepříliš případné. Ze shora popsané posloupnosti událostí totiž vyplývá, že stěžovatelka postupovala v souladu s tehdy aktuální judikaturou obecných soudů a že od ní nebylo možno oprávněně očekávat (bez ohledu na skutečnosti zmíněné v předchozím odstavci) "jasnozřivost" v otázce změny této judikatury. Ani to však není způsobilé zvrátit shora vyložené závěry Ústavního soudu týkající se intertemporálního působení změny judikatury, podle nichž tato změna působí retrospektivně, tj. aplikuje se "zpětně" i v řízeních zahájených před touto změnou.
14. Ústavní soud tedy uzavírá, že v projednávané věci aplikace nového (změněného) právního názoru na věc stěžovatelky nevedla k porušení (resp. ani k dotčení) jejích základních práv.
15. Zbývá dodat, že ústavní stížnost není přípustná v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku I usnesení soudního exekutora, jímž bylo rozhodnuto o zastavení exekuce. Stěžovatelka totiž proti tomuto výroku nepodala odvolání, a tudíž nevyčerpala procesní prostředky, jež jí zákon poskytuje k ochraně jejího práva (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Sluší se ovšem poznamenat, že ve své argumentaci zastavení exekuce, s nímž navíc ještě v rámci exekučního řízení vyslovila souhlas, ani nijak nezpochybňovala.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu